Adolf Eichmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o nacistickém funkcionáři a válečném zločinci. O britsko-maďarském filmu pojednává článek Adolf Eichmann (film).
Adolf Eichmann u soudu v Izraeli

Otto Adolf Eichmann (19. března 1906, Solingen1. června 1962, Ramla) byl německý nacistický funkcionář a válečný zločinec, jeden z hlavních organizátorů holocaustu.

Před holocaustem[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 19. března 1906 v Solingenu v Německu. Byl stoprocentní žid, Konvertita. Jeho otec – Adolf Karl Eichmann pracoval jako účetní v elektropodniku, matka Maria (roz. Schefferlingová) se starala o domácnost. Šlo o nejstaršího ze sourozenců (bratři Emil, Helmuth, Irmgard a Otto). V roce 1913 získal otec práci obchodního vedoucího v Linzi, rodina se za ním o rok později přestěhovala. V roce 1916 Marie Eichmannová zemřela a otec se zanedlouho znovu oženil (s Marií Zawrzelovou).[1] Velký vliv na něj měl autoritářský otec [2] a přísná křesťanská výchova (všichni rodiče byli horlivými protestanty). Po opuštění základní školy studoval na Státní vyšší reálné škole císaře Františka Josefa (Kaiser-Franz-Josef Staatsoberrealschule) – shodou okolností stejnou školu navštěvoval v letech 1900–1904 i Adolf Hitler.[3] V roce 1921 pokračoval ve studiu na Vyšším spolkovém učilišti elektrotechnickém, strojním a stavebním (Höhere Bundeslehranstalt für Elektrotechnik, Maschinenbau und Hochbau). Při studiu však příliš úspěšný nebyl a ukončil ho po dvou letech, aniž by tak získal jakoukoliv formální kvalifikaci.[4] Otec mu nejprve zajistil praxi a práci ve firmách, ve kterých pracoval (Unterberská těžební společnost, Austrian Electrotech), později získal díky konexím své nevlastní matky místo obchodního zástupce u ropné společnosti Vacuum Oil Company. V květnu 1933 byl kvůli obtížné ekonomické situaci zaměstnavatele na dohodu propuštěn.[5]

Od politických událostí si rodina zachovávala určitý odstup. Jak sdělil on sám vyšetřovatelům v Izraeli: „Doma se politika nikdy neprobírala, otec se o politiku nestaral.“[6] Mezi otcovy přátele však patřila řada zapálených nacionalistů – mj. Hugo Kaltenbrunner (otec Ernsta Kaltenbrunnera, který byl podnětem Adolfova vstoupení do NSDAP) a veterán Andreas Bolek. K utváření jeho politického názoru přispěly také jeho aktivity ve volném čase. Nejprve se stal členem organizace Wandervogel, jakési obdoby skautského hnutí, v jehož řadách se nacházelo mnoho pravicově orientovaných činovníků. Díky svému šlechtickému kamarádovi (Friedrich von Schmidt) vstoupil v roce 1927 do Německo-rakouského sdružení mladých frontových bojovníků (Deutsche-Österreichen Jungfrontkämpfer-Vereinigung). Tato organizace byla velmi bojovně naladěna vůči socialistům, komunistům a Židům. Vůdcem tohoto hnutí byl Hermann von Hiltl, zarytý antisemita, který mj. prohlašoval, že za pádem habsburské říše stojí Židé, kterým by proto měla být odňata práva rakouských občanů. Členové této organizace procházeli polovojenským výcvikem. Zde se Eichmann naučil pochodovat a střílet.[7]

Koncem 20. let začal číst nacistická periodika – mj. Linzer Volksstimme a Linzer Tagepost nebo v Rakousku málo dostupný Völkischer Beobachter. 1. dubna 1932 se Eichmann zúčastnil stranické schůze NSDAP vedené župním vedoucím Andreasem Bolkem. Po rozmluvě s rodinným známým a velitelem lineckých SS Ernstem Kaltenbrunnerem se rozhodl vstoupit do strany (dostal pořadové číslo 899895). Stal se také členem rakouského oddílu SS Standarte 37 (v SS dostal pořadové číslo 45326). V té době v Rakousku patřilo k SS pouze 2 172 členů, z nichž jich v Linzi bylo pouze 50. K jeho úkolům tehdy patřilo především střežení sídla SS – tzv. Hnědého domu (Das Braun Haus) a pouliční boj proti socialistickým bojůvkám tzv. Obranného spolku (Schutzbund). Po omezení činnosti rakouské nacistické strany a zadržení stranických aktivistů v roce 1933 odešel Eichmann do Německa.[8]

V srpnu 1933 nastoupil do výcvikového střediska SS v Klosterlechfeldu. Na konci září dostal příkaz hlásit se u SS-Sturmbannführera Karla von Pichla, který formoval jednotku, jež měla pomáhat nacistům prchajícím z Rakouska. Zde se stal velitelem osmičlenné motorizované hlídky, která měla za úkol objíždět lesní a polní cesty v okolí německo-rakouských hranic, hledat prchající nacisty a směřovat je do uprchlických center. Zároveň pomáhali převádět osoby, které pašovaly do Rakouska nacistický tisk a propagandistické materiály.[9]

V lednu 1934 byl povolán do Rakouské legie (Österreichische Legion), jejíž sídlo bylo v Dachau. Neexistují důkazy, které by potvrzovaly jeho nasazení v posádce tamějšího koncentračního tábora. Prošel však důkladným vojenským a ideologickým výcvikem, který jej měl připravit na případné bojové nasazení v Rakousku.[9]

V létě 1934 si podal v Mnichově přihlášku k Sicherheitsdienstu (SD, Bezpečnostní služba). 29. září obdržel zprávu, že se má okamžitě hlásit v Berlíně na Hlavním úřadu SD (SD-Hauptamt). Prošel tam základním výcvikem a posléze byl přidělen na oddělení V, referát I: Svobodné zednářství. Úkolem tohoto referátu bylo získávat a katalogizovat informace o svobodných zednářích v Německu. V té době byla SD ještě „poměrně slabý a špatně vedený“ orgán.[10] Postupem času se však SD vypracovala v jednu z nejdůležitějších nacistických represivních složek.

Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl poslán do Vídně, aby zde založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung) a dohlížel na zatýkání a likvidaci Židů.

Holocaust[editovat | editovat zdroj]

Z výpovědí Dietera Wislicenyho, Alexandera Macha a dalších, které byly učiněny před národním soudem vyplývá, že 4. listopadu 1938 (dva dny po vídeňské arbitráži a den po protižidovských demonstracích v Bratislavě) přicestoval na Slovensko, kde se společně s Machem podílel na přípravě nařízení k tzv. postrku asi 7 500 Židů na území, které bylo připojeno k Maďarsku. Setkal se tu také s Tisem, který toto nařízení 4. listopadu podepsal. Následně deportace začaly, nicméně Maďarsko odmítlo Židy přijmout, takže zůstali v internačních táborech, přesněji řečeno na poli v dešti a sněhu, na území nikoho.

Měl také vystěhovat Židy z Protektorátu Čechy a Morava, což nebyl v žádném případě lehký úkol. Většina států totiž odmítala židovské uprchlíky přijmout a jemu se tedy "práce" moc nedařila. V této chvíli přišel jeho nadřízený Reinhard Heydrich s novým plánem židovské otázky. Židé měli být vystěhováni z území Třetí říše do nově obsazeného Polska. Tomuto projektu věnoval své veškeré úsilí. V lednu 1939 vznikla na ministerstvu vnitra Říšská ústředna pro židovské vystěhování a jejím šéfem se stal právě Adolf Eichmann, největší expert v tomto oboru, který se dobře osvědčil v Rakousku. S odesíláním Židů do Polska začal 18. října 1939. Židé měli být koncentrováni v oblasti Lublinu.

Dne 22. června 1941 napadlo Německo Sovětský svaz. V létě 1941 ho Heydrich povolal do Berlína, kde mu oznámil, že Hitler si přeje fyzickou likvidaci Židů. Eichmann měl za úkol organizovat transporty Židů z různých částí Třetí říše na východ. Tam byli Židé likvidováni speciálními oddíly SS. On sám tyto masové vraždy na vlastní oči viděl při své inspekční cestě a udělalo se mu z toho špatně. U Heydricha se přimluvil za jiný způsob vyřešení židovské otázky. Nicméně byli Židé vražděni dál i jinými metodami. Výfukové plyny z aut také nebyly pro něj příliš přijatelné.[zdroj?]

V létě 1941 se vypravil na služební cestu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Zde se bavil s velitelem tábora a dospěl k závěru, že nejlepší způsob likvidace Židů je plynová komora. Bylo však nutné vyvinout nějaký spolehlivý plyn. V září 1941 byli v Osvětimi poprvé zavražděni sovětští zajatci novým plynem, který se nazýval Cyklon B. Poté již nic nemohlo zabránit nacistům v „konečném řešení židovské otázky“. Dne 20. července 1941 nařídil v koncentračních táborech vraždit přednostně židovské děti. Do jara 1944 bylo zavražděno přibližně 5 milionů Židů z celé Evropy.[zdroj?]

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Únos Adolfa Eichmanna.
Pas vydaný italským Červeným křížem, který Eichmann použil pro svoji cestu do Argentiny

V březnu 1944 postihl holocaust zatím nepoznamenané Maďarsko. On sám zde řídil přesuny maďarských Židů přímo do koncentračního tábora v Osvětimi. 10. listopadu 1944 začaly z Maďarska proudit zástupy Židů do Německa a Rakouska. Tyto pochody smrti nařídil on sám. Na konci roku 1944 uprchl před Rudou armádou do Berlína a odtud do Alp. Zde se v roce 1945 vzdal americké hlídce. Bylo mu jasné, že nesmí prozradit svou pravou totožnost, a tak se vydával za obyčejného příslušníka SS. Uvězněn byl pod jménem Otto Eckmann.

Podařilo se mu uprchnout z vězeňského tábora a poté pracoval na farmách v Německu. V roce 1950 se mu podařilo za pomoci organizace Tichá pomoc odplout na lodi do Argentiny, kde se usadil a pracoval ve vládní firmě CAPRI. Brzy dostal výpověď a musel si hledat jiné zaměstnání. Posléze žil pod jménem Ricardo Klement v Buenos Aires a vlastnil farmu, specializovanou na chov králíků. Po několika letech se izraelská tajná služba (Mosad) začala o něj zajímat. Proto byl na něj nasazen agent Zvi Aharoni, který jej vypátral. Izraelcům se podařilo Eichmanna dopadnout, vyslechnout, a dokonce dopravit do Izraele. Zde byl postaven před soud a odsouzen k trestu smrti oběšením. Celý únos z Argentiny vyvolal mezinárodní skandál, jelikož agenti Mosadu uskutečnili svou operaci na území cizího suverénního státu bez jeho souhlasu.

Jeho proces trval od 11. dubna do 14. srpna 1961. Byl v první a druhé instanci odsouzen k trestu smrti a 31. května 1962 krátce před půlnoci byl popraven. Jde o jediný trest smrti vykonaný civilním soudem v dějinách Izraele. Po popravě bylo jeho tělo spáleno a jeho popel byl rozptýlen nad mezinárodními vodami.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 28.
  2. Ve svých pamětech Eichmann mj. napsal: „Otce uznávám jako bezvýhradnou autoritu.“ Srov: Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 28.
  3. Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 29.
  4. Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 30.
  5. Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 31–32.
  6. Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 33.
  7. Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 34–36.
  8. Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 40–42.
  9. a b Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 45.
  10. Browder, G.C.: Foundations of the Nazi Police State. The Formation of Sipo and SD, Lexington 1990, str. 33, in: Cesarani D.: Eichmann: jeho život a zločiny, Praha 2008, str. 47.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]