Dohoda o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Menachem Begin protestuje proti dohodě z března 1952. Na transparentu je uvedeno: „Naše čest nesmí být prodána za peníze; Naše krev nesmí být odčiněna zbožím. Odstraňme hanbu!“.

Dohody o reparacích (hebrejsky: הסכם השילומים, Heskem ha-Šelomim), či Lucemburské dohody (německy: Luxemburger Abkommen), byly dohody o finančních reparacích uzavřeny mezi Izraelem a Spolkovou republikou Německo podepsané 10. září 1952,[1] které vstoupily v platnost 27. března 1953.[2] Podle této dohody Západní Německo zaplatilo Izraeli za otrockou práci a perzekuci Židů během holocaustu a kompenzovalo židovský majetek ukradený nacisty.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Západoněmecký kancléř Konrad Adenauer, 23. června 1952.

Nároková konference[editovat | editovat zdroj]

V reakci na výzvy židovských organizací a Izraele pronesl v září 1951 západoněmecký spolkový kancléř Konrad Adenauer ve svém projevu před parlamentem:[3] „Jménem německého lidu byly spáchány nepopsatelné zločiny, které volají po morálním a hmotném odškodnění (…) federální vláda je připravena, společně se zástupci židovstva a Státu Izrael (…) najít řešení problému hmotného odškodnění, což usnadní cestu k duchovnímu řešení nekonečného utrpení.“

O měsíc později svolal místopředseda Židovské agentury a prezident Světového židovského kongresu Nachum Goldman setkání 23 hlavních židovských národních a mezinárodních organizací v New Yorku. Hlavním bodem setkání byla diskuse o hmotných požadavcích vůči Německu, a proto se organizace vzešlá z tohoto setkání označuje jako Konference o židovských hmotných nárocích vůči Německu. „Konference o nárocích má za úkol jednat s německou vládou o programu odškodnění za hmotnou ztrátu židovským jednotlivcům a židovskému lidu způsobenou Německem během holocaustu.“[3]

Izraelské dilema[editovat | editovat zdroj]

Po holocaustu byly izraelské vztahy s Německem velmi napjaté. Záměrem Izraele bylo absorbovat zbylé evropské židovstvo. Zároveň se zotavoval z války za nezávislost a čelil hluboké ekonomické krizi, která vedla k politice úspor. Míra nezaměstnanosti byla velmi vysoká (zejména v uprchlických táborech ma'abarot‎‎) a státní rezervy v podobě zahraničních měn byly vzácné.[4] David Ben Gurion a jeho strana Mapaj zaujali praktický postoj a argumentovali, že přijetí dohody je jediný způsob jak udržet národní ekonomiku.[5]

Jednání[editovat | editovat zdroj]

Na nejvyšší úrovni byla jednání vedena mezi izraelským ministrem zahraničních věcí Moše Šaretem a západoněmeckým spolkovým kancléřem Konradem Adenaurem.

V roce 1951 vznesly izraelské úřady požadavek ke čtyřem okupačním mocnostem poválečného Německa, týkající se odškodnění a náhrad, založených na skutečnosti, že Izrael absorboval a přesídlil 500 tisíc přeživších holocaustu. Úřady spočítaly, že celková částka zahrnující absorpci a přesídlení jednotlivce činí 3000 dolarů, a že tedy Německo dluží Izraeli 1,5 miliardy dolarů. Vypočítali rovněž, že nacisté uloupili židovský majetek v hodnotě šesti miliard dolarů, avšak zdůraznili, že Němci nemohou nikdy vynahradit to, co provedli, jakýmkoli druhem hmotného odškodnění. Jednání vedoucí k uzavření dohody o reparacích mezi Izraelem a Západním Německem začala v březnu 1952 a byla vedena zástupci vlády Spolkové republiky, izraelské vlády a zástupci Světového židovského kongresu, který vedl Dr. Goldmann. Tato jednání vedla v Izraeli k hořké kontroverzi, když koaliční vláda v čele s Davidem Ben Gurionem uvedla, že reparace jsou nezbytné k obnově toho, co bylo odcizeno obětem holocaustu.

Odpor[editovat | editovat zdroj]

Veřejná debata patřila mezi nejzuřivější v izraelských dějinách. Odpor proti dohodě přicházel jak z pravé (Cherut a Všeobecní sionisté), tak z levé (Mapam) části izraelského politického spektra; oba tábory argumentovaly tím, že přijetí reparací by znamenalo odpuštění nacistům jejich zločiny.

Například poslanec Ja'akov Chazan za stranu Mapam prohlásil 5. listopadu 1951 v Knesetu následující: „Nacismus v Německu opět vystrkuje svou odpornou hlavu a naši takzvaní Západní ‚přátelé‘ tento nacismus živí; křísí nacistické Německo. (…) Naše armáda, Izraelské obranné síly, bude ve stejném spolku s nacistickou armádou a nacisté se tu začnou infiltrovat ne, jako naši nejhroznější nepřátelé, ale spíše jako naši spojenci.“[6]

Na zasedání parlamentního výboru zahraničních věcí a obrany ze září 1952 zase poslanec Jicchak Ben Aharon za tutéž stranu uvedl: „Nepředpokládám, že existují lidé, kteří věří, že Německo v průběhu dvanácti let zaplatí celkovou částku tří miliard marek, a že toto není pouze prázdný slib. (…) Izraelská vláda nezíská nic jiného než kus papíru, zmiňující tři miliardy marek. A to vše je určeno pouze ke klamání veřejnosti a tvrzení, že toho vláda dosáhla.“[6]

Shromáždění[editovat | editovat zdroj]

Z důvodu očekávané diskuse v Knesetu ze dne 7. ledna 1952, byly všechny přístupové silnice zablokovány. Kolem budovy Knesetu byly rozestavěny silniční zátarasy a drátěné ploty a armáda byla v pohotovosti, pro případ potlačení nepokojů. Shromáždění svolané odpůrci dohody čítalo na 15 tisíc lidí a následné nepokoje byly nejvýznamnějším pokusem v izraelských dějinách změnit demokraticky přijaté rozhodnutí izraelského parlamentu. Rozhodnutí bylo nakonec přijato rozdílem 61 pro, 50 proti, avšak až po narušení jednání pléna nepokoji, což se stalo poprvé v izraelských dějinách.[4]

Po vášnivém a dramatickém projevu vedl předseda strany Cherut Menachem Begin protestující směrem ke Knesetu. Demonstrace nabrala násilný charakter a protestující začali do oken budovy házet kameny, načež policie použila k jejich rozehnání síly. Po pěti hodinách nepokojů policie získala kontrolu za použití vodních hadic a slzného plynu. Stovky protestujících byly zatčeny a zhruba 200 protestujících a 140 policistů bylo zraněno.[4]

Další protesty[editovat | editovat zdroj]

Schválení dohody však neznamenalo konec protestů a odporu. V říjnu 1952 byl zatčen Dov Šilansky, který se snažil dostat na ministerstvo zahraničních věcí s balíčkem dynamitu. Během soudního procesu byl obviněn ze členství v podzemní skupině stavící se proti reparační dohodě a byl odsouzen na 21 měsíců odnětí svobody.[4] Západoněmeckému kancléři Adenauerovi a dalším osobám bylo zasláno několik dopisových bomb, z nichž jedna zabila ženistu, který ji převzal.[7][8]

Implementace[editovat | editovat zdroj]

Motorový vůz vyrobený společností Maschinenfabrik Esslingen na staré vlakové zastávce v Jeruzalémě, krátce po svém dodání, jakožto součást dohody o reparacích s Německem.

Navzdory protestům byla dohoda v září téhož roku podepsána a Západní Německo vyplatilo Izraeli v následujících čtrnácti letech sumu čítající 3 miliard marek; 450 milionů marek bylo dále zaplaceno Světovému židovskému kongresu. Německo tak platilo Izraeli jakožto dědici obětí, jejichž rodiny nepřežily. Peníze byly investovány do izraelské infrastruktury a sehrály významnou roli v založení ekonomiky nového státu. Samotné reparace se staly rozhodující součástí příjmů izraelského státního rozpočtu (například v roce 1956 tvořily 87,5 % příjmové části rozpočtu).[4].

Jad Vašem uvádí, že „v 90. letech začali Židé nárokovat majetek ukradený ve východní Evropě. Četné skupiny rovněž začaly pátrat co se stalo s penězi uloženými ve švýcarských bankách Židy žijícími mimo Švýcarsko, jenž později zahynuli během holocaustu, a co se stalo s penězi uloženými nacisty na účtech švýcarských bank. Kromě toho začaly skupiny přeživších holocaustu vyvíjet nátlak na jednotlivé společnosti (mnohé z nich v Německu), aby odškodnily pozůstalé, kteří v těchto společnostech byli nuceně nasazeni. Mezi tyto společnosti patří: Deutsche Bank AG, Siemens AG, Bayerische Motoren Werke AG (BMW), Volkswagen AG a Adam Opel GmbH. V reakci na to, oznámila německá vláda na počátku roku 1999 vytvoření zvláštního fondu s penězi od těchto společností, které budou poskytovány potřebným přeživším holocaustu. Podobný fond založili Švýcaři a Maďaři pro odškodnění obětí holocaustu a jejich pozůstalých. Na konci 90. let proběhla diskuse týkající se pojišťovacích společností, které ještě před válkou pojistily Židy, kteří následně zahynuli během holocaustu. Mezi tyto pojišťovací společnosti patřily: Allianz, AXA, Assicurazioni Generali, Zürich Financial Services Group, Winterhur a Baloise Insurance Group.“ S pomocí informací o obětech holocaustu poskytnutých památníkem Jad Vašem, vznikla mezinárodní komise pod vedením bývalého amerického ministra zahraničních věcí Lawrence Eagleburgera, která se pokoušela zjistit jména těch, kteří byli pojištěni a zahynuli během holocaustu. Za účelem organizace těchto snah vznikla Světová židovská restituční organizace (anglicky: World Jewish Restitution Organization). V letech 1998 a 1999 pak americká komise Foreign Claims Settlement dosáhla dohody s německou vládou o kompenzaci přeživších holocaustu, kteří po válce emigrovali do Spojených států.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Reparations Agreement between Israel and West Germany na anglické Wikipedii.

  1. Chancellor Konrad Adenauer signs the reparations agreement between the Federal Republic of Germany and Israel [online]. United States Holocaust Museum Memorial, [cit. 2010-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. HONIG, Frederick. The Reparations Agreement between Israel and the Federal Republic of Germany. American Journal of International Law. říjen 1954, roč. 48, čís. 4, s. 564-578. Dostupné online. ISSN 0002-9300. (anglicky) 
  3. a b About Us: History of the Claims Conference [online]. Conference on Jewish Material Claims Against Germany, [cit. 2010-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e סיקור ממוקד : הויכוח סביב הסכם השילומים [online]. Sikur, [cit. 2007-09-27]. Dostupné online. (hebrejsky) 
  5. BARNEA, Nahum. Ben-Gurion's word [online]. Ynetnews, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b SARID, Yossi. Israel's great debate [online]. Haaretz, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online.  
  7. PEDAHZUR, Ami; PERLIGER, Arie. Jewish Terrorism in Israel. [s.l.] : Columbia University Press, 2009. S. 175-176. (anglicky) 
  8. BARKAT, Amiram. Book links Begin to 1952 plot to kill then-German Chancellor Adenauer [online]. Haaretz, [cit. 2007-12-11]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BEKER, Avi. Unmasking National Myths: Europeans Challenge Their History. Jeruzalém : Institute of the World Jewish Congress, 1970. (anglicky) 
  • BOWER, Tom. Nazi Gold: The Full Story of the Fifty-Year Swiss-Nazi Conspiracy to Steal Billions from Europe's Jews and Holocaust Survivors. New York : Harper Collins, 1997. (anglicky) 
  • CARPOZI, George. Nazi Gold: The Real Story of How the World Plundered Jewish Treasures. Far Hills : New Horizon, 1999. (anglicky) 
  • FILKENSTEIN, Norman. The Holocaust Industry - Reflections on the exploitation of Jewish suffering. Londýn/New York : Verso, 2000. (anglicky) 
  • COLONOMOS, Ariel; ARMSTRONG, Andrea. The Handbook of Reparations. Oxford : Oxford University Press, 2006. Kapitola German Reparations to the Jews after World War II A Turning Point in the History of Reparations. (anglicky) 
  • GELLER, Jay Howard. Jews in Post-Holocaust Germany. Cambridge/New York : Cambridge University Press, 2005. (anglicky) 
  • GOLDMANN, Nachum. Staatsmann ohne Staat. Kolín nad Rýnem : Kiepenheuer-Witsch, 1970. (německy) 
  • GOLDMANN, Nachum. Sixty Years of Jewish Life. New York : Holt, Rinehart and Winston, 1969. (anglicky) 
  • GOLDMANN, Nachum. The Jewish Paradox. [s.l.] : Grosset & Dunlap, 1978. (anglicky) 
  • GOLDMANN, Nachum. Mein Leben als deutscher Jude. Mnichov : Langen-Müller, 1982. (německy) 
  • LEVINE, Itamar. The Fate of Jewish Stolen Properties: the Cases of Austria and the Netherlands. Jeruzalém : Institute of the World Jewish Congress, 1997. (anglicky) 
  • SAGI, Nana. German Reparations: A History of the Negotiations. [s.l.] : Palgrave Macmillan, 1986. (anglicky) 
  • SAYER, Ian; BOTTING, Douglas. Nazi Gold: The Story of the World's Greatest Robbery and its Aftermath. Londýn : [s.n.], 1984. (anglicky) 
  • SHAFIR, Šlomo. Ambiguous Relations: The American Jewish Community and Germany since 1945. Detroit : Wayne State University Press, 1999. (anglicky) 
  • VINCENT, Isabel. Hitler's Silent Partners: Swiss Banks, Nazi Gold, and the Pursuit of Justice. New York : Morrow, 1997. (anglicky) 
  • ZIEGLER, Jean. The Swiss, the Gold, and the Dead: How Swiss Bankers Helped Finance the Nazi War Machine. New York : Harcourt Brace, 1997. (anglicky) 
  • ZWEIG, Ronald W. German Reparations And The Jewish World: A History Of The Claims Conference. Boulder : Westview Press, 1987. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]