Šimon Peres

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Šimon Peres
שמעון פרס
Šimon Peres během státní návštěvy Brazílie v listopadu 2009.
Šimon Peres během státní návštěvy Brazílie v listopadu 2009.
Ve funkci:
15. července 2007 – 24. července 2014
Předseda vlády Benjamin Netanjahu
Ehud Olmert
Předchůdce Moše Kacav
Nástupce Re'uven Rivlin

Ve funkci:
4. listopadu 1995 – 18. července 1996
Prezident Ezer Weizman
Předchůdce Jicchak Rabin
Nástupce Benjamin Netanjahu
Ve funkci:
14. září 1984 – 20. října 1986
Prezident Chajim Herzog
Předchůdce Jicchak Šamir
Nástupce Jicchak Šamir

Narození 2. srpna 1923 (91 let)
Poland flag 300.png Višněva, Polská republika (nyní Bělorusko)
Politický subjekt Kadima (dříve Strana práce, Ma'arach, Rafi, Mapaj)
Kneset 4., 5., 6., 7., 8., 9., 10., 11.,
12., 13., 14., 15., 16., 17.
Choť Sonja Peresová
Děti dcera Cvia
synové Jonatan a Nehemjáš
Vzdělání

New York University
Harvardova univerzita

Náboženství judaismus
Podpis Šimon Peresשמעון פרס, podpis
Commons Shimon Peres

Šimon Peres, GCMG (hebrejsky: zvuk שמעון פרס‎‎, rodným jménem Szymon Perski; * 2. srpna 1923) je izraelský politik. Dvakrát zastával funkci premiéra, poprvé jakožto v pořadí devátý izraelský premiér v letech 1984 až 1986 a podruhé coby v pořadí dvanáctý premiér od zavraždění svého předchůdce Jicchaka Rabina v roce 1995 až do roku 1996. V letech 2007 až 2014 zastával úřad izraelského prezidenta. Od roku 1959 do roku 2007 byl poslancem izraelského parlamentu a za dobu své politické kariéry byl členem dvanácti izraelských vlád.[1]

Narodil se roku 1923 v polské Višněvě a roku 1934 se spolu se svou rodinou přestěhoval do mandátní Palestiny. Od založení Státu Izrael zastával řadu diplomatických a vojenských funkcí. Během své politické kariéry vystřídal pět politických stran: Mapaj, Rafi, Ma'arach, Stranu práce, Kadimu a ve dvou z nich (Ma'arach a Strana práce) byl předsedou strany. V roce 1994 obdržel společně s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem Nobelovu cenu míru za mírové rozhovory, které vyústily v Oselské dohody, jichž se zúčastnil jako izraelský ministr zahraničí.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Rodinná fotografie, Peres je v horní řadě třetí zprava, asi 1930

Narodil se jako Szymon Perski v polské Višněvě (dnešní Bělorusko) manželům Jicchakovi Perskému a Sáře, rozené Melcerové.[2] Měl o dva roky mladšího bratra Geršona (1925–2011).[3] Jejich otec byl obchodníkem se dřevem a později i s jinými komoditami, zatímco matka pracovala jako knihovnice. Vyrůstal ve zcela židovském prostředí a vyučovacím jazykem na jeho škole byla hebrejština.[4]

Velký vliv na něj měl děda, rabín Cvi Melcer, vnuk významného ortodoxního rabína, talmudisty a etika Chajima z Voložina.[4] Učil jej Talmudu a probouzel v něm zájem o judaismus. Jak sám Peres o mnoho let později vzpomínal, jeho rodiče nebyli zbožní ortodoxní židé, zatímco on sám byl ultraortodoxní. „Jednou jsem zjistil, že rodiče poslouchají o šabatu rádio a rozbil jsem jej.“[5] Zájem o náboženství však postupně opadal v souvislosti s jeho stále intenzivnější angažovaností v sionistických aktivitách. Ještě v rodné Višněvě vstoupil do levicové sionistické mládežnické organizace ha-Šomer ha-ca'ir.[4]

V britské mandátní Palestině[editovat | editovat zdroj]

V roce 1932 (podle některých zdrojů 1931)[4] otec Jicchak odešel do britské mandátní Palestiny, kde se usadil v Tel Avivu. Svoji rodinu však kvůli britským restrikcím židovského přistěhovalectví a finančním problémům zanechal v Evropě a k jejímu příjezdu došlo až o dva roky později, když bylo Szymonu Perskému deset let.[4][pozn 1] S matkou a bratrem Geršonem tehdy vyrazili z Višněvy nejprve vlakem do Istanbulu a následně polským parníkem do Jaffy v mandátní Palestině, odkud je již otec doprovodil do Tel Avivu, kde bydleli v ulici rechov ha-Avoda v domě číslo 8.[6] Všichni Peresovi příbuzní, kteří zůstali ve Višněvě (včetně rabína Melcera) zahynuli během holokaustu.[7]

Šimon Peres se Sonjou Gelmanovou na letním táboře v Zichron Ja'akov, srpen 1939

V Tel Avivu studoval na Balfourově základní a střední škole a na gymnáziu Ge'ula (obchodní škole). V roce 1938 přestoupil v patnácti letech na zemědělskou školu v mládežnické vesnici Ben Šemen a několik let žil v kibucu Geva.[3] V Ben Šemenu vstoupil do židovské vojenské organizace Hagana, podstoupil výcvik se zbraněmi a stal se velitelem jednoho ze strážních postavení. Díky tomu se seznámil se Sonjou Gelmanovou (1923–2011), s níž se později oženil. Na tyto okamžiky později vzpomínal následovně:[8]

Moje strážní postavení bylo právě vedle domu Gelmana, učitele tesařství, z něhož vycházela bosá dívka s dlouhými hnědými copy a tváří řecké krásky. Byl jsem jí okamžitě unesen. Jmenovala se Sonja a měla se nakonec stát mojí manželkou. Pokoušel jsem se na ni zapůsobit tím, že jsem jí někdy předčítal za svitu měsíce vybrané pasáže z Marxova Kapitálu.

Spolu se Sonjou Gelmanovou a dalšími absolventy zemědělské školy v roce 1941 založili kibuc Alumot u Galilejského jezera. V témže roce byl zvolen tajemníkem levicově orientovaného sionistického mládežnického hnutí ha-No'ar ha-oved ve-ha-lomed. V roce 1944 vedl skupinu, která se podle plánu Davida Ben Guriona vydala na cestu přes Negevskou poušť k nejjižnějšímu bodu v mandátní Palestině, pohraniční stanici Um Rašraš u Rudého moře (od roku 1951 Ejlat).[9] Jelikož však tato poušť byla uzavřenou vojenskou zónou, byla celá skupina zatčena a odvezena do Beerševy, kde byli její členové odsouzeni ke dvěma týdnům odnětí svobody a Perski musel navíc uhradit finanční pokutu.[9] I přes jejich zatčení byl přínos výpravy nedocenitelný, neboť její účastníci vypracovali mapy oblasti, které o čtyři roky nově vzniklému Izraeli pomohly během války za nezávislosti při dobytí této oblasti.[9]

V roce 1944 se vrátil do kibucu Alumot, kde pracoval jako tajemník, farmář a pastevec. V květnu 1945 se oženil se Sonjou Gelmanovou, s níž měl tři děti: dceru Cviju, lingvistku a profesorku působící na Bejt Berl, a syny Joniho (* 1952), ředitele veterinárního střediska, veterinární nemocnice a kampusu zemědělské školy Kfar ha-Jarok, a Nehemjáše, předsedu jednoho z největších izraelských kapitálových fondů Pitango Venture Capital.[10]

V prosinci 1946 se zúčastnil 22. sionistického kongresuBasileji, kde došlo ke střetu Ben Guriona s tehdejším prezidentem Světové sionistické organizace Chajimem Weizmannem. Weizmann na kongresu vyzýval k umírněnosti a zastavení všech „protibritských aktů teroru a násilí,“ naproti tomu Ben Gurion umírněnost odmítal.[11]

V květnu 1947 vyslal Perese jeho domovský kibuc Alumot, „aby se zapojil do činnosti vrchního velitelství Hagany“, kde mu Ben Gurion dal na starosti mobilizaci nových lidí a nákup zbraní v zahraničí.[12]

Vznik Izraele[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Izraele byl Peres v roce 1952 jmenován náměstkem generálního ředitele ministerstva obrany a roku 1953, se ve věku pouhých 29 let stal vůbec nejmladším člověkem, který byl jmenován na post generálního ředitele ministerstva obrany. Měl na starosti nákup zbraní a navazování strategických spojenectví, která byla pro nově vzniklý stát velmi důležitá. Díky Peresovu zprostředkování získal Izrael vyspělé francouzské bojové stíhací letouny Dassault Mirage III, postavil jaderný reaktor v Dimoně a v roce 1956 společně s Francií a Spojeným královstvím dojednal tajnou trojstrannou dohodu, na jejímž základě byla téhož roku zahájena Sinajská válka.

Vstup do politiky a ministerské angažmá[editovat | editovat zdroj]

V parlamentních volbách poprvé kandidoval v listopadu 1959 za stranu Mapaj, v té době nejsilnější politickou stranu v zemi. Byl zvolen poslancem a svůj mandát zastával po čtrnáct funkčních období za různé levicové či středové strany následujících následujících téměř 48 let.[13] Po volbách v roce 1959 byl jmenován náměstkem ministra obrany a tuto funkci zastával až do roku 1965. Během té doby se dostal do sporu se zástupcem náčelníka Generálního štábu Jicchakem Rabinem, který se snažil prosadit svůj názor, že by Izrael měl snížit svou závislost na francouzských zbraních a spíše se orientovat na zbraně americké. V tom se však s Peresem neshodoval a právě tato rozdílnost názorů je považována za počátek jejich vzájemných sporů a rivality.[14] V roce 1965 Peres společně s Moše Dajanem a Davidem Ben Gurionem opustili Mapaj a založili novou stranu Rafi. V nové straně zastával Peres funkci generálního tajemníka a nakonec v roce 1968 sehrál klíčovou roli ve spojení Rafi s Mapajem v levicovou alianci Ma'arach.[15]

Politické milníky v 70. letech[editovat | editovat zdroj]

V roce 1969 byl Peres jmenován ministrem absorpce imigrantů a v roce 1970 ministrem dopravy a komunikací. V dubnu 1974 rezignovala v důsledku nespokojenosti veřejnosti po jomkipurské válce premiérka Golda Meirová. Peres se tehdy utkal s Jicchakem Rabinem o funkci předsedy strany.[16] Ve stranických primárkách zvítězil Rabin, dravé soupeření a rivalita mezi ním a Peresem jej však provázela po dvě následující desetiletí. V Rabinově vládě pak byl Peres jmenován ministrem obrany.[17] V době, kdy stál Peres v čele ministerstva obrany, provedla zvláštní jednotka izraelské armády Sajeret Matkal záchrannou operaci, s kódovým názvem operace Entebbe. Jednalo se o záchranu zhruba stovky cestujících letu společnosti Air France, unesených palestinskými teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německými Revolučními buňkami do Ugandy.[18] Celá operace se odehrála v průběhu 57 minut a všichni rukojmí při ní byli zachráněni. Zahynul však při ní velitel operace Jonatan Netanjahu, bratr pozdějšího premiéra Benjamina Netanjahua. Operace Entebbe měla velký národní i mezinárodní dosah: v národním měřítku byla kompenzací izraelského traumatu z jomkipurské války a probíhající ekonomické krize, v mezinárodním měřítku pak dala příklad všem zemím, jejichž občané se stali rukojmími únosců letadel a které doposud jednaly opatrně.[18]

Po pádu Rabinovy vlády v prosinci roce 1976 jej Peres opět vyzval k obhájení předsednické funkce. V únoru 1977 se tak konaly stranické primárky, ve kterých Rabin těsným rozdílem 41 hlasů (1445 hlasů pro Rabina, 1404 pro Perese při 16 absencích) křeslo šéfa strany obhájil.[19]

Nakonec však ještě téhož roku před předčasnými parlamentními volbami Rabina na postu předsedy strany vystřídal, když Rabin rezignoval kvůli dolarovému skandálu své manželky Ley.[20] Jelikož Rabin nemohl dle zákona rezignovat z čela prozatímní vlády, i nadále zůstal oficiálně premiérem, zatímco Peres se stal neoficiálním úřadujícím premiérem. Peres nakonec vedl volební stranu k porážce v historických parlamentních volbách, které znamenaly zlom v izraelských politických dějinách; levice v podobě Ma'arachu utrpěla těžkou porážku a poprvé od vzniku státu tak v čele vlády stanula pravice v podobě Likudu Menachema Begina.[21] V srpnu 1979 vydal Rabin své paměti, v nichž se nebývale ostře opřel do svého dlouholetého politického protivníka Perese. Označil jej za „nenapravitelného intrikána“, který nebyl schopen se povznést nad to, aby proti němu jednal. Dále napsal: „Nejenže se pokoušel podrazit mě, ale i celou vládu, a důvěřoval starému bolševickému pravidlu ‚čím hůř, tím lépe pro Perese.‘ Šířil lži a nepravdy a škodil Straně práce,[pozn 2] čímž se korunoval na vůdce opozice.“[22] V roce 1978 byl Peres zvolen prezidentem Socialistické internacionály.[15]

Po Rabinově pokusu o návrat v roce 1980 vedl Peres stranu do dalších voleb v roce 1981. Ve volbách, které již byly těsnější, však zaznamenal opět prohru.[23]

Poprvé premiérem a volební pat[editovat | editovat zdroj]

Peres v roce 1984

Ve volbách v roce 1984 zvítězil s těsným rozdílem Peresův Ma'arach (44 vs. 41 mandátů), výsledek však znamenal volební pat.[24] Ani jeden z nejsilnějších subjektů totiž nebyl s to sestavit vládu. Následně byla, po 39 dnech jednání,[24] kompromisů a ústupků, vytvořena vláda národní jednoty mezi oběma stranami.[25] Součástí koaliční dohody byl netradiční rotační systém na postu premiéra, v jehož rámci měli postupně oba na dobu 2 let zastávat post premiéra, zatímco ten druhý funkci ministra zahraničních věcí a úřadujícího premiéra.[26] Nejprve se stal předsedou vlády Peres a Šamir až do října 1986 zastával zbylé dvě funkce.[25] Vláda měla celkem 25 ministrů a 97 poslanců ve 120členném Knesetu. Za účelem snazšího rozhodování byl vytvořen užší kabinet, v němž měl Likud i Ma'arach po pěti členech a obě strany tak měly právo veta.[24]

Nová vláda měla složitou pozici, neboť levice a pravice vždy zastávala v Izraeli odlišné postoje, přesto však byla témata, kde mezi oběma subjekty došlo ke shodě.[25] Jednalo se oblasti, kde panoval široký konsenzus; tedy ukončit izraelskou přítomnost v Libanonu, bojovat s ekonomickou krizí, pokusit se o mírovou dohodu s Jordánskem a konsolidovat mírovou smlouvu s Egyptem.[24] V rámci koaliční dohody byla rovněž omezena výstavba izraelských osad (v prvním roce vlády se mělo jednat o stavbu 5 až 6 osad). Peres po nástupu do funkce pověřil ministra obrany Jicchaka Rabina vypracováním plánu na stažení izraelských vojsk z Libanonu.[27]

V listopadu 1984 byla zahájena tajná operace přestěhování etiopských židů (známých jako společenství Beta Jisra'el‎‎) ze Súdánu poté, co v Etiopii v roce 1984 vypukl hladomor. Během této operace s kódovým názvem Mojžíš pak bylo od listopadu 1984 do ledna 1985 letecky do Izraele přepraveno na 8000 etiopských Židů.[28]

V lednu 1985 vláda schválila trojstupňový plán stažení izraelských vojsk z Libanonu a v létě téhož roku pak v jednotlivých etapách došlo ke stažení izraelských vojáků do nárazníkové zóny v příhraniční oblasti jižního Libanonu, kde byla ponechána jen část izraelských sil spolupracujících s Jiholibanonskou armádou.[24] Vláda rovněž bojovala s ekonomickou krizí, zadluženou izraelskou ekonomikou a pádivou inflací, která na jaře 1985 přesahovala 400 %.[27] Na špatném stavu ekonomiky se podepsala jak předcházející vláda Likudu, tak vysoké ceny ropy, zemědělská deprese, nízká poptávka po izraelských zemědělských produktech, ale rovněž tak velký armádní rozpočet a budování nových osad.[27] Peres ve spolupráci s ministrem financí Jicchakem Moda'iem zavedl v červenci 1985 úsporný ekonomický balíček, jehož součástí bylo 25% devalvace šekelu a tříleté zmrazení platů, cen a úrokové míry.[27] Dne 1. ledna 1986 pak byla zavedena nová měna; izraelský šekel nahradil nový izraelský šekel, přičemž poměr nové ke staré měně byl 1:1000.[26] Rok po zavedení opatření se podařilo inflaci snížit na 20 %.[27]

Za zmínku stojí také jeho setkání s marockým králem Hasanem II., kterého se Peres pokoušel získat jako prostředníka pro mírová jednání na Blízkém východě.[29]

Střídání s Šamirem a ministrem zahraničních věcí[editovat | editovat zdroj]

Šamir (vlevo) a Peres v roce 1988

Dne 21. října 1986 si Peres se Šamirem vyměnili funkce a Peres se stal ministrem zahraničních věcí.[26] Během Šamirovy vlády došlo k naprostému zmražení mírových aktivit, jelikož nebyl ochotný jakýmkoliv územním ústupkům ve prospěch Arabů.[30] Premiér rovněž tak zablokoval Peresovy snahy o konání mezinárodní mírové konference, kterou Peres v roce 1987 dohodl s jordánským králem Husajnem v takzvané Londýnské dohodě.[31] Proti Peresem dojednané dohodě se Šamir postavil ze dvou důvodu; jednak se mu nelíbilo, že ministr zahraničních věcí jednal za jeho zády (dokonce odmítl Šamirovi odevzdat kopii dojednané dohody) a jednak zásadně odmítal koncept mezinárodní konference, které by se účastnily světové mocnosti.[32]

Ve volbách v roce 1988 utrpěl Ma'arach další těsnou prohru. Peres souhlasil s obnovením koalice s Likudem, tentokrát s Šamirem coby premiérem na celé funkční období vlády.[33] Ve vládě národní jednoty (1988–1990) byl Peres vicepremiérem a ministrem financí.[34]

Špinavý trik[editovat | editovat zdroj]

Šamirova neústupnost v mírovém procesu a vnitrovládní problém vedly Perese v roce 1990 ke svržení vlády a postupu, který jeho stranický kolega a dlouholetý rival Jicchak Rabin označil jako „odporně páchnoucí manévr“ (celá aféra získala název špinavý trik).[35] Šamir totiž stále odmítal návrhy na konání mezinárodní konference. Peres proto uzavřel, prostřednictvím svého chráněnce Chajima Ramona, tajnou dohodu s Arje Derim a jeho stranou Šas o politické alianci.[36] Následně dal Šamirovi ultimátum, podle něhož labouristé opustí vládu, pakliže Šamir nebude souhlasit s návrhem amerického ministra zahraničí Jamese Bakera na konání mírové konference.[37] V reakci na ultimátum propustil Šamir Perese z vlády a 15. března téhož roku podali všichni labourističtí ministři demisi.[37] Téhož dne se konalo hlasování o nedůvěře vládě a díky pěti poslancům strany Šas, kteří se hlasování zdrželi, Šamirova vláda padla.[36] Stala se tak první izraelskou vládou, které byla vyslovena nedůvěra (poměrem 60 ku 55). Peres byl následně prezidentem Herzogem pověřen sestavením vlády a začal jednat s malými a náboženskými stranami.[38] Strana Šas a Degel ha-Tora však Peresovi po několika dnech podporu stáhly a on tak disponoval pouze 60 hlasy, což na vyslovení důvěry vládě nestačilo. Rozhodujícího poslance nakonec Peres získal, když Avraham Šarir opustil Likud.[39] Peres tak mohl oznámit, že disponuje těsnou většinou a sestavil vládu, se kterou předstoupí před parlament.[39] Hlasování o důvěře vlády bylo naplánováno na 11. dubna, kdy měl Peres představit vládní program a jednotlivé ministry. Na poslední chvíli však dva poslanci za stranu Agudat Jisra'el nedorazili[40] po nařízení svého duchovního vůdce rabiho Menachema Mendela Schneersona, aby nepodporovali jakékoliv územní ústupky.[41] Peres poté požádal prezidenta o prodloužení lhůty na sestavení vlády, ale nakonec se pověření vzdal.[42] To naopak získal Šamir, jemuž se podařilo sestavit čistě pravicovou vládu s náboženskými stranami s těsnou většinou v Knesetu,[43] která získala důvěru 11. června.[44]

Opět ministrem zahraničních věcí[editovat | editovat zdroj]

V roce 1992 se strany tvořící Ma'arach sloučily do Strany práce a v dubnu téhož roku se ve straně konaly primárky, v nichž Rabin porazil dosavadního předsedu Perese.[45]

V politice však zůstal aktivní i nadále a od roku 1992 zastával v nové Rabinově vládě funkci ministra zahraničí.[46] Z této pozice zahájil bez Rabinova souhlasu protiprávní jednání s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny. Když se to Rabin dozvěděl, nechal ho v jednáních pokračovat. Tato jednání nakonec vedla k mírovým dohodám z Osla, za které Peres, Rabin a Arafat získali Nobelovu cenu míru.[47]

Podruhé premiérem[editovat | editovat zdroj]

Po Rabinově zavraždění v roce 1995 se Peres znovu stal premiérem.[48] Během svého funkčního období prosadil provoz internetu v zemi a nechal vytvořit první internetové stránky izraelského premiéra. V roce 1996 byl v prvních přímých volbách premiéra těsně poražen Benjaminem Netanjahu z Likudu.[49]

Ve stranických volbách Strany práce se v roce 1997 neucházel o znovuzvolení a na postu předsedy strany jej tak vystřídal Ehud Barak. V roce 1999 byl v Barakově vládě jmenován ministrem pro regionální rozvoj a následně v ní zastával několik menších postů.

Politické milníky po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Šimon Peres a bývalý americký ministr obrany Donald Rumsfeld

V roce 2000 Peres kandidoval v prezidentských volbách. Funkce izraelského prezidenta je převážně ceremoniální role, mezi jejíž úkoly patří například pověřit po volbách politika, jenž sestaví vládu a stane se premiérem. Kdyby vyhrál, jak se všeobecně očekávalo, stal by se prvním bývalým premiérem, který byl zvolen prezidentem. Ve volbách však prohrál a prezidentem se stal Moše Kacav.

Šimon Peres a ruský prezident Vladimir Putin v moskevském Kremlu, květen 2001

V roce 2001 se konala předčasná přímá volba premiéra, kterou svou rezignací vyvolal Ehud Barak, jenž si chtěl posílit své postavení (poprvé se paralelně nekonaly parlamentní volby). V souboji s předsedou Likudu Arielem Šaronem však prohrál a následně rezignoval. Předsedou se stal Benjamin Ben Eliezer, který Stranu práce přivedl do vlády národní jednoty pod Šaronovým vedením. Sám byl jmenován ministrem obrany, zatímco Peres se stal opět ministrem zahraničních věcí. Peres byl s Ben Eliezerem kritizován levicí za to, že je navzdory svým holubičím postojům členem vlády, která očividně nehodlá pokročit v mírovém procesu. Svůj post opustil, když Strana práce před volbami v roce 2003 opustila koalici. Do voleb šla strana pod vedením Amrama Micny a utrpěla těžkou porážku. Peres byl následně zvolen staronovým předsedou.[50] Když Ariel Šaron ke konci roku 2004 představil svůj plán na jednostranné stažení se z Gazy a tím tak představil program, který by Strana práce mohla podpořit, Peres znovu vytvořil s Likudem koalici.[51]

Rok před parlamentními volbami v roce 2006 vyhrál Peres primárky ve Straně práce. Jako předseda strany se snažil volby co nejvíc oddálit. Tvrdil, že brzké volby by mohly ohrozit jak plán na stažení se z Gazy, který měl být proveden v září 2005, tak setrvání strany v Šaronově vládě národní jednoty. Většina členů však byla pro dřívější konání voleb, zejména pak mladí členové strany, mezi nimiž byli Ofir Pines-Paz a Jicchak Herzog, kteří předběhli vedoucí představitele strany Binjamina Ben-Eliezera a Chajima Ramona ve stranickém hlasování o rozdělení vládních pozic. Dopadlo to tak, že volby měly být v červnu. Ty však byly zpožděny vyšetřováním skandálu s možným podvodem ohledně registrování nových členů. To posunulo volby až na 9. listopad 2005.

Bez ohledu na to Peres stále vedl v průzkumech veřejného mínění a vyvracel tak předpovědi, že jej jeho rivalové porazí. Drsnější výměny názorů s jeho oponenty začaly, když bývalý premiér Barak začal naléhat, aby se volby konaly již začátkem roku. Amir Perec a Chajim Ramon, dva anti-Barakovští členové Knesetu, tehdy slíbili podporu Peresovi, aby porazil Baraka. V bizarním zvratu událostí nakonec Perec oznámil svou vlastní kandidaturu, což Peres vnímal jako zradu.

Spor mezi Peresem a Perecem brzy zastínil rivalitu mezi Peresem a Barakem, zvláště po tom co Barak počátkem října svou kandidaturu stáhl. Jedním z Perecových hlavních trumfů proti Peresovi bylo, že jako člen Šaronovy vlády se dostatečně nevěnoval socioekonomickým záležitostem a nedostál svých tvrzení, že Strana práce jde do koalice s Šaronem pouze z důvodu stažení se z Gazy. V těsném souboji nakonec Peres prohrál, když získal 40 % hlasů oproti Perecovým 42,2 %.[52]

Vstup do Kadimy[editovat | editovat zdroj]

Peres na Světovém ekonomickém fóru v Davosu (2007)

30. listopadu 2005 Peres oznámil odchod ze Strany práce a vstoupil do Šaronem nově založené strany Kadima.[53][54] Bezprostředně po Šaronově mrtvici se objevily spekulace, že by se Peres mohl stát předsedou strany, nicméně většina někdejších členů Likudu se nakonec vyslovila pro Ehuda Olmerta.[55]

Strana práce se následně údajně pokoušela Perese nalákat zpět. Peres však oznámil že Olmerta podporuje, a že se rozhodl setrvat v Kadimě. Média spekulovala, že Olmert nabídne Peresovi druhé místo na kandidátce a významnou vládní pozici, ale namísto toho mu byl nabídnut méně významný post a ministryní zahraničí se stala Cipi Livniová. Peres již předem oznámil svůj záměr neúčastnit se březnových parlamentních voleb. Poté, co Kadima volby vyhrála, byl Peres jmenován ministrem pro rozvoj Negevu, Galileje a regionální ekonomiky.

Prezidentství[editovat | editovat zdroj]

Rozhovor se Šimonem Peresem z prosince 2007, v němž hovoří o svém odkazu a zdali bude kandidovat v druhém funkčním období. (anglicky)

V roce 2007 se Peres zúčastnil prezidentských voleb, které se konaly po rezignaci prezidenta Moše Kacava. Celkem se voleb zúčastnili tři kandidáti: Peres za stranu Kadima, Re'uven Rivlin za Likud a Colette Avital za Stranu práce. V prvním kole nezískal žádný z kandidátů potřebnou většinu hlasů ve 120členném parlamentu (Peres 58, Rivlin 38 a Avital 21).[56] V druhém kole jej však podpořila i část jeho oponentů a Šimon Peres tak byl 13. června 2007 zvolen izraelským prezidentem s podporou 86 hlasů.[56] Ve stejný den rezignoval na funkci poslance Knesetu. Jeho členem byl, s výjimkou tříměsíčního období v roce 2006, od listopadu 1959 a stal se tak nejdéle sloužícím izraelským politikem. Slavnostní prezidentský slib složil 15. července.[57][58]

Šimon Peres a americký prezident George W. Bush v Jeruzalémě, 2007

V ten samý rok se zasloužil o prvenství své nové funkce, když se 13. listopadu 2007 stal prvním izraelským prezidentem, který promluvil před zákonodárným sborem muslimské země. Hovořil tehdy před Velkým národním shromáždění v Turecku.[59]

Na počátku roku 2008 Peres oznámil plány na vytvoření společného ekonomického úsilí ve čtyřech lokalitách na Západním břehu Jordánu, známé jako iniciativa Mírové údolí. Tato iniciativa má zahrnovat společné ekonomicko-průmyslové projekty a společně vybudovanou univerzitu za přispění různých států, včetně Turecka a Japonska.[60]

Dne 21. září 2008 předal premiér Olmert Peresovi v prezidentské rezidenci svou rezignaci.[61] O dva dny později Peres požádal Cipi Livniovou vytvořením nové vlády.[62]

Koncem listopadu 2008 byl Peresovi britskou královnou Alžbětou II. udělen titul Velký kříž Řádu sv. Michaela a sv. Jiří.[63] Po slavnostní ceremonii Peres uvedl, že byl „velmi pohnut, že mohl být emisarem, jenž dostal toto ocenění jménem Státu Izrael.“[64]

Peres hovoří na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 2009

V lednu 2009 se Peres zúčastnil Světového ekonomického fóra ve švýcarském Davosu, kde se dostal do rázné výměny názorů s tureckým premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem.[65] Oba byli součástí panelové diskuse, ve které zasedli generální tajemník Ligy arabských států Amr Músa a generální tajemník OSN Pan Ki-mun. Erdoğan se při diskusi rozčílil, když mu moderátor David Ignatius z deníku The Washington Post odmítl umožnit vyvrátit Peresovy komentáře k izraelské válce v Gaze. Erdoğan odolával pokusům o ukončení diskuse, nakonec Peresovi řekl „Když přijde na zabíjení, víte dobře jak zabít,“ rozzuřeně se zvedl a se slovy, že se již nikdy do Davosu nevrátí, odkráčel z pódia.[66] Turecká Anatolian News Agency později uvedla, že Peres o několik minut později Erdoğanovi telefonoval a omluvil se za jakákoliv nedorozumění.[66] V Turecku i na celém Blízkém východě byl po svém návratu Erdoğan oslavován jako hrdina.[67][68][69][70]

Šimon Peres (vpravo) a Barack Obama, 2009

V únoru 2009 navštívil Izrael papež Benedikt XVI. a Šimon Peres se stal jeho oficiálním hostitelem.[71]

Téhož měsíce se v Izraeli konaly parlamentní volby. Osm dní po volbách, 18. února, zahájil Peres konzultace se zástupci nejsilnějších stran Kadima a Likud.[72] Dne 20. února pak pověřil Benjamina Netanjahua sestavením nové vlády.[73] Pověřením Netanjahua Peres porušil prezidentskou tradici, při které je pověřen předseda nejsilnější politické strany (volby do totiž o jeden mandát vyhrála Kadima, nicméně pravice v čele s Likudem získala v Knesetu většinu).[74] Dne 24. února se zúčastnil slavnostní ceremonie, při které poslanci nového Knesetu skládají slavnostní slib a následně zahájil funkční období osmnáctého Knesetu.[75] Dne 20. března se Peres setkal s pověřeným premiérem Netanjahuem, který požádal o prodloužení lhůty potřebné k vytvoření koaliční vlády.[76] Tento požadavek Peres schválil a dal Netanjahuovi dalších čtrnáct dnů na sestavení nové vlády.[77] Dne 1. dubna, den poté, co jeho vláda získala důvěru v Knesetu, byl Netanjahu slavnostně inaugurován v prezidentské rezidenci. Během ceremonie jej Peres naléhavě žádal, aby pokročil v mírovém procesu.[78]

V rozporu s izraelskými diplomatickými zvyklostmi se prezident Peres sešel s novým americkým prezidentem Barackem Obamou ve Washingtonu ještě dříve než premiér Netanjahu.[78]

Politické názory[editovat | editovat zdroj]

V otázce íránského jaderného programu a existenciální hrozbě, kterou pro Izrael představuje, Peres prohlásil: „Nejsem zastáncem vojenského úderu na Írán, nicméně musíme rychle a rozhodně vytvořit silnou a průbojnou koalici národů, která na Írán uvrhne vyčerpávající ekonomické sankce.“ Dodal, že „íránské snahy získat jaderné zbraně by měly celý svět probudit z pokojného spánku.“ Ve stejném projevu Peres srovnal íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda a jeho výzvy k „vymazání Izraele z mapy“ ke genocidním hrozbám evropskému židovstvu Adolfem Hitlerem v letech před holocaustem.[79] V rozhovoru pro armádní rozhlas ze dne 8. května 2006 poznamenal, že „íránský prezident by neměl zapomínat na to, že Írán může být rovněž vymazán z mapy.“[80]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Židovská imigrace do Palestiny byla značně omezena britskou mandátní správou a jednou z kategorií osob, kterým byl bez problémů umožněn příjezd byli tzv. „kapitalističtí“ přistěhovalci, tedy osoby, které měly v době příjezdu 1000 liber a více.[6]
  2. Strana práce je název současné politické strany, která vznikla počátkem 90. let konsolidací Ma'arachu. Jedná se tedy o následnici izraelské levicové strany Mapaj existující již v předstátním období. Označení Strana práce, hebrejsky jednoduše Avoda, se někdy nepřesně používá i pro období před konsolidací a přejmenováním strany

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Shimon Peres na anglické Wikipedii a Presidency of Shimon Peres na anglické Wikipedii.

  1. AMIRAM, Barkat. Presidency rounds off 66-year career [online]. Haaretz, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Location of Wiszniew on the map of the Second Polish Republic in the years 1921-1939 [online]. The Jewish Institute, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b Biografie Šimona Perese [online]. Academy of Achievement, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e REICH, Bernard. Political Leaders of the Contemporary Middle East and North Africa: A Biographical Dictionary. Westport : Greenwood Press, 1990. 570 s. Dále jen: Political Leaders of the Contemporary Middle East and North Africa: A Biographical Dictionary. Dostupné online. ISBN 978-0313262135. S. 403. (anglicky) 
  5. BEN GEDALYAHU, Tzvi. Mazal Tov and Happy 88th Birthday, Mr. President [online]. Aruc ševa, 2011-08-16, [cit. 2013-07-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. Dále jen: GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. ISBN 80-7257-740-9. S. 83.  
  7. Peres to German MPs: Hunt down remaining Nazi war criminals [online]. Haaretz, 2010-01-27, [cit. 2010-01-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 106–107
  9. a b c GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 127–128
  10. Not like other murderers [online]. Haaretz, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. GILBERT, Martin. Izrael:Dějiny. s. 149-150
  12. GILBERT, Martin. Izrael:Dějiny. s. 154
  13. Shimon Peres [online]. Kneset, [cit. 2013-07-20]. Záložka Knesset Activities. Dostupné online. (anglicky) 
  14. HOROVITZ, David. Shalom, Friend: the Life and Legacy of Yitzhak Rabin. New York : Newmarket Press, 1996. 310 s. Dále jen: Shalom, Friend: the Life and Legacy of Yitzhak Rabin. Dostupné online. ISBN 1-55704-287-X. S. 46-48. (anglicky) 
  15. a b FRANGSMYR, Tore. Shimon Peres, The Nobel Peace Prize 1994 [online]. The Nobel Foundation, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. SACHAR, Howard M. Dějiny Státu Izrael. Praha : Regia, 1999. 767 s. Dále jen: SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael. ISBN 80-902484-4-6. S. 608.  
  17. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 456
  18. a b SACHAR, H.M. Dějiny Státu Izrael. s. 622–623
  19. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 464-466
  20. KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. 242 s. Dále jen: Sionismus a Stát Izrael. ISBN 80-7257-740-9. S. 165.  
  21. POJAR, Miloš. Izrael - stručná historie států. 2. vyd. Praha : Libri, 2009. 202 s. ISBN 978-80-7277-435-7. S. 64.  
  22. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 474–475
  23. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 488
  24. a b c d e BREGMAN, Ahron. A History of Israel. New York : Palgrave Macmillan, 2002. 352 s. Dále jen: A History of Israel. Dostupné online. ISBN 978-0333676325. S. 210. (anglicky) 
  25. a b c Political Leaders of the Contemporary Middle East and North Africa: A Biographical Dictionary. s. 491
  26. a b c TERNER, Erich. Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Pardubice : Kora, 1991. 262 s. ISBN 80-901092-0-9. S. 191-192.  
  27. a b c d e A History of Israel. s. 211
  28. The History of Ethiopian Jews [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2010-03-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. Sionismus a Stát Izrael. s. 169
  30. Sionismus a Stát Izrael. s. 164
  31. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 511
  32. A History of Israel. s. 214
  33. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. Dále jen: Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 178.  
  34. Sionismus a Stát Izrael. s. 177
  35. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. s. 529–530
  36. a b Shalom, Friend: the Life and Legacy of Yitzhak Rabin. s. 124
  37. a b BARARI, Hassan Abdulmuhdi. Israeli Politics and the Middle East Peace Process, 1988-2002. Londýn : Routledge, 2004. 208 s. Dále jen: Israeli Politics and the Middle East Peace Process, 1988-2002. Dostupné online. ISBN 978-0415322263. S. 50. (anglicky) 
  38. BRINKLEY, Joel. Peres Chosen to Try to Form Israeli Cabinet [online]. The New York Times, 1990-03-21, [cit. 2010-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. a b BRINKLEY, Joel. Peres Says He Can Form Next Israeli Government [online]. The New York Times, 1990-04-05, [cit. 2010-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. BRINKLEY, Joel. Israeli Coalition Cracks at Last Minute [online]. The New York Times, 1990-04-12, [cit. 2010-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. GOLDMAN, Ari L. One Brooklyn Rabbi's Long Shadow [online]. The New York Times, 1990-04-13, [cit. 2010-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. BRINKLEY, Joel. Peres Gives Up Bid to Form Cabinet; Shamir Will Try [online]. The New York Times, 1990-04-27, [cit. 2010-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 178
  44. FREEDMAN, Robert Owen. The Middle East after Iraq's Invasion of Kuwait. Gainesville : University Press of Florida, 1993. 384 s. Dále jen: The Middle East after Iraq's Invasion of Kuwait. Dostupné online. ISBN 978-0813012155. S. 344. (anglicky) 
  45. Yitzhak Rabin [online]. Encyclopædia Britannica, [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 185-186
  47. Sionismus a Stát Izrael. s. 198
  48. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 195
  49. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 202
  50. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 242
  51. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 245
  52. Šimon Peres neobhájil post šéfa Strany práce [online]. BBC Czech, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online.  
  53. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2007. s. 308
  54. Šimon Peres opouští Stranu práce [online]. BBC Czech, [cit. 2008-09-21]. Dostupné online.  
  55. VERTER, Yossi. Under Peres, Kadima would win 42 seats; under Olmert - 40 [online]. 2006-01-06, [cit. 2007-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. a b Novým izraelským prezidentem bude Šimon Peres [online]. Novinky.cz, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online.  
  57. TEEPLE, Jim. Shimon Peres Sworn In as Israel's President [online]. VOA News, 2007-07-15, [cit. 2010-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  58. Šimon Peres složil přísahu prezidenta Státu Izrael [online]. Eretz.cz, 2007-07-16, [cit. 2008-09-22]. Dostupné online.  
  59. Shimon Peres becomes 1st Israeli president to address a Muslim parliament [online]. The Jerusalem Post, 2007-11-13, [cit. 2010-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. LAPPIN. A valley of economic harmony [online]. The Jerusalem Post, 2008-01-18, [cit. 2010-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. Israeli police recommend charges against Olmert [online]. CBC, March 5, 2009. Dostupné online.  
  62. GIL HOFFMAN AND GREER FAY CASHMAN. Peres entrusts Livni with forming gov't [online]. Jerusalem Post, September 23, 2008. Dostupné online.  
  63. První rytířský titul pro izraelského prezidenta [online]. Eretz.cz, 2008-11-27, [cit. 2008-11-27]. Dostupné online.  
  64. How is this knight different from all others? [online]. 2008-11-21, [cit. 2009-07-08]. (Jewish Telegraphic Agency.) Dostupné online.  
  65. Peter Gumbel. Turkish Tempest in Davos over Gaza [online]. Time Magazine, January 29, 2009. Dostupné online.  
  66. a b Katrin Bennhold. Leaders of Turkey and Israel Clash at Davos Panel [online]. New York Times, January 29, 2009. Dostupné online.  
  67. Atul Aneja. Erdogan spars with Peres on Gaza [online]. The Hindu, January 31, 2009. Dostupné online.  
  68. Pelin Turgut. Behind the Turkish Prime Minister's Outburst at Davos [online]. Time Magazine, January 30, 2009. Dostupné online.  
  69. Turkish PM storms off stage in Gaza row [online]. BBC News, January 29, 2009. Dostupné online.  
  70. Stormy debate in Davos over Gaza [online]. Al Jazeera, January 30, 2009. Dostupné online.  
  71. Pope to have presidential escort for Israel trip [online]. Associated Press, February 15, 2009. Dostupné online.  
  72. Etgar Lefkovits and JPOST.COM Staff. Peres consults with Kadima, Likud delegations on coalition [online]. Jerusalem Post, February 18, 2009. Dostupné online.  
  73. MATTI FRIEDMAN. Israel's Peres: Netanyahu will form new government [online]. Associated Press, February 20, 2009. Dostupné online.  
  74. Jeffrey Heller. Netanyahu says can work with Obama for peace [online]. Reuters, February 22, 2009. Dostupné online.  
  75. Peres opens new Israeli Knesset session [online]. United Press International, February 24, 2009. Dostupné online.  
  76. MATTI FRIEDMAN. Netanyahu requests more time to form government [online]. Associated Press, March 20, 2009. Dostupné online.  
  77. Mazal Mualem. Peres gives Netanyahu 14-day extension to form government [online]. Haaretz, March 20, 2009. Dostupné online.  
  78. a b ISABEL KERSHNER. Israel’s Elder Statesman, Now With Renewed Clout [online]. The New York Times, June 27, 2009. Dostupné online.  
  79. PFEFFER, Anshel. Peres: Fight terror - reduce global dependence on oil [online]. Haaretz, 2008-05-05, [cit. 2010-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. Peres says that Iran 'can also be wiped off the map' [online]. Dominican Today, 2006-05-08, [cit. 2010-04-15]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Publikace Šimona Perese
  • The Next Step. [s.l.] : [s.n.], 1965. (anglicky) 
  • David's Sling. Londýn : Littlehampton Book Services, 1970. 320 s. ISBN 978-0-297-00083-7. (anglicky) 
  • And Now Tomorrow. Jeruzalém : Mabat, 1978. (anglicky) 
  • From These Men: Seven Founders of the State of Israel. New York : Wyndham Books, 1979. 254 s. ISBN 978-0671610166. (anglicky) 
  • Entebbe Diary. Tel Aviv : Edanim, 1991. 126 s. ISBN 965-248-111-4. (anglicky) 
  • The New Middle East. New York : Henry Holt, 1993. 224 s. ISBN 978-0805033236. (anglicky) 
  • Battling for Peace: A Memoir. New York : Random House, 1995. 350 s. ISBN 978-0679436171. (anglicky) 
  • For the Future of Israel. Baltimore : The Johns Hopkins University Press, 1998. 240 s. ISBN 978-0801859281. (anglicky) 
  • The Imaginary Voyage: With Theodor Herzl in Israel. New York : Arcade, 1999. 216 s. Dostupné online. ISBN 978-1559704687. (anglicky) 
O Peresovi
  • BAR-ZOHAR, Michael. Shimon Peres: The Biography. New York : Random House, 2007. 576 s. ISBN 978-1400062928. (anglicky) 
  • LITELL, Robert. Šimon Peres: Pět rozhovorů. Praha : Lidové noviny, 1998. 190 s. ISBN 80-7106-421-1. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Profily a biografie
Rozhovory
Předchůdce Šimon Peres Nástupce
Amram Micna Předseda Strany práce
20032005
Amir Perec
Jicchak Rabin Předseda Strany práce
19951996
Ehud Barak
Předseda Ma'arachu
19771992
Jicchak Rabin