Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Ehud Barak

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ehud Barak
אֵהוּד בָּרָק
Ehud Barakאֵהוּד בָּרָק
Ehud Barak
אֵהוּד בָּרָק
Ve funkci:
18. června 2007 – 18. března 2013
Předseda vlády Benjamin Netanjahu
Ehud Olmert
Předchůdce Amir Perec
Nástupce Moše Ja'alon

Ve funkci:
6. července 1999 – 7. března 2001
Prezident Moše Kacav
Ezer Weizman
Předchůdce Benjamin Netanjahu
Nástupce Ariel Šaron

Narození 12. února 1942 (72 let)
Mišmar ha-Šaron, Britský mandát Palestina (dnes Izrael)
Politický subjekt Acma'ut (dříve Strana práce)
Kneset 14., 15., 18.
Choť Nili Priel (2007–současnost)
Na'ava Barak (–2003)
Vzdělání

Hebrejská univerzita
Stanfordova univerzita

Podpis Ehud Barakאֵהוּד בָּרָק, podpis
Webová stránka www.ehudbarak.org.il
Vojenská služba
Sloužil Izraelské obranné síly
Doba služby 1959–1995
Hodnost Rav Aluf (generálporučík),
náčelník Generálního štábu
Jednotka Sajeret Matkal
Bitvy/války šestidenní válka
jomkipurská válka
1. libanonská válka
operace Izotop
operace Jaro mládí
operace Entebbe
Vyznamenání Medaile Za zásluhy
Commons Ehud Barak

Ehud Barak (hebrejsky: zvuk אֵהוּד בָּרָק, rodným jménem Ehud Brog, * 12. února 1942, Mišmar ha-Šaron, Britský mandát Palestina) je izraelský politik, bývalý předseda vlády a předseda Strany práce. V minulosti zastával řadu ministerských postů v izraelské vládě (namátkou ministra obrany, ministra zahraničních věcí, vnitra, školství atd.).[1] Pro své přesvědčení, že mír nenastane, pokud nebude Izrael silný,[2] je označován jako „jestřábí holubice“.[3]

Před kariérou politika byl příslušníkem Izraelských obranných sil (IOS), kde dosáhl hodnosti generálmajora.[4] Byl členem elitních průzkumných jednotek Sajeret Matkal a později jejich velitelem. Jako takový vedl řadu protiteroristických operací včetně operace Izotop či operace Jaro mládí. Byl rovněž jedním z klíčových architektů protiteroristické operace Entebbe. Od 80. let zastával vrcholné armádní funkce, jako jsou velitel vojenské rozvědky Aman, velitel Centrální velitelství či náčelník Generálního štábu IOS. Během své vojenské kariéry obdržel pět vyznamenání za statečnost a stal se nejdekorovanějším vojákem izraelské historie.

Úřad ministerského předsedy zastával v letech 19992001.[5] V tomto období se pokusil navázat na svého mentora Jicchaka Rabina a uzavřít konečné mírové smlouvy s Palestinci a Sýrií. Ukončil také osmnáctiletou přítomnost izraelské armády v jižním Libanonu. V rámci mírových jednání byl nejnadějnější summit v Camp Davidu v roce 2000, který však zkrachoval. Jeho funkční období významně poznamenalo vypuknutí druhé intifády, během níž nechal Barak nařídit tzv. mimosoudní likvidace palestinských teroristických vůdců. Předčasné volby v roce 2001, které sám vyvolal, prohrál ve prospěch Ariela Šarona. Po odchodu z politiky podnikal a věnoval se poradenství a přednáškám.[6] Do vrcholné politiky se vrátil v roce 2007, když byl opětovně zvolen předsedou Strany práce.[7] Ve vládě Ehuda Olmerta se stal ministrem obrany a tuto funkci si udržel i po únorových volbách v roce 2009. V lednu 2011 opustil Stranu práce a založil novou centristickou a sionistickou stranu Acma'ut.[8] Koncem listopadu 2012 oznámil odchod z politiky a rezignaci na post ministra obrany, který následně vykonával do předčasných parlamentních voleb v lednu 2013.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v kibucu Mišmar ha-Šaron v britské mandátní Palestině.[6] Je nejstarší ze čtyř synů Ester (rozená Godinová) a Jisra'ele Brogových, kteří do Palestiny přišli počátkem 30. let z východní Evropy[3] a byli součástí generace zakládající kibucy.[6] Své příjmení si hebraizoval z Broga na Baraka v roce 1959, když začal sloužit v armádě.[9]

Se svou budoucí manželkou Navou, se kterou má tři dcery, se seznámil během vojenské služby.[10] V srpnu 2003 se však rozvedli a 30. července 2007 se Barak oženil se svou láskou z mládí Nili Priel.[10]

Vzdělání[editovat | editovat zdroj]

V roce 1968 získal titul bakalářefyziky a matematiky na Hebrejské univerzitěJeruzalémě.[4] V roce 1978 dosáhl hodnosti magistrainženýrsko-ekonomických systémech na Stanfordově univerzitě v Palo Altě v Kalifornii.[4]

Barak jako náčelník Generálního štábu, Washington (1993)

Vojenská služba[editovat | editovat zdroj]

Do IOS vstoupil v roce 1959, kdy hebraizoval příjmení na Barak (v hebrejštině znamená „blesk“).[9] Dobrovolně se přihlásil do elitní průzkumní jednotky Sajeret Matkal a v roce 1971 se stal jejím velitelem (jedním z jeho důstojníků byl pozdější premiér Benjamin Netanjahu).[3] V průběhu šestidenní války v roce 1967 sloužil jako velitel průzkumné jednotky[4] a díky své vynalézavosti, mimořádné statečnosti a rozvážnosti se dostal do povědomí nadřízených.[11] Během jeho působení v Sajeret Matkal se tato jednotka stala předním izraelským protiteroristickým útvarem.[6] Mezi nejvýznamnější operace, které vedl, patří záchrana izraelských rukojmí z uneseného letounu společnosti Sabena při operaci Izotop v roce 1972 či likvidace teroristů z Organizace pro osvobození Palestiny po masakru izraelských sportovců na mnichovských olympijských hrách při operaci Jaro mládí v roce 1973.[6] Během jomkipurské války sloužil jako velitel tankové jednotky na sinajské frontě.[4]

Byl jedním z klíčových tvůrců operace Entebbe z roku 1976, při níž byli zachráněni cestující letounu společnosti Air France, které vzali palestinští teroristé jako rukojmí a odletěli s nimi do Ugandy.[6] V roce 1979 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.[9] V lednu 1982 byl jmenován náčelníkem plánovacího oddělení IOS a byl povýšen do hodnosti generálmajora.[4] Během první libanonské války sloužil jako zastupující velitel izraelských sil v Libanonu.[4]

Později působil jako náčelník vojenské zpravodajské služby Aman (1983–1985), velitel Centrálního velitelství (1986–1987) a zástupce náčelníka Generálního štábu (1987–1991).[9] Nejvyšší izraelský vojenský post – náčelníka Generálního štábu – zastával od 1. dubna 1991 do 1. ledna 1995 a během tohoto období dohlížel na stažení IOS z GazyJericha v rámci Mírových dohod z Osla[6] a zúčastnil se vyjednávání o izraelsko-jordánské mírové smlouvě.[9]

V roce 1995 ukončil ve funkci náčelníka Generálního štábu svou službu v IOS.[6] Během své vojenské kariéry obdržel pět vyznamenání za statečnost (včetně medaile Za zásluhy) a stal se nejdekorovanějším vojákem izraelské historie.[6]

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Barak v Pentagonu, 1999

Když Barak odešel z IOS, založil investiční firmu ve Washingtonu.[6] O šest měsíců později se na osobní žádost tehdejšího premiéra Jicchaka Rabina vrátil do Izraele a stal se ministrem vnitra.[6] Po Rabinově vraždě v listopadu téhož roku byl jmenován ministrem zahraničí v přechodné vládě Šimona Perese.[12] V následných volbách do Knesetu v roce 1996 byl zvolen poslancem za Stranu práce a během svého funkčního období působil jako člen zahraničního výboru a výboru pro obranu.[4] V roce 1996 nahradil Šimona Perese ve funkci předsedy Strany práce a vůdce opozice.[13]

Před parlamentními a premiérskými volbami v roce 1999 vytvořil středolevou alianci Jeden Izrael, která se skládala ze Strany práce a stran GešerMejmad.[4] Ve volbách porazil úřadujícího premiéra Benjamina NetanjahuaLikudu poměrem 56:44 a stal se tak v pořadí desátým premiérem.[13] Kromě tohoto postu byl zároveň i ministrem obrany.[5] Jeho cílem bylo pokračování ve stopách svého mentora Jicchaka Rabina a chtěl uzavřít mír s palestinskými Araby a Sýrií.[9] Barak následně sestavil „vládu národního usmíření,“ do které, v zájmu snížení společenského napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci, pozval stranu Šas.[14] Dalšími členy koalice byly strany Merec, Jisra'el ba-alija, Mifleget ha-merkaz (Strana středu), Národní náboženská strana a Sjednocený judaismus Tóry.

Během svého funkčního období vyvedl Izrael z dlouhotrvající ekonomické recese k ekonomickému rozmachu, během něhož byl meziroční růst ekonomiky 5,9 %, docházelo k rekordním zahraničním investicím, téměř nulové inflaci, snižování deficitu a výraznému snižování zahraničních dluhů.[9]

Arabsko-izraelský konflikt[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Druhá intifáda.
Ehud Barak, Bill Clinton a Jásir Arafat na summitu v Camp Davidu, 2000

Jádrem Barakových vládních snah bylo dokončení mírového procesu.[9] V květnu 2000 splnil svůj předvolební slib, když jednostranně stáhl všechny izraelské síly z jižního Libanonu a ukončil tak osmnáctiletou vojenskou přítomnost na tomto území.[14] Vedl dalekosáhlé snahy k vyjednání mírových dohod, nejprve se Sýrií a později s Palestinskou autonomií, a to za aktivní spolupráce amerického prezidenta Billa Clintona a jeho administrativy.[9] Jednání se Sýrií se týkala hlavně navrácení Golanských výšin výměnou za mír a bezpečnostní záruky Izraeli.[14] Proti této Barakově snaze však výrazně vystoupila izraelská pravice, která zahájila kampaň „Národ je s Golany.“[14] Jednání však ztroskotala poté, co od nich Barak odstoupil kvůli klesající popularitě a odporu ve Straně práce k předání Golan.[15]

Při jednání s palestinskými Araby, reprezentovanými Jásirem Arafatem, bylo jeho záměrem co nejdříve dokončit jednání o permanentním statusu.[16] To však Arafat odmítl, dokud nebude implementováno Memorandum od Wye River, v jehož rámci se Izrael měl stáhnout ze 13 % Západního břehu.[16] Mezi nejznámější izraelsko-palestinské mírové rozhovory této doby patří summit v Camp Davidu z roku 2000, kdy se opětovně Barak pokusil s Arafatem dojednat podmínky permanentního statusu.[16] Jednání však nakonec selhala kvůli třem zásadním sporným bodům.[16] Prvním bodem byl východní Jeruzalém, kterého se Izraelci odmítali vzdát, a který Arafat požadoval zcela pod palestinskou kontrolu, jakožto hlavní město potencionálního Palestinského státu.[16] Druhým bodem byla rozloha území na Západním břehu, která by ve výsledku měla spadat pod Palestinskou autonomii a posledním pak palestinští uprchlíci.[16] Neúspěch při jednání vedl ke zhoršení vzájemných vztahů, což vyvrcholilo v září 2000, když tehdejší předseda Likudu Ariel Šaron vystoupil za doprovodu početné ochranky na Chrámovou horu.[17] Vzápětí v Izraeli vypukly velké palestinské nepokoje a násilnosti označované jako druhá intifáda (nebo intifáda al-Aksá).[11] Během ní Barak mimo jiné nařídil tzv. mimosoudní likvidace, při nichž byli teroristé eliminováni raketami vystřelenými z vrtulníků.[18]

I po vypuknutí intifády však Barak pokračoval ve vyjednávání. 17. října 2000 se konal summit v Šarm aš-Šajchu a v lednu 2001 se konala bilaterální jednání v Tabě, kde Barak nabídl dosud nevídané kompromisy (včetně postoupení východního Jeruzaléma palestinským Arabům).[19][20] Jásir Arafat ale i tyto nabídky odmítl.[11] V prosinci 2000 přišel s překvapivým oznámením, když oznámil svou rezignaci a skutečnost, že požádá prezidenta o vypsání předčasných premiérských voleb.[21] Jeho záměrem bylo vyhnout se parlamentním volbám a soupeřením s Benjaminem Netanjahuem.[21] Ten nebyl v roce 2000 členem Knesetu a tak proti Barakovi nemohl kandidovat.[21] Rovněž chtěl posílit svou pozici premiéra.[21] Za stranu Likud se tak proti Barakovi měl postavil Ariel Šaron, nad nímž podle předvolebních průzkumů Barak vedl.[19] Jeho kalkulace však byly chybné a v předčasných volbách ho Šaron výrazně porazil poměrem 62,4:37,6.[19]

Podnikání a přednášky[editovat | editovat zdroj]

Po neúspěchu ve volbách odešel dočasně z politiky, pracoval jako bezpečnostní poradce v americké společnosti Electronic Data Systems a zároveň se stal spolumajitelem firmy zaměřené na „bezpečnostní“ práci.[22] V listopadu 2004 oznámil svůj návrat do politického života a ohlásil kandidaturu na post předsedy strany.[6] Svou kandidaturu však stáhl poté, co zjistil, že nemá šanci na výhru, a vyzval své stoupence k podpoře Šimona Perese.[6] Po neúspěchu ve stranických volbách se stal partnerem investiční společnosti SCP Private Equity PartnersPensylvánie.[22] V roce 2002 založil vlastní firmu Ehud Barak Ltd., která za čtyři a půl roku vydělala 30 milionů šekelů (přibližně 150 milionů korun v přepočtu k listopadu 2008).[23]

Barak podnikl přednáškové turné po amerických univerzitách, kde hovořil o svém pohledu na problematiku Blízkého východu. Během svého turné v roce 2006 mimo jiné řekl, že: „Iráku se stupňuje občanská válka a americká přítomnost je více součástí problému než jeho řešením.[24]

Ehud Barak a Condoleezza Rice

Návrat do politiky[editovat | editovat zdroj]

V lednu 2007 oznámil svůj záměr kandidovat ve stranických volbách, když vedení strany zaslal dopis, v němž uznal své někdejší chyby a nezkušenost, která mu byla vytýkána.[25] V prvním kole stranických voleb, které se konaly 28. května 2007, získal 35,6 % hlasů, což bylo více než jeho nejbližší protivníci, ale ne dost na vítězství.[26] Mimo jiné získal větší počet hlasů než tehdejší předseda Amir Perec, který byl značně kritizován za selhání v pozici ministra obrany během druhé libanonské války.[27] Díky tomu, že v prvním kole nikdo nedostal dostatek hlasů, 12. června se konalo kolo druhé, ve kterém se Barak utkal s bývalým ředitelem Šin Bet Ami Ajalonem. V tomto kole nakonec Barak těsně vyhrál poměrem 51,3:47,7.[28] Již šest dní na to se Barak stal ministrem obrany a vicepremiérem ve vládě Ehuda Olmerta,[6] a to i přesto, že nebyl členem Knesetu.[3] Vzhledem k nespokojenosti Strany práce s fatálními neúspěchy v druhé libanonské válce Barak v předsednické kampani prohlašoval, že pokud Olmert neodstoupí, odejde Strana práce z koalice.[20] Jelikož si však uvědomoval, že okamžité předčasné volby by znamenaly propad Strany práce a vítězství Likudu, odložil plnění svého slibu na neurčito.[20]

Ehud Barak při Jom ha-zikaron v roce 2008

V květnu 2008 Barak vyzval tehdejšího premiéra Ehuda Olmerta k rezignaci v souvislosti s jeho korupčními skandály.[29] V případě, že tak Olmert neučiní, hodlají Barakovi labouristé vystoupit z vlády a vyvolat tak předčasné volby.[30] 30. července Olmert oznámil, že na post premiéra rezignuje až po stranických volbách ve straně Kadima, jejímž je předsedou.[31] Ty se konaly v září 2008 a vyhrála v nich ministryně zahraničí Cipi Livni,[32] která byla později prezidentem Peresem pověřena sestavením vlády.[33] Barak byl sice jako předseda Strany práce vyzván Benjaminem Netanjahuem z Likudu, aby do koalice nevstupoval,[34] přesto však byla nakonec Strana práce jedinou stranou, která chtěla vytvořit novou vládou v čele s Livni.[35]

V prosinci 2008 a lednu 2009 řídil jako ministr obrany protiteroristickou operaci Lité olovo v Pásmu Gazy. V únoru 2009 vedl Stranu práci do předčasných parlamentních voleb. V těch strana zaznamenala historicky nejhorší volební výsledek, když se ziskem třinácti mandátům obsadila až čtvrté místo.[36] Bezprostředně po volbách Barak oznámil odchod strany do opozice,[37] avšak po jednáních s Benjaminem Netanjahuem přednesl stranickému vedení návrh na vstup do Netanjahuovy koaliční vlády.[38] Část strany se proti tomuto kroku postavila, ale nakonec rozhodla ústřední komise strany, která poměrem hlasů 680 ku 507 schválila vstup strany do Netanjahuovy koaliční vlády.[39] V té Barak opět obsadil post ministra obrany.[40]

V lednu 2011 společně s dalšími čtyřmi spolustraníky (Matan Vilnaj, Ejnat Wilf, Orit Noked a Šalom Simchon) založil novou centristickou a sionistickou stranu Acma'ut, která se odtrhla od Strany práce, jejímž byl Barak do té doby předsedou.[41] Mezi uváděné důvody zmínil neposlušnost členů strany ke koaliční vládě a vůdcům Strany práce. Rozhodnutí kritizovaly další levicově-centristické strany, jako je Kadima či Merec.[42]

Dne 26. listopadu 2012 oznámil odchod z politiky a rezignaci na post ministra obrany, který vykonával až do předčasných parlamentních voleb v lednu 2013.[43] Po těch jej 18. března 2013 ve funkci nahradil Moše Ja'alon.

Zmínky v populární kultuře[editovat | editovat zdroj]

Postava Ehuda Baraka byla zachycena ve filmu Mnichov. Barak je v něm zachycen jako bruneta, což odráží skutečnou událost, kdy se jako velitel Sajeret Matkal účastnil operace Jaro mládí, při které v přestrojení za ženu likvidoval palestinské teroristy. Objevil se i v literatuře, konkrétně v románu Fredericka Forsytha Ďáblova alternativa (The Devil's Alternative), kde představoval vojenského poradce fiktivního izraelského premiéra.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ehud Barak na anglické Wikipedii.

  1. Člen Knesetu: Ehud Barak [online]. Kneset, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Ehud Barak – Izrael musí obnovit svoji sílu, pak přijde mír [online]. Eretz, 2007-07-02, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online.  
  3. a b c d Profil: Ehud Barak [online]. BBC, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e f g h i Ehud Barak [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b Ehud Barak [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c d e f g h i j k l m n Defense Minister Ehud Barak [online]. Ynetnews, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Ehud Barak se vrací. Co bude s Olmertem? [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online.  
  8. Izraelský ministr obrany Barak založí novou stranu [online]. Novinky.cz, 2011-01-17, [cit. 2011-01-17]. Dostupné online.  
  9. a b c d e f g h i Ehud Barak - 10. premiér [online]. Kancelář premiéra Státu Izrael, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b Ehud Barak marrying old flame [online]. Ynetnews, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. a b c Biografie Ehuda Baraka [online]. Sionismus a Izrael, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2007. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 199.   [Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.]
  13. a b Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 207
  14. a b c d Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 208
  15. CLINTON, Bill. Můj život. Praha : Knižní klub, 2004. ISBN 80-249-0474-8. S. 997-999.  
  16. a b c d e f Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 209
  17. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 210
  18. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 215
  19. a b c Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 216
  20. a b c Ehud Barak: Israel's 'comeback kid' [online]. BBC, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. a b c d Barak resigns as Israeli prime minister [online]. The Guardian, [cit. 2008-11-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. a b Ehud Barak oficiálně vstoupil do boje o vedení Strany práce [online]. Eretz, 2007-01-08, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  23. Ehud Barak Ltd [online]. Haarec, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Ehud Barak’s Speech at IU [online]. CampusJ, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Former Israeli PM Barak in new leadership bid [online]. Reuters, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. Barak, Ayalon to face off in 2nd round [online]. The Jerusalem Post, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Barak to lead Israel Labour party [online]. BBC, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Novým předsedou Strany práce zvolen Ehud Barak [online]. Eretz, 2007-06-13, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  29. Další izraelský ministr vyzval premiéra Olmerta, aby odstoupil [online]. Novinky.cz, [cit. 2008-11-09]. Dostupné online.  
  30. Ministr vyzval Olmerta k odchodu, jinak prý vyvolá předčasné volby [online]. iDNES.cz, [cit. 2008-11-09]. Dostupné online.  
  31. Olmert odstoupí z funkce premiéra Izraele [online]. Novinky.cz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  32. Izrael povede žena. Stranické volby vyhrála Livniová [online]. Aktuálně.cz, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  33. Šimon Peres pověřil Cipi Livni sestavením nové izraelské vlády [online]. Eretz, 2008-09-22, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  34. Barak a Jišaj vyzváni k opuštění izraelské vládní koalice [online]. Eretz, 2008-09-22, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  35. Izrael směřuje k předčasným volbám, mírový proces s Palestinci bude zmrazen [online]. Britské listy, [cit. 2008-11-02]. Dostupné online.  
  36. Worst ever election result for the Social Democrats in Israel [online]. European Forum for Social Democrats, [cit. 2009-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. Barak to Labor MKs: We'll sit in opposition [online]. Ynetnews, [cit. 2009-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  38. Labour backs Netanyahu coalition [online]. BBC, [cit. 2009-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. Israel’s Labor Party Votes to Join Netanyahu Coalition [online]. The New York Times, [cit. 2009-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. Netanyahu government / Who's who in the new cabinet [online]. Haarec, [cit. 2009-05-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. Barak: New faction to be 'centralist, Zionist, democratic' [online]. The Jerusalem Post, 2011-01-17, [cit. 2011-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. Horowitz: Barak proves he 'will do anything to survive' [online]. The Jerusalem Post, 2011-01-17, [cit. 2011-01-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. HARKOV, Lahar. Ehud Barak announces his resignation from political life [online]. The Jerusalem Post, 2012-11-26, [cit. 2012-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KASPIT, Ben. אהוד ברק (Ehud Barak Israel's Number 1 Soldier). [s.l.] : Mass Market, 1998. 387 s. ISBN 978-9654740081. (hebrejsky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předseda Strany práce
Předchůdce:
Šimon Peres
Ehud Barak
19992001
Nástupce:
Benjamin Ben Eliezer
Amir Perec 20072011 nezvolen