Plán OSN na rozdělení Palestiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Plán OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947
Modře: židovský stát
Červeně a zeleně: arabský stát
Fialově a šedě: oblast Jeruzaléma (pod mezinárodní správou)
Červeně: Izraelský zábor po první izraelsko-palestinské válce, dnes součástí Izraele
Zeleně a fialově: území kontrolovaná Egyptem a Jordánskem mezi lety 1949 – 1967, dnes pod částečnou správou palestinské autority
Detailní mapa OSN

Plán OSN na rozdělení Palestiny, jinak též Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, který měl vyřešit židovsko-arabský konflikt na území Britského mandátu Palestina, byl přijat 29. listopadu 1947 Valným shromážděním OSN. V Palestině měly vedle sebe vzniknout židovský a palestinský stát, široké okolí Jeruzaléma (včetně Betléma) mělo být pod mezinárodním dohledem (corpus separatum). Krach tohoto plánu vedl k První arabsko-izraelské válce.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce a rozpadu Osmanské říše připadla Palestina Britům jako tzv. Britský mandát Palestina. Již v této době existovalo napětí mezi Židy a Araby, zvláště kvůli židovské imigraci do Palestiny a Balfourově deklaraci z roku 1917, která podpořila plán na nezávislý židovský stát v Palestině. Britové se pokusili rozdělit Palestinu v roce 1936 v rámci Peelovy komise, posléze ale změnili názor a snažili se omezit židovskou imigraci z Evropy na minimum. Sionisty byl tento krok brán jako zrada, zvláště kvůli začínající persekuci Židů v hitlerovském Německu.

Plán na samostatný židovský stát vehementně propagovala také Židovská agentura založená roku 1929, obhajující zájmy židovských imigrantů, kteří v předchozích desetiletích přesídlili do Palestiny. Arabští zástupci však prosazovali model jednoho státu, v jehož vedení by byly zastoupeny jednotlivé etnické skupiny proporčně, většinoví Arabové by tedy měli na takový stát dominující vliv.

Situace po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Protože se Britům v rámci Britského mandátu Palestina nepodařilo najít řešení, které by uspokojovalo Araby i Židy, obrátili se na nově vzniklou Organizaci spojených národů. K vyřešení tohoto problému byla 15. května 1947 vytvořena Zvláštní komise OSN pro Palestinu (UNSCOP), ve které bylo zastoupeno jedenáct států (i Československo), ale žádná z velmocí.

Výsledkem práce této komise bylo několik návrhů na řešení:

Následující tři návrhy byly touto komisí vyhodnoceny jako nerealizovatelné:

  • Vytvoření unitárního státu, ve kterém by bylo dominantní jedno z etnik
  • Dva naprosto samostatné státy
  • Kantonizace na úrovni jednotlivých měst či osad

Většina států v komisi prosazovala první možnost, Írán, Indie a Jugoslávie druhou možnost a Austrálie se mezi nimi nerozhodla.

Valné shromáždění OSN přijalo závěry komise UNSCOP 29. listopadu 1947 jako Rezoluci valného shromáždění OSN č. 181; 33 států hlasovalo pro, 13 proti, 10 se zdrželo hlasování a 1 stát se nezúčastnil hlasování.

Pro plán hlasovaly tyto státy: Austrálie, Belgie, Bělorusko, Bolívie, Brazílie, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Filipíny, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Jihoafrická republika, Kanada, Kostarika, Libérie, Lucembursko, Nikaragua, Nizozemsko, Norsko, Nový Zéland, Panama, Paraguay, Peru, Polsko, Spojené státy americké, Sovětský svaz, Švédsko, Ukrajinská SSR, Uruguay a Venezuela.

Proti plánu hlasovaly tyto státy: Afghánistán, Egypt, Indie, Írán, Irák, Jemen, Kuba, Libanon, Pákistán, Řecko, Saúdská Arábie, Sýrie a Turecko.

Hlasování se zdržely tyto státy: Argentina, Etiopie, Chile, Honduras, Jugoslávie, Kolumbie, Mexiko, Salvador, Tchaj-wan a Spojené království.

Hlasování se nezúčastnilo Thajsko.

Rozdělení Palestiny na dva státy mělo následovat po stažení Britů z tohoto území.

Detaily plánu[editovat | editovat zdroj]

OSN doporučilo, aby byl Jeruzalém (se širším okolím včetně Betléma) jakožto významné náboženské centrum pod mezinárodní správou. V čase rozdělení Palestiny byla v arabském vlastnictví téměř polovina území, další téměř polovinu vlastnila britská koruna a asi 8 % půdy vlastnili Židé nebo Židovská agentura.[1]

Židovský stát se měl skládat ze tří částí: pobřežní oblasti od Haify po Rechovot, východní Galileje a části Negevské pouště (bez Beerševy).

Palestinský stát se měl rovněž skládat ze tří částí: západní Galilea (včetně města Akko), centrální část skládající se z historických oblastí Judsko a Samaří a jižní pobřežní pás od Gazy po Isdud (dnešní Ašdod), včetně pásu při egyptských hranicích. Návrh komise UNSCOP přisoudil arabský přístav Jaffa (součást dnešního Tel Avivu) židovskému státu, před předložením Valnému shromáždění OSN se však tento návrh změnil a Jafo měl připadnout arabskému státu jako enkláva.

Údaje o poměrech židovského a nežidovského obyvatelstva v jednotlivých oblastech se liší v závislosti na použitých pramenech. Data OSN z roku 1947 udává tabulka níže.

Teritorium arabské a ostatní obyvatelstvo arabské a ostatní obyvatelstvo v % židovské obyvatelstvo židovské obyvatelstvo v % obyvatel celkem
arabský stát 725 000 99 % 10 000 1 % 735 000
židovský stát 497 000 50 % 498 000 50 % 995 000
Jeruzalém a okolí 105 000 51 % 100 000 49 % 205 000
Celkem 1 327 000 69 % 608 000 31 % 1 935 000
Zdroj: Zpráva komise UNSCOP – 1947

Podle židovských přistěhovaleckých úřadů žilo v navrhovaném židovském státu 498 000 Židů a 325 000 ostatních obyvatel. Na arabských územích žilo 807 000 obyvatel nežidovského původu a 10 000 Židů. Palestinské zdroje uvádějí poměry výrazně jiné, a to ve prospěch nežidovského obyvatelstva, viz stránky Palestinské akademické společnosti pro studium mezinárodních vztahů

Následné reakce[editovat | editovat zdroj]

Většina Židů (včetně Židovské agentury) plán akceptovala, až na několik extrémněji smýšlejících představitelů jako např. Menachem Begin nebo Jicchak Šamir, kteří měli pro židovský stát větší požadavky. Mnoho pramenů uvádí radost židovského obyvatelstva v reakci na schválení plánu Valným shromážděním OSN.

Arabští představitelé vystupovali proti plánu velice ostře, vadilo jim zejména, že množství Arabů bude začleněno do židovského státu a v jeho rámci se stane minoritou. Zatímco někteří kritizovali samotnou existenci židovského státu na území Palestiny, pro jiné bylo problematické spíše velikost a kvalita území, které mělo být židovskému státu přiděleno.

Po schválení plánu Valným shromážděním OSN docházelo k mnohým ozbrojeným potyčkám mezi Židy a Araby. Den po vyhlášení státu Izrael Davidem Ben Gurionem vyhlásila Liga arabských států nově vzniknuvšímu státu válku (izraelská válka za nezávislost).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie United Nations Partition Plan for Palestine ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Israel and Palestine: A Brief History - Part I [online]. MidEastWeb, [cit. 2008-11-29]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]