Zeď nářků

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Modlitba u Zdi nářků

Zeď nářků, správnější označení Západní zeď (hebrejsky zvuk הכותל המערבי, ha-Kotel ha-Ma'aravi) je pozůstatkem západní části vnější hradby, která ke konci období druhého jeruzalémského Chrámu obklopovala Chrámovou horu. Dnes je to nejposvátnější místo Židů, zároveň je však Zeď nářků také místem smutku nad zničením Chrámu.

Ke Zdi přichází mnoho (nejen židovských) poutníků z celého světa, aby zde vyslovili své modlitby. To bývá mnohdy provázeno zvykem, při kterém je modlitba napsaná na papírovém lístku vsunuta mezi kameny, z nichž je Zeď vybudována. Velmi často se na tomto místě odehrává také obřad Bar micva.

Historie a tradice[editovat | editovat zdroj]

Modlitby zapsané na lístky a vložené mezi kameny Zdi nářku

Význam Zdi[editovat | editovat zdroj]

Zeď nářků je pozůstatkem vnějších hradeb jeruzalémského Chrámu, které nechal rozšířit Herodes Veliký. Po zničení Jeruzaléma římským vojskem v První židovské válce (roku 70 n. l.) zůstala většina zdi pohřbena pod úrovní terénu, kromě Zdi nářků a Malé zdi. Mnohé části hradby jsou dnes také často součástí domů muslimské čtvrti, které jsou ke Zdi přistavěny.

Podle rabínů však šechina (Hospodinovo přebývání) i po zničení Chrámu zůstala na místě Zdi nářků. Židům tak toto místo zůstalo nejposvátnějším. Jelikož šechina není vázána na to, zda Chrám stojí nebo ne, není cílem většiny židů Chrám obnovit – tím spíše, že na místě, kde Chrám stál, stojí dnes muslimské mešity.

Historie modliteb u Zdi[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o smutečních modlitbách Židů na tomto místě se nachází ve vyprávění poutníka z Bordeaux, který do Jeruzaléma dorazil roku 333[1]:

Nachází se zde dvě Hadriánovy sochy, a nedaleko soch děrovaný kámen, ke kterému každoročně přicházejí Židé a pomazávají jej olejem. Se sténáním nad sebou naříkají, trhají svůj šat a pak odcházejí.

To vše vrcholilo, jak tomu vše naznačuje, ve smutečních obřadech o Tiš'a b'Av. O výšce „děrovaného kamene“ není nic známo, jen o umístění víme, že stál přesně v místech jihozápadního rohu Chrámové hory. Ve stejném období byla na Židy uvalena omezení ohledně Jeruzaléma, takže se Židé shromažďovali na úpatí Olivové hory, ze které bylo možné vidět Chrámovou horu. Židé připisovali jedinečnou hodnotu Západní stěně Chrámové hory, protože právě z ní vystupoval velekněz a jeho pomocníci, aby obětovali celopal v době Chrámu.

Zeď nářků, v pozadí Olivová hora

Roku 638 byl Jeruzalém dobyt muslimy a Chrámová hora byla opět upravována – byly na ní vystavěny mešity, které tam stojí dodnes. Sultán rovněž dovolil Židům bydlet v Jeruzalémě. V tomto období vykrystalizoval zvyk modliteb na jihozápadě hradeb Chrámové hory. Na těchto zdech se nacházejí nápisy, ve kterých jsou obsažena jména Židů, kteří je zhotovili.

Obvyklé české pojmenování Zdi jako Zeď nářků[2] je převzato od Arabů, kteří toto místo takto pojmenovali podle Židů, kteří se ke Zdi přicházeli modlit a oplakávat zničení Chrámu. V hebrejštině se používá správný název Západní zeď (tj. západní zeď Chrámu).

Benjamin z Tudely, který navštívil Jeruzalém na konci 12. stol., připomíná místo naproti Skalnímu dómu: „…západní zeď, jediná ze zdí, který byla v Chrámu ve Velesvatyni, nazývají ji Brána milosrdenství a přicházejí k ní Židé, aby se u ní modlili o pomoc“. Podobný popis se objevuje v knize „Jeruzalémská cesta“, napsané roku 1333.

První zmínka, kterou lze s jistotou přiřadit k místu dnes nazývanému Zeď nářků, pochází z roku 1488. V průběhu 15. stol. zmínek hojně přibývá v cestopisech Karaitů. Brzy po dobytí Jeruzaléma Osmany (1517) přikázal sultán přestavět město a také povzbudil Židy, vyhnané roku 1492 ze Španělska, aby se usazovali po celé říši, zejména pak v Izraeli. Proto mnozí Židé mohli přicházet ke Zdi a učinit tak z ní trvalé místo modlitby.

Modlitba u Zdi nářků

Muslimská tradice[editovat | editovat zdroj]

V muslimské tradici je Zeď nářků ztotožňována s místem nazývané „Al-Burak“, na kterému uvázal prorok Mohamed své zázračné zvíře a pak vystoupil na nebe z místa, kde nyní stojí mešita Al-Aksá. To je však velmi diskutabilní. Mešita Al-Aksá totiž leží u jižní, nikoli západní zdi. Vše nasvědčuje tomu, že tato tradice vznikla až na počátku 20. stol. (dřívější doklady neexistují), navíc spojení mezi Al-Burak a Zdí nářků není obsaženo ani v Encyklopedii islámu. Tato čerstvá tradice nicméně posloužila jeruzalémskému muftímu Mohammadu Aminu al-Husajnimu, aby požadoval v období Britského mandátu vlastnictví Zdi nářků.

Období po Šestidenní válce[editovat | editovat zdroj]

Zeď nářků přešla během Šestidenní války pod vládu Izraele a od té doby je znovu, po dvou desetiletích jordánské nadvlády, během které ke Zdi Židé nesměli, přístupna Židům i nežidům. Po válce byly zbořena čtvrť Mugrabi, která stála naproti Zdi, a na jejím místě bylo vybudováno náměstí pro modlící se a návštěvníky. Prostor náměstí u Zdi nářků je považován za „synagogu“, a při vstupu na náměstí je proto požadováno pokrytí hlavy, stejně jako oddělení mužů a žen.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku הכותל המערבי‎‎ na hebrejské Wikipedii.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. The Anonymous Pilgrim of Bordeaux
  2. NEWMAN, Ja'akov – SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Dotisk 1. vyd. Praha: Sefer, 2004. ISBN 80-900895-3-4. str. 243.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]