První intifáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
První intifáda
Konflikt: Izraelsko-palestinský konflikt
Plakát Ajmana Bardaweela z roku 1990 z průběhu první intifády znázorňuje izraelskou vojenskou botu na území Západního břehu a Pásma Gazy
Plakát Ajmana Bardaweela z roku 1990 z průběhu první intifády znázorňuje izraelskou vojenskou botu na území Západního břehu a Pásma Gazy
Trvání: 19871993
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Západní břeh, Pásmo Gazy, Izrael
Casus belli:
Výsledek: Palestinci nezískali nezávislost. Intifáda přispěla k urychlení mírového procesu, který vedl k mírovým dohodám z Osla.
Změny území:
Strany
Izrael Izrael OOP
Hamás
LFOP
Velitelé
Izrael Jicchak Šamir Palestinská autonomie Jásir Arafat
Síla
Ztráty
celkem 160 Izraelců:
  • 100 izraelských civilistů (47 z nich byli izraelští osadníci)[1]
  • 60 příslušníků izraelských bezpečnostních složek[1]
celkem 2162 Palestinců:
  • 1087 Palestinců zabitých izraelskými bezpečnostními složkami[1]
  • 75 Palestinců zabitých izraelskými civilisty[1]
  • zhruba 1000 Palestinců zabitých Palestinci[2]
{{{poznámky}}}

První intifáda (arabsky: انتفاضة, „procitnutí“ či doslova „lidové povstání“), jinak též „válka kamenů“, bylo palestinské povstání a následný ozbrojený konflikt mezi Izraelem a palestinskými Araby, který vypukl 9. prosince 1987 v Pásmu Gazy.[3] Oficiálně byla intifáda vedena Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), ale fakticky výraznou moc v tomto povstání získala palestinská militantní islamistická skupina Hamás, která vznikla na počátku první intifády. Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání tzv. Molotovových koktejlů či granátů. Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsáním mírové dohody z Osla z roku 1993.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Rozbuškou první intifády se stala dopravní nehoda izraelského a palestinského automobilu, při které zahynuli čtyři palestinští Arabové. Podle palestinské strany měl Izraelec nehodu způsobit záměrně jako pomstu za vraždu Izraelce spáchanou v Gaze o několik dní dříve. Zprvu intifáda probíhala v podobě demonstrací, nepokoje se však zakrátko rozšířily i na Západní břeh.[4] Násilnostmi nepokojů a hlavně jejich rozsahem byli zaskočeni izraelští vojáci, kteří nebyli vycvičeni k potírání lidových povstání, ale k boji proti cizí armádě. Do mnohých palestinských vesnic jim byl zablokován přístup a ve většině měst a sídel v Gaze a na Západním břehu jim Arabové nadávali a útočili na ně kamením a zápalnými lahvemi. Součástí nepokojů byly dále generální stávky, bojkoty, zapalování pneumatik, graffiti, vyvěšování palestinských vlajek a barikády; použití těžkých zbraní či sebevražedných útoků však nebylo typické.[5] V důsledku násilností jednali vojáci podrážděně a obzvláště razantně.[4] Tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin přijal tvrdá opatření k zastavení demonstrací a zastrašení demonstrantů v rámci politiky „síly, moci a bití“.[6] Armáda používala slzný plyn, kaučukové a plastové kulky a v krajní nouzi ostrou munici. Gilbert ve své knize Izrael: Dějiny zmiňuje Rabinovu instruktáž armádních důstojníků:[3]

Když Rabin (…) hovořil k armádním důstojníkům o užití síly proti palestinským vrhačům kamenů, řekl jim, že je adekvátní použít sílu, aby bylo možno dostat demonstranty pod kontrolu, ale že násilí nemá být užíváno neuváženě. Když je nutné rozhodnout se při konfrontaci s demonstrantem házejícím zápalnou láhev, zda je lepší vystřelit na něj z pušky nebo udeřit ho obuškem, pak je lépe užít obušek. Byla to v zásadě umírněná rada: je lepší zlomit demonstrantovi nějakou kost než na něho vystřelit a riskovat těžké zranění nebo jeho smrt. Ale rada „udeřit obuškem“ se objevila v novinách na celém světě jako „přeražte jim kosti,“ přičemž obojí se zdálo kruté a necitlivé, a Izrael byl značně zostuzen.

– Martin Gilbert, Izrael: Dějiny, s. 513

Údajný výrok „zlámejte jim kosti“ do značné míry rezonoval izraelskou politikou. Dva izraelští poslanci žádali ustanovení vyšetřovací komise, která by prošetřila Rabinovy rozkazy a postupy během intifády.[7] Podle Ley Rabinové, manželky Jicchaka Rabina, ministr takový výrok nikdy nepronesl, avšak podle jiné verze ho skutečně řekl, aby izraelské vojáky odradil od střelby na palestinské Araby házející kameny.[8]

Samotné povstání překvapilo i Organizaci pro osvobození Palestiny v Tunisku,[3] která měla povstání „oficiálně vést“. Fakticky však výraznou moc u povstalců získala palestinská militantní islamistická skupina Hamás, která vznikla na počátku první intifády. Nepokoje se rozrostly a byly ukončeny až podepsáním mírové dohody z Osla roku 1993.[5] Kombinace selhání politiky „železné pěsti“, snížení izraelské mezinárodní prestiže, přerušení administrativních vazeb Jordánska na Západní břeh a americké uznání OOP zástupcem palestinského národa,[pozn 1] donutily Rabina usilovat o ukončení násilí jednáním a dialogem s Arafatovou Organizací pro osvobození Palestiny.[11][12]

Oběti[editovat | editovat zdroj]

První intifáda si vyžádala množství lidských životů. Níže uváděné údaje vychází ze statistik izraelské nevládní organizace na ochranu lidských práv Be-celem a pro období od vypuknutí tohoto konfliktu (9. prosince 1987) až po podepsání mírové dohody z Osla (13. září 1993) zahrnují jak oběti v rámci izraelských hranic (tj. v rámci tzv. zelené linie), tak i mimo ni (Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu a podle Be-celem též východní Jeruzalém). V případě palestinských obětí zahrnuje jak ty zabité izraelskými bezpečnostními složkami, tak ty zabité izraelskými civilisty a v případě izraelských obětí zahrnuje jak izraelské civilní, tak vojenské oběti. Celkem tak zahynulo 100 izraelských civilistů, z nichž 47 byli osadníci, a 60 příslušníků bezpečnostních složek. Dále bylo 1087 Palestinců zabito izraelskými bezpečnostními složkami a 75 dalších zabito izraelskými civilisty.[1] Níže uvedená tabulka je souhrnem těchto statistik za jednotlivé roky:

1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 celkem
Izraelci zabití Palestinci 0 12 31 22 19 34 42 160
Palestinci zabití Izraelci 22 310 305 145 104 138 138 1162
Zdroj: Be-celem[1]

Přibližně 1000 dalších obětí z řad Palestinců mají na svědomí sami Palestinci.[2]

Časová osa[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Spojené státy uznaly OOP poté, co její předseda Jásir Arafat vystoupil 15. listopadu 1988 na mimořádném zasedání Palestinské národní rady (tj. nejvyššího palestinského zákonodárného orgánu) v Alžíru. Arafat tehdy vyhlásil nezávislost palestinského státu, uznal rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a 338,[9] zřekl se terorismu a Palestinská národní rada uznala existenci Izraele a rezoluci Valného shromáždění OSN č. 181 z roku 1947, která rozdělovala mandátní Palestinu na židovský a arabský stát.[10]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f Fatalities in the first Intifada [online]. Be-celem, [cit. 2011-06-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b Collaborators, One Year Al-Aqsa Intifada [online]. The Palestinian Human Rights Monitoring Group, [cit. 2011-06-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha : BB Art, 2002. 668 s. Dále jen: Izrael: Dějiny. ISBN 80-7257-740-9. S. 512-513.  
  4. a b KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha : Vyšehrad, 1999. 242 s. Dále jen: Sionismus a Stát Izrael. ISBN 80-7021-265-9. S. 171.  
  5. a b ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Praha : Barrister & Principal, 2005. 305 s. ISBN 80-903333-9-7. S. 170-171.  
  6. SHIPLER, David K. U.S. Jews Torn Over Arab Beatings [online]. The New York Times, 1988-01-26, [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Israel Declines to Study Rabin Tie to Beatings [online]. The New York Times, 1990-06-12, [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Biography of Yitzhak Rabin [online]. Zionism and Israel, [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. TERNER, Erich. Dějiny Státu Izrael. Pardubice : Kora, 1991. 262 s. ISBN 80-901092-0-9. S. 203.  
  10. Sionismus a Stát Izrael. s. 176-177
  11. SHLAIM, Avi. The Iron Wall; Israel and the Arab World. [s.l.] : Penguin Books, 2000. ISBN 0-14-028870-8. S. 55–457. (anglicky) 
  12. SICHERMAN, Harvey. Yitzhak Rabin: An Appreciation [online]. Foreign Policy Research Institute, [cit. 2010-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ACKERMAN, Peter; DUVALL, Jack. A Force More Powerful: A Century of Nonviolent Conflict. New York : Palgrave, 2000. 544 s. Dostupné online. ISBN 0-312-24050-3. (anglicky) 
  • ALIMI, Eitan Y. Israeli Politics and the First Palestinian Intifada. Abingdon : Routledge, 2006. 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-415-38560-2. (anglicky) 
  • ARONSON, Geoffrey. Israel, Palestinians, and the Intifada: Creating Facts on the West Bank. Londýn : Kegan Paul International, 1990. 376 s. ISBN 978-0-7103-0336-3. (anglicky) 
  • FINKELSTEIN, Norman. The Rise and Fall of Palestine: A Personal Account of the Intifada Years. Minneapolis : University of Minnesota Press, 1996. 232 s. ISBN 978-0-816-62858-2. (anglicky) 
  • HILTERMANN, Joost R. Behind the Intifada: Labor and Women's Movements in the Occupied Territories. Princeton : Princeton University Press, 1991. 265 s. Dostupné online. ISBN 978-0-691-07869-4. (anglicky) 
  • KING, Mary Elizabeth. A Quiet Revolution: The First Palestinian Intifada and Nonviolent Resistance. New York : Nation Books, 2007. 488 s. ISBN 978-1-56025-802-5. (anglicky) 
  • LOCKMAN, Zachary; BEININ, Joel. Intifada: The Palestinian Uprising Against Israeli Occupation. Cambridge : South End Press, 1989. 423 s. Dostupné online. ISBN 978-0-89608-363-9. (anglicky) 
  • MCDOWALL, David. Palestine and Israel: The Uprising and Beyond. Berkeley : University of California Press, 1989. 322 s. Dostupné online. ISBN 978-0-52006-902-2. (anglicky) 
  • MORRIS, Benny. Righteous Victims: a History of the Zionist-Arab conflict, 1881-1999. New York : Knopf, 1999. 751 s. ISBN 978-0-679-74475-7. (anglicky) 
  • NASSAR, Jamal Raji; HEACOCK, Roger. Intifada: Palestine at the Crossroads. New York : Praeger Publishers, 1990. 347 s. Dostupné online. ISBN 0-275-93411-X. (anglicky) 
  • PERETZ, Don. Intifada: The Palestinian Uprising. Boulder : Westview Press, 1990. 246 s. ISBN 978-0-81330-860-9. (anglicky) 
  • RIGBY, Andrew. Living the Intifada. Londýn : Zed Books, 1991. 233 s. ISBN 978-1-85649-040-5. (anglicky) 
  • ROBERTS, Adam; GARTON ASH, Timothy. Civil Resistance and Power Politics: The Experience of Non-violent Action from Ghandi to the Present. Oxford/New York : Oxford University Press, 2009. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-955201-6. (anglicky) 
  • SHAY, Shaul. The Axis of Evil: Iran, Hizballah, and the Palestinian Terror. New Brunswick : Transaction Publishers, 2005. 262 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7658-0255-2. (anglicky) 
  • SCHIFF, Ze'ev; YA'ARI, Ehud. Intifada: The Palestinian Uprising: Israel's Third Front. New York : Simon & Schuster, 1989. 352 s. ISBN 978-0-671-67530-1. (anglicky) 
  • SHALEV, Aryeh. The Intifada: Causes and Effects. Jeruzalém : Jerusalem Post & Westview Press, 1991. 256 s. ISBN 978-0-8133-8303-3. (anglicky) 
  • SHLAIM, Avi. The Iron Wall: Israel and the Arab World. Londýn : Penguin, 2000. 670 s. ISBN 978-0-140-28870-4. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu