Cizoložství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jules Arsene Garnier: Utrpení cizoložníků

Cizoložství je obecně definováno jako mimomanželský pohlavní styk manžela nebo manželky, čili manželská nevěra. Cizoložníkem je podvádějící z manželů i jeho svůdník.

V některých státech je cizoložství trestným činem s trestem odnětí svobody, v exrému až s trestem smrti. V některých těchto zemích je za tento trestný čin považován i pohlavní styk nedobrovolný, což je někdy terčem kritiky.

Otevřená manželství jsou ta, kde je cizoložství oběma stranami tolerováno. Dobrovolný pohlavní styk mimo vzájemné manželství se nazývá smilstvo.

Právní pojetí[editovat | editovat zdroj]

V některých oblastech je cizoložství stále nezákonné a v některých zemích jsou tresty za cizoložství nerovné. Ženy jsou někdy například trestány více než muži nebo je za cizoložství považováno i znásilnění.

V historii[editovat | editovat zdroj]

Ve starém Římě bylo trestné pouze cizoložství ženy (adulterium), protože byla porušena moc manžela jako pána rodiny a rodina byla ohrožena nebezpečím uvedení cizoložných dětí. Cizoložství muže (stuprum) bylo beztrestné. Manžel měl ve starších dobách v případě přistižení při činu právo beztrestně zabít svůdníka své ženy, otec ženy mohl beztrestně při přistižení zabít pouze oba najednou. V pozdější době (lex Julia de adulteriis coercendis, r. 18 př. Kr.) byl domácí soud nahrazen soudem veřejným a trestem byly buď tresty majetkové nebo vyhoštění na pustý ostrov (relegatio). Svůdník manželky byl za Konstantina trestán smrtí mečem, manželka za Justiniána uvržena doživotně do klášteru, odkud si ji měl právo manžel ale po dvou letech vyžádat.

Stejně tak i starší německé právo chránilo jen manžela a až křesťanství zavázalo oba manžele ke stejné věrnosti. V tomto duchu upravily i křesťanské státy svoje zákoníky. Například rakouský zákon z roku 1852 trestal oba cizoložníky za spáchání přestupku odnětím svobody na 1 až 6 měsíců a žena měla dostat horší trest, pakliže je v důsledku spáchaného činu pochybnost o manželském zrození dítěte. Šlo o soukromý delikt, jehož stíhání bylo vyhrazeno uražené straně, která mohla podat žalobu proti jednomu nebo oběma cizoložníkům.

Náboženské pojetí[editovat | editovat zdroj]

Podle křesťanské Bible jsou hříchem vinni oba účastníci, přičemž za cizoložství se považuje i styk rozvedené ženy pokud její první manžel dosud žije (viz Mk 10,2–9; Mt 19,3–8; Lk 16,18). Za cizoložství se nepovažuje znovu vstoupení do manželství a oddání se novému partneru, pokud předchozí partner zemřel (viz Římanům 7,2-3). Při uvěření v Ježíše Krista a jeho přijetí za Pána a spasitele jsou všechny dřívější hříchy člověku odpuštěny (včetně cizoložství).

V Islámu je cizoložství hříchem z největších a Korán od něho zrazuje už od prvních kroků: „Oči páchají cizoložství, uši páchají cizoložství, jazyky páchají cizoložství, ruce páchají cizoložtsví, nohy páchají cizoložství: nakonec je dovršeno intimními oblastmi.“ Podobný čin lze odčinit pouze trvalým hlubokým upřímným pokáním a trvalými upřímnými modlitbami k Alláhovi, trvalým důsledným vytěsněním byť jen myšlenek na podobné jednání v budoucnu, trvalým vykonáváním dobrých skutků a maximální trvalou snahou o potěšení zrazeného z manželů.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Lojek, Antonín: Právní úprava deliktu cizoložství v českých zemích od 16. do 19. století. In: Sexuální trestné činy včera a dnes. Ostrava : Key Publishing, 2014 - (Schelle, K.; Tauchen, J.), s. 145-155. ISBN 978-80-7418-213-6.
  • Encyklopedické heslo Cizoložství v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích