Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
1. premiér Itálie
Ve funkci: 23. března 1861 – 6. června 1861
Předchůdce	byl první italský premiér
Nástupce	Bettino Ricasoli
9. premiér Sardinského království
Ve funkci: 2. dubna 1852 – 7. června 1859
Předchůdce	Massimo d'Azeglio
Nástupce	Alfonso Ferrero La Marmora
11. premiér Sardinského království
Ve funkci: 2. dubna 1860 – 7. června 1861
Předchůdce	Alfonso Ferrero La Marmora
Nástupce	úřad nahrazen postem premiéra Itálie
Narození	10. srpna 1810
Úmrtí	6. června 1861

Mayer et Pierson: Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour (10. srpna 1810 – 6. června 1861, celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri) byl v roce 1861 prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 1852–1859 a 1860–1861 premiérem Sardinského království.

Patřil ke skupině, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Získal podporu Velké Británie a Francie účastí v krymské válce, v roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III., na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).

Život před vstupem do politiky

C. Cavour vystudoval vojenskou akademii v Turíně a stal se důstojníkem. V roce 1831 kvůli svým liberálním názorům odešel z armády a modernizoval rodové statky, podnikal také v oblasti železnic a bankovnictví. Na cestách po Francii a Velké Británii se seznámil s ekonomickým liberalismem. V roce 1847 založil časopis Il Risorgimento (vzkříšení, obroda), kde psal politické a ekonomické články.

Cavourovy zásluhy při sjednocování Itálie

V roce 1848 propukla v Itálii a dalších evropských zemích revoluce a C. Cavour se rozhodl vstoupit do politiky. Stal se poslancem sardinského parlamentu, r. 1850-1851 ministrem obchodu a r. 1852 nakonec premiérem Sardinského království (tehdy Piemont v severní Itálii a Sardinie). Usiloval o liberalizaci hospodářství a politiky a o sjednocení Itálie. Díky jeho reformám se z Piemontu stal bohatý průmyslový stát hrající svou roli v evropské politice a trhu. Snažil se utlumit vliv dvorské kliky i aktivity radikálů a revolucionářů. Zavedl svobodu tisku a shromažďování. Posílil armádu a navázal spojenectví s Francií Napoleona III. Oba státy měly zájem na oslabení Rakouska a r. 1859 jejich společné armády vtrhly do Lombardie a zvítězily u Magenty a Solferina. Benátsko ale dobyto nebylo, protože Napoleon III. uzavřel v listopadu 1859 v Curychu proti vůli Cavoura a krále Viktora Emanuela II. mír s Františkem Josefem I., rakouským císařem. Mír zaručoval odstoupení Lombardie Sardinskému království a vytvoření italské konfederace pod předsednictvím papeže. Proti tomu se ale vzbouřilo obyvatelstvo středoitalských státečků Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny a plebiscitem se rozhodlo o připojení těchto území k Sardinskému království. Napoleon III. souhlasil pod podmínkou odstoupení Savojska a Nizzy.

Vrchol risorgimenta

V roce 1860 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi postavil do čela tzv. výpravy „tisíce“, během níž se přeplavil z Janova na Sicílii, s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie a Umbrii v papežském státě a předal je králi Viktoru Emanueli II. Po těchto událostech bylo 17. 3. 1861 v Turíně vyhlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II. a Cavour se tedy dožil uskutečnění svého celoživotního snu. Itálie se pak ještě rozrostla o Benátsko (1866) a o Řím (1870), který se v lednu 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie.

Odkazy

Související články

• Sjednocení Itálie
• Dějiny Itálie
• Seznam premiérů Itálie
• Italské království
• Sardinské království
• Viktor Emanuel II.