Camillo Benso Cavour

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Camillo Benso, hrabě Cavour
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
Portrét od Francesca Hayeze z roku 1864
Ve funkci:
23. března 1861 – 6. června 1861
Panovník Viktor Emanuel II.
Předchůdce byl první italský premiér
Nástupce Bettino Ricasoli

Ve funkci:
4. listopadu 1852 – 19. července 1859
Panovník Viktor Emanuel II.
Předchůdce Massimo d'Azeglio
Nástupce Alfonso La Marmora
Ve funkci:
21. ledna 1860 – 23. března 1861
Panovník Viktor Emanuel II.
Předchůdce Alfonso La Marmora
Nástupce úřad nahrazen postem premiéra Itálie

Ve funkci:
11. října 1850 – 11. května 1852
Předseda vlády Massimo d'Azeglio
Panovník Viktor Emanuel II.
Předchůdce Pietro De Rossi di Santarosa

Ve funkci:
19. dubna 1851 – 11. května 1852
Předseda vlády Massimo d'Azeglio
Panovník Viktor Emanuel II.
Předchůdce Giovanni Nigra
Nástupce Luigi Cibrario

Narození 10. srpna 1810

Turín

Úmrtí 6. června 1861
Turín
Politický subjekt Historická pravice
Ocenění rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského a nositel velkokříže Řádu čestné legie
Mayer et Pierson: Camillo Benso Cavour

Camillo Benso, hrabě Cavour (10. srpna 1810 – 6. června 1861, celým jménem: Camillo Paolo Filippo Giulio Benso, hrabě Cavour, Isolabella a Leri) byl v roce 1861 prvním italským premiérem (předsedou vlády). Předtím byl v letech 18521859 a 18601861 premiérem Sardinského království.

Patřil ke skupině, která usilovala o sjednocení Itálie pod vládou savojské dynastie. Získal podporu Velké Británie a Francie účastí v krymské válce, v roce 1858 uzavřel tajnou dohodu s Napoleonem III., na jejímž základě Francie následujícího roku vojensky podpořila Sardinské království ve válce s Rakouskem. Jako protivník demokratických republikánů (Mazziniho a Garibaldiho) prosadil pro sjednocenou Itálii v roce 1861 monarchickou státní formu (království).

Život před vstupem do politiky[editovat | editovat zdroj]

C. Cavour vystudoval vojenskou akademii v Turíně a stal se důstojníkem. V roce 1831 kvůli svým liberálním názorům odešel z armády a modernizoval rodové statky, podnikal také v oblasti železnic a bankovnictví. Na cestách po Francii a Velké Británii se seznámil s ekonomickým liberalismem. V roce 1847 založil časopis Il Risorgimento (vzkříšení, obroda), kde psal politické a ekonomické články.

Cavourovy zásluhy při sjednocování Itálie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1848 propukla v Itálii a dalších evropských zemích revoluce a C. Cavour se rozhodl vstoupit do politiky. Stal se poslancem sardinského parlamentu, r. 1850-1851 ministrem obchodu a r. 1852 nakonec premiérem Sardinského království (tehdy Piemont v severní Itálii a Sardinie). Usiloval o liberalizaci hospodářství a politiky a o sjednocení Itálie. Díky jeho reformám se z Piemontu stal bohatý průmyslový stát hrající svou roli v evropské politice a trhu. Snažil se utlumit vliv dvorské kliky i aktivity radikálů a revolucionářů. Zavedl svobodu tisku a shromažďování. Posílil armádu a navázal spojenectví s Francií Napoleona III. Oba státy měly zájem na oslabení Rakouska a r. 1859 jejich společné armády vtrhly do Lombardie a zvítězily u Magenty a Solferina. Benátsko ale dobyto nebylo, protože Napoleon III. uzavřel v listopadu 1859 v Curychu proti vůli Cavoura a krále Viktora Emanuela II. mír s Františkem Josefem I., rakouským císařem. Mír zaručoval odstoupení Lombardie Sardinskému království a vytvoření italské konfederace pod předsednictvím papeže. Proti tomu se ale vzbouřilo obyvatelstvo středoitalských státečků Toskánska, Parmy, Modeny a Romagny a plebiscitem se rozhodlo o připojení těchto území k Sardinskému království. Napoleon III. souhlasil pod podmínkou odstoupení Savojska a Nizzy.

Vrchol risorgimenta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1860 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi postavil do čela tzv. výpravy „tisíce“, během níž se přeplavil z Janova na Sicílii, s podporou místních povstalců dobyl Království obojí Sicílie a Umbrii v papežském státě a předal je králi Viktoru Emanueli II. Po těchto událostech bylo 17. 3. 1861 v Turíně vyhlášeno Italské království v čele s králem Viktorem Emanuelem II. a Cavour se tedy dožil uskutečnění svého celoživotního snu. Itálie se pak ještě rozrostla o Benátsko (1866) a o Řím (1870), který se v lednu 1871 stal hlavním městem sjednocené Itálie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu