Giacomo Puccini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giacomo Puccini
Puccini
Puccini
Narození 22. prosince 1858
Lucca, Itálie
Úmrtí 29. listopadu 1924
Brusel, Belgie
Příčina úmrtí rakovina jícnu
Občanství Itálie
Povolání hudební skladatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mario Nunes Vais: Giacomo Puccini

Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria Puccini (22. prosince 1858, Lucca - 29. listopadu 1924, Brusel) byl italský operní skladatel a významný představitel verismu. Jeho opery se těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na celém světě.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lucce v Toskánsku v rodině, která se zabývala hudbou již po pět generací. Jeho otec byl varhaníkem, učitelem a skladatelem chrámu sv. Martina v Lucce a i tato funkce se v rodině dědila již od roku 1739. Údajně zkomponoval dvě opery, které se nedochovaly, ale je známa řada jeho chrámových a komorních skladeb. Otec zemřel když mu bylo pět let, zanechal po sobě těhotnou mladou ženu a šest dětí. Proto byl chlapec dán na vychování ke svému strýci Fortunato Magimu, který byl také hudebníkem. Mlčky se předpokládalo, že jakmile dosáhne patřičného vzdělání a věku, nastoupí na místo po svém otci v Lucce.

Fortunato Magi se stal ředitelem Paciniho hudebního ústavu a jeho synovec byl i jeho žákem. Strýc však neměl o chlapci valné mínění a stěžoval si na jeho neukázněnost a nedostatek discipliny. Dokonce požadoval po matce, aby ho ze školy vzala, neboť prý nepatří do seriózního ústavu. Situace se vyřešila změnou učitele. Novým profesorem harmonie a skladby se stal Carlo Amgeloni, který byl původně sám žákem jeho otce. Amgeloni měl patrně zásadní vliv na jeho další zaměření. Velice miloval operu a seznámil svého žáka mimo jiné s díly Giuseppe Verdiho. Puccini šel v roce 1876 pěšky z Luccy do Pisy (cca 30 km), aby zhlédl představení Verdiho Aidy. Tato návštěva definitivně rozhodla, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Podle jeho vlastních slov se mu při poslechu Aidy otevřelo okno do hudebního světa.

Po absolvování hudebního ústavu v Lucce v roce 1880 pokračoval ve studiu na milánské konzervatoři u Amilcare Ponchielliho a Antonia Bazzini. V témže roce se vyrovnal s dědictvím svých předků a zkomponoval slavnostní a i dnes velmi populární mši „Messa di Gloria“. Mše svým způsobem předznamenala jeho dráhu operního skladatele, neboť sólové árie spíše připomínají operu než chrámovou hudbu. Ani v Miláně se nevyhnul výtkám na svoji neukázněnost a špatnou docházku, i když je nutno přiznat, že vzhledem k neutěšeným finančním poměrům rodiny si musel na náklady studia sám vydělat. Konservatoř dokončil v roce 1883 a jeho absolventská práce, Capriccio sinfonico, byla velice příznivě přijata.

Jeho pobyt v Miláně byl důležitý zejména s ohledem na celoživotní přátelství se skupinou umělců a intelektuálů, kteří si říkali Scapigliatura. Mezi ně patřil například kolega skladatel Pietro Mascagni a zejména jeho první libretista Ferdinando Fontana.

Operním skladatelem[editovat | editovat zdroj]

Již v době studií zkomponoval pro soutěž vyhlášenou nakladatelem Sonzognem jednoaktovou operu Le Villi na libreto Ferdinanda Fontany. Byla provedena až v roce 1884, zato však s mimořádným úspěchem. Povšiml si jí i známý hudební nakladatel Giulio Ricordi a objednal u skladatele další operu Edgar. Ta sice již nebyla tak úspěšná, ale Ricordi tušil, že sází na správného koně a stále jej finančně podporoval, tato finanční investice se mu vyplatila po mimořádném úspěchu premiéry třetí opery Manon Lescaut v divadle Teatro regio v Turíně v roce 1893.

Při práci na opeře Manon Lescaut se usadil v malé obci Torre del Lago na břehu jezera Massaciuccoli. Později zde postavil vilu a žil a tvořil zde téměř 30 let. Zde vznikly jeho nejslavnější opery včetně opery La Bohème (Turín, Teatro Regio, 1896), Tosca (Řím, Teatro Costanzi, 1900) a Madame Butterfly (Brescia, Teatro Grande, 1904). Dnes je tato vila Pucciniho muzeem a v kapli, která je součástí vily je Giacomo Puccini i se svou rodinou pohřben. Vila se nachází ve vlastnictví Pucciniho vnučky Simonetty Puccini a je veřejně přístupná.

Originální plakát na operu Tosca

Jak se postupně stal celosvětově známým a obdivovaným, cestoval po operních domech v Evropě i Americe, aby asistoval u zkoušek a účastnil se premiérových představení. Spřátelil se s proslulým dirigentem Arturem Toscaninim, se kterým úzce spolupracoval na uvádění svých oper. Dostali se údajně do sporu pouze jednou a to když při přípravě premiéry opery „Děvče ze zlatého západu“ v Metropolitní opeře v New Yorku oba zahrnuli víc než pouhou přízní českou zpěvačku Emu Destinovou, která zpívala hlavní roli.

Po roce 1904 se jeho tvorba zvolnila. Snad na tom měly svůj podíl i dramatické události v rodině. On sám měl velkou vášeň pro rychlé automobily a v roce 1903 utrpěl těžkou autohavárii, kterou jen zázrakem přežil. Později (1909) jeho žena Elvíra ze žárlivosti falešně obvinila služebnou Doriu Manfrediovou z poměru s ním. Nešťastná dívka spáchala sebevraždu, rodina Manfrediů Elvíru zažalovala a on musel uhradit škody. Konečně když v roce 1912 zemřel jeho nakladatel a dlouholetý přítel Giulio Ricordi, téměř ukončil svoji skladatelskou činnost. Pokusil se ještě o žánr na pomezí operety, pokus však nebyl úspěšný a opera Vlaštovka (1917) je obecenstvu prakticky neznámá. Posledním dokončeným dílem se stal triptych jednoaktovek: Plášť, Sestra Angelika a Gianni Schicchi, které měly premiéru roku 1918 v New Yorku.

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1919 opustil Torre de Lago, neboť dříve klidné prostředí zcela zničila hlučná továrna na těžbu a zpracování rašeliny. Od roku 1924 ho trápilo onemocnění hrtanu, které bylo později diagnostikováno jako rakovina. Přesto tvrdě pracoval na opeře Turandot, která měla završit jeho celoživotní dílo. Nepodařilo se mu ji dokončit. V průběhu roku 1924 se jeho onemocnění výrazně zhoršovalo. Odjel proto do Bruselu, kde se 24. listopadu odmítl podrobit operaci. Lékaři na něm experimentálně vyzkoušeli radioterapii. Zákrok se podařil, všechno vypadalo slibně, ale skladatelovi vypovědělo srdce a o pět dní později zemřel.

Zpráva o jeho smrti se dostala do Říma v průběhu představení Bohémy. Představení bylo zastaveno a orchestr zahrál stojícímu publiku pohřební pochod z druhé klavírní sonáty b-moll Frederyka Chopina. Nejprve byl pohřben v Miláně, ale v roce 1926 nechal jeho syn převést jeho ostatky do kaple vybudované v jeho oblíbené vile v Torre del Lago.

Poslední dvě scény opery Turandot dokončil podle jeho náčrtků až skladatel Franco Alfano. Premiéru uvedl Arturo Toscanini v dubnu roku 1926, avšak provedl pouze tu část, kterou zkomponoval Puccini. Po doznění posledních tónů se otočil k publiku a pravil: „Zde Mistr odložil své pero“. V roce 2001 se opera dočkala nového dokončení skladatelem Luciano Berio. Ne vždy jsou však i současné inscenace opery uváděny s těmito dodatky.

Pucciniho styl[editovat | editovat zdroj]

Hodnocení jeho díla bylo vždy jablkem sváru mezi hudebními vědci a publikem. Zatímco obecenstvo obdivovalo silné dramatické příběhy, hudbu působící na city posluchačů a nádherné melodie vycházející z nejlepších tradic italského bel canta, muzikologové ve své většině považovali jeho styl za minimálně ústupek dobrému vkusu. Poukazovali na to, že neakceptoval nic z vývoje hudby na přelomu 19. a 20. století století. Uvážíme-li, že byl současníkem Igora Stravinského, Arnolda Schoenberga či Antona Weberna, pak na tomto tvrzení je určitě mnoho pravdy. Na druhé straně se tak ale dostáváme k věčné otázce, na kterou lze jen těžko najít odpověď: zda má hudba sloužit ku potěšení posluchače či k řešení tvůrčích problémů skladatele či všehomíra.

Puccini vychází z tradice Verdiho, ale je zřetelně poučen operami Richarda Wagnera. Odvrhl dělení opery na sled jednotlivých árií. Opera je u něj kontinuálním tokem hudby a zpěvu. Vynalézavá instrumentace navozuje a dokresluje charakter scény i děje a zdůrazňuje jeho dramatické momenty. Stejně jako Wagner používá charakteristických „leitmotivů“ k označení postav či děje. Snad na rozdíl od Richarda Wagnera, který tyto motivy dále rozpracovává, on je ponechává v nezměněné podobě, což možná jen zdůrazňuje dramatickou jednotu děje.

Měl neobyčejný melodický dar. Jeho melodie jsou snadno zapamatovatelné a velmi působivé. Kromě toho jsou mimořádně vděčné i pro zpěváky. Těžko lze nalézt dnes sólistu na jehož CD by nebyla alespoň jedna Pucciniho árie. Některé z nich doslova znárodněly. Připomeňme např. Quando me'n vo' (Valčík Musetty) z Bohémy, nebo E lucevan le stelle z Tosky či nesmrtelné Nessun dorma z opery Turandot.

Opery[editovat | editovat zdroj]

Árie Turandot: "No, No! Mai nessun ..."
  • Le Villi (31. května 1884 Milán)
  • Le Villi (přepracovaná verse - 26. prosince 1884 Turín)
  • Edgar (opera) (21. dubna 1889 Milán)
  • Edgar (opera) [rev] (28. února 1892 Ferrara)
  • Manon Lescaut (1. února 1893 Turín)
  • La bohème (1. února 1896 Turín)
  • Tosca (14.1.1900 Řím)
  • Madama Butterfly (17. února 1904 Milán)
  • Madama Butterfly (přepracovaná verze - 28. května 1904 Brescia)
  • Edgar (opera) (znovu přepracovaná verze - 8. července 1905 Buenos Aires)
  • Madama Butterfly (přepracovaná verze - 10. července 1905 Londýn)
  • Madama Butterfly (přepracovaná verze - 28. prosince 1905 Paříž)
  • La fanciulla del West – Děvče ze zlatého západu (10. prosince 1910 New York)
  • La rondine - Vlaštovka (27. března 1917 Monte Carlo)
  • Il trittico - Triptych(14. prosince 1918 New York):
    • Il tabarro - Plášť:
    • Suor Angelica - Sestra Angelika
    • Gianni Schicchi
  • Turandot (25. dubna 1926 Milán S)

Další díla[editovat | editovat zdroj]

  • Messa (známá jako Messa di Gloria, Lucca, 1880)
  • Preludio Sinfonico in A major (Milán, 1882)
  • Capriccio Sinfonico (Milán, 1883)
  • Crisantemi (smyčcový kvartet, 1890, "Alla memoria di Amadeo di Savoia Duca d'Aosta")
  • Minuetto n.1 (smyčcový kvartet, 1892, "A.S.A.R. Vittoria Augusta di Borbone, Principessa di Capua")
  • Minuetto n.2 (smyčcový kvartet, 1892, "All'esimio violinista prof. Augusto Michelangeli")
  • Minuetto n.3 (smyčcový kvartet, 1892, "All'amico maestro Carlo Carignani")

Kategorie Giacomo Puccini ve Wikimedia Commons

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]