Eliška Krásnohorská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alžběta Pechová
Eliška Krásnohorská na kresbě Jana Vilímka
Eliška Krásnohorská na kresbě Jana Vilímka
Narození 18. listopadu 1847
Praha Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 26. listopadu 1926 (ve věku 79 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Pseudonym Eliška Krásnohorská
Povolání básnířka, libretistka, spisovatelka, překladatelka
Národnost česká
Stát Rakouské císařství, Československo
Literární hnutí Ruchovci
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, (18. listopadu 1847 Praha26. listopadu 1926 Praha) byla česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Měla sedm sourozenců, ale otec jim brzy zemřel. Matka jim však vzdělání zajistila. Eliška získala patřičné vědomosti v pražském ústavu Svobodově a s pomocí bratrů i přátel je systematicky rozšiřovala. Naučila se i hře na klavír a malovat. Trpěla od mládí bolestmi kloubů. Mezi literární osobnosti ji uvedli Karolina Světlá a Vítězslav Hálek[1]

Zabývala se emancipačním hnutím, byla členkou a pak i starostkou Ženského výrobního spolku českého, který založila roku 1871 Karolina Světlá, a byla redaktorkou Ženských listů. Zorganizovala přes 4 000 podpisů pod petici říšské radě za otevření (státního) dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté povolení studovat na univerzitě. Liknavý postoj vídeňské vlády a nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia. V červnu 1890 tedy Krásnohorská vypracovala provolání Vzdělanstvu českému! v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku podepsal místodržitel František hrabě Thun 16. 7. 1890. Žádost o otevření gymnázia povolil ministr školství Paul Gautsch 26. 7. 1890. Na ustavující valné hromadě 27. září 1890 pak Minerva, spolek pro ženské studium převzal první středoevropské soukromé dívčí gymnázium Minerva do své péče.

Krásnohorská je autorkou jedné z prvních úvah o ženském hnutí Ženská otázka česká (1881).[2][3]

Přispívala do časopisu Osvěta, kde se zabývala literární kritikou.

Angažovala se mimo jiné ve sporu o rukopisy, v němž patřila k zastáncům jejich pravosti. Tento názor vášnivě obhajovala, druhou stranu v čele s T. G. Masarykem osočovala z nedostatku vlastenectví a v duchu svých názorů vytvořila na toto téma básnickou sbírku.

Autorkou její sochy na Karlově náměstí v Praze (viz foto) je Karla Vobišová. E. Krásnohorská je pohřbena v Praze na Olšanech.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Hrob na Olšanských hřbitovech v Praze

Publicistika[editovat | editovat zdroj]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

Její poezie nepatří k příliš kvalitní [zdroj?] a lze o ní říci, že je velmi svázaná s dobou vzniku. Její dílo obsahuje subjektivní lyriku, deklamovánky, výchovné povídky.[2]

  • Z máje žití (1871)
  • Ze Šumavy (1873)
  • Ke slovanskému jihu (1880)
  • Vlny v proudu (1885)
  • Letorosty (1887)
  • Bajky velkých (1889) – ostrá satira
  • Na živé struně (1895)
  • Rozpomínky (1896)
  • Zvěsti a báje (1916)
  • Ozvěny doby (1922)
  • Sny po divadle (1922)

Drobná epika[editovat | editovat zdroj]

  • Vlaštovičky (1883)
  • Šumavský Robinson (1887)

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Svéhlavička – dívčí román
  • Célinka – dívčí román
  • Z mého mládí – paměti
  • Co přinesla léta – paměti, kromě jejích libret se pravděpodobně jedná o její nejlepší dílo

Libreta k operám[editovat | editovat zdroj]

Překladatelská činnost[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VAVROUŠEK, Bohumil; NOVÁK, Arne. Literární atlas československý. Díl 2. Praha : Prometheus, 1938. Kapitola Eliška Krásnohorská, s. 8.  
  2. a b NOVÁK, Arne. Přehledné dějiny literatury české. Olomouc : R. Promberger, 1936 - 1939. S. 673 - 677.  
  3. SKOVAJSA, Marek. Občanský sektor. Praha : Portál, 2010. ISBN 979-80-7367-681-0. Kapitola Od přijetí spolkového zákona v roce 1867, s. 52.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha : Orbis, 1960. S. 92, 96, 176, 293, 303.  
  • UHROVÁ, Eva. Anna Honzáková a jiné dámy. [Česko] : E. Uhrová, 2012. 268 s. ISBN 978-80-260-3152-9.  
  • TARDONOVÁ, Veronika. Eliška Krásnohorská a Ženské listy (1873–1926). Pardubice, 2009. 58 s. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. Vedoucí práce Milena Lenderová. Dostupné online.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]