Ema Destinnová
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
| Ema Destinnová | |
|---|---|
 Ema Destinnová
|
|
| Základní informace | |
| Rodné jméno | Emílie Kittlová |
| Narození | 26. února 1878 Praha, Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 28. ledna 1930, České Budějovice, ČSR |
| Žánry | opera, píseň |
| Povolání | operní pěvkyně, spisovatelka, básnířka |
| Aktivní roky | 1897–1929 |
Emílie Kittlová, známá pod pseudonymem Ema Destinnová (26. února 1878, Praha – 28. ledna 1930, České Budějovice) byla světoznámá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost.
Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v Národním divadle v Praze, svou kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku, kde zpívala například po boku Carusa.
V roce 1914 se vrátila do Čech, vlivem válečných událostí byla nucena zůstat zde až do konce první světové války. V roce 1914 zakoupil ve Stráži nad Nežárkou její přítel za její peníze zámek, v němž žila až do konce života. V roce 1925 ji na zámku navštívil i T. G. Masaryk.
Obsah |
[editovat] Život
Ema Destinová byla dcerou bohatého pražského kulturního mecenáše E. Kittla. Byla umělecky velmi nadaná, malovala, učila se hře na housle u profesora Ferdinanda Lachnera a ve svých osmi letech měla svůj první koncert. Krátkou dobu se snažila psát, a brala hodiny u prof. Destinové-Löwelové (též Loewe-Destinn) v Praze. Jméno své učitelky si zvolila za svůj umělecký pseudonym. Mimo to studovala Ema herectví v dramatické škole při Národním divadle v Praze. Jedno z jejích angažmá v Praze bylo z politických důvodů přerušeno. Debutovala roku 1897 v drážďanské dvorní opeře v roli Santuzzy v opeře Cavalleria rusticana. Úspěch jejího debutu byl tak obrovský, že byla okamžitě přijata k pětileté spolupráci v berlínské Státní opeře.
Poprvé výstup úspěšně vystoupila v roce 1898 na scéně berlínské Krolloper opět jako Santuzza v opeře Cavalleria rusticana. V roce 1901 zpívala Destinnová na Wagnerovských operních slavnostech (Bayreuther Festspielen) v roli Senty v opeře Bludný Holanďan a byla bouřlivě oslavována. Roku 1904 zpívala v premiéře Leoncavallovy opery Roland z Berlína, ve stejném roce v německé premiéře Smetanova Dalibora. V roce 1906 zpívala v Berlíně v opeře Salome od Richarda Strausse. Následují výstupy v dalších rolích jako Carmen, Valentina, Mignon, Elisabeth, Selika a Destinová se stala primadonou berlínské opery, v níž vystoupila v padesáti úlohách během deseti let. Roku 1905 debutovala v londýnském operním domě Covent Garden v titulní roli Pucciniho Madama Butterfly. Zpívala i další role, např. roku 1909 v premiéře opery Tess od d'Erlangera. V Londýně působila až do roku 1914 a znovu od r. 1919. Po úspěšných hostováních ve Vídni, Londýně, Praze a Paříži byla v roce 1908 pozvána také do newyorské Metropolitní opery. O rok později tam ztvárnila Mařenku ve Smetanově Prodané nevěstě, roku 1910 Lízu v premiéře Čajkovského Pikové dámy, roku 1908 Marthu v opeře Tiefland, 1909 titulní roli v La Wally A. Catalaniho. Zde zpívala 10. prosince 1910 v premiéře Pucciniho opery Dívka ze zlatého Západu (La fanciulla del West) jako partnerka po boku jednoho z nejslavnějších tenorů všech dob Enrica Carusa roli Minnie.
Jenom v Národním divadle v Praze, poté co tam v roce 1900 odzpívala tři vystoupení, se jí nedostalo žádného ohlasu ani uznání. Stále častěji vystupovala také v jiných divadlech v Praze, hostovala tam celkem 86krát, z toho v roce 1908 nadšeně oslavována konečně i v Národním divadle. Jeho čestným členem byla prohlášena ve stejném roce. Krátce nato byla vyznamenána titulem komorní zpěvačka při pruském císařském dvoře.
V roce 1916 se vrátila do Čech, kde byla kvůli údajné špionáži uvězněna na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou v domácím vězení. V posledním roce I. světové války, 1918, se opět vrátila na scénu a všude slavíla úspěchy. Na konci koncertů zpívala českou národní hymnu Kde domov můj, kde vlast je mà...., čímž vyjadřovala na svých vystoupeních národní manifest.
Po válce se opět stále častěji vrací. Vystupuje v Londýně na festivalu československé hudby a jedenáctkrát v Covent Garden. Roku 1919 se znovu objevuje na dvě divadelní sezóny v newyorské Metropolitní, již pod jménem Ema Destinnová. Těžce onemocněla a včasná operace jí zachránila život. Podniká v roce 1925 krátké turné po Jugoslávii a vystupuje v Bratislavě. Roku 1926 se pomalu loučí. Poslední koncert pražské Lucerně a turné po 20 městech Československa. V roce 1928, u příležitostí 10. výročí vzniku republiky, zpívá svůj poslední koncert v Londýně. Nakonec se stáhla na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a jen příležitostně zpívá na koncertech. „Není ničeho horšího, než když se musíte dívat na starou ženu na jevišti“, bylo její krédo, které ji přimělo k dobrovolnému odchodu ze scény. Věnovala se vyučování zpěvu.
V Československu byla oslavována a ctěna jako národní hrdinka. Její soprán platil za vzor čisté krásy. S neobyčejnou sílou a škálou výrazu bravurně zvládla repertoár více než 80 velkých operních rolí. „Emmy Destinn“ zemřela během operace očí 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.
Její život a osud je zachycen ve filmu Božská Ema.
[editovat] Dílo
Ema Destinnová zkomponovala několik písní a napsala několik básní a románů. Byla vynikající interpretkou díla Wolfganga Amadea Mozarta, Richarda Wagnera, a italské operní hudby, ale zářila rovněž v českých dílech Smetany a Zdeňka Fibicha.
[editovat] Básnické sbírky
- Květy sněhu
- Der Galante Abbé (zhudebněno Leo Blechem), Berlín 1907
[editovat] Romány
- Dr. Casanova
- Kněžna Libuše, Praha 1910
- Ve stínu modré růže, Praha 1921
[editovat] Překlady
- Radúz a Mahulena (do němčiny)
- Libretto Kovařovic Psohlavci
[editovat] Drama
- Nadarmo (Divadelní hra, jež byla uvedena ve Švandově divadle.)
[editovat] Hudební nosiče
- CD 4925 E. Destinnová – Arias and songs 1901-1909
- CD 5806 E. Destinnová – Arias and songs 1910-1921
- CD 5807 E. Destinnová – Arias and songs 1901
- LP 1701 E. Destinnová – Český repertoár
[editovat] Odkazy
[editovat] Literatura
- A. Rektorys: Ema Destinová, Praha 1936
- M. Martinková: Život Emy Destinové, Plzeň 1946
- V. Holzknecht: Ema Destinnová, 1904-1988
- V. Haškovec: Galerie géniů, aneb, Kdo byl kdo
- L. Souček: Kdo byl kdo
- Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918
- M. Bajerová: O Emě Destinnové
- B. Plevka: Severočeské hudební kapitoly, 1922
- K. Honolka: Slavné primadony, 1913, 1988
- B. Adamičová: Světoví pěvci 20. století
- M. Pospíšil: Veliké srdce, 1947
- Velké ženy české
- B. Plevka: Život a umění Emy Destinnové, 1922
- O. Lacina: Ema Destinnová. Tři studie, Ed. Resonus, Praha 2007
