Clara Schumannová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Clara Schumannová
Clara Schumannová v roce 1853
Clara Schumannová v roce 1853
Narození 13. září 1819
Lipsko
Úmrtí 20. května 1896 (ve věku 76 let)
Frankfurt nad Mohanem
Národnost německá
Povolání klavíristka, hudební skladatelka a pedagožka
Manžel Robert Schumann
Příbuzní otec Friedrich Wieck
bratr Woldemar Bargiel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Clara Josephine Wieck Schumannová (13. září 1819, Lipsko20. května 1896, Frankfurt nad Mohanem) byla německá klavíristka, hudební skladatelka a pedagožka.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

Clara Josephine Wiecková se narodila v Lipsku klavírnímu pedagogovi a hudebnímu kritikoci Friedrichu Wieckovi a jeho ženě Marianne Wieckové roz. Tromlitzové.[1] Marianna Tromlitzová byla známá zpěvačka, která zpívala sóla na pravidelných koncertech v lipském Gewandhausu [2] Manželství nebylo nijak šťastné, zejména kvůli otcově panovačné povaze[2]. Po milostné aféře mezi Klářinou matkou a otcovým přítelem Adolphem Bargielem se manželé Wieckovi rozvedli. Marianna si vzala Bargiela a Clara zůstala s otcem.

Od raného dětství byl Clařina kariéra plánována otcem do nejmenších detailů. Denně měla hodinovou lekci klavíru, houslí, zpěvu, hudební teorie, harmonie a kontrapunktu a dvouhodinové praktické cvičení podle metody, kterou otec sám vypracoval. V březnu 1828, ve věku osmi let, vystupovala v domě Dr. Ernsta Caruse, ředitele psychiatrické léčebny sídlící na zámku v Colditz. Zde se setkala s jiným mladým nadaným klavíristou pozvaným na tento hudební večer, o devět let starším Robertem Schumannem. Schumanna hra malé Clary natolik zaujala, že si vyžádal svolení své matky k přerušení studia práv, aby mohl studovat hudbu u Klářina otce. Po dobu ročního studia bydlel ve Wieckově domě a s Clarou se spřátelil natolik, že se o deset let později (v roce 1840), přes otcovy námitky, s ní oženil.[1]

Clara Wieck v roce 1835

V roce 1830, ve věku jedenácti let, vyjela Clara s otcem na koncertní turné do Paříže a dalších evropských měst. První sólový koncert se konal v lipském Gewandhausu. Ve Výmaru provedla bravurní skladbu klavíristy a skladatele Henriho Herze komponovanou pro Goetha. Ten jí pak daroval medaili se svým portrétem a s vyrytým věnováním „Nadané umělkyni Claře Wieckové“. Během této cesty pobýval v Paříži také Niccolò Paganini a nabídl jí společné vystoupení[3]. Její pařížské vystoupení však nebylo příliš navštívené, neboť mnoho lidí v té době opustilo Paříž z obavy před cholerou[3].

Od prosince 1837 do dubna 1838 absolvovala serii recitálů ve Vídni[4]. Rakouský básník Franz Grillparzer napsal po vyslechnutí interpretace Beethovenovy Sonáty č. 23 Appasionata báseň nazvanou „Clara Wieck a Beethoven“[4].

Clara okouzlila obecenstvo i hudební kritiky. Benedict Randhartinger přítel Franze Schuberta jí daroval podepsanou kopii Schubertovy písně Erlkönig (Král duchů) s vepsaným věnováním: Slavné umělkyni Claře Wieckové[4]. Frédéric Chopin popsal své dojmy z její hry Franzi Lisztovi a následně i v dopise, který byl zveřejněn v pařížské Revue et Gazette Musicale i v lipském časopise Neue Zeitschrift für Musik."[5]. 15. března byla Clara jmenována Císařskou a královskou komorní virtuózkou, což bylo nejvyšší rakouské hudební ocenění[5].

V jejích prvních letech vybíral repertoár otec tak, aby byl co možná okázalý a populární ve oblíbeném stylu té doby. Byla to díla Kalkbrennera, Henselta, Thalberga, Herze, Pixise, Czernyho a její vlastní skladby. Jak dospívala stále více se sama podílela na sestavování programu. Začala více uvádět skladby nových romantických autorů jako Chopina, Mendelssohna a ovšem Roberta Schumanna, stejně jako méně efektní a obtížnější skladby velikánů minulosti jako Domenica Scarlattiho, Johanna Sebastiana Bacha, Mozarta, Beethovena a Schuberta.

Další kariéra[editovat | editovat zdroj]

Clara Schumannová

Její vynikající pověst ji přinesla kontakty s nejznámějšími hudebníky té doby. Kromě Mendelssohna, Chopina a Liszta se setkala také se slavným houslistou Josephem Joachimem, který se stal jejím častým koncertním partnerem.

Po smrti svého manžela (29. června 1856) se zcela věnovala interpretaci jeho skladeb. Když však v roce 1856 poprvé navštívila Anglii na pozvání anglického hudebního skladatele a Schumannova přítele Williama Bennetta nebyla anglická kritika dílu R. Schumanna příliš nakloněna. I tak však se do Londýna téměř každoročně vracela.

Hrála rovněž významou roli při rehabilitaci Brahmsova 1. klavírního koncertu d-moll, který při premiéře zcela propadl. Díky jejímu úsilí se úspěšně vrátil do světového repertoáru[3].

Zpočátku se zajímala rovněž o díla Franze Liszta, ale později se jejich vztah změnil. Odmítala jeho skladby hrát a při vydávání souborného díla svého manžela potlačila i dedikaci Schumannovy Fantasie C-dur, která byla skladatelem původně Lisztovi věnována. Odmítla vystoupit na jubilejním Beethovenově festivalu, když se dozvěděla, že se ho zúčastní také Liszt a Richard Wagner. Zejména nesnášela hudbu Richarda Wagnera. O opeře Tannhäuser prohlásila, že si libuje v krutostech, Lohengrin je podle ní hrůzný a Tristan a Isolda nejstrašnější věc, kterou kdy viděla nebo slyšela.[3]

V roce 1878 byla jmenována profesorkou klavíru na konzervatoři ve Frankfurtu nad Mohanem, kteréžto postavení si udržela až do roku 1892 a svou pedagogickou činností velice přispěla k rozvoji moderní klavírní techniky.

Svůj poslední veřejný koncert měla ve Frankfurtu 12. března 1891. Na závěr hrála Brahmsovy Varice na Haydnovo téma. V posledních letech života ztrácela sluch a byla upoutána na kolečkové křeslo. 26. března 1896 utrpěla záchvat mrtvice a zemřela 20. května ve věku 76 let. Je pohřbena v Bonnu na Starém hřbitově (Alte Friedhof) společně se svým manželem.

Její rodinný život nebyl šťastný. Čtyři z jejích osmi dětí a manžel zemřeli ještě za jejího života. Manžel a jeden z jejích synů byli umístěni v psychiatrické léčebně. Její první syn se dožil pouhého jednoho roku. V roce 1872 zemřela její dcera Julie a zanechala dvě děti. Syn Felix zemřel ve věku 25 let. Další ze synů, Ferdinand, zemřel ve věku 43 let a pak se starala i o jeho děti.

Další informace[editovat | editovat zdroj]

  • Byla jedním z prvních klavíristů, kteří celá svá vystoupení hráli zpaměti. V té době to nebylo zvykem a bylo to i předmětem obdivu hudebních kritiků.
  • V roce 1947 byl o jejím životě natočen film Song of Love (Píseň lásky) s Katharine Hephurnovou v hlavní roli. Roberta Schumanna hrál Paul Henreid a mladého Brahmse Robert Walker.
  • V roce 2008 byl ve francouzsko-německo-maďarské koprodukci natočen další film Geliebte Clara (Milovaná Clara).
  • Její portrét byl vyobrazen na německé stomarkové bankovce.
  • Po Labi se plaví výletní loď s názvem Clara Schumann, občas zajíždí i do České republiky.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Klavírní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Etuda As-dur (1832)
  • Klavírní sonáta g-moll (1841)
  • Impromptu E-dur (1843)
  • Preludium a fuga à 4 voci (1845)
  • Pochod Es-dur (na čtyři ruce, 1879)
  • Tři fugy na téma J. S. Bacha
  • Preludium f-moll
  • Quatre Polonaises op. 1 (1828)
  • Scherzo d-moll op. 10
  • Trois Romances op. 11
  • Scherzo c-moll op. 14 (1844)
  • Quatre Pièces fugitives op. 15 (1840)
  • Tři preludia a fugy op. 16 (1845)
  • Caprices en forme de valse op. 2 (1831)
  • Variace na téma Roberta Schumanna op. 20 (1853)
  • Tři romance op. 21 (1853)
  • Romance variée op. 3 (1833)
  • Valses romantiques op. 4 (1835))
  • Quatre pièces caractéristiques op. 5 (1835)
  • Soirées musicales op. 6 (1834)
  • Variations de concert sur la Cavatine du Pirate de Bellini op. 8 (1837)
  • Souvenir de Vienne op. 9 (1838)
  • Romance h-moll op. posth. (1855)

Písně[editovat | editovat zdroj]

  • Drei Rückert-Lieder op. 12
  • Písně op. 13:
    • Ihr Bildnis
    • Sie liebten sich beide
    • Liebeszauber
    • Der Mond kommt still gegangen
    • Ich hab' in deinem Auge
    • Die stille Lotusblume
  • 6 Rollett-Lieder aus „Jucunde“ op. 23

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Klavírní trio op. 17
  • Tři romance pro housle a klavír op. 22

Klavír s orchestrem[editovat | editovat zdroj]

  • Premier Concert pour le Piano-Forte avec accompagnement d'Orchestre op. 7 (1832)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Hall, George. "Schumann, Clara (Josephine)." The Oxford Companion to Music
  2. a b Haisler, J.L.(2003). The Compositional Art of Clara Schumann (a Master of Music thesis). Rice University. 
  3. a b c d Joseph Braunstein, Liner notes for Michael Ponti's recording of Clara Schumann's Piano Concerto No. 1 in A minor, Op. 7
  4. a b c Reich (1986), 249.
  5. a b Reich (1986), 250.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bogousslavsky, J. and M. G. Hennerici, Bäzner, H., Bassetti, C., Neurological disorders in famous artists, Part 3, Karger Publishers, 2010, pp. 101–118.
  • Boyd, Melinda. "Gendered Voices: The 'Liebesfrüling' Lieder of Robert and Clara Schumann." 19th-Century Music 39 (Autumn 1975): 145–162.
  • Gould, John. "What Did They Play? The Changing Repertoire of the Piano Recital from the Beginnings to 1980." The Musical Times 146 (Winter 2005): 61–76.
  • Kopiez, Reinhard, Andreas C. Lehmann and Janina Klassen. "Clara Schumann's collection of playbills: A historiometric analysis of life-span development, mobility, and repertoire canonization." Poetics, Volume 37, Issue 1, February 2009: 50–73.
  • Litzmann, Berthold. Clara Schumann: An Artist's Life. New York: Da Capo Press, 1979. ISBN 0-306-79582-5.
  • Burstein, L. Poundie. "Their Paths, Her Ways: Comparison of Text Settings by Clara Schumann and Other Composers." Women and Music — A Journal of Gender and Culture 6 (2002): 11ff. Accessed through the International Index to Music Periodicals on 29 June 2009.
  • Rattalino, Piero. Schumann. Robert & Clara. Varese: Zecchini Editore, 2002. ISBN 88-87203-14-8.
  • Reich, Nancy B. "Clara Schumann." In Women Making Music: The Western Art Tradition, 1150–1950. Urbana and Chicago: University of Illinois Press, 1986. ISBN 0-252-01204-6.
  • Reich, Nancy B. Clara Schumann: The Artist and the Woman. Ithaca and London: Cornell University Press, 2001. ISBN 978-0-8014-3740-3 / 978-0-8014-8637-1.
  • Reich, Susanna. Clara Schumann: Piano Virtuoso. 1999. Reprint. New York: Houghton Mifflin Harcourt, 2005. ISBN 0-618-55160-3.
  • Kees van der Vloed, Clara Schumann-Wieck. De pijn van het gemis. Aspekt, Soesterberg 2012. ISBN 9789461531773

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Clara Schumann na anglické Wikipedii.