Theorba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Theorba

Theorba (nebo také chitarrone) je v zásadě velká basová loutna rozšířená o dlouhý krk s pražci a basovými strunami připojenými k samostatné hlavici, standardně do celkového počtu čtrnácti. Byla vyvinuta na konci 16. století jakožto ideální doprovodný nástroj pro tehdy komponovanou hudbu v novém stylu (stile moderno, nuove musiche, seconda prattica) skladatelů jako Claudio Monteverdi, Jacopo Peri, Sigismondo d’India či Giulio Caccini. Používána byla až do poloviny 18. století.

Ladění[editovat | editovat zdroj]

Nejběžněji používané ladění je: a, e, h, g, d, A, G, F, E, D, C, H´, A´, G´ Jde o ladění "in A", v odborné literatuře také zvané "reentrant tuning" - tedy dvě horní struny jsou naladěny o oktávu níže. To je dáno velkou menzurou, kdy na požadovanou tónovou výšku by byly zapotřebí tak tenké struny, které ze střeva vyrobit nejde. Pravděpodobně se - zvláště na počátku 17. století a na extrémně velkých nástrojích - používalo také ladění in G.

Struny se používaly střevové - v době vzniku nástroje ještě technologie výroby strun nekombinovala střevo a kov, proto byla pro hluboké tóny zapotřebí velká délka strun. Jsou ale také doklady o výjimečném ostrunění kovem.

Ačkoliv byla theorba zamýšlena především jako nástroj doprovázející sólový hlas (monodie), objevilo se několik individualit, skladatelů, kteří – fascinováni hlubokým a nosným zvukem – ji hojně používali jako nástroj sólový. Zejména Giovanni Girolamo Kapsberger a Bellerofonte Castaldi využili ve svých skladbách nástroj až do krajností, často výrazně přesahujících tehdejší hudební normy ať už v rytmu či v harmonii. Pietro Paolo Melli byl pak dvorním loutnistou císaře Matyáše a jeho nástupce Ferdinanda II., působil i na dvoře v Praze.

Prameny[editovat | editovat zdroj]

Autory dochovaných pramenů obsahujících sólové skladby pro theorbu jsou:

Známým theorbistou byl také Michel Lambert, baletní tanečník a zpěvák na dvoře krále Ludvíka XIV.

Suonatore di tiorba (theorbo hráč), malba od Antiveduto Gramatica
Theorba na obraze Francisca Pradilla Y Ortiz Útrapy lásky, 1912

Varianty[editovat | editovat zdroj]

Italian theorbo výše popsaná theorba typická pro barokní hudbu italského stylu. Jedním z posledních velkých theorbistů byl Francesco Bartolomeo Conti, který působil ve Vídni.

French theorbo v průběhu 17. století se theorba ujala také ve Francii jak pro sólové hraní, tak pro basso continuo. Ve Francii druhé poloviny 17. století jsou doklady o "theorbe de pieces" - nástroj určený pro výuku studentů a pravděpodobně též pro sólové hraní - právě s menzurou 76 cm - ten však byl díky kratší menzuře pravděpodobně laděný o kvartu výše, in d.

English theorbo je nástroj, o kterém máme pouze písemné zmínky, neexistují žádné dochované nástroje, ani plány, ani vyobrazení. Dochovány jsou však skladby Johna Wilsona, ze kterých je možno odvodit ladění nástroje in G, s pouze první strunou o oktávu níž.

German theorbo je nástroj, který byl vyvinut(?) a používán v německém regionu v 1. polovině 18. století. Existují písemnosti dokládající, že S. L. Weiss si nechal upravit starší italskou theorbu podle vlastního přání na nástroj podobnější barokní loutně (jeho sólovému nástroji). Na tuto theorbu pak hrál v Dresden Hofkapelle, kde byl zaměstnán a což tvořilo základ jeho pracovního poměru u dvora.

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Dnes většina výkonných umělců používá theorbu ve standardizované podobě: menzura 76 cm, 14 jednoduchých strun v ladění a, e, h, g, d, A, G, F, E, D, C, H´, A´, G´. Velikost ani ostrunění nástroje však v jeho historii nikdy nebyly docela standardizované. Např. při srovnání dochovaných nástrojů italské provenience z první poloviny 17. století, ikonografie a výrobních plánů jde v naprosté většině případů o nástroje s 85-95 cm menzurou a zdvojenými strunami na hmatníku. Ve Francii druhé poloviny 17. století jsou doklady o "theorbe de pieces" - nástroj určený pro výuku studentů - právě s menzurou 76 cm.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]