Ars antiqua

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ars antiqua („staré umění“) je epocha vývoje středověkého vícehlasu. Sahá zhruba od roku 1250 do roku 1320. Označení se objevilo kolem roku 1320 jako reakce na pojem Ars nova. V období Ars antiqua se prudce rozvíjí rytmus a notace, vzniká menzurální notace.

Základem systému se stalo ternární dělení (na tři díly) rytmických hodnot longa a také brevis, která se nyní dělila na tři semibreves. Základem metrického členění hudby se stal menzurální takt (perfectio) v rozměru perfektní (třídobé) longy. Tím se pozměnila i harmonická pravidla: konsonance byla požadována na začátku každého taktu. Ustálila se nová klasifikace konsonancí na „dokonale“ (prima, oktáva), „prostřední“ (kvinta, kvarta – ta však už nebývá používána mezi spodními hlasy) a „nedokonalé“ (obě tercie); odborná je klasifikace disonancí (např. velká sexta je „nedokonalá“, malá sexta je „prostřední“ disonance). Tyto inovace byly odrazem zvýšené péče o libozvučnost vícehlasu a o rytmické rozlišování jednotlivých hlasů.

Největšímu zájmu hudebníků se těšilo moteto. Repertoár se rozšiřoval díky neustále novým textovým úpravám i obměnám hudby starších klauzul. Postupně převládly francouzské světské texty, některá moteta citovala refrény truvérských písní. Dosti typické však bylo i užití smíšených textů, jejichž náměty byly v určitém symbolickém smyslu obdobné (např. latinský duchovní text o P. Marii a francouzský text o „krásné paní“). V tenoru byly stále – až na skrovné výjimky – užívány rytmizované úseky chorálních melodií. Tenor byl hrán na nástroj, vrchní hlasy využívaly zpěvu i nástrojů ad libitum. Naprostá většina skladeb byla tradována anonymně; kolem roku 1300 přinesl zajímavé rytmické zvláštnosti Petrus de Cruce.

Hudební druhy epochy ars antiqua[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Michels Ulrich: Encyklopedický atlas hudby, Praha, 2000
  • Smolka Jaroslav & kolektiv: Dějiny hudby, TOGGA, 2003