Konduktus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Konduktus byl specifickým druhem vícehlasé latinské písně.

Hlavní melodie (nápěv) byla umístěna do spodního hlasu, nebyla však převzata z chorálu, nýbrž vytvořena autorem. V krátkých konduktech se všechny hlasy (obvykle 2– 3) pohybovaly ve stejném modálním rytmu. Byly však komponovány také náročné a rozsáhlé kondukty, v nichž se vedle homorytmických úseků uplatňovaly tzv. kaudy s diferencovaným rytmem jednotlivých hlasů.

Z hudebníků, kteří se podíleli na tvorbě těchto forem, jsou známi jen dva významní představitelé. Magister Leoninus (tvořil asi kolem roku 1180) složil Velkou knihu organ (Magnus liber organi), která byla ještě jen dvojhlasá a převažoval v nich melismatický organový styl. Modální rytmika (a notace) se v jeho době teprve rozvíjela, takže rytmický průběh nelze zjistit zcela přesně.

Mistr Perotinus (tvořil asi kolem roku 1200) tuto sbírku přepracoval, užíval tříhlas i čtyřhlas (v graduale Viderunt, Sederunt, v klauzule Mors), rozvíjel tu úseky v diskantovém stylu. Perotinus vytvořil též několik rozsáhlých konduktů. V určení jeho díla nám pomáhají jen nepřímé zprávy, neboť tvorba tohoto období byla zapisována anonymně.

Skladby byly vytvářeny postupnou kompozicí hlasů – nejprve byl rozvržen tenor, pak skládáno duplum, nakonec triplum, příp. quadruplum. Ve dvojhlasu měly být mezi tenorem a duplem konsonance (prima, kvarta, kvinta, oktáva) na počátku a na konci fráze, v tříhlasu mělo triplum konsonovat (v uvedených místech) s jedním ze dvou dříve vytvořených hlasů.

Interprety této hudby byli nejlepší zpěváci - „sólisté“; sborové obsazení se vyskytovalo jen výjimečně (konduktus). Existují doklady využití nástrojů, které zdvojovaly nebo nahrazovaly hlasy.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SMOLKA, Jaroslav & kolektiv: Dějiny hudby, TOGGA 2003
  • KOUBA, Jan: ABC Hudebních slohů. Od raného středověku k W. A. Mozartovi, Praha, 1988