Samuraj

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Samuraj (rozcestník).
Japonský znak (kandži) pro samuraje
Japonský samuraj ve zbroji, kolem roku 1860 (foto: Felice Beato)

Samuraj je středověký japonský bojovník, známý především svoji oddaností.

Samurajové byli bojovníci sloužící císaři nebo prostě svému pánu. V boji využívali vždy veškerých protivníkových slabin a útočili na citlivá a hlavně zbrojí nekrytá místa na těle (krk, podpaží, zákolení, případně i žaludek).

Samurajové byli cvičeni vždy od velice útlého věku. Už v deseti letech byli posíláni na místa plná strachu, který museli mladí učedníci překonat. Takovými místy mohly být například hřbitovy, márnice, husté lesy či opuštěné zříceniny budov.

Pro samuraje byla vždy nejdůležitější čest. Například v boji nebylo pro samuraje nejhorší zemřít, ale padnout do zajetí. Takový samuraj vždy radši požádal věznitele, aby si mohl vzít život a provést tradiční seppuku (známější je neslušné označení harakiri).

Samurajové byli také velmi „urážliví“. Velmi mnoho úkonů chápali jako urážku. Pokud např. kolemjdoucí samuraj omylem zavadil o jiného samuraje pochvou meče, bylo to chápáno jako urážka. Ale samuraj, který chtěl urážku oplatit (vždy soubojem), nikdy neprobodl soupeře zezadu. Vždy minimálně poklepal mečem o zem, aby upozornil soupeře na svůj útok. Pokud jej ovšem urazil někdo nadřízený, samuraj většinou spáchal výše zmíněnou seppuku.

Z bojového umění samurajů dodnes přetrvalo mnoho škol těchto umění, např. kendžutsu či jeho sportovní varianta kendó, neboli česky cesta meče, džudžutsu - džudó.

Původ slova samuraj[editovat | editovat zdroj]

Chceme-li zjistit původ tohoto slova, musíme se vydat do období velkých společenských změn v japonské společnosti, které proběhly v průběhu 19. století - restaurace císařství. Po roce 1869 byli příslušníci buke (třídy válečníků - mononofu nebo wasarau) označeni jako „dřívější příslušníci armády“. Ve světě se však vžil sinojaponský termín pro vazala - samurahi neboli samuraj.

Jiná teorie říká, že původ slova souvisí s označováním vůdců ozbrojených klanů ze Severu. V upravené formě (gošozamura) byli označováni též bojovníci aristokratických klanů připojených k císařskému dvoru v období Muromači. Poté došlo k fonetickému zkrácení (samuraj) a významovému rozšíření na celou třídu válečníků (od nejnižších po ty, kteří měli právo jezdit na koni) s možností nosit daišó (krátký a dlouhý meč).

Význam slova samuraj lze vyložit jako „ten, jenž slouží“.

Samurajové ovládali také čanoju (čajový obřad), uspořádání květin ikebana, skládání básní.

Filmový hold složil samurajům japonský režisér Akira Kurosawa, a to především jeho nejslavnějším filmem Sedm samurajů. Tento film posloužil později jako předloha pro americký snímek „Sedm statečných“.

Seppuku[editovat | editovat zdroj]

Rozpárání si břicha je tak neuvěřitelný způsob, jak spáchat sebevraždu, že je to pravděpodobně ten nejznámější element samurajských mýtů. Na západě je tento způsob známý jako hara-kiri (ve skutečnosti je tento výraz vulgární a pravděpodobně sami samurajové by ho nikdy nepoužili). První významnější akty byly vykonány ve 12. století. Původní motivy pro tento způsob smrti pravděpodobně mohly být čistě praktické. Setnutí hlavy sobě samému je těžké, a jelikož za sídlo duše bylo považováno břicho (žaludek), bylo rozpárání břicha nejjednodušší a nejpřímočařejší (pokud ne nejrychlejší) způsob smrti. Vykonat seppuku vyžadovalo výjimečnou dávku odvahy a po čase se stalo samurajským privilegiem. Obyčejní lidé obvykle ukončovali život utopením se nebo oběšením se, ženy samurajů si ve většině případů prořezávaly hrdla; jenom samurajové mohli spáchat seppuku. Být obyčejně popraven znamenalo pro samuraje velkou pohanu.

V období Edo se seppuku stala rituálem s pevně stanoveným postupem:
Nejprve byla připravena tatami, na níž se umístil velký bílý polštář. Svědkové rituálu se diskrétně postavili k jedné straně. Samuraj, často oděný do bílého kimona, poklekl na polštář ve formálním stylu, na patách. Za ním a nalevo klečel jeho kaishakunin, často blízký přítel, i když jeho povinnost v tomto rituálu nebyla velmi populární. Jeho úkolem bylo ochránit sebevražedného samuraje před utrpením velké míry bolesti a to tak, že mu usekl hlavu poté, co si samuraj rozřízl břicho. Před samurajem ležel na lakovaném podnose nůž. Když se samuraj cítil připravený, rozvázal si kimono a odhalil břicho. Jednou rukou zvedl nůž a druhou rukou z něj sňal pochvu, kterou odložil stranou. Když se takto připravil, rozřízl si břicho z levé strany na pravou. Čepel poté v ráně obrátil o 90 stupňů. Mnoho samurajů ale nemuselo vytrpět tuto neuvěřitelnou agonii, jelikož kaishakunin splnil svůj úkol při prvním náznaku samurajovy bolesti. Plně dokončený řez byl známý jako jumonji a jeho vykonání bylo považováno za velmi impresivně vykonanou seppuku. Je nezbytné říci, že psychický stav samuraje byl před spácháním seppuku velmi důležitý. Známe několik příběhů o samurajích, kteří ztratili vyrovnanost a v některých případech pak byli přímo donuceni seppuku vykonat. Koneckonců, samurajové byli také jen lidé, a možná že jen díky celoživotní přípravě mohli seppuce čelit s předstíranou chladnokrevností.

Mezi důvody pro spáchání seppuku mohlo patřit například:

  • Junshi: následoval po smrti samurajova pána. Samuraj, který ztratil pána, se nazýval ronin. V období Eda byly sebevraždy roninů zakázané, jelikož to bylo považováno za nehospodárné.
  • Kanshi: sebevražda z protestu. Samuraj se v tomto případě zabil aby přesvědčil svého pána o něčem, když jiné formy přesvědčování neuspěly.
  • Sokotsu-shi: při této formě se samuraj zabil jako odškodnění za provinění, které spáchal.

Ač mnoho samurajů zemřelo tímto způsobem, mnoho jich také zemřelo přirozenou smrtí.

Samurajské oblečení[editovat | editovat zdroj]

Pochopitelně základním oděvním prvkem samurajského každodenního šatníku bylo kimono. Těžší kimona se nosila v zimě, v létě se používala slabší (např. z jemného hedvábí). Den, kdy se zimní kimona měnila za letní, byl tradičně první den čtvrtého měsíce (pro nás pravděpodobně první týden v květnu). Samurajské kimono bylo většinou vyrobeno z hedvábí, materiálu, který byl považován za nadřazenější bavlně či konopí, nejen kvůli vzhledu a jemnosti, ale také kvůli relativně nižší teplotě v horkém Japonském létu. Přirozeně kvalita kimona velmi záležela na postavení a příjmech samuraje. Nepoužívaly se výrazně zářivé barvy či exotické motivy, jež byly známkou neskromnosti a ješitnosti. Samurajské manželky nosily vrstvy kimona a barvy podle postavení a nebo moci svého manžela. Samurajské děti byly oblékané okázale a usedlejší styl oblékání byl známkou, že se dítě blíží k věku, kdy bude považováno za dospělé. Starší samurajové tíhli spíše k odstínům šedé nebo hnědé, jako symbol jejich důstojného věku. Někteří samurajové také nosili ponožky zvané tabi, které měly bílou barvu a byly uzpůsobeny ročnímu období, ve kterém byly nošeny. Obuv se skládala ze sandálů (waraji) a dřeváků (geta). Dřeváky byly spojovány s nižšími společenskými vrstvami (např. geishy či herci kabuki byli často zobrazováni s dřeváky), ale i přesto je samurajové čas od času používali též. Používaly se také boty z medvědí kůže, především s brněním, ale od 16. století byly považovány za archaické.

Samurajské meče byly připevněny k pásu (obi), který byl omotán kolem pasu a vpředu přivázán. V domě samuraj mohl odložit dlouhý meč, ale vždy si při sobě ponechal alespoň nějakou formu zbroje, i kdyby jen malou dýku.

Vlasy byly důležitou částí samurajova vzhledu. Tradičním účesem (skoro tisíc let) byl uzel. Téměř každý, s výjimkou buddhistických kněží, nosil uzel. Je možné, že tato móda pocházela z Číny, kde se uzly nosily ve starověku. Stylů uzlů je velké množství. Před obdobím Edo byly velmi populární i kníry a bradky, které ale právě v období Edo padly v nemilost, a od té doby jsou u Japonců zřídkakdy k vidění.

Filmy o samurajích[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • Galerie Samurai ve Wikimedia Commons