Ikebana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ikebana, Shobu
Nástěnný obrázek a ikebana
Výstava květin ikebana v Kjótském metru

Ikebana (japonsky: 生け花, 活花 nebo いけばな, doslova „oživené květiny“) je japonské umění aranžování květin také známé jako kadó (華道 nebo 花道) – „cesta/umění květin“.

Na rozdíl od dekorativního aranžování květin v západních zemích se japonská ikebana snaží vytvořit harmonii lineární konstrukce, rytmu a barvy. Zatímco lidé na západě se snaží zvýrazňovat množství a barvy květin a soustředí svou pozornost hlavně na krásu květů, Japonci zdůrazňují lineární aspekty aranžování. Ikebana věnuje pozornost váze, stonkům, listům a větvím stejnou měrou jako květům. Celá struktura japonského aranžování květin je založena na liniích alegorizujících nebe, zemi a lidstvo. Ikebana tyto linie používá jako tři rozměry.

Jedním z prvních pedagogů ikebany byl Senkó Ikenobó, zakladatel jedné z významných škol ikebany. Mělké misky nejdříve používal Unšin Ohara, jeden ze zakladatelů stylu moribana. Ve dvacátém století byly vedeny rozepře, zda je ikebana umění, řemeslo nebo pouhá hra. [1]

Ikebana v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Japonské umění přichází do Evropy v několika vlnách a vždy více než Japonsko vyjadřuje spíše v té době převládající evropský styl a přístup k životu. Japonské umění v Evropě je tak nahlíženo skrze uznávané evropské hodnoty. Na konci 19. století je to obdiv k bonsajím a gejšám, sakurám, ukijoe (浮世絵) pod vlivem malebné a zdobné secesní krásy. V polovině 20. století přichází japonská kultura na vlně obdivu k vzestupu japonské ekonomiky a Evropané stojí v úžasu před kaligrafií (japonsky 書道 [šodó]), architekturou japonského interiéru, tušovou malbou a ikebanou které považují za omezenou společenskou zábavu, japonské koníčky (hobby). Lze tak nahlížet na ikebanu v souvislosti na její tvorbu, význam a použití v Japonsku nebo v kontextu Japonska a Evropy a na ikebanu, která je v Evropě Evropany přizpůsobena pro evropské poměry.[1]

Sociální kontext[editovat | editovat zdroj]

Evropané se často domnívají že ikebana je každodenní součástí všedního života Japonců. Ikebana ale nikdy nebyla v žádném období široce rozšířena mezi všemi vrstvami kastovního systému. Původně byla součástí buddhistických rituálů šlechty u dvora (styl rikka, 15.století), měšťany (styl seika (生花) 18.-19. století) a později se ikebana rozšířila mezi buržoazií (styl moribana a džijúka, počátek 20. století).[1]

Ikebanou se v Japonsku aktivně zabývají čtyři skupiny obyvatel:[1]

  • učitelé ikebany
  • studenti ikebany
  • nepraktikující absolventi studia ikebany
  • zájemci o ikebanu

Učitelé ikebany jsou především muži, naproti tomu většinu ostatních skupin tvoří ženy. Například v milionové skupině Sógecukai, mezi učiteli i žáky jsou celkem 2% mužů. Tato tendence se dlouhodobě nemění. Skupina nepraktikujících absolventů studia ikebany je nejrozsáhlejší co do počtu osob. Studenty ikebany jsou příslušnice japonské maloburžoazie, což je spojováno s náklady spojenými s touto tvorbou a především estetikou interiéru, který má už smysl nějak zdobit. Zájemkyně o ikebanu rekrutují mezi ženami v movitějších kastách japonské společnosti. Podle záznamů v roce 1965 v Tokiu polovinu studentů ikebany tvořily mladé (ještě neprovdané) úřednice a zaměstnankyně nevýrobních odvětví. Ikebana je v Japonsku vnímána jako součást kultury, historie, hluboce zakořeněných tradic.[1]

V Evropě je naopak ikebana vnímána jako pokrokový, moderní a progresivní směr. Natolik progresivní, že někdy neochotně přijímán. Ikebana přesto představuje umění zahrnující především množství feudálních tradic a historických náboženských idejí.[1]

V roce 2014 v Japonsku působí asi 3 200 různých škol aranžování ikebany. Školy preferují vlastní pravidla, vlastní délky (výšky) linií , a kombinace. [2][1]

Nebe, země a lidstvo[editovat | editovat zdroj]

Nejdelší stonek je označován "šin" (真), symbolizuje nebe, jeho délka odpovídá přinejmenším délce nádoby, jeho sklon k ústřední ose je 15° a linie směřuje mírně dopředu. Druhá linie se nazývá "soe" (副), symbolizuje lidstvo. Je odkloněna od hlavní osy o 45° a má vzbuzovat dojem že vyrůstá stranou celku. Třetí linie symbolizující zemi se nazývá "hikae" (控え), v některých školách se používá synonymní termín "tai" (体). Aranžuje se opačným směrem než předchozí linie "soe" a od hlavní osy se odklání v úhlu 75°. Tyto tři hlavní linie jsou základem aranžmá a bývají doplněny dalšími prvky ("džúši").

Schematické označení linií v nákresech ikebanistů bývá následující - šin je označen kolečkem, soe čtverečkem a hikae trojúhelníkem. Ostatní prvky jsou označeny velkým T.

Školy ikebany[editovat | editovat zdroj]

Uměním aranžování květin se zabývají skupiny aranžérů, sdružené v jednotlivých „školách“. Tyto školy nejsou svou podstatou pouze místa sloužící k výuce, ale především k pěstování a rozvíjení kultury aranžování květin, která byla v počátku součástí buddhistického učení a obřadů. Tyto školy se mírně liší pojetím a především pojmenováním některých forem, principů a prvků. První školu založil Ono-no -Imoko v 16.století a nazval ji Ikenobo (Kněz u jezera). Později vznikají školy Ohara, Sogetsu, Kozan, Koryu shoohkai, Ryusei-ha, Kokusai. jednotlivé školy se specializují na některé typy ikebany.[3]

Styly[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší styl ikebany se nazýval tatebana (立て花), což znamená vztyčené květiny. Novější je styl rikka (立花) který se udržel do moderní doby. Styl používaná k výzdobě při čajovém obřadu je nazýván čabana (茶花). Nageire (投げ入れ) je styl netvarovaného designu (bez struktury) který vedl k založení seika nebo šóka (生花) stylu. Seika nebo šóka styl je jednostranná slavnostní úprava květin v asymetrické kompozici tvořící tvar se třemi vrcholy. Květiny jsou umístěny v tokonomě (床間). Při tomto stylu je respektováno pravidlo umisťovat v interiéru pouze jedno aranžmá ikebana.[4]

V mnoha publikacích se názvy stylů a charakteristických prvků ikebany rozcházejí, protože umění bylo předáváno z generace na generaci ústním podáním v jednotlivých školách, kde si mistři osvojili nějaký směr aranžování který nějak vyjádřili a poté pojmenovali vlastním názvem. Obecně jsou rozeznávány předevší dva typy ikebany - moribana (盛り花) a nageire (投げ入れ). Racionální způsob analýzy ikebany však není dost dobře možný.[3]

U ikebany se rozeznávají čtyři typy úpravy: vertikální, horizontální, nakloněný a skloněný. Také jsou rozeznávány pravá a levá varianta (běžná a opačná).[3]

Rikka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Rikka.
Styl rikka.

Styl rikka (立花) se vyvinul z tatebana (立て花) a aranžování květin pro buddhistické obřady, které byly prováděny v 15. století. Až kolem roku 1700 se vydělilo sedm hlavních linií a zhruba od roku 1800 se skládá z devíti hlavních směrů, z nichž každý podporuje jiné vedlejší linie. Byla vytvořena důležitá pravidla, které se týkají charakteru linií, jejich délky a kombinace materiálů, použití kenzanu nebo Komiwara (svazky slámy), atd. Nejnovější podoba stylu je rikka šimpútai (představena v roce 1999).

Čabana[editovat | editovat zdroj]

Čabana (茶花 hepburnův přepis: chabana) je jemně uspořádané aranžmá určené pro čajový obřad, kterého se mají účastnit hosté. Čabana má dvě linie, jedna zobrazuje hosta, druhá hostitele. Má jednoduché a přirozené uspořádání, je obvykle aranžováno z větve a kvetoucího rostlinného materiálu, ale může být naaranžováno z jednoho materiálu. V ideálním případě by měla být v barvě kimona hostů, což je důvod, proč musí být hostitel informován předem.

Šóka[editovat | editovat zdroj]

Styl šóka, nazývaný také seika (生花), shoka, seikwa, ikebono.[3] Je zjednodušenou formou stylu rikka a také jednou z nejtradičnějších forem ikebany. Skládá se ze tří hlavních směrů šin (真), soe (副え) a tai (体) jako hlavních linií, vycházejících obvykle z jednoho základu. Všechny linie musí být připojeny přímo za sebou v kenzanu nebo pomocí kubari (upevnění kousky větví, klacíky, 配り). Rozlišuje se mezi klasickým a moderním šóka. Klasický styl šóka pracuje s několika málo výjimkami, pouze s jedním nejvýše dvěma materiály. Materiál musí původně pocházet z Japonska, jsou povoleny jen klasické nádoby a upevnění květin musí být provedeno starou technologií. Moderní šóka povoluje tři materiály, jakéhokoliv původu, každou vhodnou nádobu a kenzan jako spojovací techniku. Autorem stylu je škola Ikenobó (池坊流).

Aranžmá ve stylu šóka působí vzpřímeně. Tři osy jsou velikostně odlišeny vždy o rozdíl jedné třetiny. Linie jsou málo odkloněny od svislice. Druhá hlavní větev je o 15° odkloněna odpředu od svislice. Pro linii šin se používá větev, soe musí být větvička dřeviny anebo květina s pevným stonkem, na hikae se používají květy. Téměř se nepoužívá doplňkový materiál. Z květů jsou vhodné chryzantémy růže, kosatce, tulipány, narcisy, kamélie.

Nageire.

Šóka šófútai[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Šóka šófútai.

Tři hlavní linie (šin, soe a tai) jsou doplněny dalšími významově druhořadými prvky aširae (あしらえ/配え) nebo aširai (あしらい/配い). Vyjadřuje krásu přírody, přičemž květy i listy jsou stejně důležité. Prvky jsou často upevněny v kenzanu. Linie „šin“ u šóka šófútai vede středem aranžmá a rozděluje celek na dvě části - „soe“ (také „jo“) a „tai“. Soe je část, která byla při růstu rostliny osvětlena sluncem, tai byla naopak odvrácená.

Šóka šimpútai[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Šóka šimpútai.

Styl šóka šimpútai předvedl v roce 1977 ředitel školy Ikebonó, Sen'ei Ikenobó (池坊 専永). Styl je moderní, volnou parafrází stylu šóka, je uspořádán velmi úsporně a ze tří materiálů. I zde jsou linie přímo za sebou, ale většina pravidel šóka je zmírněna ve prospěch subjektivní harmonie. Například dřevitý materiál stojí před bylinným materiálem, pokud je celkový dojem harmonický.) Hlavní směry jsou šu, jo a aširai (あしらい/配い). Šu a jo stojí v opozici, vzájemným působením vytvářejí podstatu a aširai slouží jako doplněk.

Nageire[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Nageire.

Nageire je aranžmá ve váze, má tři hlavní linie - šin, soe a tai. Rostlinný materiál se spojuje kubari (kousky větví), ve váze linie mohou být i volně umístěny stonky ve vodě. Při stylu nageire stonek každé rostliny stojí zvlášť, aby vynikl přirozený charakter růstu. Větve a stonky se mohou křížit, ořezávají se listy, větvičky i květy, pokud o zlepší charakter kompozice. Styl nageire se hodí pro aranžování do štíhlých váz a aranžování větví.

Heika[editovat | editovat zdroj]

Heika (瓶花). Styl podobný nageire. Aranžuje se do vysokých váz. Je typické pro tento styl, že jedna z hlavních větví je svislá. U kaskádovitého stylu heika je větev šin umístěna šikmo dolů z vázy a druhá, soe, kolmo. Celé aranžmá je spíše širší.

Moribana od paní Jošiko Nakamura

Moribana[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Moribana.

Styl moribana vychází z uspořádání školy Ohara. Moribana je nejjednodušší způsob aranžmá ikebany a používá se proto i pro výuku, jako první pokus o aranžmá ikebany. Je mnoho způsobů úprav aranžmá ve stylu moribana a každá škola používá osobité prvky.

Hana išó[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Hana išó.

Styl Hana išó (花意匠) byl vytvořen školou (skupinou aranžérů s podobnými názory) Ohara (小原流), autorem koncepce je Nacuki Ohara (小原 夏樹). Hana išó respektuje základní pravidla ikebany a zdůrazňuje jednoduchost úpravy a s elegancí vyniká expresívností díla. Hana išó je svojí povahou považována za jednoduché aranžmá ve stylu ikebana. Způsob umožňuje projevy individuality autora pomocí charakteru materiálů.[5] Některé formy Hana išó mohou být určeny pro pohled pouze z jedné strany, zatímco jiné mohou být upraveny pro pohledy z mnoha stran.[6] Hana išó je obvykle dělena na dva typy - základní (jednoduchá) a pokročilá. U základní Hana išó je dále rozlišen styl vzpřímený (vertikální) a skloněný. Pokročilá Hana išó je dělena na lineární, paprskovitá a kruhovitá.

Aranžmá ve stylu heika.

Džijúka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Džijúka.

Džijúka (自由花, jiné čtení též džijúbana) je styl zcela volných úprav na určité téma, může být použít libovolný rostlinný materiál, ale také výrazně upravený. Neživé dřevo a nekvetoucí, nerostlinný materiál může být použit také, a všechna druhy upevnění jsou povolena. Zvláštní význam pro styl džijúka má barva a tvar nádoby, což je třeba je třeba zohlednit v aranžmá. Mezi formální pravidla patří jen uspořádání barev, hmot a linií.

Rikka šimpútai[editovat | editovat zdroj]

Styl rikka šimpútai (立花新風体) předvedl v roce 1999 ředitel školy Ikebonó, Sen'ei Ikenobó (池坊 専永). Jedná se o moderní variantu stylu rikka, kdy lze použít různé poměry velikosti, kombinace materiálů a nádoby. I když může být aranžmá uspořádáno s použitím tradičního stylu rikka, jer volnější a stává se parafrází. K upevnění lze použít kenzan jako u rikka, materiál má přibližně stejnou výšku. U ostatních konstrukčních principů, jako je směr a délka vedení linií, druh rostlinného materiálu či barevné kombinace nejsou nijak specifikovány parametry. Rikka šimpútai by měl vždy působit dojmem čistoty a jedinečnosti.

Jiné styly[editovat | editovat zdroj]

Mezi další styly patří například zen'eika (前衛花), což je avantgardní forma ikebany.

Pomůcky[editovat | editovat zdroj]

  • kenzan - kovový ježek do kterého se vpichují rostliny, může být postříbřený.
  • nebo slaměná podložka
  • nebo florex (oasis)
  • nádoba - podle záměru japonského nebo jiného původu, plochá miska (moribana) nebo vyšší váza (nageire) apod.
  • rostlinný materiál
  • lýko nebo plastové pásky
  • aranžovací drát
  • nůž, nůžky

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ikebana na německé Wikipedii.

  1. a b c d e f g JAKERLE, Ladislav. Ikebana. Praha : SZN, 1966. 86 s. (čeština) 
  2. Kurz aranžování ikebany
  3. a b c d Bittnerová, Marie a kol. Floristika. Děčín - Libverda: Střední škola zahradnická a zemědělská Antonína Emanuela Komerse, 2007. 1 sv. ISBN 978-80-239-8922-9.
  4. Ikebana + odkazy
  5. Hana isho [online]. [cit. 2014-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Ohara style [online]. [cit. 2014-10-13]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Galerie Ikebana ve Wikimedia Commons