Ikebana

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ikebana, Shobu
Nástěnný obrázek a ikebana
Výstava květin ikebana v Kjótském metru

Ikebana (japonsky: 生け花 nebo いけばな, doslova „oživené květiny“) je japonské umění aranžování květin také známé jako kadó (華道 nebo 花道) – „cesta květin“.

Na rozdíl od dekorativního aranžování květin v západních zemích se japonská ikebana snaží vytvořit harmonii lineární konstrukce, rytmu a barvy. Zatímco lidé na západě se snaží zvýrazňovat množství a barvy květin a soustředí svou pozornost hlavně na krásu květů, Japonci zdůrazňují lineární aspekty aranžování. Ikebana věnuje pozornost váze, stonkům, listům a větvím stejnou měrou jako květům. Celá struktura japonského aranžování květin je založena na liniích alegorizujících nebe, zemi a lidstvo. Ikebana tyto linie používá jako tři rozměry.

Jedním z prvních pedagogů ikebany byl Senkó Ikenobó, zakladatel jedné z významných škol ikebany. Mělké misky nejdříve používal Unšin Ohara, jeden ze zakladatelů stylu moribana. Ve dvacátém století byly vedeny rozepře, zda je ikebana umění, řemeslo nebo pouhá hra. [1]

Ikebana v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Souvislosti[editovat | editovat zdroj]

Japonské umění přichází do Evropy v několika vlnách a vždy více než Japonsko vyjadřuje spíše v té době převládající evropský styl a přístup k životu. Japonské umění v Evropě je tak nahlíženo skrze uznávané evropské hodnoty. Na konci 19. století je to obdiv k bonsajím a gejšám, sakurám, ukijoe pod vlivem malebné a zdobné secesní krásy. V polovině 20. století přichází japonská kultura na vlně obdivu k vzestupu japonské ekonomiky a Evropané stojí v úžasu před kaligrafií, architekturou japonského interiéru, tušovou malbou a ikebanou které považují za omezenou společenskou zábavu, japonské koníčky (hobby). Lze tak nahlížet na ikebanu v souvislosti na její tvorbu, význam a použití v Japonsku nebo v kontextu Japonska a Evropy a na ikebanu, která je v Evropě Evropany přizpůsobena pro evropské poměry.[1]

Sociální kontext[editovat | editovat zdroj]

Evropané se často domnívají že ikebana je každodenní součástí všedního života Japonců. Ikebana ale nikdy nebyla v žádném období široce rozšířena mezi všemi vrstvami kastovního systému. Původně byla součástí budhistických rituálů šlechty u dvora (styl rikka, 15.století), měšťany (styl seika 18.-19. století) a později se ikebana rozšířila mezi buržoazií (styl moribana a džijůka, počátek 20. století).[1]

Ikebanou se v Japonsku aktivně zabývají čtyři skupiny obyvatel:[1]

  • učitelé ikebany
  • studenti ikebany
  • nepraktikující absolventi studia ikebany
  • zájemci o ikebanu

Učitelé ikebany jsou především muži, naproti tomu většinu ostatních skupin tvoří ženy. Například v milionové skupině Sógecukai, mezi učiteli i žáky jsou celkem 2% mužů. Tato tendence se dlouhodobě nemění. Skupina nepraktikujících absolventů studia ikebany je nejrozsáhlejší co do počtu osob. Studenty ikebany jsou příslušnice japonské maloburžoazie, což je spojováno s náklady spojenými s touto tvorbou a především estetikou interiéru, který má už smysl nějak zdobit. Zájemkyně o ikebanu rekrutují mezi ženami v movitějších kastách japonské společnosti. Podle záznamů v roce 1965 v Tokiu polovinu studentů ikebany tvořily mladé (ještě neprovdané) úřednice a zaměstnankyně nevýrobních odvětví. Ikebana je v Japonsku vnímána jako součást kultury, historie, hluboce zakořeněných tradic.[1]

V Evropě je naopak ikebana vnímána jako pokrokový, moderní a progresivní směr. Natolik progresivní, že někdy neochotně přijímán. Ikebana přesto představuje umění zahrnující především množství feudálních tradic a historických náboženských idejí.[1]

V roce 2014 v Japonsku působí asi 3 200 různých škol aranžování ikebany. Školy preferují vlastní pravidla, vlastní délky (výšky) linií , a kombinace. [2][1]

Nebe, země a lidstvo[editovat | editovat zdroj]

Nejdelší stonek je označován "šin", symbolizuje nebe, jeho délka odpovídá přinejmenším délce nádoby, jeho sklon k ústřední ose je 15° a linie směřuje mírně dopředu. Druhá linie se nazývá "soe" , symbolizuje lidstvo. Je odkloněna od hlavní osy o 45° a má vzbuzovat dojem že vyrůstá stranou celku. Třetí linie symbolizující zemi se nazývá hikae. Aranžuje se opačným směrem než předchozí linie "soe" a od hlavní osy se odklání v úhlu 75°. Tyto tři hlavní linie jsou základem aranžmá a bývají doplněny dalšími prvky ("džúši").

Schematické označení linií v nákresech ikebanistů bývá následující - šin je označen kolečkem, soe čtverečkem a hikae trojúhelníkem. Ostatní prvky jsou označeny velkým T.

Styly[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší styl ikebany se nazýval tatebana, což znamená vztyčené květiny. Novější je styl rikka který se udržel do moderní doby. Styl používaná k výzdobě při čajovém obřadu je nazýván Chabana. Nageire je styl netvarovaného designu (bez struktury) který vedl k založení seika nebo šóka stylu. Seika nebo šóka styl je jednostranná slavnostní úprava květin v asymetrické kompozici tvořící tvar se třemi vrcholy. Květiny jsou umístěny v tokonomě. Při tomto stylu je respektováno pravidlo umisťovat v interiéru pouze jedno aranžmá ikebana.[3]

Rikka[editovat | editovat zdroj]

Styl rikka.

Styl rikka se vyvinul z tatebana a aranžování květin pro buddhistické obřady, které byly prováděny v 15. století. Až kolem roku 1700 se vydělilo sedm hlavních linií a zhruba od roku 1800 se skládá z devíti hlavních směrů, z nichž každý podporuje jiné vedlejší linie. Byla vytvořena důležitá pravidla, které se týkají charakteru linií, jejich délky a kombinace materiálů, použití kenzanu nebo Komiwara (svazky slámy), atd. Úprava v uvedeném stylu může být zvládnuta pouze prostřednictvím pravidelné a dlouholeté praxe. Úpravy ve stylu rikka jsou určeny pro slavnostní akce a výstavy. Jsou obvykle dosti velké (až 1,5m) a jejich výstavba vyžaduje nejvyšší technické a umělecké dovednosti. Rikka je praktikována některými menšími školami ikebany, zejména školou Ikenobo. Nejnovější podoba stylu je rikka shimputai (představena v roce 1999).

Při stylu rikka směřuje hlavní větev převážně kolmo, často je tvořena větvemi borovic a je nejvýraznějším prvkem aranžmá. Obě další linie jsou ve spodní části aranžmá. Střed úpravy je vyplněn jako kytice květin. Styl rikka se v Evropě nepoužívá.

Chabana[editovat | editovat zdroj]

Chabana je jemně uspořádáné aranžmá určené pro čajový obřad, kterého se mají účastnit hosté. Chabana má dvě linie, jedna zobrazuje hosta, druhá hostitele. Má jednoduché a přirozené uspořádání, je obvykle aranžováno z větve a kvetoucího rostlinného materiálu, ale může být naaranžováno z jednoho materiálu. V ideálním případě by měla být v barvě kimona hostů, což je důvod, proč musí být hostitel informován předem.

Šoka[editovat | editovat zdroj]

Styl šóka, nazývaný také seika, je zjednodušenou formou rikka, je jednou z nejtradičnějších forem ikebany. Skládá se ze tří hlavních směrů Shin, Soe a Tai jako hlavních linií. Aranžmá má společný základ, všechny linie musí být připojeny přímo za sebou v kenzanu nebo pomocí kubari (upevnění kousky větví, klacíky), odkud vycházejí linie materiálu podle určitých pravidel. Rozlišuje se mezi klasickým a moderním šóka. Klasický styl šóka pracuje s několika málo výjimkami, pouze s jedním nejvýše dvěma materiály. Materiál musí původně pocházet z Japonska, jsou povoleny jen klasické nádoby a upevnění květin musí být provedeno starou technologií. Moderní šóka povoluje tři materiály, jakéhokoliv původu, každou vhodnou nádobu a kenzan jako spojovací techniku. Autorem stylu je škola Ikenobó.

Aranžmá ve stylu šóka působí vzpřímeně. Třei osy jsou velikostně odlišeny vždy o rozdíl jedné třetiny. Linie jsou málo odkloněny od svislice. Druhá hlavní větev je o 15° odkloněna odpředu od svislice. Pro linii šin se používá větev, soe musí být větvička dřeviny anebo květina s pevným stonkem, na hikae se používají květy. Téměř se nepoužívá doplňkový materiál. Z květů jsou vhodné chryzantémy růže, kosatce, tulipány, narcisy, kamélie.

Nageire.

Nageire[editovat | editovat zdroj]

Nageire vychází ze stylu Chabana. Pokud je aranžmá ve váze, má tři hlavní linie - Shin, Soe a Tai. Rostlinný materiál se spojuje kubari (kousky větví), ve váze linie mohou být i volně umístěny stonky ve vodě. Shin a So se nesmí dotýkat okraje vázy. Špičky tří hlavních směrů tvoří nepravidelný trojúhelník. Vhodné materiály pro Shin a Soe jsou větve a květiny pro Tai. Další floristické materiály mohou být přidány. Jako formy tohoto stylu, rozlišené podle klesající, visící formy ("suitai" vrchol Shin se pohybuje mezi okraji vázy), a skloněné formy ( "shatei" vrchol Shin vystupuje z vázy pod úhlem až 60 stupňů) a vzpřímené formě ("chokutai" forma kdy Shin vystupuje z vázy v úhlu nad 60 stupňů).

Rostliny nebo květiny se upevňují na naříznuté větvičky, které se vkládají do váz. Do naříznutých větviček se zaklesnou naříznuté květiny. Do vázy lze vkládat pomocné konstrukce a opory z větviček. Silné větve (např. borovice) se přitloukají hřebíky.

Při stylu nageire stonek každé rostliny stojí zvlášť, aby vynikl přirozený charakter růstu, větve a stonky se mohou křížit, ořezávají se listy, větvičky i květy, pokud o zlepší charakter kompozice. Styl nageire se hodí pro aranžování do štíhlých váz a aranžování větví.

Heika[editovat | editovat zdroj]

Styl podobný nageire. Atranžuje se do vysokých váz. Je typické pro tento styl, že jedna z hlavních větví je svislá. U kaskádovitého stylu heika je větev šin umístěna šikmo dolů z vázy a druhá, soe, kolmo. Celé aranžmá je spíše širší.

Moribana[editovat | editovat zdroj]

Moribana od Yoshiko Nakamura

Styl moribana vychází z uspořádání školy Ohara. Pokud je upraveno aranžmá v mělké misce, k upevnění rostlin slouží kenzan. Lze použít jakýkoliv rostlinný materiál. Vzhledem k tomu, že aranžmá ve stylu Nageire má linie Shin, Soe a Tai a může být upraveno také jako forma chokutai (svislá), shatei (šikmá) nebo "suitai" (zavěšená). Zvláštní formou Moribana jsou Shimentai a Morimono. Shimentei je jedinou formou ikebany, kterou lze pozorovat ze všech stran. Styl byl původně uveden ve škole Ohara, a později ve škole Sogetsu. Morimono je uspořádání aranžmá, známé z školy Ohara, v mělkých miskách nebo koších. Prvky aranžmá mohou být i ovoce nebo zelenina a je určena pro umístění na stole.

Moribana je nejjednodušší způsob aranžmá ikebany a používá se proto i pro výuku, jjako první pokus o aranžmá ikebany. Je mnoho způsobů úprav aranžmá ve stylu moribana a každá škola používá osobité prvky. Prof. Sófů Tešigawara uvádí dveě varianty. Způsob kdy nejdelší stonek je vzpřímený a ostatní linie jsou šikmé a další možnost, kdy je nejdelší prvek nakloněn a ostatní linie jsou vzpřímené. Ačkoliv každá škola má jiné pravidla pro výšky linií, začátečník určí výšku šin jako součet šířky avýšky nádoby, linie soe bude o třetinu kratší a hikae bude mít délku poloviny linie šin. [1]

Džijůka[editovat | editovat zdroj]

Aranžmá ve stylu heika.

Džijůka je styl zcela volných úprav na určité téma, může být použít libovolný rostlinný materiál, ale také výrazně upravený. Neživé dřevo a nekvetoucí, nerostlinný materiál může být použit také, a všechna druhy upevnění jsou povolena. Zvláštní význam pro styl džijůka má barva a tvar nádoby, což je třeba je třeba zohlednit v aranžmá. Mezi formální pravidla patří jen uspořádání barev, hmot a linií.

Šóka šimputai[editovat | editovat zdroj]

Styl šóka šimputai předvedl v roce 1977 ředitel školy Ikebono, Sen'ei Ikenobo. Styl je moderní, volnou parafrází stylu šóka, je uspořádán velmi úsporně a ze tří materiálů. I zde jsou linie přímo za sebou, ale většina pravidel šóka je zmírněna ve prospěch subjektivní harmonie. Například dřevitý materiál stojí před bylinným materiálem, pokud je celkový dojem harmonický.) Hlavní směry jsou Shu, Yo a Ashirai, Shu a Yo stojí v opozici a Ashirai doplňuje chybějící element.

Rikka šimputai[editovat | editovat zdroj]

Styl rikka šimputai předvedl v roce 1999 ředitel školy Ikebono, Sen'ei Ikenobo. Jedná se o moderní variantu stylu rikka, kdy lze použít s různé poměry velikosti, kombinace materiálů a nádoby. I když může být aranžmá uspořádáno s použitím tradičního stylu rikka, jer volnější a stává se parafrází. K upevnění lze použít kenzan jako u rikka, materiál má přibližně stejnou výšku. U ostatních konstrukčních principů, jako je směr a délka vedení linií, druh rostlinného materiálu či barevné kombinace nejsou nijak specifikovány parametry. Rikka šimputai by měl vždy působit dojmem čistoty a jedinečnosti.

Jiné styly[editovat | editovat zdroj]

Mezi další styly patří například zeneika, což je avantgardní forma ikebany.

Pomůcky[editovat | editovat zdroj]

  • kenzan - kovový ježek do kterého se vpichují rostliny, může být postříbřený.
  • nebo slaměná podložka
  • nebo florex (oasis)
  • nádoba - podle záměru japonského nebo jiného původu, plochá miska (moribana) nebo vyšší váza (nageire) apod.
  • rostlinný materiál
  • lýko nebo plastové pásky
  • aranžovací drát
  • nůž, nůžky

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ikebana na německé Wikipedii.

  1. a b c d e f g h JAKERLE, Ladislav. Ikebana. Praha : SZN, 1966. 86 s. (čeština) 
  2. Kurz aranžování ikebany
  3. Ikebana + odkazy

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Galerie Ikebana ve Wikimedia Commons