Jehličnatý les

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jehličnatý les

Jehličnatý les je druh lesa, ve kterém převládají jehličnany. Různí autoři uvádějí pro jehličnatý les hraniční 75 – 90% podíl jehličnatých dřevin (z celkové zásoby nebo plochy). Přirozené i umělé jehličnaté lesy mohou být tedy jak smíšené (v ČR jsou typické směsi smrku a jedle nebo borovice a smrku v podúrovni) tak i čistě monokulturní (tvořené jediným druhem).

Přirozené jehličnaté lesy[editovat | editovat zdroj]

Přirozeně se jehličnaté dřeviny vyskytují zejména v ekosystému boreálních jehličnatých lesů jejichž výskyt je určen klimaticky - především délkou vegetačního období 1 – 4 měsíce. (Jde o období, v němž průměrná teplota vzduchu přesahuje 10 °C.). V podmínkách České republiky lze takto klimaticky vymezené polohy nalézt v horách (cca 1000 – 1400 m n. m.) nebo v úzkých kaňonovitých údolích a propastech s vyvinutou inverzí vegetačních stupňů. Jde o různé typy horských smrčin, často s příměsí nebo vtroušením jeřábu, buku případně dalších dřevin. Dalším typickým biotopem jehličnatého lesa jsou přirozené (reliktní) bory na extrémních stanovištích (zejména skalní města ale i vysychavé sutě nebo váté písky atp.), která neumožňují růst náročnějších listnatých dřevin. Oproti tomu se nesmíšené jedliny (čistě jedlové porosty) pravděpodobně na území dnešní ČR nevyskytovaly a jsou důsledkem antropogenní činnosti.[1]

Hospodářské lesy a jehličnaté dřeviny[editovat | editovat zdroj]

V současné době zaujímají jehličnaté dřeviny v Evropě poměrně velké plochy i mimo oblasti původního výskytu. Ze střední Evropy jsou známy zejména monokultury smrku (Picea), borovice (Pinus). V ČR zaujímají monokultury (s příměsí do 10 %) necelých 20 % z rozlohy veškerých lesů (jsou zde započteny i přirozené smrkové porosty ve smrkovém stupni nebo bukové monokultury atp.). Ve většině hospodářských lesů tedy převažují (v kontrastu k obvyklým tvrzením o dominanci monokultur) lesy smíšené.[2] Příčinou zavádění jehličnatých monokultur nebo smíšených lesů s převahou borovice a smrku byla v evropských podmínkách snaha lesníků obnovit produkci dříví a čelit vystupňovanému nedostatku dříví jako paliva a suroviny pro stavebnictví. Plochy od středověku devastované odlesňováním, extenzivní těžbou, pastvou dobytka a polařením byly postupně asi od poloviny 18. století zalesňovány zejména smrkem a borovicí. Zásluhou lesníků se přecházelo od extenzivního hospodaření k intenzivnímu. Byl kladen důraz na výnosovou vyrovnanost (trvalou udržitelnost) lesního hospodaření a současně bylo cílem vypěstovat maximum využitelné a kvalitní suroviny v co nejkratším čase.[3] V počátcích vznikaly převážně monokultury, nebo jednoduché směsi dřevin, u kterých byla známá vysoká produkční schopnost. Později v důsledku hmyzích a větrných kalamit, a s rozvojem znalostí o lesních ekosystémech, byly tyto porosty během obnovy částečně nahrazovány smíšenými. Lesníci propracovali a ověřili řadu modelů výchovy i dalších opatření omezujících kalamitní škody a zavedli do porostů meliorační dřeviny s cílem uchovat úrodnost lesních půd. I přes korekci názorů na pěstování smrku a borovice v důsledku zkušeností s prvotními monokulturami zůstávají tyto dřeviny, pro svou významnou produkční funkci, spolu s jedlí a modřínem významnou složkou našich hospodářských lesů. Druhová skladba byla v 50. letech 20. století označena za příčinu vysokých nahodilých těžeb, a od té doby je měněna. V roce 1950 bylo zastoupení jehličnatých dřevin 85,8 %, do roku 2008 kleslo na 74,8 % (o 11 %). Je logické, že podíl listnatých dřevin se za totéž období zvýšil z 12,5 % na 24,2 % (o 11,7 %).[4] Přestože se zastoupení listnáčů zdvojnásobilo, nahodilé těžby se následkem poměrně zásadní změny druhové skladby nesnížily.[3] Z toho lze vyvozovat, že druhová skladba je pouze jedním z faktorů ovlivňujících stabilitu lesního porostu. Někteří autoři [5] poukazují zejména na dominantní roli porostní výchovy a prostorové úpravy.

Ekologická stabilita a vývojový cyklus v jehličnatém lese[editovat | editovat zdroj]

Čistě jehličnaté lesy jsou kvůli nižší mechanické odolnosti náchylnější k poškození abiotickými činiteli (bořivý vítr, mokrý sníh, námraza…). V podmínkách rozsáhlých severských lesů dochází pravidelně ke katastrofálním rozpadům ekosystému (požár, vichřice, kůrovec). Při tom je stráven surový humus nahromaděný v chladném, vlhkém a kyselém prostředí (borealizace), aby se umožnila obnova tajgy. Na plochách po zničeném lese vzniká přípravný les převážně z břízy nebo borovice. Následují různé typy sekundární sukcese. Pod pionýrský porost se podsouvá smrkové zmlazení a po dvou stoletích samovolného vývoje často vzniká nesmíšená smrčina. Asi po třech stoletích znovu začíná rozpad. Je­ li jen částečný, nadále se udrží převaha smrku, ale roste stále hůře. Může se změnit i v jiný biom, např. rozsáhlá rašeliniště. Tento typický cyklický rozpad s následnou obnovou bývá označován jako velký vývojový cyklus.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://lesprace.silvarium.cz/content/view/866/69/
  2. http://lesprace.silvarium.cz/content/view/2062/169/
  3. a b http://lesnickeforum.silvarium.cz/index.php/component/content/article/47-pispvky/60-co-to-je-lesnictvi-a-co-se-od-nj-oekava-v-tomto-stoleti-
  4. http://www.uhul.cz/zelenazprava/1998/334.php
  5. http://lesprace.silvarium.cz/content/view/964/98/
  6. http://prirozenelesy.cz/node/13

Související články[editovat | editovat zdroj]