Lesnictví

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání
Listnatý les ve Slovinsku

Lesnictví je obor, jehož náplní je péče o les a hospodaření v něm. V průběhu doby se lesnictví vyvíjelo a měnil se důraz na jednotlivé složky lesa a jeho produkty, podle toho, jaké byly a jsou požadavky majitele nebo společnosti. Dnešní lesnictví se stará o les jako o producenta dřeva (jakožto důležité přírodní obnovitelné suroviny), stejně jako o součást krajiny, která je důležitá pro kvalitu vody a vyrovnanost vodního koloběhu, jako kryt chránící půdu před erozí, jako o útočiště pro volně žijící druhy živočichů a rostlin, jako o spotřebitele oxidu uhličitého, důležitého skleníkového plynu v atmosféře, ale také jako o prostor významný pro rekreaci a tudíž důležitý estetický prvek v krajině, kterým les je.

Hlavním cílem lesnictví je dnes zajištění trvale udržitelného hospodaření v lese.

Obsah

[editovat] Les jako přírodní útvar a les jako předmět hospodaření

Různorodost života na Zemi se projevuje růzností funkčních biologických systémů, tj. jedinců (in-dividuí) rostlinného nebo živočišného druhu. Přežití druhu ale není schopen zajistit jedi¬nec, nýbrž jen populace - skupina jedinců téhož druhu, žijící v určitém časovém intervalu a v určitém prostoru.

Rostlinné a živočišné populace se sdružují, a vytvářejí tak společenstva různých typů. Mimo jiné i tzv. biocenózy, tj. společenstva všech populací, existujících současně v určitém místě (tzv. stanovišti, biotopu).

Protože každá biocenóza se utváří specificky pod vlivem prostředí, tj. podmínek, které náleží k danému konkrétnímu stanovišti, lze definovat širší pojem ekosystém, a to jako souhrn určité bi-ocenózy a stanoviště, pod jehož vlivem se vytvořila.

Konečně biosféra je souhrn různých přirozených ekosystémů, existujících společně v širším jed-notném prostředí (např. moře, pevnina, rozhraní moře a pevniny, apod.).

Pro utváření a vývoj suchozemských ekosystémů jsou nejvýznamnější účinky klimatu (= faktory klimatické) a substrátu (= faktory edafické). Rozhoduje při tom tzv. faktor limitující; zpravidla je to ten chemický prvek nebo fyzikální faktor pro život nezbytný, který je nedostatkový, nebo naopak v přebytku.

Například vznik pouštních ekosystémů je důsledkem nedostatku vody využitelné rostlinstvem, naopak stepní ekosystém u Mohelna se vyvinul v důsledku přebytku biogenního prvku hořčíku v půdě, vzniklé rozpadem hořečnaté podložní horniny (hadce).

Ekosystém momentálně existující na daném stanovišti nemusí být konečnou formou jeho zákoni-tého vývoje; ten totiž zpravidla probíhá formou tzv. sukcese, neboli střídání ekosystémů. V klima-tických podmínkách Střední Evropy (tj. v mírném pásmu) je, až na nepodstatné výjimky, konečnou formou vývoje (tzv. klimax, tj. vyvrcholení sukcese) ekosystém smíšeného lesa.

[editovat] Historické epochy využívání lesů člověkem

Les je tedy nesporně přírodním produktem. To ale platí do¬slova pouze u takového lesa, který sku-tečně vznikl výhradně působením přírodních sil; takový les - prales - ale na Zemi již není hojný, a v kulturní krajině se vyskytuje jen vzácně (to, že určitý lesní celek je chráněn zákonem jako přírodní rezervace pojme¬novaná "prales" nikterak nemusí znamenat, že jde o prales skutečný !).

Do vývoje absolutní většiny lesů již v historii nějakým způsobem člověk zasáhl (a to včetně lesů, které laicky považujeme za "původní"), jak dokládá následující schematizace charakteristických epoch ve způsobech využívání lesů člověkem:

[editovat] I. Epocha využívání přírodního lesa přírodním člověkem

Toto období se kryje s počátky dějin lidstva, protože je pro ně charakteristický člověk - sám dosud součást přírody, tedy paleolitický lovec živočišné a sběrač rostlinné potravy, který se v ekosystému lesa choval stejně, jako živočichové. Les byl v tomto historickém období přírodním výtvorem. Člověk vývoj ekosystému, jehož byl sám součástí, samozřejmě ovlivňoval - v zásadě se však nemohl stát limitujícím faktorem jeho vývoje (nemohl ho například nikdy zcela beze zbytku zničit).

[editovat] II. Období kořistného využívání lesa člověkem

Toto období započalo neolitem, cca 2500 let př.n.l., a v Evropě trvalo tak dlouho, dokud existovaly přírodní lesy vzniklé výhradě působením přírodních procesů. V některých světadílech (Asie, Jižní Amerika, Afrika) toto období neskončilo dosud. Charakteristické pro ně je, že les - přírodní výtvor - se stal statkem, který si člověk přisvojoval k uspokojování svých potřeb, aniž by o něj sám pečoval. Příčinou byla proměna člověka v zemědělce. Ten vyhledával místa nejvhodnější pro osídlení (úvaly, říční nivy), kde zakládal pole a zajišťoval si jejich úrodnost tím, že kácel les a na místě budoucích polí spaloval dřevo smýcených stromů a keřů ("žďáření"). Dříve, než se úrodnost půdy vyčerpala (v podmínkách střední Evropy 2-3 sklizně, tj. 2-3 roky), musil zakládat pole nová, a tím ničil nepřed-stavitelné rozlohy přírodního lesa. Opuštěná vyčerpaná pole opět samovolně zarůstala lesem, nyní již ovšem "pseudopřírodním". Zemědělská půda se získává obtížně, je tedy vzácná - proto domestikovaná zvířata, zejména býložravce a všežravce, pásl prvotní zemědělec v okolních lesích. Pastva dobytka v nich znesnadňovala, někdy až úplně znemožnila, obnovu citlivých stromových druhů - pastvou dobytka poškozované lesy řídnou, nejdříve z nich vymizí citlivé dřeviny, tj. jedle, javory, jasan, jilmy, a zůstávají pouze smrk, borovice, bříza, nakonec ale podléhají i smrk a borovice … vyloučení pastvy dobytka z lesa proto požadovali lesníci dávno v historii, definitivní zákaz pastvy dobytka v lesích ale není příliš dávný - byl v Čechách přijat teprve po druhé světové válce. Člověk budoval pro sebe, a pro domestikovaná zvířata úkryty ze dřeva, svá obydlí v zimě dřevem vytápěl, řemeslně vyráběl mnoho různých užitných předmětů ze dřeva (i kůry a lýka) - a to vše na úkor lesa, ze kterého neomezeně bral, aniž by mu věnoval jakoukoliv péči. I primitivní zemědělství poskytovalo tolik potravy (ve srovnání s jejím sběrem a s lovem zvěře), že umožnilo růst lidské populace - zvyšující se populační hustota v místech již zemědělci osídlených pak vedla k osidlování (kolonizaci) míst dosud neosídlených. Tak člověk - zemědělec postupně osidloval i méně úrodné polohy pahorkatin a podhůří, a to znamenalo zvětšování rozsahu odlesněné krajiny. Teprve objev zachování úrodnosti půdy jejím soustavným hnojením statkovými hnojivy (chlévskou mrvou z chovu hovězího dobytka) vedl na sklonku starověku ke stabilizaci velikosti a polohy obhospodařované půdy a k ustálení poměru mezi zemědělsky obhospodařovanými pozemky a lesem v krajině. V nížinách a pahorkatinách v té době výrazně převažovaly zemědělské pozemky („kulturní krajina“). Na rozhraní starověku a středověku byly relativně nedotčené již jen lesy horských masivů. Jestliže ale zdokonalení zemědělství, založené na chovu dobytka, na straně jedné omezilo tlak zemědělců na lesy v nížinách a pahorkatinách, na straně druhé naopak umožnilo i zemědělské využívání horské krajiny (tzv. salašnictví), a to vyvolalo vlnu kolonizace horských masivů. Kolonizace krajiny ve Střední Evropě tak byla v podstatě dokončena v 16. století. Člověk ale nebyl jen zemědělec, nýbrž i výrobce. Sama řemeslná výroba různých užitkových předmětů ze dřeva lesních stromů a keřů však nepředstavovala pro lesy vážné ohrožení. Naproti tomu mohutné ovlivnění druhové skladby lesů, a místy jejich skutečnou devastaci, přinesla výroba užitkových předmětů z kovů. Přesněji - těžba rud a jejich následné zpracování na kovy pro výrobu předmětů. Starověké i středověké dolování rud, a zejména jejich následné zpracování na kovy, bylo vždy příčinou rychlé devastace lesů v okolí dolů ! Potřeba dříví při vlastní důlní činnosti (výdřeva štol) byla značná, alespoň však nebyla zaměřena jen na určité dřeviny. Zato úprava vytěžených rud ("pražení") i hutnění kovů z nich, vyžadovalo velmi výhřevné palivo, tj. výhradně tvrdé dříví (což v horských a podhorských přírodních podmínkách, kde se nalézá převážná většina výskytů zrudnění, představovalo zejména těžbu buku), anebo - stále častěji - dřevěné uhlí, vyráběné ovšem opět z dříví. Protože vytěžené dříví bylo možné pálením v milířích zpracovat na dřevěné uhlí přímo na místě těžby, a jeho poměrně nízká objemová hmotnost dovolovala jeho snadnou přepravu (v kožených pytlích nesených soumary), rozšířila se jeho výroba velmi rychle i do míst, v lesních masívech dopravně prakticky nepřístupných - a proto dosud netěžených. S vědomím této skutečnosti lze opravdu těžko předpokládat, že některý z nyní existujících lesních celků vznikl skutečně výhradně působením přírodních sil, neovlivněných člověkem. S kolonizací území přicházely do lesnatých krajin i různé druhy průmyslové výroby, které devastaci lesů dovršovaly. Příkladem může být tehdy v lesnatých oblastech častá výroba skla, a to právě proto, že vyžadovala velké množství palivového dříví - podle pozdějších pramenů spotřebovala jediná sklářská huť 1600 sáhů tvrdého palivového dříví ročně (tj. cca 4500 m3). Byly tedy těženy přednostně tvrdé listnáče (buk), a dále na výrobu potaše, rovněž k výrobě skla nezbytné, jedle nebo javory. Konečně, s kolonizací lesních masívů se zlepšovala i obecná přístupnost území - ve 13. století končí epocha soumarských stezek (doprava zboží po nich na vzdálenost cca 20 km jeho cenu zdvojnásobila), staví se cesty sjízdné pro dvounápravové potažní vozy a mosty přes řeky, odvodňují se močály, zplavňují řeky a později se staví i plavební kanály, a v důsledku toho se stala ekonomickou i těžba dříví v lesnatých horských oblastech a jeho následná doprava na větší vzdálenosti do podhůří (kde již byl jak stavebního tak palivového dříví nedostatek). Od 14. století tak nikdy neustával tlak na lesy, který pokračoval i v době tzv. "první průmyslové revoluce" (= využití síly páry). Stavbou železnic, která sama také spotřebovala mnoho dříví (na pražce), se vytvořily nové dopravní cesty, schopné poměrně levně dopravovat dříví do míst, kde je rozvoj průmyslu vyžadoval, mnoho dříví ale spotřebovávaly železnice i jako palivo. V důsledku toho v 18. a 19. století zanikly snad všechny dosud existující přírodní lesy, až na jejich nepatrné zbytky, které se dochovaly dodnes (např. rezervace "Boubínský prales"). Teprve objev a následný rozvoj širokého využití uhlí v průmyslu a dopravě tuto strašlivou devastaci lesů zmírnily.

[editovat] III. Období uvědomělého hospodářského využívání lesa

Byl to až místní či absolutní nedostatek dříví, co přimělo člověka k racionálnímu hospodářského využívání lesa, kdy na straně jedné si z něho přisvojuje dříví a jiné produkty, ale na straně druhé současně les chrání, pečuje o něj a napomáhá jeho obnově.

Později uvědomění si potřeby péče o les posílilo rozšíření společenského poznání o vztazích v ekosystémech, o úloze lesa v krajině a životním prostředí člověka, a o tzv. mimoprodukčních užiteč-ných funkcích lesa, které postupně vedlo až k formulaci současných názorů na trvale udržitelné hospodaření v lesích (tj. pečovat o lesy a lesní půdu takovým způsobem a v takovém rozsahu, aby byla zachována jejich biodiverzita, produktivita, regenerační schopnost, vitalita a schopnost plnit nyní i v budoucnu důležité ekologické, ekonomické a sociální funkce, a to na místní, celostátní i celosvětové úrovni, a tak, aby nedocházelo k poškozování ostatních ekosystémů (závěry Evropské konference Helsinki, 1993).

[editovat] Vznik lesního hospodářství / lesnictví

Lesní hospodářství, či lesnictví, jako svébytná lidská činnost, i s ním související lesnický stav, vznikly splynutím dvou velmi odlišných historických "kořenů". Jedním z nich byly zárodky primitivního hospodaření v lesích, které se uplatnily v místech s kri-tickým nedostatkem dříví, což pravidelně bývala místa koncentrované těžby rud a zpracování kovů. Není proto náhodné, že vůbec první známky hospodaření v lesích, které je v historii doloženo (tj. opravdového hospodaření s těžebním postupem plánovaným prostorově i časově), vzniklo jako odezva na vyčerpání zdrojů dříví v lesích kolem důlních děl starověké Etrurie, cca 400 let př.n.l. Druhým historickým kořenem lesnictví byla ochrana lesů, uplatňovaná mocnými feudály (zejména panovníky), kteří ovšem lesní komplexy chránili především jako své vyhrazené myslivecké honitby, jeden ze symbolů své moci. Jejich "lesníci" proto nebyli lesníky - lesními hospodáři v dnešním slova smyslu, ale strážci zvěře, a proto i jejího přirozeného prostředí - lesa.

[editovat] Stručná historie lesnictví v Čechách a na Moravě

Prvním dochovaným dokumentem, týkajícím se území nynější České republiky (ale i Střední Evropy), který dokládá existující veřejný zájem o stav lesů, jejich ochranu, a snahu o omezení jejich využívání, byl kolem roku 1350 připravovaný zákoník Karla IV. Nikdy sice nevstoupil v platnost, ale stal se vzorem pro lesní řády, které vydala řada velkých vlastníků lesů - zejména některá města. Již v 16. století byl v Království Českém zřízen úřad nejvyššího lovčího, jako státní orgán dohlíže-jící na stav lesů. Přesto až do poloviny 18. století ponechával stát péči o lesy bezvýhradně jejich vlastníkům. Za počátek systematického hospodaření v českých, moravských a slezských lesích se považuje vydání zemských lesních řádů (Čechy a Morava roku 1754, Slezsko roku 1756). Jejich dodržování bylo problematické, protože chyběli kvalifikovaní lesníci - lesní hospodáři. Proto bylo v roku 1850 vydáno nařízení o státních zkouškách pro lesní hospodáře a o zkouškách osob určených k ochraně lesů. Mezníkem otevírajícím moderní historii hospodaření v lesích se stal Rakousko-Uherský zákon č. 250/ 1852, který v pojetí lesního hospodářství zakotvil ekonomické procesy, které pak vedly k vytvoření lesního hospodářství jako samostatného hospodářského odvětví (na území nynější České republiky tento zákon platil až do roku 1960).

[editovat] Historie lesnického školství v Čechách a na Moravě

Lesní hospodářství vyžaduje kvalifikované odborníky - lesníky. Výsledky jejich přípravy samostudiem, jen ověřované státní zkouškou (od roku 1850) nebyly uspokojivé. Proto vznikaly na větších lesních majetcích první soukromé lesnické školy. Vůbec první soukromá jednoroční lesnická škola v Rakousko- Uherském mocnářství (a na území nynější České republiky) tak byla založena roku 1773 v Blatně u Chomutova. Založil a řídil ji význačný lesník česko-německého původu Jan Hynek Ehrenwerth, rytíř z Výšovic (1740-1834, narodil se Výšovicích na Plumlovsku, vzdělání nabyl jako autodidakt a absolvent studijního pobytu v německé lesnické škole v Ilsenburgu, působil v Krušných Horách na Červenohrádeckém panství hraběte Rothenhahna. Byl jedním z tvůrců modelu středoevropského lesnictví, které se počalo utvářet pod vlivem Tereziánského lesního řádu (1757, podílel se na vzniku hospodářské úpravy lesů. Lesnickou školu, kterou založil, řídil do roku 1791, poté odešel do Prahy, kde působil jako kamerální lesmistr pro Čechy). Podobné soukromé školy vznikly v Zlaté Koruně, v Lednici, v Nových Hradech, v Dačicích, v Plasích a jinde. Zlom v historii ranného lesnického školství znamenaly až lesnické školy veřejné. Vůbec první v Rakousko-Uherském mocnářství (a tím i první na území nynější České republiky), s vyučovacím jazykem německým, byla založena v rolu 1852 v moravském Úsově (v roku 1867 se přestěhovala do Sovince, odtud dále v roku 1886 do Hranic na Moravě). V roce 1855 následovala škola v Bělé pod Bezdězem, rovněž s německým vyučovacím jazykem (v roku 1904 přesídlila do Zákup). V roce 1885 započala činnost i první veřejná lesnická škola s českým vyučovacím jazykem, a to v Písku. V poměrech střední tak Evropy vznikly, a určitou dobu společně existovaly, čtyři typy odborných lesnických škol:

  • hájenské školy - k přípravě nejnižšího (pouze výkonného) personálu
  • nižší školy - k přípravě personálu pro službu v revírech
  • vyšší školy, přesněji tzv. vyšší ústavy - k přípravě výkonných i správních úředníků menších majetků (absolventi mohli být připuštěni ke zkoušce pro samostatného lesního hospodáře),
  • akademie, tj. školy vysoké - k přípravě administrativních a technických úředníků (absolventi mohli být připuštěni ke zkoušce pro samostatného lesního hospodáře, ale i ke zkoušce pro vyšší správní službu).

Hájenské školy postupně buď zanikly, nebo se přetvářely na školy mistrovské; v 60. letech byly mistrovské školy v tehdejší ČSR zrušeny, jsou ale znovu obnovovány po roce 1989, jako nástavbový studijní obor "Lesní hospodářství", ukončovaný odbornou zkouškou (tj. nikoliv zkouškou maturitní). Nižší lesnické školy nejprve převzaly úlohu i jméno škol revírnických, ty se pak v létech 1918-20 sloučily s vyššími lesnickými ústavy, a tím vznikly tzv. státní vyšší lesnické školy (Hranice, Trutnov, Písek), později přeměněné na střední lesnické technické školy (dnes střední lesnické školy) - čtyř-stupňový systém lesnického školství se tím zároveň redukoval na třístupňový. Lesnické akademie, které v době Rakousko - Uherské monarchie nebyly na území nynější České republiky zřízeny, byly později nahrazeny lesnickými fakultami vysokých škol - v ČSR byly zřízeny dvě, a to v roku 1919 na Českém vysokém učení technickém v Praze, a v roce1920 na Vysoké škole zemědělské v Brně. Jako poslední součást systému lesnického školství, v 50. letech vznikly školy připravující kvalifikované lesní dělníky. Nejprve tzv. střediska pracujícího dorostu (SPD), později lesnické učňovské školy (LUŠ), přejmenované v roce 1963 na lesnická odborná učiliště (LOU), která byla v roku 1976 přeměněna na střední odborná učiliště (SOU) lesnická.

[editovat] lesnické školství

[editovat] střední odborné školy nebo střední odborná učiliště (SOU)

Připravující kvalifikované lesní dělníky v oborech středního vzdělávání s výučním listem :

  • Bílá
  • Bzenec
  • Harrachov
  • Hejnice
  • Křivoklát-Písky
  • Lesonice
  • Nové Město na Moravě
  • Rokycany (Březina)
  • Sedlčany
  • Svoboda nad Úpou
  • Šternberk

[editovat] střední lesnické školy (SLŠ)

Připravující absolventy v oboru středního vzdělávání s maturitou :

  • Hranice na Moravě
  • Písek
  • Šluknov
  • Trutnov
  • Žlutice

[editovat] vyšší odborné školy lesnické (VOŠL)

  • Písek
  • Trutnov

[editovat] vysoké školy (VŠ)

[editovat] Lesnické podobory

[editovat] Související články

[editovat] Externí odkazy


Citováno z „http://cs.wikipedia.org/wiki/Lesnictv%C3%AD“