Borovice osinatá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Borovice osinatá

borovice osinatá
borovice osinatá
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: borovicovité (Pinaceae)
Rod: borovice (Pinus)
Podrod: Strobus
Sekce: Balfouria
Binomické jméno
Pinus aristata
Engelmann, 1862
Pinus aristata leviala.jpg

Borovice osinatá (Pinus aristata) je jehličnatý strom pocházející ze Severní Ameriky (státy Colorado, New Mexico, Arizona, California, Nevada, Utah) a její poddruh longaeva patří mezi nejstarší žijící organismy na Zemi.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Pinus balfouriana var. aristata Engelm.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Rozlišují se dva poddruhy:

  • Pinus aristata subsp. aristata
  • Pinus aristata subsp. longaeva (D. K. Bailey) E. Murray, 1983

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Jehlice borovice

Menší strom, 5-13 (18) m vysoký, často spíše keřovitý, s kmenem až 120 cm v průměru, často pokrouceným.

  • Borka hladká, zelenavá, později šupinatá.
  • Větve krátké a tuhé, letorosty silné, světle oranžově žluté, ochlupené.
  • Pupeny špičatě vejčité, asi 8 mm dlouhé.
  • Jehlice po 5 ve svazečku s dlouhou pochvou, 2-4 cm dlouhé, tmavozelené, špičaté, na vnitřní straně modravě bělavé řady průduchů. Jsou charakteristicky poseté drobnými bílými výrony zoxidované pryskyřice. Na větvích (ve své domovině si zachovává 20-30 (!) ročníků jehlic, u nás v příznivých podmínkách 6-10.
  • Šišky přisedlé, válcovitě vejčité, 4 - 9 x 4 cm, nafialovělé. Štítky vyklenuté, s jemným 8 mm dlouhým ostnem (osinou - od toho její název).
  • Semena hnědá, černě kropenatá, 5-7 mm, s křídlem lehce oddělitelným.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

V jižních polohách Skalistých hor v nadmořských výškách 2800 až 3600 m. Poddruh Pinus aristata subsp. aristata - umba (pupky na šiškách) s dosti pevnou osinou, především na často zploštělé bázi šišek. Výskyt: Colorado, New Mexico, S Arizona.

Poddruh Pinus aristata subsp. longaeva (D. K. Bailey) E. Murray, 1983 má jehlice bez bílých výronů pryskyřice, šišky s krátkým ostnem nebo téměř hladké. Stromy na lokalitě White Mountains patří mezi nejstarší žijící stromy, některé jsou téměř 5000 let staré. Vyskytuje se v Kalifornii, Nevadě, Utahu. V roce 1945 byly nalezeny borovice z příbuzenstva borovice osinaté také ve White Mts. V Arizoně. Tamní exempláře druhu Pinus longaeva měřily na výšku sotva 4 -9m, ale jejich kmeny měly průměr 120cm. U tří z nich byl zjištěn neuvěřitelný věk - 4700 let. Jsou to tedy nejstarší žijící stromy na Zemi.

V horách Sierra Nevada roste jejich nejbližší příbuzný druh Pinus balfouriana.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Roste při horní hranici lesa v nadmořských výškách 2800-3600 m na mělkých skalnatých půdách (dolomit). Je velmi odolná vůči klimatu: snáší vysoké mrazy i sucho, je náročná pouze na světlo. Roste velmi pomalu. Tato borovice, jako ostatně všechny americké pětijehličné druhy, trpí u nás rzí vejmutovkovou (Cronartium ribicola).

Využití[editovat | editovat zdroj]

V Česku je poslední dobou používaná v okrasných výsadbách (výhradně subsp. aristata).

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Ve vyšších polohách, kde je víc srážek, jsou stromy větší a mohutnější. Největší strom byl pojmenován Patriarcha a je asi 14 m vysoký. Jeho stáří je odhadováno na 1500 let. Nejstarší strom tohoto druhu byl pojmenovaný Metuzalém a roste v nadmořské výšce 2900 m. Záměrně není označen z toho důvodu, aby ho návštěvníci nezdevastovali. Jeho věk je odhadován na téměř 4750 let.

To, že se tyto stromy dožívají tak vysokého věku je zapříčiněno tím, že díky velmi pomalému růstu (vegetační období zde trvá 2-3 měsíce a půdy jsou extrémně chudé na živiny) je jejich dřevo velmi husté, a proto lépe odolává škůdcům a nepříznivým klimatickým vlivům.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
  • PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.
  • POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]