Borovice vejmutovka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Borovice vejmutovka

Borovice vejmutovka
Borovice vejmutovka
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: borovicovité (Pinaceae)
Rod: borovice (Pinus)
Binomické jméno
Pinus strobus
L., 1753
Šiška vejmutovky

Borovice vejmutovka (Pinus strobus) je jehličnatý strom pocházející z východní části Severní Ameriky, kde patří mezi hospodářsky nejvýznamnější druh borovice.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Pinus tenuifolia Salisbury, 1796
  • Pinus nivea Booth, 1855
  • Pinus alba var. canadensis Provancher, 1862
  • Strobus Weymouthiana Opiz, 1854
  • Strobus Strobus Small, 1903
  • Leucopitys Strobus Nieuwland, 1913
  • Pinus canadensis var. quinquefolia Du Hamel du Monceau (sec. Dallimore and Jackson, 1923

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Jde o relativně mohutný strom 60–70 m (80 m) vysoký, o průměru kmene 100–150 cm s nepravidelnou korunou a silnými vodorovně odstávajícími větvemi. Základem kořenového systému je mohutný hlavní kořen, který jde hluboko do půdy. Borka je hnědavá, podélně zbrázděná, v mládí hladká až šedohnědá. Velmi tenké a měkké 6–12 cm dlouhé jehlice vyrůstají ve svazečcích po pěti na brachyblastech a jsou na okraji pilovité, na bocích s 2–3 řadami průduchů) – bělavé proužky. Letorosty jsou tenké, zelenavé a jemně pýřité. Vejčité pupeny mají obvykle délky 5–7 mm, jsou červenavě žluté, s bělavým blanitým okrajem. Květenství jsou šišticovitá, samčí šištice jsou žluté, samičí růžové. Kvete od května do června. Šišky 7–15 cm velké, visící na konci větví po 1–3, dlouze stopkaté, převislé, se štítky žlutošedými, uprostřed rýhovanými. Semena vejčitá, hnědá, s proužkovaným křídlem.

Výskyt a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Mimo svůj přirozený areál rozšíření (východní část USA a Kanady) je hojně rozšířena po celém světě pro svou vysokou produkční schopnost. I u nás je velmi častá v lesních porostech, kde v místech svého optima vytlačuje místní borovici lesní (České Švýcarsko, Hradec Králové). Je klasickou kolonizující dřevinou, pod jejímž porostem (podobně jako u akátu) se zmlazuje většinou pouze ona sama – i díky opadu jehličí. Trpí však, jako ostatní americké pětijehličné druhy, rzí vejmutovkovou (Cronartium ribicola).

Velmi zvláštní je allopatrické rozšíření vejmutovky: Její hlavní areál zaujímá prostor od Newfoundlandu až po jižní konec Appalačských hor (Tennessee), zatímco jedna subpopulace pronikla dokonce až do jižního Mexika (Chiapas) a Guatemaly. Příčinou její prosperity i v těchto velmi teplých a suchých („neborových“) oblastech jsou patrně geny získané v subtropech předešlých geologických období.

Borovice vejmutovka je jediným stromem, se kterým tvoří symbiózu klouzek bílý.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Borovice vejmutovka bývá vysazována jako okrasný strom v parcích a zahradách. Krom toho je vysazována v kulturních lesích jako zdroj velmi kvalitního dřeva. To je měkké, lehké, velmi trvanlivé a snadno štípatelné, lehce se obrábí (modelářské dřevo) a druhotně nepracuje (nesesychá se). Je trvanlivé v zemi i ve vodě, kde je podle některých údajů trvanlivější než dub. V Severní Americe se používá jako stavební a nábytkářské dřevo, dále k výrobě beden, latí, šindelů apod. Je důležitou surovinou pro výrobu celulózy, k výrobě sirek a jako palivo.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.
  • Květena ČSR, díl 1 (S. Hejný, B. Slavík (Eds.) 1988. – Praha: Academia, s. 289–308. – ISBN 80-200-0643-5
  • NOVÁK, F.A. (1953): Borovice neboli sosna, Pinus Linné (zpracováno 1942). – In: Klika, J., Novák, F.A., Šiman, K. & Kavka, B., Jehličnaté: 129–258. ČSAV, Praha.
  • PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.
  • POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]