Borovice tuhá

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Borovice tuhá

Kmen borovice tuhé
Kmen borovice tuhé
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: nahosemenné (Pinophyta)
Třída: jehličnany (Pinopsida)
Řád: borovicotvaré (Pinales)
Čeleď: borovicovité (Pinaceae)
Rod: borovice (Pinus)
Podrod: Pinus
Sekce: Trifoliae
Podsekce: Contortae
Binomické jméno
Pinus rigida
Mill., 1768

Borovice tuhá (Pinus rigida) je severoamerická borovice se třemi jehlicemi ve svazečku, která k nám byla ve větší míře zaváděna na přelomu 19. a 20. století (spolu s vejmutovkou a borovicí Banksovou) jako zamýšlená náhrada za borovici lesní, jejíž výsadby v té době velice trpěly sypavkou.

Synonyma[editovat | editovat zdroj]

  • Pinus taeda var. rigida Aiton, 1789
  • Pinus Fraseri Loddiges, 1836
  • Pinus Loddigesii Loudon, 1838
  • Pinus serotina Long, 1909

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Menší strom, 15-20(28) m vysoký, většinou křivé kmeny s větvemi vodorovně rozloženými. Koruna plochá, nepravidelná a široká. Borka rozpraskaná a místech bývalých přeslenů často vyráží svazečky jehlic a větévky na kmeni a na silných větvích, což je pro ni charakteristické. Letorosty má světle zelené až oranžově hnědé. Pupeny vejčité, ostře přišpičatělé, 6-14 mm dlouhé, hnědožluté a pryskyřičnaté. Jehlice vždy po 3 ve svazečku, 7-10(14)cm dlouhé, zkroucené, tmavozelené, s průduchy. Šišky po 3-5, skoro přisedlé, žlutohnědé až popelavé, symetrické, štítek kosočtverečný, pupek s malým ostnem. Semena 4 x 3 mm, s velkým křídlem.

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Ve východní části Severní Ameriky: na jihovýchodě USA ve státech Georgia, Kentucky a Maine s přesahy do jihovýchodní Kanady: provincie Ontario a Quebec.

V ČR od konce 19. století vysazovaná pokusně v lesních porostech, ale neosvědčila se (netvárný kmen). Dodnes občas v parcích a okrasných výsadbách, vhodná jako solitér.

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Je výrazně světlomilná, roste především na chudých, suchých a kamenitých půdách, dobře však snáší i půdy zamokřené. Vůči klimatickým vlivům je velmi odolná, díky své větevnatosti však trpí vylamováním větví (těžký sníh) a vývraty.

Využití[editovat | editovat zdroj]

V Americe je zdrojem dřeva (palivo a dřevěné uhlí), u nás občas jako parková dřevina.

Externí odkazy a literatura[editovat | editovat zdroj]

BUSINSKÝ, R. 2004. Komentovaný světový klíč rodu Pinus L. – Závěrečná zpráva „Výzkum a hodnocení genofondu dřevin z aspektu sadovnického použití“, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, Průhonice.

KAŇÁK, J. 2004. Možnosti a úskalí introdukce některých druhů rodu Pinus. [Possibilities and difficulties of introduction of some species of Pinus genus.] In: Karas, J., Kobliha, J. (eds.): Perspektivy lesnické dendrologie a šlechtění lesních dřevin. Sborník z konference. Kostelec n. Č. lesy, 12. – 13. 5. 2004. Praha, FLE ČZU, s. 76-84. ISBN 80-213-1164-9.

PILÁT, A. 1964. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. – Nakladatelství ČSAV, Praha.

POKORNÝ, J. 1963. Jehličnany lesů a parků. – SZN, Praha.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu