Eiger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eiger
Severní stěna Eigeru
Severní stěna Eigeru

Vrchol 3970 m n. m.
Prominence 356 m

Světadíl Evropa
Státy Švýcarsko Švýcarsko
Pohoří Bernské Alpy
Souřadnice 46°34′44″ s. š., 8°0′23″ v. d.
Eiger
Fire.svg
Eiger
Prvovýstup 1858, 11. srpna

Eiger (v překladu Obr) je nejvýchodnějším vrcholem horského masivu Jungfrau v bernském regionu Švýcarských Alp. Jeho výška je 3970 metrů nad mořem. Dalšími známými vrcholy tohoto masívu jsou Jungfrau (v překladu Panna) a Mönch (v překladu Mnich).

Základní stavební horninou Eigeru je vápenec, pocházející převážně z druhohor. Ty se strmě zdvihají na severní hraně masivu Aar, který byl vyzdvižen těmito sedimenty od jižního k severovýchodnímu Eigerjochu a je považován za geologickou zvláštnost.

Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m n.m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau. Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynořuje se v sedle Jungfraujoch. Uvnitř hory je umístěna železniční stanice Eigerwand, odkud je možné nahlédnout do severní stěny.

Prvovýstup[editovat | editovat zdroj]

Poprvé vrchol Eigeru zdolali 11. srpna 1858 švýcarští horští vůdci Christian Almer a Peter Bohren společně s Irem Charlesem Barringtonem.

Hřebenem Mittellegi vylezl 10. září 1921 japonský horolezec Yuko Maki a švýcarští horští vůdci Fritz Ammater, Samuel Brawand a Fritz Steuri.

Severní stěna[editovat | editovat zdroj]

Severní stěna Eigeru je s převýšením více než 1800 m jednou z nejvyšších evropských stěn a díky obtížnosti i výzvou pro všechny zkušené horolezce. Vzhledem k velkém tzv. „objektivnímu nebezpečí“ (padající kamení, led a sníh, špatné počasí) a vysokému počtu obětí, bývá její název z původního německého Nordwand (severní stěna) komolen na Mordwand (vražedná stěna). Jako první do severní stěny nastoupili roku 1935 Max Sedlmayr a Karl Mehringer, jejich několik dní trvající pokus však skončil tragicky, stejně smutně skončilo i několik následujících pokusů. Poprvé byla stěna prostoupena 24. července 1938 rakousko-německou horolezeckou skupinou ve složení Anderl Heckmair, Ludwig Vörg, Heinrich Harrer a Fritz Kasparek. Tento výstup se dnes nazývá klasická, neboli Heckmairova cesta.

Jako první Čechoslováci vystoupili severní stěnou Radovan Kuchař a Zdeno Zibrín 2. září 1961. Velmi hodnotný je zimní sólový prvovýstup Slováka Pavla „Pavúka“ Pochylého diretissimou v roce 1983. [1] V severní stěně vede několik českých prvovýstupů, například Československá diretissima 1976 (Jiří Šmíd, Sylva Kysilková, Josef Rybička a Petr Plachecký), další Československá cesta 2 v lednu a únoru 1978 (Jiří Šmíd, Miroslav Šmíd, Josef Rybička, Jaroslav Flejberk). Čeští emigranti Jiří Šmíd, Michal Pitelka a Čestmír Lukeš vylezli roku 1985 prvovýstup - Pamětní cestu Toniho Hiebelera. Prvovýstup nazvaný Žlutý anděl[1] (VII+ až VIII-) vytvořili bratři Miroslav Coubal a Michal Coubal v roce 1988.

V roce 2008 severní stěnu doslova vyběhl Ueli Steck ze Švýcarska v rekordním čase 2 hodiny, 47 minut a 33 sekund. Jeho rekord byl překonán v roce 2011 Dani Arnoldem, který zdolal klasickou Heckmairovu cestu severní stěnou za neuvěřitelné 2 hodiny 28 minut. Švýcar Stefan Siegrist a Čechošvýcar Michal Pitelka natočili filmovou rekonstrukci prvovýstupu klasické Heckmairovy cesty s použitím dobových prostředků, Trailer k filmu. V roce 2008 byl natočen velmi zdařilý film o dobývání severní stěny s názvem NORDWAND. Pokus o výstup Toniho Kurze byl inspirací pro knihu Bílý pavouk od Heinricha Harrera a později pro dokumentární drama Vzývající ticho. V roce 2013 vydal Simon Mawer knihu Pád, ve které hraje Severní stěna významnou roli.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Žlutý anděl - popis cesty

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Heinrich Harrer: Bílý Pavouk [2]
  • Radovan Kuchař: Deset velkých stěn

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]