Stupnice obtížnosti (horolezectví)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eulenwand

Stanovení technické obtížnosti pro pohyb na skále bylo v horolezectví vlastně základem klasifikování vůbec. Tady vzniklo hodnocení pro sportovní lezení, skialpinismus, ledy a posléze i pro bouldering. Použití stupně obtížnosti dle těchto klasifikací předpokládá volné lezení, tedy lezení bez umělých pomůcek nebo jiné dopomoci. „Skalní“ klasifikace se používá většinou pro vícedélkové výstupy v horách či velkých skalních oblastech. Oproti klasifikaci sportovní je mírně posunuta co se týče technické obtížnosti i když používá stejná označení. Příklad: Vylézt v horách 6+ je sice pravděpodobně stejně náročné jako v 15metrové cestě též za 6+, ale technická obtížnost vlastního klíčového kroku je v krátké cestě vyšší než v dlouhé mnohadélkové cestě, kde se k samotné lezecké obtížnosti připojuje ještě řada dalších problémů, které je třeba překonávat, jako je délka, orientace, vliv počasí atd. Hranice mezi skalním a sportovním lezením je velmi labilní a nejednoznačná.

Pro jemnější rozlišení obtížnosti se u některých stupnic používá znamének „plus“ a „minus“ (např. 6+ je těžší než 6, zatímco 6- je lehčí než 6 a blíží se 5+). U jiných stupnic se za číslem uvádí také písmena „a“, „b“, „c“. Důvodem, kromě jemnějšího rozlišení, bylo také uzavření stupnice – její omezení zeshora. (V historii byl maximem šestý stupeň, sedmý stupeň neexistoval a zdatnější lezci, začali těžší a těžší cesty označovat stupni VIb, VIc…)

Klasifikační stupnice UIAA – volné lezení[editovat | editovat zdroj]

Stupnice UIAA zohledňuje především fyzickou náročnost přelezu, kde umělé pomůcky slouží pouze k zachycení případného pádu.

  • I – Lehké – Nejjednodušší forma skalního lezení, ne však chodecký terén. K zabezpečení rovnováhy je třeba rukou.
  • II – Mírně těžké – Začátek lezení, při kterém je vyžadována technika tří pevných bodů.
  • III – Středně těžké – Na exponovaných místech se doporučuje mezijištění. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana.
  • IV – Těžké – Na tomto stupni začíná opravdové lezení. Dostatečné lezecké zkušenosti jsou nezbytné. Delší lezecké úseky většinou vyžadují více mezijištění. Jištění lanem je už obvyklé i u zkušených a trénovaných horolezců.
  • V – Velmi těžké – zvyšuje se počet mezijištění. Lezení klade zvýšené nároky na fyzickou kondici, techniku a zkušenosti.
  • VI – Neobyčejně těžké – Lezení vyžaduje velmi dobré schopnosti a výbornou trénovanost. Velká expozice se často spojuje s malými možnostmi zajištění.
  • VII – Mimořádně těžké – Lze zvládnout jen zvýšenou trénovaností. I dobří lezci potřebují často speciální přípravu pro určitý druh skály, aby úseky tohoto stupně přelezli spolehlivě a bez pádu. Vybroušená technika jištění je nezbytná.
  • VIII–X – stupňování předchozích obtíží, velmi vysoké nároky na speciální přípravu, výstupy a úseky krajních stupňů lze často zvládnout až po předchozím nácviku a získání pohybových návyků. V současnosti je horní stupeň této kategorie vrcholem v lezení OS (on sight) pro nejužší světovou špičku.
  • XI – předchozí nacvičování nezbytné, k překonání jsou nezbytné ideální podmínky (vnější i psychické), taktéž naprosté soustředění na výkon.
  • XII – současná hranice lezeckých možností ve volném lezení

Západoalpská klasifikační stupnice[editovat | editovat zdroj]

Alpská stupnice zohledňuje celkovou náročnost túry, tedy obtížnost skalních partií, možnost (a nutnost) jištění, strmost sněhu nebo ledu, délku výstupu, (ne)možnost ústupu a jiná nebezpečí.

  • P – Dobrá pěší cesta.
  • PECesta bez obtíží, například v lese mimo cesty.
  • TF – Dobrá cesta, obtížnost skály nepřesahuje I UIAA, místy I-II.
  • F – Snadné, převážně pasáže I, místy II. Sklon svahu do 30 °. Náznaky lezení.
  • PD – Poměrně obtížné, převážně pasáže II, místy III. Sníh do 35–40 °. Použití maček a cepínu nezbytné, jistá chůze, často velká expozice.
  • AD – Více obtížné, převážně pasáže III, místy IV. Sníh 40–45 °, místy 50 °.
  • DObtížné, převážně pasáže IV, místy V. Sníh občas přesahuje 55 °.
  • TDObtíže se zvětšují, průstupy významných alpských stěn, skála dosahuje obtížnosti VI, krátké ledové úseky 90 °.
  • ED – Špičkové výstupy výkonnostních sportovců. Kolmé ledy, obtížné mixy a skály nejméně VII.
  • ABOExtrémně obtížné, dlouhé a nebezpečné túry na horní hranici lidských schopností.

Stupnice obtížnosti technického lezení[editovat | editovat zdroj]

Technické lezení znamená lezení, při kterém se k postupu používají umělé pomůcky. K hodnocení se používá stupnice A0 až A5 bez rozlišení druhu použitých pomůcek. V Americe se používá paralelně stupnice C0 až C5, která označuje lezení pomocí pomůcek nepoškozujících skálu, vklíněnců, friendů, háčků. Lidově se technickému lezení říká také hákování.

  • A0 – jednoduché technické lezení, kdy se chytíme rukou pevné pomůcky, karabiny nebo smyčky
  • A1 – Snadné technické lezení. používají se žebříčky zavěšované do skob nebo vklíněnců, skoby či vklíněnce se snadno umisťují. Bez rizika vytržení pomůcek, pády jsou bezpečné
  • A2 – Středně těžké technické lezení. Skoby či vklíněnce se hůře umisťují a hůře drží, krátké úseky špatně umísťovatelných pomůcek nad dobrým jištěním
  • A3 – Těžké technické lezení. řada míst se špatně umístitelnými pomůckami za sebou, nebezpečí delších pádů s možností zranění.
  • A4 – Skoby či vklíněnce se umisťují velmi špatně, je nutné používání speciálních skob, jedniček[1], RURPů. Pomůcky je při postupu třeba zatěžovat velmi opatrně, možnost dlouhých pádů včetně tzv. zipu, to jest že se postupně vytrhává jedna pomůcka za druhou. Mnoho bodů, které unesou jen váhu lezce za sebou. Složité a časově náročné. Možnost pádu na celou délku až do stanoviště.
  • A5 – Extrémní technické lezení. Žádné jištění na celé délce nezastaví pád. Pád může znamenat smrt prvolezce či celého týmu.Ani stanoviště nejsou spolehlivá.

Americká stupnice C[editovat | editovat zdroj]

Paralelně ke stupnici A se používá stupnice C0 až C5 pro technické lezení s použitím jen vklíněnců, stoperů, friendů a podobných pomůcek nepoškozující skálu, tedy bez kladiva a skob. C znamená Clean.

Runoutová stupnice[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o stupnici hodnotící nebezpečnost a psychickou náročnost výstupu, nikoli obtížnost konkrétního místa. Používá se jako doplňkové hodnocení k obtížnosti. Vychází se z toho, že jinak se dělá obtížný krok těsně u spolehlivého jištění a jinak, hrozí-li dlouhý nebezpečný pád. Slovem runout se označuje dlouhý úsek bez jištění. Takovéto označení se používá často v USA, například v Tuolumne Meadows nebo Yosemitech.[2]

  • R– – znamená, že cesta je poněkud runoutová – obvykle to znamená runout ve snadném terénu (ve srovnání s celkovou klasifikací cesty), nebo krátký runout v těžším terénu.
  • R – znamená, že cesta je hodně runoutová a pád z těžkého místa velmi pravděpodobně znamená zranění. Pro lezení cest s označením R je třeba mít velkou praxi v lezení dotyčného stupně obtížnosti. Například mnoho lezců, kteří chtějí vylézt runoutové 5.7 napřed chce lézt s přehledem 5.9.
  • R/X – znamená vážný runout nebo runout v hodně těžkém místě. Může to být krátký runout v klíčovém místě s možností pádu na polici, nebo dlouhý runout v plotně.
  • X – znamená, že pád v takové cestě znamená velmi pravděpodobně vážné zranění nebo smrt lezce

Příklad nejznámějších runoutových cest jsou v Tuolumne Meadows Bachar/Yerian 5.11c X na Medlicott Dome nebo Dike Route 5.9 R na Pywiack Dome[3], která se minutím nýtu ve třetí délce změní na 5.9 X.

Klasifikace ledového a mixového lezení[editovat | editovat zdroj]

Klasifikace má číselné odstupňování.

Stupnice ledolezení WI[editovat | editovat zdroj]

Systém WI se používá ke klasifikaci lezení ve vodním ledu. Stupnice WI má momentálně stupně 1–7. Existuje také stupnice hodnocení alpského ledu (ledovcový led/firn), která je stejná jako stupnice „WI“ , ale značí se „AI“. Základní rozdíl mezi vodním a ledovcovým ledem je v hustotě. Vodní led je hustší.

  • WI2 – malý sklon (60 °, kompaktní led), s dobrou technikou ho lze lézt s jedním cepínem. Vyšší stupně již vyžadují cepíny dva.
  • WI3 – kompaktní led o sklonu 60–70 ° s občasnými téměř kolmými úseky do 4 m výšky
  • WI4 – téměř kolmé stupně do 10 metrů, náročné lezení vyžadující umisťování jisticích šroubů z namáhavých poloh
  • WI4+ – vysoce technické WI4
  • WI5 – skoro kolmé, nebo zcela kolmé stupně do 20 metrů, namáhavé lezení vyžadující šroubování ledovcových šroubů v namáhavých pozicích, několik dobrých odpočinkových míst
  • WI5+ – vysoce technické WI5
  • WI6 – kolmé lezení celých délek (30–60 m) bez odpočinku. Vyžaduje vynikající techniku a velkou sílu
  • WI6+ – svislé nebo převislé lezení, technicky náročné WI6
  • WI7 – vytrvalostní a převislé bez odpočinku. Vyskytuje se málokdy

Klasifikace stejných ledopádů se může lišit podle stavu natečení ledu a údaje v průvodcích je třeba ji brát jen orientačně. Konkrétní obtížnost záleží i na teplotě. Tvrdý přemrzlý led je namáhavější, než lehce natálý.

Mixová stupnice[editovat | editovat zdroj]

Používá se pro hodnocení kombinovaného lezení ve skále a ledu. Nejtěžší mixové cesty mají stupeň M14.

  • M1–3 – Snadné, malý sklon, bez drytoolingu.
  • M4 – Ukloněné až svislé, je třeba drytooling
  • M5 – Trochu vytrvalostní svislý drytooling.
  • M6 – Svislé až převislé s obtížným drytoolingem
  • M7 – Převislý, silový a technicky náročný drytooling; méně než 10 m těžkého lezení.
  • M8 – Téměř vodorovné převisy vyžadující velmi silový a technický drytooling: boulderové nebo klíčová místa delší, než u M7.
  • M9 – Kontinuální svislé nebo mírně převislé s nepatrnými nebo technickými chyty, nebo střechy o délce 2 až 2 výšek těla s velkými chyty
  • M10 – Minimálně 10 m vodorovné skalní střechy nebo 30 m převislého drytoolingu se silovými kroky a bez odpočinků.
  • M11 – Celá délka převislého gymnastického lezení, nebo střecha delší jak 15 metrů.
  • M12 – M11 s bouldery, dynamickými přesahy a špatnými, technickými chyty
  • M13
  • M14 – stupňování obtíží

Srovnávací tabulka nejrozšířenějších klasifikačních stupnic[editovat | editovat zdroj]

Lezení na umělé stěně

Následující tabulka umožňuje odhadnout obtížnost skalního lezení v dané lokalitě na základě jiné známé stupnice. V praxi se liší i teoreticky stejné stupnice, např. pískovcová (saská) stupnice v Českém ráji je posunuta vůči stejné stupnici v Labských pískovcích, a také v německé části Saska. Stejně tak vylezení francouzského 6b může být výrazně lehčí než vylezení VII. UIAA někde jinde a naopak. Také záleží na autorovi prvovýstupu a době, kdy jej vykonal. Obecně je tendence přitvrzovat klasifikace. Pětka stará několik let bude zpravidla těžší, než pětka stará padesát let.

UIAA SASKO USA AUS FRA NOR SWE UK
1
2 I
2+ II
3–
3 III 5.0 M
3+ 5.1 D
4– IV 5.2
4 5.3 VD
4+ V 5.4 S
5– 5.5 HS
5 VI 5.6 5– 5– 4b
5+ VIIa 5.7/F7 14 5a 5 5
15
6– VIIb 5.8/F8 16 5b 5+ 5+ 4c
6 VIIc 5.9/F9 17 5c 6– 6– 5a
6+ 18
VIIIa 5.10a 6 6
7– 5.10b/F10 19 6a 5b
VIIIb 6+ 6+
7 5.10c 20 7–
VIIIc 5.10d/F11 21 6b
7+ 5c
IXa 5.11a 22 7–
8– 5.11b/F12 23 6c
IXb 7
8 5.11c 24 7 6a
IXc 5.11d/F13 25 7a 7+
8+ 7+
Xa 5.12a 7b 8–
9– 5.12b/F14 26 6b
7b+ 8 8–
9 5.12c 27
Xb 5.12d/F15 7c 8
9+ 8+
5.13a 28 7c+ 6c
Xc/XIa F16
10– Xc/XIa 5.13b 29 8a 9– 8+
XIa 5.13c/F17 30 8a+ 9–
10 XIb 5.13d 31 8b 9 7a
XIc 5.14a 8b+ 9
32
11– XIIa 5.14b 8c 9+
XIIa/XIIb 5.14c 33 8c+
11 XIIb 5.14d 34 9a 7b
11+ XIIc 5.15a 9a+
12– XIIc/XIIIa 5.15b 9b

Zajištěné cesty[editovat | editovat zdroj]

Zajištěné cesty (italsky via ferrata, německy klettersteig) se stupňují následovně:

  • A – lehká

Zajištěné, jednoznačně vedené turistické cesty a velmi lehké zajištěné cesty – ferraty. Místy vedeny strmým skalním terénem, a to po přirozených skalních pásech nebo po umělých pomůckách (umělé stupy, lávky). Umělé jištění v podobě ocelových lan, řetězů nebo zábradlí slouží převážně jen ke zvýšení pocitu jistoty v exponovaném terénu, z technického hlediska však není nutné. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti I. UIAA.

  • B – mírně obtížná

Mírně strmý skalní terén. Umělé zajištění v podobě ocelových lan, kramlí, kolíků a žebříků slouží přímo k postupu vpřed. Některé pasáže jsou již namáhavé a vyžadují sílu. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti max. II. UIAA.

  • C – těžká

Strmý skalní terén. Umělým jištěním ( ocelová lana, kramle, kolíky, žebříky) je opatřena převážná část celkové délky cesty a mohou být hůře dostupná pro nižší postavy. Časté svislé stěny s nataženým ocelovým lanem k jištění. Zajištěné úseky už vyžadují určitou sílu v pažích a při delším podniku jsou unavující a velmi namáhavé. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti max. III. UIAA.

  • D – velmi těžká

Velmi strmý skalní terén, místy kolmé partie, místy dokonce převislé. Umělé jištění je realizováno většinou jen pomocí ocelových lan a příležitostně umělými stupy (kramle, kolíky). Místy značně exponované. Bez umělého zajištění by se jednalo o horolezecký terén stupně obtížnosti IV. UIAA. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a ve výborné kondici. Je dobré použít obuv s podrážkou podobající se lezečkám. Cestou se lze setkat s úseky I–II. UIAA, které nejsou odjištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Lze doporučit pouze dostatečně zkušeným vysokohorským turistům a horolezcům. Nezkušení by měli být jištěni zkušeným vůdcem nebo instruktorem.

  • E – extrémní

Místy extrémně exponované cesty via ferrata, vedené v kolmém skalním terénu s minimem přirozených stupů. Umělé zajištění je realizováno většinou jen pomocí ocelových lan a jen velmi málo umělými stupy (kramle, kolíky). Nejtěžší místa vyžadují použití horolezecké techniky nebo velkou sílu v pažích. Bez umělého zajištění by se jednalo o těžký horolezecký terén – místy stupně obtížnosti V–VI. UIAA. Tyto zajištěné cesty už mají vysloveně sportovní charakter. Pouštět se do nich mohou jen velmi zkušení vysokohorští turisté a horolezci. Klíčová místa jsou nebezpečná a vyžadují koncentraci. Běžně se vyskytuje lezení II. UIAA bez jištění. Nezkušení musí být zásadně jištěni zkušeným vůdcem nebo instruktorem. Tyto ferraty nemají za úkol lezci cestu usnadnit, ale naopak obtíže vyhledávají.

Kromě technické obtížnosti ferraty, vyjádřené výše uvedenými stupni, je třeba zejména na frekventovaných ferratách počítat s dalšími riziky, jako je pád kamení či pohyb skupiny lezců, kteří přecenili své síly a blokují a zdržují ostatní, případně je ohrožují vlastním pádem. Zpravidla bychom se neměli nacházet zajištěni na stejném úseku lan, na kterém je zajištěn již někdo jiný, zvláště pokud viditelně nezvládá danou obtížnost. Pro horolezce, zvládající lezení stupně V. UIAA a výše, nepředstavuje lezení jakékoliv ferraty technický problém a zpravidla ani necítí potřebu se jistit.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Šádkova jednička
  2. Tuolumne Free Climbs, Greg Barnes, Chris Mc Namara, Steve Roper, Supertopo
  3. Dike Route

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]