Belisar
Tento článek potřebuje upravit do jednotného stylu Wikipedie nebo přiměřeně doplnit wikiodkazy na ostatní články.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte.
Flavius Belisarius (řecky Βελισάριος, 505 – 13. března 565) byl byzantský vojevůdce 6. století. Historiky je označován za posledního velkého římského generála Byzance. Žil za vlády císařů Anastasia I., Justina I. a Justiniána I.
Obsah |
[editovat] Život
Belisarius, pocházející dílem z římského patricijského stavu, dílem z místní ilyrské (balkánské) šlechty vynikal již v mládí mimořádným vůdcovským talentem, přes svůj vlastní silný, originální názor na vedení vojska a nezbytné strategické kroky vynikal i v pečlivém výběru podřízených, kterým pak ponechával širokou vlastní iniciativu. Nebyl spokojen se stavem drtivé většiny byzantské armády, jejíž rekruti pocházeli dílem z otroků, dílem z nevolníků jejichž nízká motivace a bojové nasazení bylo předem degradováno nesmyslně brutálním a pohrdavým přístupem neschopných generálů, kteří navíc často podřízená vojska využívali např. k práci na svých polnostech, rozkrádali státní prostředky na výzbroj a výstroj a nikdy neměli dost. Tak docházelo i k zadržování žoldu a z toho všeho plynoucím zoufalým vzpourám. A to vše se odráželo pochopitelně i v kvalitě výcviku. Belisarius absolvoval s vynikajícími výsledky šlechtickou důstojnickou akademii, rychle postupoval ve vojenské hierarchii a brzy jej císař Justin, předchůdce Justiniána, zaujatý Belisariovými návrhy a plány reorganizace armády pověřil sestavením zcela nového vojenského oddílu, základu pozdějších proslulých Belisariových „Dvorských kyrysníků“, či „Dvorského pluku“. Jako rekruty Belisarius odmítal bývalé vojáky, které považovat za zkažené předchozím špatným výcvikem a službou, nestál ani o propuštěné otroky, či násilně naverbované nevolníky, hledal jen zdravé, svobodné, hrdé a sebevědomé muže. Každého rekruta osobně schvaloval. Při výcviku se snažil skloubit výhody jezdectva a pěchoty, jeho jezdci, „rytíři“, museli ovládat stejně dobře boj kopím i mečem, jako střelbu z luků. Dobré zacházení, pravidelný dobrý žold a všestranná péče o Dvorský pluk byla základem vojenských úspěchů mladého generála. Pluk nikdy nezklamal, bojoval stejně dobře jako jezdectvo, pěchota i lučištníci. Byl schopen útočit v otevřené krajině, dobíjet opevněná sídla i je následně bránit. Nikdy neustoupil, vždy byl (včas – a po tak dlouhou dobu) tam, kde generál přikázal, vždy byl schopen dostát všem generálovým požadavkům. Veteráni Dvorského pluku, z nichž někteří se pod Belisariem domohli značného majetku, jej ostatně významně podpořili i na sklonku života, kdy se ocitl v hrubě nespravedlivé nemilosti dvora a císaře Justiniána.
[editovat] Počátky vojenské a politické kariéry
První křest bojem prodělal Belisarius a jeho Dvorský pluk za vpádu Gepidů, kteří znepokojovali a příležitostně drancovali římské pohraničí na Dunaji r. 520. Díky chytrému zásobování vojska lodicemi na Dunaji pronikl Belisarius hluboko na území Gepidů a jeho vojáci netrpěli v této téměř pusté krajině nedostatkem. Přepadali skupiny jízdních Gepidů palbou z luků a když se tito vrhli do pronásledování, byli sevřeni čekajícími zálohami do kleští a pobiti. Gepidská pěchota poté bez jízdy neměla šanci odolávat smrštím šípů a padala po stovkách, aniž se dostala do bližšího kontaktu s byzantskými oddíly. Podobné tažení zopakoval Belisarius i následujícího roku proti Bulharům. Ti, jako převážně jízdní lučištníci, neměli silné pancíře a těžkou výzbroj. Belisarius je tedy klamnými ústupy vlákával do pastí, kde byli v boji z blízka rychle rozdrceni. Úspěch byl tak pronikavý, že císař udělil Belisariovi titul „Vznešeného patricie“ což byla hodnost velitele císařské gardy. Zejména zajatí Gepidové, charakterističtí vysokými a urostlými postavami dostali možnost vstoupit do Belisariova „Dvorského pluku“, taktika kterou úspěšně generál používal i v dalších válkách a v drtivé většině tuto možnost přijali. Zajatí barbaři do té doby totiž sloužili výhradně jako zdroj otroků pro nejtvrdší práce na galérách či v dolech, volba byla tudíž logicky jednoznačná.
Po těchto úspěších sláva mladého generála, těšícího se velké císařské přízni, dostala zatěžkávací zkoušku na východě, s dávným rivalem jak starého Říma, tak současné Byzance, s Peršany. Po nových perských útocích po r. 527 byl Belisarius vyslán na perské pomezí na pomoc generálu Sittasovi, který dost nešťastně, dílem kvůli nekvalitním námezdním vojenským oddílům, špatně vyzbrojeným, vycvičeným a ještě hůře motivovaným, dílem vinou vlastní neschopnosti, oplácel Peršanům tyto pohraniční vpády z perské Ibérie. Situace se změnila jmenováním Belisaria do hodnosti vrchního velitele. Díky kázni vojska a obratné taktice a strategii Belisaria utrpěli Peršané u Dary ostudnou porážku. Blíže viz Bitva u Dary. Po této drtivé porážce šáh Kobád z obavy před novými vážnými nepokoji byzantským vítězstvím povzbuzených Arménů v perské Ibérii navrhl mírová jednání, zároveň ale vyjednával s Araby, aby nenadále napadli byzantské území od jihovýchodu. Persko-arabské vojsko se spojilo cestou z Ktésifónu do jižní Sýrie a očekávalo nerušený postup do boku nic netušícím Byzantincům. Belisarius se však před podobnou možností zajistil sítí zvědů a dobrou informační službou (kouřovými signály) a před nepřítelem byl včas varován. Rychlým protiútokem napadl a zahnal předvoj persko/arabské armády a ta se po krátkém váhání - vida že překvapivý útok je již nereálný - raději obrátila nazpět. Belisariovy předsunuté oddíly je stíhaly až ke březím Eufratu, kde perskému veliteli Azarethovi nezbylo než přijmout bitvu. Přílišná horlivost některých Belisariových důstojníků způsobila že bitva započala dříve než dorazila celá byzantská armáda. Jen železná kázeň vojáků Dvorského pluku zabránila byzantské porážce a protiútok přesily Peršanů byl odražen. Poté se perské vojsko obrátilo do Persie a byzantské do Darrasu. Peršané se pak omezili jen na malé operace proti bouřícím se Arménům v Ibérii a když Kobád zemřel, nástupnické spory dočasně poskytly Byzanci klid.
[editovat] Povstání Niká a tažení proti Vandalům
Belisarius byl povolán z hranice zpět ke dvoru v Konstantinopoli (Cařihradu), právě včas aby se vyznamenal při potlačení povstání Niká (Niké) r. 532. Po těchto zlých událostech, kdy se pod císařem Justiniánem vážně otřásl trůn, se naskytla možnost posílit byzantský vliv v dávno již ztracené západní polovině bývalé Římské říše. Vandalové, starogermánský kmen se převalil v 5. století n. l. rozpadajícím se impériem přes Hispanii do severní Afriky, kterou brzy opanoval. Vandalští králové kořistili na všechny strany a pokračovali úspěšně ve výbojích, z nichž nejproslulejším bylo dobytí a vyplenění samotného Říma r.455. Nynější krize byla způsobena sesazením a uvězněním otevřeně pro-byzantského vandalského krále Hildericha jeho synovcem Gelimerem r.530. Mírová jednání neuspěla a tak byl Belisarius jmenován vrchním velitelem trestné výpravy a po doplnění zásob na Sicílii se vylodil v Africe, kde svedl s králem Gelimerem nedaleko Kartága krátkou a vítěznou "Bitvu u Decima". Po rychlém a drtivém vítězství byzantské armády u Decima se Belisariovi bez boje poddalo i samotné velké a bohaté hlavní město vandalského království Kartágo. Gelimerovi přispěchal s armádou na pomoc jeho bratr Zaza ze Sardinie,ale ani této další vandalské armádě,která začala obléhat Kartágo se nevedlo lépe. Po smrti bratra Ammatase nebyl Gelimer psychicky schopný vést vojsko v bitvě u Decima a obdobná situace se opakovala nyní před Kartágem. Po zabití bratra Zazy Gelimer uprchl od vojska,které se po jeho nestatečném příkladu rozprchlo bez boje. Belisarius dosáhl obrovského vítězství. Po zhroucení vandalské armády rychle bez boje opanoval celou někdejší římskou severní Afriku, Sardiii i Korsiku, kde byl všude vnímán spíše jako osvoboditel zpod vandalské nadvlády, jímal tisíce vandalských zajatců po celém rozsáhlém teritoriu a zejména v hlavním městě získal nesmírnou kořist nashromážděnou předchozími vandalskými výboji a loupežemi.
Obrovský, rychlý a nadmíru drtivý Belisariúv úspěch v Africe nadmíru popudil jisté dvorské kruhy, představované touto dobou zejména Janem z Kappadokie, který se díky širokým stykům stále těšil bezmezné císařově důvěře (viz jeho sporná role v povstání Niká) a Belisarius byl u dvora v nepřítomnosti obviněn, že hodlá vandalské království i nesmírnou kořist uchvátit pro sebe. Tito spiklenci měli své sympatizanty a zvědy přímo v Belisariově štábu a zprávy o nestoudných pomluvách nezůstaly Belisariovi utajeny. Po poradě s důvěrníky jmenoval guvernérem Afriky schopného eunucha Šalamouna a odjel ihned do Cařihradu obvinění pádně vyvrátit. 15 000 vybraných zajatců s bývalým králem Gelimerem v čele a zejména nevídané poklady z Afriky svojí čarovnou mocí obnovily vřelé sympatie císaře Justiniána k Belisariovi, kterého nazval "naším věrným dobrodincem" a jako takovému mu uspořádal poslední vojenský triumf podle starořímského vzoru, pořádaný v Cařihradě někomu jinému než samotnému císaři. Následující rok (535) udělil císař Belisariovi - též naposledy v dějinách Byzance - úřad konzula. Ve své právě dokončené sbírce zákonů se Justinián ovšem sám nazval "Přemožitelem Vandalů a Afričanů".
Významnou část kořisti z Afriky tvořilo i veliké množství svatých ostatků a relikvií, uloupených Vandaly z rozličných míst zaniklého západního imperia. Mnohé kláštery a kostely v Byzanci, Malé Asii, Řecku i na Středním Východě dostaly na celá následující staletí své nejcennější posvátné poklady. Tak se i do jeruzalemského hlavního chrámu stojícího na místě někdejšího židovského chrámu krále Heroda dostalo zlaté a stříbrné náčiní,odvezené kdysi císařem Titem z dobytého Jeruzaléma. Židovští rabíni byli tímto činem nesmírně pobouřeni, spatřovali v tomto činu další křivdu a svolávali boži trest na císaře Justiniána. Prorokovali rovněž "brzké vyhnání křesťanů z Jeruzaléma". Také mladý perský šáh Chosrú byl překvapen a znepokojem byzantským nesmírným vítězstvím na Západě. I on ale dostal od Justiniána cenný dar z vandalské kořisti a mír zůstal zachován.
[editovat] Tažení proti Gotům do Itálie
Po vynikajícím úspěchu byzantských vojsk v Africe velice vzrostly Justiniánovy ambice a doufal v rozšíření své moci na Itálii, někdejší centrum říše, jejímž jménem se Justiniánovo císařství stále honosilo. Západním Gotům (Ostrogotům) v té době panovala v Itálii jako regentka královna Amalasontha, podle jiného pramene též Amalaswintha, vnučka proslulého dobyvatele Theodoricha Velikého za svého nezletilého syna Athalaricha. Královna se již v dřívějších letech často přikláněla k významnému spojenci v Byzanci jako opoře proti mocné gotské šlechtě, kteří ženou jako nositelkou svrchované královské moci pohrdali. Jádrem sporu se stalo dřívější vandalské území kolem města Lilybaeum na Sicílii. K dohodě zatím vždy ochotná Amalasontha se tímto městem, drženém gotskou posádkou, rozhodla podpořit své vratké postavení na trůně a k Justiniánovu překvapení jej odmítla vydat Byzantincům. Záhy nato však údajně na následky nemírného pití a hýření zemřel nezletilý následník trůnu Athalarich a královna tím dle zvykového práva ztratila nárok na jakoukoliv moc. Rychle se ji pokusila obnovit sňatkem s vlivným gotským šlechticem Theodatem a její plány se zdály úspěšně naplněné, neboť gotská šlechta vzdala ochotně Theodatovi královské pocty. Theodat ale zklamal naděje mocichtivé královny, zavrhl ji, uvěznil pod dohledem a záhy poté byla zavražděna - přinejmenším s královým vědomím. Dobré až důvěrné styky zavražděné královny s Justiniániovým dvorem a s vyslanci se staly dobrým důvodem k nasazení opačného politického kursu nového gotského krále. Justinián nato dal pokyn k válce a vyslal jednak generála Munda k úderu proti Gotům v Dalmacii a Belisaria s loďstvem na Sicilii. Zároveň se Justinián pokoušel přesvědčit Franky, aby gotské državy v Itálii současně napadli vpádem ze severu.
Belisarius vplul pokojně koncem léta r. 535 do sicilské Katanie s odůvodněním, že míří a armádou potlačit vzpouru maurských kmenů do Afriky. Po četných rozhovorech s významnými šlechtici a bohatými měšťany a obchodníky Katanie i dalších sicilských měst usoudil, že situace je připravena ke vzpouře a prohlásil se za ochránce Sicilie. Gotské posádky se mu nikde neodvážily vzdorovat a stáhly se urychleně do Palerma. Belisariovo loďstvo bez potíží vplulo do palermského přístavu a velké množství lučištníků na stěžních a ráhnech začalo zasypávat skleslé obránce šípy. Poté, co zápalné šípy způsobily v okolí přístavu několik požárů, povstalo také palermské obyvatelstvo a zbylá gotská posádka se urychleně vzdala do rukou Belisariovi. Pověst vítězného a nepřemožitelného vojevůdce mu vydala téměř bez boje celý rozlehlý, úrodný a bohatý ostrov.Jelikož úspěch slavil i generál Mundus v Dalmácii, kde dobyl opevněný přístav Split, král Theodat začal potají vyjednávat o uzavření míru. Údajně nabízel Justiniánovi i vazalskou smlouvu či úplné předání Itálie do byzantských rukou. Gotská šlechta však svému nového králi příliš nedůvěřovala a rozhodně nebyl obávanou královskou autoritou. Aniž svého krále informovali, vypravili se gotští šlechtici se svými bojovníky do Dalmácie, kde ve velké krvavé bitvě byl generál Mundus zabit a zdecimované vojsko ustoupilo zpět do Ilyrie. Těžké ztráty však donutily i Goty stáhnout se po bitvě do Itálie. Když se nadto začaly šířit zprávy o jakémsi velkém protibyzantském povstání v severní Africe, proti kterému bude muset Belisarius ze Sicilie neprodleně zasáhnout, Theodat rychle obrátil, ihned poslal Justiniánovi pohrdavý a urážlivý vzkaz a vyslal vlastní armádu zmocnit se nazpět nikým již nehájeného Splitu.
Povstání v Africe skutečně vypuklo. Po Belisariově odjezdu nastoupili císařští výběrčí daní a s nesmírnou vytrvalostí brali zejména chudým a bezmocným hned dvojmo - jednak pro císaře,jednak do vlastních kapes, což vytvářelo podhoubí pro masivní korupci a rozkrádání, měl Belisariův správce Šalamoun těžkou úlohu. Nespokojenost a ojedinělé revolty propukaly ve městech i na venkově. Jádro skutečné vzpoury ale tvořili spojenečtí vojáci neortodoxního náboženského vyznání (zejména Hunové a Thrákové), kteří byli na císařův rozkaz tvrdě nuceni k opuštění zejména ariánského "bludařství". Jejich hněv se obrátil proti představiteli císařské moci - Šalamounovi. Ten se pokusil proti nespokojencům vojensky zasáhnout, ale poslušnost mu vypověděla vlastní palácová stráž a musel uprchnout na Sicílii. Velitelem povstalecké armády se stal Thrák Socas a po vydrancování Kartága se k němu připojily i některé venkovské vojenské oddíly dosud bojující s povstalými maurskými kmeny ve vnitrozemí. Do jeho armády vstoupily i stovky Vandalů, kterým se podařilo prchnout ze zajetí nebo dosud někde skrývali. Belisarius se na jaře r.536 náhle vylodil v Karthágu s pouhou stovkou svých Dvorských kyrysníků a chmurně prohlížel vydrancované paláce. Nejenže se mu nikdo nepostavil na odpor ale rychle se k němu ve městě seběhlo na dva tisíce loyálních vojáků kteří se k povstaleckému vojsku z různých důvodů nepřipojili. Generálovo jméno a pověst bylo dostatečnou zárukou, kam se v nastalem chaosu obrátit. S tímto vojskem Belisarius vyrazil proti sedmitisícové armádě vzbouřenců. U městečka Memres využil příznivého větru, který valil nepříteli do oči spousty prachu a písku, čelním útokem rozdrtil formaci Vandalů a zbytek povstalecké armády se obrátil na úprk. Ani poslední vojenské vystoupení kdysi obávaného kmene nedopadlo nijak slavně. V očekávání brzkého císařova rozkazu k vpádu do Itálie se Belisarius po této krátké bitvě rychle vrátil na Sicilii, když v Kartágu pověřil likvidací zbývajících vzbouřenců svého budoucího zetě Hildigera. Belisarius zde musel urovnat rozepře svých velitelů a své energické manželky Antoniny a připravoval se k vyplutí. Rozkaz však dlouho nepřicházel. Justinián hodlal nejprve napravit neúspěch v Dalmacii a vypravil novou armádu z Ilyrie, která se opět Splitu zmocnila a Belisarius konečně obdržel povel k vyplutí.
Opakovala se situace ze Sicilie. Poté, co za slib bohaté odměny zběhl gotský velitel opevněného města Regia, počaly gotské posádky ze všech ostatních opevněných jihoitalských měst před rychle postupujícím Belisariem zběsile prchat na sever. Za měsíc po vylodění tak byzantské vojsko stanulo před hradbami Neapole, z jehož hradeb se Gotové okázale holedbali, že jich je větší počet než celého Belisariova vojska (čitajícího tou dobou asi 10 000 mužů). Neapolský starosta se dostavil před Belisaria a oznámil mu, že jsou loyální ke králi Theodatovi, neboť jim nic jiného nezbývá a gotská posádka má od krále rozkaz Neapol za každou cenu ubránit, jinak nechá Theodat zmasakrovat jejich rodiny na severu. Přesto však se starostovi podařilo tajně generálovi sdělit, že holedbání Gotů je zcela nepravdivé a není jich v celé Neapoli více než 1500. Po 18 dnech neúspěšného obléhání proniklo za městské hradby několik stovek vojáků starým, polozříceným a zapomenutým akvaduktem, díky čemuž Neapol téže noci padla Belisariovi do rukou. Pád Neapole měl ještě jeden nečekaný efekt. Gotská šlechta již jen čekala na záminku jak neschopného, chvástavého a arogantního Theodata svrhnout a za nového krále zvolila proslulého válečníka Vitiga. Svržený prchající král Theodat byl nedaleko Ravenny dohnán a zavražděn. Mezitím Frankové vskutku zaútočili a drancovali severní gotské državy. Velký počet bojovníků byl též v Dalmácii a Vitiges neměl dostatek sil, se kterými by se mohl odvážit udeřit na Belisaria. Posílil tedy gotskou posádku Říma a v Ravenně uzavřel sňatek s dcerou zavražděné královny Amalasonthy, Matasonthou, která jako vnučka Theodoricha Velikého měla posílit jeho královské právo. Poté Vitiges za výkupné a územní ústupky uzavřel mír s Franky a stahoval uvolněné vojenské oddíly k Římu. Belisariova pověst však byla rychlejší. Papež, římský senát a další patriciové mu otevřeli brány (v prosinci r. 536) a gotská římská posádka rozhodně nečekala, až bude mít možnost měřit síly s obávaným Belisariem v římských ulicích, kterému pověst již dala podobu polobožského héroa - hrdiny. Po slavném uvítání, po obvyklé výměně bohatých darů a poct však Belisarius naproti očekáváním vlastních velitelů i Římanů netáhl na Ravennu, již od dob posledních západořímských císařů nové sídelní město upadající říše, přinejmenším Itálie, ale dal zpevňovat zchátralé hradby a rovněž plnit sýpky v Římě přivezeným sicilským obilím. Další zásoby hromadil z římského venkova a dal verbovat a cvičit také nové vojenské oddíly.
Tři měsíce trvalo než Vitiges shromáždil celou armádu svého království a vytáhl proti Římu. Historik Prokopius z Cesareje uvádí 150 000 Gótů, což je údaj pravděpodbně silně přehnaný, v každém případě však byl poměr sil velice nevyrovnaný. První střetnutí proběhlo u Mulvijského mostu, 2 míle od Říma. Jeho získání bylo pro Vitiga nezbytností a pohled na zdánlivě nekonečný proud blížících se Gotů způsobil mezi obránci mostu paniku a úprk. Kolony gotských jezdců začaly překonávat řeku, když narazili na samotného Belisaria mířícího s nevelkým počtem svých tělesných stráží na inspekci. Vypukla prudká a zuřivá řež, ve které Gótové až příliš bezhlavě a neorganizovaně usilovali o zabití nebo zajetí slavného byzantského generála. Ten nejenže díky železné kázni a získané profesionalitě svých stráží dokázal tří hodiny držet pozice proti obrovské přesile, ale nakonec zdecimované gotské houfy zahnal na ústup. Doufal, že posádka ve věžích mostu se ještě stále úspěšně brání, což byla ovšem lichá naděje. Generál nařídil organizovaný ústup, během kterého byly dotírající čerstvé skupiny jízdních Gotů decimovány palbou z luků. V Římě však postupně přicházející ranění zaměnili padlého Belisariova podkoního Maxentia za generála samého a rychle se rozšířila zvěst že Belisarius je mrtev. Způsobilo to nemálo zmatků a Belisariovi věrní s vypětím všech sil vyvraceli tuto nebezpečnou poplašnou zprávu. Když generál se svým prořídlým oddílem do města konečně dorazil, morálka armády se ihned zvedla na obvyklou úroveň. Na poradě pak měl Belisarius s úsměvem prohlásil, že si je jist gotskou porážkou. Deputace římských senátorů byla šokována sebevědomím "Řeků" a nebyla sto pochopit, proč střetnutí u Mulvijského mostu pokládají za své vítězství a předzvěst totální porážky nepřítele. Kromě faktu že Gotům nebyla k ničemu jejich veliká početní převaha, trvale projevovali neorganizovanost a pouhou živelnost svých útoků, generál zejména vsázel na skutečnost, že tak početnou armádu Vitiges není a nebude schopen ovládat. Další dny obléhání tomu nasvědčovaly. Početné gotské vojsko se rozložilo v několik táboreh kolem Říma na levém i pravém břehu Tibery a dotíralo postupně na různých místech. Obléhací věže přisouvané k hradbám neposkytovaly dobré krytí svým posádkám a větší dostřel byzantských luků, nadto z vyvýšeného místa Gotům znemožňoval krýt se vlastní účinnou střelbou. Postupující směstnané šiky gotské pěchoty pak byly zcela bezbranné proti husté a koordinované palbě. Belisarius přikázal pobít zejména volská spřežení táhnoucí obléhací věže a ty pak zůstávaly na bojišti opuštěné a nepohyblivé. Při výpadech pak byly snadno zapáleny a zničeny. Gotové útočící přes řeku,jednak po Aeliánském mostě, jednak čluny po vodě, se sice probili až k Hadriánovu mausoleu (Andělskému hradu), ale od této nepřístupné pevnosti byli odraženi. Gotové z člunů jim nebyli schopni přispěchat na pomoc útokem do týla Byzantinců, neboť zapadli v bahnitých mělčinách Tibery a byli později s drtivými ztrátami zahnáni zpět přes řeku. Jinde zase u tzv. "Ohrady" u Praenestinské brány přiléhající k hradbám byl velký počet Gotů do "ohrady" vpuštěn po předstíraném slabém odporu a tam pak masakrován jak palbou z hradeb, tak vycvičenými Isaury kteří svými dýkami působili v řadách nepřátel vážné trhliny. Právě velký počet Gotů jim na stísněném prostoru znemožňoval jakékoliv krytí i obranu. Protiútok Belisariových "Dvorských kyrysníků" s generálem v čele z Praenestinské brány nakonec způsobil bezhlavý úprk tohoto zmasakrovaného oddílu zpět do jejich tábora. Po tak vážných neúspěších gotské masivní útoky polevily. Belisarius jich využil ke zlepšení morálky svého vojska tím, že vodní mlýny, poháněné původně nyní zazděnými římskými akvadukty nahradil nouzovými mlýny na lodicích, poháněných tokem Tibery a vojáci měli vždy k dispozici dostatek čerstvého chleba. Přesto před budoucí možnou hrozbou vyhladovění ze stále velice lidnatého Říma dal Belisarius posílat po moři, později i po souší do bezpečí tisíce římských občanů, zejména starců,žen a dětí. Poslal také další listy císaři do Konstantinopole a žádal o posily. Gotské tábory byly stále odvážněji znepokojovány záškodnickými akcemi a občas byl přepaden a zmasakrován i větší počet Gotů provádějících průzkum či zajišťujících zásoby. V přepadech ze zálohy zde vynikli hlavně severoafričtí Maurové. V květnu r. 537 konečně přišly jisté posily pod generálem Martinem, Vitiges se však ještě předtím zmocnil římského přístavu a odřízl tak jediné zásobování města potravinami. Nevelké posily však nijak nemohly změnit trvající hluboký nepoměr sil a za patové situace uběhl téměř celý zbytek roku. Přes trvající odvážné a úspěšné výpady i daleko za hradby Belisariovy síly nemohly odrazit nepřítele od hradeb a Vitiges nehodlal zdánlivě jistou koříst přes všechny dosavadní závažné neúspěchy pustit ze sevření. Ukončení obležení Říma by znamenalo obrovskou morální prohru s jistě fatálními důsledky a to nový gotský král již vůbec nechtěl riskovat. Musel zvítězit. Musel zničit Belisaria s jeho armádou a obhájit tak svůj trůn hlavně proti věčně se bouřícím gotským šlechticům.
Přes odsun části civilního obyvatelstva a přes veškerá opatření k zajištění potravy jí ve městě s ubíhajícími měsíci rychle ubývalo. Výpady z města se staly již výhradně výpravami zásobovacími a jezdec, který Gotům doslova před nosem mečem požal a odnesl snop obilí, byl při návratu do Říma nadšeně slaven jako velký hrdina, vracející se z vítězné bitvy. Nejvýznačnějšími událostmi závěru roku byl pokus o zradu z řad římského duchovenstva, jež se pokusilo zkontaktovat Vitiga a nabídnout mu otevření některé z městských bran. Hlavní organizátor spřisahání, papež Silvestr byl Belisariem zbaven odznaků svého úřadu a vyhnán z města. Brzy po této události došlo k nerozhodné bitvě před Pincijskou bránou, kde byl útok Belisariovy jízdy zastaven silnou palbou Gotů z vysoké pevnosti zbudované mezi dvěma římskými akvadukty a následně zatlačen zpět k hradbám. Jen Belisariova autorita umožnila, že se jízda neobrátila k zběsilému úprku, po kterém by celá za nimi se nacházející byzantská pěchota byla odsouzena k vybití či zajetí. Mezitím však na Neronově pláni generál Valentin napadl s maurskou jízdou, následovaný čerstvě vycvičenou římskou pěchotou jiný gotský tábor a zahnal Goty na úprk směrem k již zmíněnému Mulvijskému mostu. Jeho opanováním a zničením by Vitiges přišel o nejvýznamnější zásobovací cestu ze severu a uvrhl by oblehatele vzhledem k jejich počtu do ještě vážnější nouze než obléhané. Nová římská pěchota však zklamala na celé čáře a počala opuštěný gotský tábor drancovat. Gotové, sotvaže zjistili že nejsou pronásledování se zastavili, znovu zformovali a zastihli římskou pěchotu v táboře neschopnou žádného organizovaného odporu. Generál Valentin s jízdními Maury ustoupil a nijak neželel ztrát v řadách Římanů.
Pár let nato jej podezíravostí již nahlodaný císař poslal opět do Itálie kdy jednak díky neschopným dvorským místodržícím a generálům, kteří z dobytých italských držav toužili vydřít jen okamžitý zisk a vojensky vršili téměř jen jednu katastrofu za druhou, jednak z dalších komplikací vzniklých z nástupnictví na gotský trůn, vpádu Franků, jakož i řevnivosti různých byzantských vysokých úředníků a velitelů mezi sebou se Belisariem dobyté italské panství rychle zúžilo na posledních pár velkých měst s nejbližším okolím. Téměř bez vojska a bez peněz Belisarius přes rok udržoval neudržitelné a krátkodobě dokázal znovudobýt i samotný Řím na gotském králi Totilovi. Vydržoval vojsko do poslední chvíle z vlastních prostředků a když se nedočkal posil ani peněz z Konstantinopole, složil velení a vrátil se ke dvoru. Jeho poslední, a opět úspěšné vojenské působení bylo za vpádu protobulharských kmenů které snadno pronikly slabými římskými posádkami na Dunaji až k samotné Konstantinopoli. S narychlo sebranými oddíly městské milice, palácových stráží a veteránů Bulhary porazil a přiměl k ústupu. Jeho chotí a neúnavnou pomocnicí a celoživotní oporou byla bývalá herečka Antonina, důvěrnice a přítelkyně, exspolupracovnice samotné velice schopné, energické a podnikavé císařovny Theodory.
Mimořádně schopný vojevůdce měl zejména u dvora, zvláště mezi řadou neschopných dvorních generálů řadu odpůrců a otevřených nepřátel. Jeho vršící se obrovské vojenské úspěchy jim daly nepřeberné množství materiálu k očerňování a pomlouvání Belisaria u císaře. Nejdramatičtější průběh a dá se říci vážný počátek generálova pádu (první pomluvy Belisaria z osobních mocenských ambicí zazněly dle dobových kronikářů již po vítězství nad Vandaly v Africe, ale neměly ještě velkou váhu) mělo jeho osočení nepřáteli u dvora v Konstantinopoli (po Belisariově rychlém, pádném a drtivém vítězství nad Goty v Itálii) z touhy prohlásit se v Římě západořímským císařem. V jeho prospěch nejpřesvědčivěji svědčí samotný fakt že ačkoliv velel velké vítězné armádě, poražení Gótové slibovali poslušnost a plnou loyalitu v případě Belisariovy inaugurace v Římě, Belisarius všechny takovéto návrhy a výzvy rozhořčeně odmítl a spěšně odjel do Konstantinopole vyvrátit osobně u dvora pomluvy ze svých mocenských ambicí.
Podle legendy se Belisarius znelíbil císaři a ten ho nechal oslepit. Bývalý vojevůdce pak až do své smrti žil jako slepý žebrák. Legenda byla malíři a sochaři 18. století používana jako alegorie nespravedlnosti. Na známém Davidově obraze je motiv nespravedlnosti doplněn jednak o motiv soucitu (žena, která dává almužnu), jednak o motiv prozření (voják, který poznává svého bývalého generála).
Prokopius z Cesareje (tajemník, správce a příležitostný letopisec ve službách Belisariovy manželky) uvádí, že zášť a závist k úspěchům neúplatného a loyálního penzionovaného generála v dvorských kruzích obrovsky posílila po smrti císařovny Theodory a vzniklo spiknutí mající Belisaria odstranit navždy a definitivně. Mučením bylo ze zatčených Belisariových služebníků (vč. Prokopia samotného) vynuceno doznání o pánových přípravách spiknutí proti císaři. Údajně byl podle Prokopia císařem Belisarius „milostivě“ „pouze“ zbaven veškerého majetku, funkcí, hodností a titulů a oslepen. Brzy však vyšetřování prokázalo, že se Belisarius ničeho nedopustil a proto mu císař všechny statky i funkce navrátil. Jen několik měsíců potom však zemřel na následky stáří, prožitých útrap a nemoci.
[editovat] Externí odkazy
[editovat] Bibliografie
- Geoffrey Greatrex: Rome and Persia at War, 502–532. Cairns, Leeds 1998, ISBN 0-905205-93-6 (Arca 37).
- Robert Graves: Hrabě Belisarius, 122–139. Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1948
- Procopius, History of the War
