Hirošige

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hirošigeho pamětní portrét od Kunisady Utagawy

Hirošige Utagawa japonsky 歌川広重, zvaný též Andó Hirošige (1797 Edo12. října 1858) byl proslulý japonský malíř a grafik 19. století, jehož práce ve stylu ukijo-e (浮世絵) měly silný vliv na evropské krajinářství, zejména na francouzské impresionisty. V Japonsku i jinde měl mnoho napodobitelů. Jeho dřevořezy mají většinou prosté motivy, jako jsou japonská města, mosty a hory. Většinou jsou doplněny stafáží.

Život[editovat | editovat zdroj]

Ceremoniální závod koní ve stanici Mija. Ze série Padesát tři stanic na cestě Tókaidó

Zprávy o jeho životě jsou sporé. Narodil se jako nejstarší syn do rodiny nižšího samurajského stupně jménem Andó, křestní jméno obdržel Tokutaró. Jeho otec Andó Genuemon zastával dědičné místo důstojníka hasičů v Edu, dnešním Tokiu.[1] Kolem roku 1806 seznámil Hirošiga amatérský malíř Okadžima Rinsai s malířským stylem Kanóm, vycházejícího z čínské tradice. V roce 1809 mu zemřeli oba rodiče, a tak se jako dvanáctiletý stal hlavou rodiny Andó. Ještě před smrtí mu otec předal svou funkci v hasičském sboru. Asi dva roky poté se Hirošige stal žákem malíře jménem Utagawa Tojohiro, čelného představitele školy ukijo-e.[2] Vzhledem k jeho talentu mu Tojohiro v roce 1812 povolil užívat rovněž příjmení Utagawa, což byl název školy, a signovat své práce jménem Hirošige. Předpona "hiro" byla odvozena z Tojohirova jména.

Poprvé se Hirošige oženil v roce 1821, když si vzal dceru kolegy hasiče. Ovdověl osmnáct let poté. V roce 1847 se oženil podruhé. Manželka se jmenovala Jasu, pocházela z rodiny sedláka a byla přibližně o 15 let mladší.[3] Z prvního manželství měl syna Nakadžiró, kterému v roce 1832 předal svůj úřad a cele se věnoval výtvarné činnosti. S druhou manželkou adoptovali dívku Tacu, která se později postupně provdala za dva Hirošigovy žáky, Hirošiga II. a Hirošiga III.

V létě 1832 pravděpodobně doprovázel šógunovo poselstvo, které jako každoročně dopravovalo do císařova sídla v Kjótu koně jako tribut. Po návratu do Eda zpracoval jednu ze svých nejslavnějších sérií dřevorytůPadesát tři stanic na cestě Tókaidó. Roku 1849 se odstěhoval do města Kanóshindó v okrese Nakabaši. Vypůjčil si peníze a postavil si tam dům. V roce 1856 přijal tonzuru a stal se budhistickým mnichem. To mu ale nebránilo v další profesní činnosti. Hirošige zemřel v říjnu 1858, pravděpodobně na choleru. Pohřben byl v budhistickém chrámu v Asakuse, což je dnes čtvrť Tokia.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ohňostroj u mostu Rjógoku. Ze série Sto pohledů na slavná místa v Edu

Hirošige je spolu s Hokusaiem považovaný za nejvýznamnějšího japonského krajináře.[4] Tvořil v intencích stylu ukijo-e, což znamená "obrazy probíhajícího, pomíjivého života".[5] Jeho tvorba vycházela vstříc požadavkům střední třídy, která v 19. století nacházela zálibu v poutích k budhistickým svatyním i výletech za přírodními zajímavostmi. Měšťané v dřevorytech nacházeli inspiraci k cestám nebo si jejich prostřednictvím oživovali vzpomínky na vykonané pouti. Hirošige ale také kreslil žánrové výjevy: herce a gejši v jejich prostředí, divadelní scény, trhy, každodenní život na jednotlivých stanicích. Právě v těchto případech se na jeho obrázcích někdy objevují prvky komična a sarkasmu. Ve svém díle zachytil i zvířata: ryby a ptáky. Především ale krajina byla Hirošigovou doménou. Dokázal vystihnout její atmosféru, zachytil lijáky, bouře i záři měsíce. Některé jeho obrazy mají poetický náboj. V zobrazení perspektivy se Hirošige zdokonalil pod vlivem holandských mědirytin, které se do Japonska dostávaly z holandské obchodní stanice na ostrově Dedžima.[6] Je otázkou, zda Hirošige všechna zobrazovaná místa navštívil. Pravděpodobnější je, že většinou pracoval na základě obrazových předloh.

Dřevoryty se zpravidla vydávaly v sériích listů, které vycházely postupně. Obyčejně zadal nakladatel některému z kreslířů zakázku, v níž byly specifikovány jednotlivé motivy nebo obsah série. Umělec pak vytvořil kresebnou předlohu. Dřevěné štočky pro tisk nevytvářel on, nýbrž specializovaný řezbář. Za kvalitní provedení tisku byl odpovědný tiskař. Všechny tři vyplácel nakladatel. Kreslíř předloh, jakým byl i Hirošige, stál ve společenské hierarchii na úrovni řemeslníka.

Hlavní série dřevořezů vytištěných na základě Hirošigových předloh[editovat | editovat zdroj]

  • 1831: Pohledy na slavná místa východního hlavního města
  • 1832–1834: Padesát tři stanic na cestě Tókaidó, vyšlo v mnoha reedicích v upravené podobě
  • 1832–1837: Pohledy na slavná místa naší země
  • 1834–1835: Osm pohledů z provincie Ómi; Pohledy na slavná místa v Kjótu; Pohledy na slavná místa v Ósace; Šest řek Tama v různých provinciích
  • 1835–1842: Šedesát devět stanic silnice Kiso; Prvotřídní restaurace a čajovny v Edu
  • 1853: Pohledy na slavná místa v Edu
  • 1853–1858: Pohledy na slavná místa z více než šedesát provincií
  • 1856–1858: Sto pohledů na slavná místa v Edu
  • 1858: Zápas kopců a vod
  • 1858–1859: Třicet šest pohledů na horu Fudži, dokončil jeho žák Hirošige II.

Vliv Hirošiga a japonského dřevořezu na evropské malířství[editovat | editovat zdroj]

Rušná ulice. Ze série Pohledy na slavná místa východního hlavního města

Existuje názor, že japonský dřevořez měl na evropské moderní umění stejný vliv jako kdysi antika na renesanci.[7] Zájem o Japonsko, jeho životní styl a umění se v Evropě datuje od pařížské světové výstavy 1867. Pro přijímání japonských vlivů do evropské kultury zavedl už v 70. letech 19. století francouzský historik umění Philippe Burty termín japonismus.[8] Japonské dřevořezy se začaly do Francie dovážet ve velkém a vzbudily zájem malířů, kteří se později stali vůdčími postavami moderních tendencí ve výtvarném umění. Vincent van Gogh kopíroval v roce 1887 dva Hirošigovy obrazy: Kvetoucí švestkový strom a Most v dešti.[9] Svého přítele Émila Zolu namaloval Edouard Manet v roce 1868 s japonským dřevorytem na zdi v pozadí a se spisem, v němž hájí Manetovu inklinaci k japonismu, v rukou. Od poloviny 60. let je Manetova inspirace japonskými dřevořezy, zejména pokud jde o uplatnění světlé barevnosti, nesporná.[10] Velkým ctitelem japonského umění ukijo-e, usilujícího o zachycení prchavého okamžiku, byl Claude Monet. U svého domu v Giverny vybudoval zahradu s japonským mostem[11] a interiér obytných místností zdobily desítky dřevořezů od Hirošiga a dalších japonských autorů. Sběratelem japonských dřevořezů byl také Edgar Degas. Inspirovala ho hlavně jejich asymetrická kompozice a mihotavá barevnost. Snad nejvíce ovlivnil Hirošige Jamese Whistlera, amerického malíře žijícího v Paříži a Londýně. Whistler se podílel zásadním způsobem na přijetí japonismu v Anglii.[12]

Recepce Hirošiga a japonského dřevořezu v Čechách[editovat | editovat zdroj]

Stanice Oiso. Ze série Padesát tři stanic na cestě Tókaidó

Od 2. poloviny 19. století nacházelo japonské umění odezvu také v Čechách. Na zdejší umělce nejvíce zapůsobili kromě Hirošiga také Hokusai a Ogata Kórin. Podrobně se tomuto procesu, projevujícímku se nejen v malířství, ale i v uměleckém řemesle a architektuře, věnovala ve své monografii Markéta Hánová.[13] Nejvýraznějším představitelem japonismu v Čechách byl malíř Emil Orlík, kterého jeho zájem zavedl až do Japonska. Pod vlivem japonských výtvarníků vytvářel barevné lepty v prvním desetiletí 20. století Vojtěch Preissig. Japonizující motivy ve větší či menší míře nalezneme i v tvorbě malířů T. F. Šimona, Maxe Švabinského (obraz Rajky, 1904), Josefa Váchala nebo pohádkových ilustracích Artuše Schreinera.[14]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Schlombs, Adele, Hiroshige. Meister japanischer Ukiyoe-Holzschnitte, Taschen, Köln 2007, s. 92, ISBN 978-3-8228-5161-6
  2. Piojan, José, Dějiny umění, sv. 4, Odeon, Praha 1979, s. 321
  3. Schlombs, A., Hiroshige, s. 49
  4. Huyghe, René, (ed.), Umění nové doby, Odeon, Praha 1974, s. 147
  5. Growe, Bernd, Degas, Nakladatelství Slovart, Praha 2004, s. 64, ISBN 80-7209-516-1
  6. Schlombs, A., Hiroshige, s. 35
  7. Metzger, Rainer – Walther Ingo F., Vincent van Gogh, Nakladatelství Slovart, Praha 2003, s. 86, ISBN 978-3-7913-4396-9
  8. Burty, Philippe, Japonisme, In: La Renaissance littéraire et artistique 4, 1872, s. 25-26
  9. Walther, Ingo F., Vincent van Gogh, Nakladatelství Slovart, Praha 2002, s. 25, ISBN 3-8228-1012-6
  10. Prahl, Roman, Edouard Manet, Odeon, Praha 1991, s. 36, ISBN 80-207-0235-0
  11. Krsek, Ivo, Claude Monet, Odeon, Praha 1982, s. 72
  12. Schlombs, A., Hiroshige, s. 87
  13. Hánová, Markéta, Japonismus ve výtvarném umění v Čechách, Národní galerie v Praze, Praha 2010, ISBN 978-80-7035-468-1
  14. Hánová, M., Japonismus, s. 39-124

Literatura neuvedená v Referencích[editovat | editovat zdroj]

  • Beneš, Vincenc, Japonský dřevoryt, Umělecký měsíčník 2, 1913, s. 101-102, 146-147
  • Hánová, Markéta, Japonské vize krajin, Národní galerie, Praha 2009, ISBN 978-80-7035-406-3
  • Špála, Václav, Povaha japonského umění, Volné směry 17, 1913, s. 83-85

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Utagawa Hiroshige ve Wikimedia Commons