Dřevořez
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dřevořez či vrubořez nebo linkořez, jedná se o speciální řemeslné techniky zdobení dřeva, kterými jsou nejčastěji zdobeny běžné dřevěné předměty určené pro domácnost. Někdy se tyto techniky užívají společně s technikou intarzie nebo marketerie.
Obsah |
[editovat] Technika dřevořezu
Dřevořez se tiskne z vyhlazené dřevěné desky (štočku) a tato deska je řezaná ze dřeva podél kmene, po létech, nikoli napříč, jako je tomu u desky na dřevoryt. Proto bývá u dřevořezových tisků patrná kresba dřeva a je tím také ovlivněn směr a způsob rytí, protože rytí po létech je mnohem snazší než proti nim. Grafik vybírá různými dlátky a noži ze štočku to, co má být ve výsledném tisku bílé. Ozdobné motivy se nejprve na opracovávané dřevo předkreslí a poté se podle této kresby motivy postupně vydlabávají speciálními dláty a řezbářskými noži.
Původním dřevořezovým postupem je odebírat okolí kresby a vytvářet tak žebrovitě vystupující černou linii pozdějšího tisku, která musí být poměrně silná, aby se zamezilo jejímu prasknutí. Od 15. století se ale objevují dřevořezy, na kterých je odřezána linie kresby a pozadí je tmavé, tzv. dřevořezy bílé linie. V moderní době se kombinují oba přístupy.
Deska se před tiskem naválí barvou, přiloží se na ni papír a grafika se mírným tlakem a třením otiskne. K tisku lze použít lis, ale dodnes se často tiskne i ručně, tlakem ruky nebo tiskařské kostice. Při takovém způsobu tisku se deska tolik neopotřebovává, nehrozí ulomení reliéfní linie a grafik může ještě ovlivnit výslednou podobu tisku, takže každý list je svým způsobem unikát.
[editovat] Dřevořez v umění
Dřevořez byl znám už od starověku. Mezi první předchůdce dřevořezu patřila podobně jako u kamenorytu různá razítka starých Egypťanů a Babylóňanů. Staří Římané používali tzv. „tesserae signatoriae“, kterými označovali své jmění. Pestrý tisk vzorů na látky byl známý v Orientu již od 4. stol. př. Kr., kdežto do Evropy se dostal patrně až počátkem 18. stol.
Z Asie, kde byl dřevořez používán k potisku hedvábí a papíru, byla tato technika ve 13. století dovezena mořeplavci do Evropy - Itálie a Španělsko. První užití v Evropě bylo k tisku karet, iniciál v knihách a výjevů s náboženskou tématikou. Ve 14. století techniku využívá Guttenberg k ilustračnímu tisku knih. První evropské dřevořezy vznikly patrně již kolem roku 1400 patrně v okolí Bavorska a Solnohradska. Měly nahradit barevné miniatury v rukopisech a byly proto určeny ke kolorování. Vynález knihtisku kolem roku 1440 přinesl pravý rozkvět dřevořezu. Souviselo s ním totiž rozšíření papíru a zásluhou dřevořezu a knihtisku přestávalo být umění přepychem a bylo dosažitelné i pro průměrného měšťana. Grafiky byly nejprve do knih vlepovány, protože tehdejší doba neuměla v tisku technicky zvládnout různou výšku liter a štočku. Hlavními centry ilustrovaných knih byla německá města Augsburg, Ulm a později Norimberk, z této tradice vyšel i geniální grafik Albrecht Dürer. Mezi jeho hlavní dřevořezové cykly patří Malé pašije, Velké pašije, Apokalypsa, Život Mariin. Kleinmeister – mistři v malém (Hans Schäufelein, Lucas Cranach starší, Hans Holbein mladší, Lucas von Leyden,…) Technika dřevořezu dále přetrvává v lidové tvorbě a je znovuobjevena na konci 19. stol., kdy umělcům jako byl Paul Gauguin vyhovovala jeho plošnost, jednoduchost a přírodní materiál a starobylost. Dřevořez byl poté velmi využíván expresionisty (Edvard Munch, Die Brücke, Der Blaue Reiter), kterým navíc poskytoval možnost výrazu.
Zcela specifickou odnož dřevořezu tvoří japonský dřevořez.
[editovat] Použitý zdroj
- Karel Štrunc, Miloš Nevařil - Techniky malířské a kašérské práce, vydalo Státní nakladatelství technické literatury v roce 1985, katalogové číslo 04-309-85
[editovat] Literatura
- BALEKA Jan: Výtvarné umění. Výkladový slovník. Malířství, sochařství, grafika, Praha 1997
- BOUDA Cyril: Grafické techniky, Praha 1979²
- HOURA Miroslav: Jak se dívat na grafiku, Praha 1971
- KREJČA Aleš: Grafické techniky, Praha 1994²
- MARCO Jindřich: O grafice, Praha 1981
- RAMBOUSEK Jan: Dřevořez, dřevoryt a příbuzné techniky, Praha 1957
- kolektiv: Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, Praha 1999
