Paul Gauguin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Paul Gauguin

Eugène Henri Paul Gauguin (7. června 1848 Paříž8. května 1903 Atuona, Markézy) byl francouzský malíř, vůdčí osobnost postimpresionismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 antibonapartovskému novináři Clovisi Gauguinovi a Aline, rozené Tristanové, dceři radikální feministky Flory Tristanové.

Když se roku 1852 dostal k moci Napoleon III., rozhodl se Clovis pro jistotu i s manželkou a dvěma dětmi, Marií a Paulem, odcestovat do Peru, kde měla Aline příbuzné. Náročnou plavbu však Clovis nepřežil.

U matčiných příbuzných v Limě prožil Paul rané dětství, ale po několika letech se s nimi jeho matka nepohodla a i s dětmi se roku 1854 vrátila do Paříže. Tam se Aline ujal bohatý burzián a sběratel umění Gustavo Arosa. Když zemřela, přijal Paulovu sestru Marii a Paula do svojí rodiny. Gauguin se přihlásil k obchodnímu námořnictvu. V letech 18681871 absolvoval námořní vojenskou službu, po jejím ukončení získal práci u burzovního makléře Bertina, kde působil jako úředník v jeho kanceláři. V tomto zaměstnání si Paul počínal obdivuhodně dobře - byl zrovna čas velkého hospodářského vzestupu a obchodníci na burze vydělávali obrovské peníze.

V té době začal ve volném čase malovat a sochařit. Také nakupoval obrazy prozatím zatracovaných impresionistů, se kterými, zvláště pak s Pissarrem, se seznámil v Arosově rodině.

Jeho první a jedinou ženou se stala Dánka Mette-Sofie Gadová, se kterou se oženil roku 1873. S ní měl čtyři syny (Emil, Clovis, Jean-René a Paul Rollon zvaný Pola) a dceru Aline. Také díky ní Gauguin ze svých výdělků nenashromáždil větší množství peněz, protože Mette je obratně utrácela.

Když pak nastal propad na burze (1883), Paul přišel o práci a jejich manželství se zhroutilo. Když Mette zjistila, že ji a děti hodlá živit malováním, odjela zpět do své vlasti. Paul se poté protloukal jak mohl, ze zbohatlíka se stal tulák. Žít v Paříži pro něj bylo příliš nákladné, proto v té době často pobýval a maloval v Bretani v městě Pont-Aven. Velké pokroky ve své tvorbě ale nedělal, stále se držel k obrazu svému pozměněného impresionismu.

Po nějaké době se s přítelem Lavalem vydali za prací úředníka do Střední Ameriky, kde u přístavu Colón probíhal první - francouzský - pokus o stavbu Panamského průplavu. Brzy však práci v otřesně špinavém přístavu nemohli snést a uchýlili se na ostrov Martinik. Během pobytu na tomto ostrově namaloval Gauguin jen 12 pláten, ale na těch je vidět velký pokrok v hledání sebe sama (například plátno Pod mangovníky).

Pod mangovníky z roku 1887

Po návratu žil střídavě v Paříži a Pont-Avenu, ale život v Evropě jej začal znechucovat. V té době došlo k osudovému setkání: galerista Theo van Gogh Gauguinovi představil svého bratra Vincenta. Theo navrhl, aby oba malíři zkusili vést společnou domácnost ve Vincentově oblíbeném městě Arles, ale jejich nedlouhé soužití skončilo absolutní katastrofou, když se van Gogh pokusil na Gauguina zaútočit nožem a poté se sám zmrzačil.

Gauguin se opět uchýlil do Bretaně, ale atmosféra v Pont-Avenu, který se mezitím stal oblíbeným cílem umělců i výletníků, mu přestala vyhovovat, a proto se tentokrát usadil v rybářském Le Pouldu. Kvůli nevydařeným finančním spekulacím a následným dluhům se rozhodl uniknout na Tahiti, podle jeho představ stále civilizací nedotčeného tropického ráje. V pařížské aukční síni u Drouota uspořádal aukci svých děl, která mu vynesla dost prostředků na cestu a přibližně tři roky života v Tichomoří.

Manao tupapau (Duch mrtvých bdí) z roku 1892 – jedno z malířových nejkontroverznějších pláten

Po příjezdu se usadil v městě Papeete, správním centru Tahiti, ale to brzy vyměnil za vesnici Mataica. Našel si domorodou ženu Teha'amanu jako milenku a modelku pro své obrazy.

Když mu došly vydělané peníze, vrátil se do Paříže, kde uspořádal prodejní výstavu svých děl, která však nebyla tak úspěšná jako dražba před odjezdem. Zavítal do milované Bretaně, kde se v přístavu Concarneau připletl do rvačky a utrpěl těžkou zlomeninu nohy. Také díky postupující syfilidě se mu toto zranění již nikdy plně nezhojilo.

Roku 1897 se pokusil o sebevraždu, ale byl zachráněn. Podnikl novou cestu do Tichomoří, tentokrát měl, se zastávkou na Tahiti, namířeno na Markézy, kde se usadil na malém ostrově Hiva-Oa. Galerista Vollard se uvolil mu posílat pravidelnou apanáž ve výši, která na Markézách znamenala slušný příjem. Navzdory klidnému životu bez existenčních problémů se jeho syfilida rychle zhoršovala a malíř se stal závislým na uklidňujícím morfiu a alkoholu.

Paul Gauguin zemřel 8. května 1903 na zástavu srdce.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Paul Gauguin vyšel z impresionismu, ale postupně si vytvořil vlastní osobitý styl.

Svůj první obraz – Lesík ve Viroflay – vytvořil v roce 1876. Poté se stává žákem Camilla Pissarra.

Díky krátkému pobytu na Martiniku nalezl vlastní styl, což dokazuje obraz Žlutý Kristus.

Po návratu do Francie získal obdiv a uznání. Jedním z jeho přívrženců je i Vincent van Gogh. Nějaký čas žil v Bretani, ale pořád musel myslet na exotické kraje, a proto odcestoval na Tahiti. Na obrazech Tahitské ženy a Arearea se snaží ukázat Tahiti jako ráj nezkažený civilizací.

Mezi jeho vrcholná díla patří Už nikdy (1897) a Dívky s květy mangovníku (1899).

Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Vlastní díla Paula Gauguina[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Galerie[editovat | editovat zdroj]