Globální oteplování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o současných klimatických změnách 20. a 21. století. O předešlých změnách klimatu a o tématu obecně pojednává článek Klimatické změny.
Globální střední teplota od r. 1880 do r. 2013 podle instrumentálních měření. Černá čára je roční průměr a červená čára je pětiletý klouzavý průměr. Patrný je vzestup globálních teplot.
Mapa odchylek 10letých průměrů teploty za období 2000—2009) proti průměru 1951—1980.
Koncentrace atmosférického CO2 za posledních 650 tisíc let.
Koncentrace atmosférického CO2 za posledních 65 let - měření stanice Muana Loa, Havaj

Výraz globální oteplování, resp. změna klimatu, je v současnosti používán především pro poslední oteplování, které započalo na začátku 20. století a projevuje se jednoznačným a pokračujícím růstem průměrné teploty klimatického systému Země[1] a které je, dle názoru většiny vědců, silně ovlivněno aktivitami člověka.[2] K většině oteplování (90 %) od roku 1971 došlo v oceánech.[2] Přestože oceány hrají dominantní roli v akumulaci energie, termín "globální oteplování" je také používán pro zvyšování průměrné teploty vzduchu a povrchových vod.[3][4] Od počátku 20. století došlo k nárůstu teploty vzduchu a povrchových vod o 0,8 °C, z toho asi dvě třetiny nárůstu nastaly od roku 1980.[5] Každé z posledních tří desetiletí bylo postupně na povrchu Země teplejší, než jakékoli z předcházející desetiletí od roku 1850.[6]

Postupně dochází k zpřesňování vědeckého chápání příčin globálního oteplování. Vědecký panel IPCC vydává v pravidelných šestiletých cyklech tzv. "hodnotící zprávy", které provádějí souhrny relevantní vědecké literatury v oboru. Zatím poslední hodnotící zpráva, postupně zveřejňovaná od konce roku 2013 uvádí, že vědci jsou si na 95—100 % jisti, že většina současného globálního oteplování je způsobena zvýšenými koncentracemi skleníkových plynů a že k navyšování koncentrací dochází v důsledku lidských aktivit a že primární příčinou nárůstu teplot jsou emise CO2 v důsledku lidské činnosti především spalováním fosilních paliv a změnami využití krajiny jako je odlesňování.[7][8] Tato zjištění akceptují státní akademie věd všech významných industrializovaných států a nejsou zpochybněna jakýmkoliv státním či mezinárodním vědeckým orgánem.[9] [10]

Do roku 2100 by měla povrchová teplota na Zemi stoupnout o 0,3 až 1,7 °C pro scénáře s výrazným snižováním produkce CO2, resp. o 2,6 až 4,8 °C pro scénář s dnešním tempem produkce CO2.[11] Nejistoty v odhadech nárůstu teploty plynou z používání modelů s různou citlivostí změny teploty na koncentraci skleníkových plynů.[12] [13] Očekávané budoucí oteplování a související změny však nejsou rovnoměrné a budou se lišit mezi jednotlivými světovými regiony.[14] Čekají se nadále krátkodobé extrémy — jak kladné, tak záporné. Mezi očekávané důsledky globálního oteplování patří zvyšování hladiny moří, změny v množství a formě srážek, rozšiřování subtropických pouští.[15] Předpokládá se, že oteplení bude nejvýraznější v Arktidě[16] a bude spojeno s pokračujícím táním ledovců, věčně zmrzlé půdy a mořského ledu. Mezi další očekávané jevy patří extrémní projevy počasí, jako jsou období veder, suchá období, přívalové deště, ale také okyselování oceánů či vymírání druhů. Z následků významných pro člověka se uvádí především ztráta potravinové bezpečnosti díky klesajícímu výnosu zemědělských plodin a ztráta přirozeného prostředí záplavami pobřežních oblastí.[17] Na zjištění vědců reagují politici, kteří postupně připravují jak adaptační, tak mitigační strategie. Nejdůležitějším politickým aktem je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a k ní patřící Kjótský protokol.

Přestože mezi klimatology, publikujícími v odborných článcích o této problematice existuje dnes 97% shoda na tom, že globální oteplování existuje a že má antropogenní příčiny,[18] existují někteří vědci, novináři a politici, kteří mají na průběh a příčiny globálního oteplování odlišné názory. Jako možné příčiny oteplování jsou označovány například klimatický cyklus Země,[19] působení kosmického záření, resp. sluneční vítr,[20] pohyb Sluneční soustavy[21] či freony.[22] Obdobně panují odlišné názory na projevy oteplování. Zdaleka ne všechny extrémní projevy počasí lze přičítat na vrub globálního oteplování, např. povodně v ČR, či hurikány v USA. Výrazně větší rozpory pak panují v otázkách, zda se vyplatí proti oteplování přijímat nějaká výraznější opatření.[23] Část politiků, především pravicových nesouhlasí, buď vůbec s tím, že by za oteplování mohl člověk, ale především pak s tím, že by proti jeho příčinám měla být přijímána jakákoliv opatření, protože ta by znamenala omezení ekonomické svobody.[24]

Pozorované projevy globálního oteplování[editovat | editovat zdroj]

Oteplování oceánů a moří[editovat | editovat zdroj]

Vzestup tepelné energie oceánů ve vrstvách 0-700m a 0-2000 m

Nejzávažnějším projevem globálního oteplování je zvyšování teploty oceánů, protože v nich se zachycuje cca 93 % nárůstu tepelné energie v klimatickém systému Země, který vzniká díky antropogenním skleníkovým plynům[25]. Zvyšování teploty jak povrchových, tak i hlubších vrstev oceánů roste, na rozdíl od povrchových teplot, nezměněným tempem.[26] Je prakticky jisté, že se horní vrstvy oceánu (0-700 m) ohřály v období 1971–2010 a je pravděpodobné, že došlo k ohřevu mezi lety 1870 a 1971. V globálním měřítku se nejvíce ohřívaly povrchové vody (do hloubky 75 m) a to rychlostí 0,11 °C (0,09 až 0,14 °C) za dekádu.[27]

Oteplování atmosféry[editovat | editovat zdroj]

Vzestup průměrné kombinované teploty na zemském povrchu a na povrchu oceánů ukazuje oteplení 0,85 °C (0,65 až 1,06 °C) za období let 1880–2012, celkový rozdíl průměrů období 1850–1900 a 2003–2012 je 0,78 °C (0,72 až 0,85 °C). Také na regionální úrovni jsou změřeny prakticky ve všech regionech rostoucí trendy teplot povrchu. Díky přírodním variabilitám klimatického systému jsou krátkodobější trendy vývoje teploty velmi citlivé na zvolený počátek a konec. Například nárůst teploty za 15 let od roku 1998 (tj. rokem se silným jevem El Niňo)[28] vykazuje nárůst pouze 0,05 °C (pravděpodobný rozsah -0,05 až 0,15 °C) na dekádu, na rozdíl od období 1951–2012, kdy je nárůst teploty 0,12 °C (0,08 až 0,14 °C) na dekádu.[29] Podle NOAA a NASA se globální průměrná teplota v roce 2010 vyrovnala rekordu z roku 2005 od počátku měření v roce 1880.[30][31] Podle NOAA se teplota 34 let v řadě nacházela nad průměrem 20. století, přičemž 11 z 13 nejteplejších let se objevilo od roku 2001.[32] Aktuální Pátá hodnotící zpráva IPCC, která shrnuje vědecké poznatky posledních let, konstatuje, že "každá z posledních tří dekád byla postupně teplejší na povrchu Země, než jakákoliv předchozí dekáda od roku 1850. Na severní polokouli bylo období 1983–2012 pravděpodobně nejteplejší 30leté období za posledních 1400 let." Průběhy měření teplot v posledních letech vedou k častým interpretacím (ze strany médií a laiků), že globální oteplování se zastavilo. Tyto závěry popírají klimatologové, kteří říkají, že jsou většinou dány nesprávnou interpretací krátkodobých (v rozsahu jednoho čí několika málo let) výkyvů teplot, způsobenými s velkou pravděpodobností především jevy El Niňo a La Niňa a aktivitami vulkánů, ve srovnání s dlouhodobými trendy. Pokud odečteme vlivy těchto krátkodobých jevů, ukazuje se, že průměrné teploty narůstají prakticky nezměněnou rychlostí.[33][34]

Srovnání pozorované a simulované změny klimatu na základě tří velkoprostorových indikátorů v atmosféře, kryosféře a oceánu: změna teplot vzduchu při povrchu nad kontinenty (žluté panely), rozsah arktického a antarktického mořského ledu v září (bílé panely) a obsah tepla ve svrchních vrstvách oceánu ve velkých oceánských pánvích (modré panely). Uvedeny jsou také globální průměrné změny. Anomálie jsou uvedeny vzhledem k období 1880-1919 u teplot vzduchu při povrchu, 1960-1980 u obsahu tepla v oceánu a 1979-1999 u mořského ledu. Všechny časové řady jsou průměry za desetiletí vyznačené ke středu dekády. Zpráva IPCC z listopadu 2013.

Měření teplot bylo prováděno historicky pozemními stanicemi, postupně i loděmi. Od roku 1979 k dispozici také data z vesmírných družic. Výpočet průměrné globální teploty[pozn. 1] je velmi složitý, protože měřicí stanice nejsou rovnoměrně rozmístěny, měřicí přístroje se v minulosti měnily a v okolí některých stanic docházelo k rozsáhlým změnám využití půdy (např. k urbanizaci). Historický vývoj klimatu je zjišťován metodami paleontoklimatologie[35][36] - především rekonstrukcemi z proxy dat získaných z historických vrstev ledovců, zkoumáním letokruhů stromů a sedimentů a také zkoumáním korálů.

Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla výparem. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezonním sněhem a mořským ledem, která při vyšších teplotách podléhají pozitivní zpětné vazbě. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec—únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder.[37] Více se také oteplovala města než okolní volná krajina.[38] Je to způsobeno tzv. efektem městského tepelného ostrova. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století.[39])

Přestože globální průměrná teplota se zvýšila, jde jen o průměr. Na některých měřicích stanicích se za dobu měření teploty nezvýšily, někde se dokonce ochladilo[pozn. 2] V globální databázi HadCRUT celých 30 % stanic naměřilo od počátků své činnosti ochlazovací trend.[40] V některých částech světa (Grónsko, USA, Arktida) byly teploty kolem roku 2000 velmi podobné teplotám ze 30. a 40. let 20. století.[41].

Tání ledovců[editovat | editovat zdroj]

Během posledních dvou desetiletí došlo k masivnímu úbytku zalednění v Grónsku a v Antarktidě, ledovce ubývají prakticky všude na světě a na severní polokouli dochází k úbytku sněhové pokrývky v jarních měsících. Úbytek masy ledu v ledovcích byl celosvětově odhadován na 275 (140 až 410) Gt/rok v období let 1993–2009.[42] Dochází též ke zmenšení tloušťky permafrostu, rozlohy sezonně zamrzlé půdy a zkrácení doby zamrznutí řek a jezer.[43] Satelitní data ukazují, že roční průměrná rozloha arktického ledu se od roku 1978 zmenšovala o 2,7 % ± 0,6 % za desetiletí.[44]

V Antarktidě dochází, s výjimkou Východní Antarktidy k úbytkům pevninského ledovce (rychlost úbytku je asi 70 Gt/rok)[45] Naopak mořský led, obklopující Antarktidu roste, i když teplota moře roste obdobným tempem.[46] Odborníci vysvětlují tento protiklad působením ozonové díry nad Antarktidou,[47] [48] [49] změnami mořských proudů,[46] a také k němu pravděpodobně přispívá sladká voda z tajících pevninských ledovců.[50]

Vzestup hladin moří a oceánů[editovat | editovat zdroj]

Hladina moře rostla v letech 1961–2003, hlavně vlivem teplotní roztažnosti vody a tání pevninských ledovců, o 1,7 (1,5 až 1,9) mm.rok−1. Celkově stoupla hladina oceánů za období 1901–2010 o 19 (17 až 21) cm.[51] Také u výšky mořské hladiny dochází k oscilacím, způsobeným jak dočasným "přesunem" vod na pevninu, tak především díky jevům El Niňo a La Niňa.[52]

Změny uhlíkového cyklu a ostatních biogeochemických cyklů[editovat | editovat zdroj]

Atmosférické koncentrace oxidu uhličitého, methanu a oxidu dusného se zvýšily na nejvyšší úroveň za posledních minimálně 800 tis. let. Koncentrace CO2 vzrostly od předindustriální doby o 40 % a to především díky spalování fosilních paliv, sekundárně pak změnami využití půdy. Oceány absorbují asi 30 % emitovaného antropogenního oxidu uhličitého, což způsobuje jejich okyselování.[53][54]

Příčiny globálního oteplování[editovat | editovat zdroj]

Klimatický systém může reagovat na změny vnějších sil[55][56]. Vnější síly mohou "tlačit" klima směrem k oteplování nebo ochlazování.[57][58] Jako vnější síly označují klimatologové změny ve složení atmosféry (např. zvýšené koncentrace skleníkových plynů), působení Slunce, sopečné výbuchy a změny v oběžné dráze Země kolem Slunce.[59] Výzkumy odborníků ukazují, že vysoce pravděpodobné (95—100 %) jsou antropogenní aktivity dominantní příčinou oteplení pozorovaného od poloviny dvacátého století.[60]

Krátkovlnné záření ze Slunce dopadající na zemský povrch a atmosféru. Dlouhovlnná část záření je emitována z povrchu a téměř zcela absorbována do atmosféry. V tepelné rovnováze je absorbovaná energie z atmosféry stejná jako ta vydávaná do vesmíru. Čísla ukazují výkon záření ve wattech na metr čtvereční v období let 2000–2004.

Skleníkový efekt, skleníkové plyny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Skleníkový efekt a Skleníkové plyny.

Skleníkový efekt je proces, při kterém plyny způsobují absorpci a vyzařování infračerveného záření a tím ohřívání dolních vrstev atmosféry a povrchu Země. Tento jev prvně navrhl Joseph Fourier, objevil ho v roce 1860 John Tyndall, kvantitativně ho prvně pozoroval Svante Arrhenius v roce 1896[61] a dále ho rozvinul v letech 1930–1960 Gue Steward Callendar[62].

Přirozeně se vyskytující skleníkové plyny způsobují nárůst teplot o cca 33 °C.[63] Bez zemské atmosféry by teploty prakticky na celém povrchu Země byly pod bodem mrazu.[64] Hlavními skleníkovými plyny jsou vodní pára, která způsobuje 36–70 % skleníkového jevu, oxid uhličitý, který může za 9–26 % skleníkového efektu a ozón, kterému je přičítáno 3–7 % skleníkového efektu.[65] [66][67] Přirozený skleníkový efekt je tedy podmínkou života na Zemi tak, jak ho známe.[68]

Podle IPCC jsou antropogenní vlivy dominantním faktorem radiačního působení na klima v průmyslové éře narůstající koncentrace různých skleníkových plynů (CO2, CH4, N2O, vodní pára, freony aj.) v atmosféře.[69] Zvýšení koncentrací skleníkových plynů vede ke zvýšení teploty, to je známo už od 19. století. Je to důsledkem Planckova a Stefan–Boltzmannova zákona, tzv. absorpčních spekter skleníkových plynů v infračervené oblasti (proměřených laboratorně) a zákona zachování energie. Koncentrace oxidu uhličitého se zvýšila oproti období před začátkem průmyslové revoluce z tehdejších 280 ppm na dnešních více, než 400 ppm (květen 2013).[70][71] Jelikož v předcházejících 8 000 letech (před rokem 1750) byla hladina CO2 relativně stabilní, dá se předpokládat, že by se udržela i nadále, nebýt lidského zásahu.[72] Nárůst množství atmosférického CO2 je výsledkem lidských aktivit: hlavně spalování fosilních paliv, odlesňování a dalších změn ve využívání půdy jako je pálení biomasy, rostlinná výroba a přeměny pastvin na ornou půdu.[73] Průmyslová revoluce narušila přirozený koloběh uhlíku, protože do ovzduší začala dodávat velká množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů. Uhlík, který byl před mnoha miliony let uložen do rezervoárů fosilního uhlíku pod zem (a tím i mimo uhlíkový cyklus), se velmi rychle vrací do oběhu v emisích oxidu uhličitého. Zhruba 2/3 antropogenních emisí CO2 od roku 1750 pochází ze spalování fosilních paliv a zhruba 1/3 ze změn ve využití půdy. Asi 45 % tohoto dodatečného CO2 zůstalo v atmosféře, zatímco zbylých 55 % pohltily oceány a pozemská biosféra.[72]

Odhady radiačního působení (RP) pro rok 2011 v porovnání s rokem 1750 a agregované neurčitosti hlavních příčin klimatické změny. Hodnoty jsou globální průměry RP, rozdělené podle emitovaných sloučenin či procesů, jejichž výsledkem je kombinace příčin. Nejlepší odhady čistého RP jsou znázorněny jako černé kosočtverečky s odpovídající spolehlivostí; na pravé straně obrázku jsou uvedeny číselné hodnoty společně s úrovní spolehlivosti čistého působení.

Od roku 1750 vzrostly koncentrace i dalších přírodních skleníkových plynů: methanu ze 700 na 1800 ppb, oxidu dusného z 270 na 320 ppb a troposférického ozonu z 25 na 34 ppb.[74] Do ovzduší se dostaly i umělé látky — freony. Jejich koncentrace jsou sice ještě o několik řádů nižší, mají však silný relativní účinek.[75]

Podle páté hodnotící zprávy IPCC je celkové antropogenní radiační působení (RP) za období 1750–2011 2,29 (1,33 až 3,33) Wm−2, konkrétně pak:[76]

  • RP emise skleníkových plynů je 3,00 (2,22 až 3,78) Wm−2
    • sám CO2 způsobuje RP 1,68 (1,33 až 2,03) Wm−2
    • emise methanu způsobují RP 0,97 (0,74 až 1,20) Wm−2
    • freony způsobují RP 0,18 (0,01 až 0,35) Wm−2
  • RP celkového působení aerosolů v atmosféře, což zahrnuje i zvyšování oblačnosti, je -0,9 (-1,9 až -0,1) Wm−2. Toto působení je kombinací negativního působení aerosolů v kombinaci s pozitivním působením černého uhlíku. Je velmi pravděpodobné, že interakce aerosolů s mraky způsobily posun v celkovém průměrném radiačním působení; přispívají k největším nejistotám v určení celkového RP
  • působení částic z vulkanické činnosti má velký vliv na klima v letech následujících po velkých erupcí. Během let 2008–2011 je odhadováno toto působení na -0,11 (-0,15 až -0,08) Wm−2
  • působení aktivit Slunce je odhadováno na 0,05 (0,00 až 0,10) Wm−2. Satelitní pozorování z let 1978 až 2011 ukazují, že poslední solární minimum bylo výraznější, než předchozí dvě, což znamená RP -0,04 (-0,08 až 0,00) Wm−2 při porovnání minim v roce 2008 a 1986.

Částice a saze[editovat | editovat zdroj]

Globální stmívání, globální pokles přímého ozařování zemského povrchu bylo pozorováno mezi lety 1961 až minimálně 1990.[77] Hlavní příčinou tohoto stmívání jsou částice – aerosoly – produkované vulkány a znečišťující látky produkované lidmi. Částice způsobují ochlazovací efekt zvýšeným odrazem přicházejícího slunečního záření. Účinky spalování fosilních paliv – CO2 a aerosoly – se ve velké míře v minulých desetiletích navzájem kompenzovaly, takže na čisté oteplení měly vliv i další skleníkové plyny jako je methan.[78] Radiační působení částic je však časově omezené díky mokré depozici, díky které je jejich doba setrvání v atmosféře asi týden. Naproti tomu oxid uhličitý má životnost v atmosféře století i více, takže zvýšené koncentrace částic v atmosféře pouze pozdrží klimatické změny způsobené oxidem uhličitým[79]. Tzv. černý uhlík má, po oxidu uhličitém, druhý největší příspěvek ke globálnímu oteplování.[pozn. 3] Navíc k jejich přímému vlivu díky rozptylu a absorpci slunečního záření mají částice nepřímý vliv na energetický účet země. Sulfáty působí jako kondenzační jádra mraků a vznikají tak mraky, které obsahují větší množství menších kapiček. Tyto mraky odrážejí sluneční záření účinněji, než mraky s menším množstvím větších kapek – tento jev nese název Twomeyův jev (Twomey effect).[80] Tento jev též způsobuje, že částice mají ve větší míře stejnou velikost, což omezuje vznik dešťových kapek a způsobuje větší odraz přicházejícího slunečního záření mraky. Tento jev se nazývá Albrechtův jev (Albrecht effect).[81] Nepřímé vlivy jsou nejvíce patrné v případě stratiformní oblačnosti nad oceány a mají jen malý vliv v případě konvektivní oblačnosti. Nepřímé účinky aerosolů tvoří největší nejistotu v bilanci radiačního působení.[82][83]

Saze mohou jak ohřívat, tak i ochlazovat povrch Země, záleží na tom, zda jsou v ovzduší, nebo jsou uložené. Atmosférické saze přímo pohlcují sluneční záření a ohřívají tím atmosféru a ochlazují povrch. V určitých izolovaných oblastech, kde je velká produkce sazí, jako je vnitrozemí Indie, může být až 50 % povrchového oteplování díky skleníkovým plynům maskováno tzv. hnědými mraky.[84] V případě usazení na povrchu, zvláště na povrchu ledovců, nebo na ledu v arktických oblastech způsobí nižší povrchový odraz (albedo), což může přímo ohřívat povrch.[85] Vliv částic, včetně černého uhlíku je nejvýraznější v tropech a subtropech, zvláště v Asii, zatímco účinky skleníkových plynů jsou dominantní v mírných pásech a na jižní polokouli.[86] Výrazný krátkodobý vliv na klima mohou mít erupce vulkánů.[87]

Sluneční aktivita[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Sluneční aktivita a Sluneční vítr.

Z přírodních faktorů ovlivňujících klima je na prvním místě Slunce jakožto základní zdroj energie pro klimatický systém. Korelace změn sluneční aktivity a změn teplot v minulosti na Zemi byla v minulosti velice vysoká: okolo 0,8. Ať už za posledních 1 000 let[88], nebo za posledních 150 roků.[89] I když nárůst sluneční aktivity v první půli 20. století byl pravděpodobně nejvyšší za pět set let, jak poukázal tým Solankiho a Usoskina,[90] není tento nárůst rozhodujícím faktorem oteplování od poloviny 20. století.[88][91] Na základě přímých satelitních měření slunečního záření (od roku 1978)[92] lze s vysokou jistotou říci, že změny slunečního záření nepřispěly k vzestupu globálních průměrných teplot na povrchu Země v období let 1986–2008. Se střední jistotou lze říci, že 11leté sluneční cykly ovlivňují v některých oblastech Země fluktuace v klimatických projevech. Nebyl zjištěn pevnější vztah mezi kosmickými paprsky a oblačností.[93]

K ověření vlivu slunečního záření jsou používány klimatické modely.[94] Tyto modely ukazují, že rychlé oteplování posledních desetiletí nelze vysvětlit pouze změnami intenzity slunečního záření a vulkanickou činností. Pokud jsou do modelů započítány i antropogenní vlivy, jsou schopny reprodukovat teplotní vzestup.

Dalším důkazem toho, že Slunce není příčinou současných klimatických změn je dán pozorováním změn teplot v různých atmosfrických vrstvách.[95]. Modely i pozorování ukazují, že skleníkové plyny působí ohřívání dolních vrstev atmosféry – troposféry, ale zároveň ochlazování vyšších vrstev – stratosféry.[94] [96] Oslabení ozónové vrstvy díky freonům způsobilo silné ochlazení stratosféry. Pokud by bylo příčinou globálního oteplení Slunce, bylo by třeba očekávat oteplení jak v troposféře, tak i ve stratosféře.[97]

Zpětné vazby[editovat | editovat zdroj]

Klimatický systém obsahuje celou řadu zpětných vazeb, které mění reakce systému na změny ve vnější síly. Pozitivní ohlasy zvýšení odezvy klimatického systému, zatímco negativní zpětná vazba tyto odezvy snižuje.[98]

Mezi zpětné vazby klimatického systému se řadí vodní páry, změny na ledovém a sněhovém povrchu (sněhový a ledový kryt ovlivňuje množství pohlceného nebo odráženého slunečního záření), mraky, a změny v koloběhu uhlíku na Zemi (např. uvolňování uhlíku z půdy).[99][100] Hlavní negativní zpětnou vazbou je energie, kterou zemský povrch vyzařuje do prostoru jako infračervené záření.[101] Vodní páry může přibývat nejen v reakci na růst antropogenního CO2, ale i v reakci na přírodní oteplování. Vyšší hladině sluneční činnosti odpovídá vyšší koncentrace vodní páry. Po roce 2000, kdy se růst teplot zpomalil, došlo k poklesu koncentrace vodní páry v atmosféře.[102] Podle Stefanova-Boltzmannova zákona dochází k tomu, že při nárůstu teploty na dvojnásobek se vyzářená energie zvýší šestnáctkrát (24).[103][pozn. 4] Změna koncentrace vodních par v atmosféře je reakcí na změny povrchového klimatu, a proto musí být považována za zpětnou vazbu a nikoliv za radiační působení.[104] Nelinearita této vazby a existence dalších, negativních zpětných vazeb ale zajišťují, že se teplota na Zemi při tomto procesu nemůže zvyšovat lavinovitě a nemůže samovolně narůst na libovolně vysoké hodnoty. Vodní pára funguje jako zesilovač vlivu ostatních skleníkových plynů. Přímé emise vodní páry při lidské činnosti přinášejí zanedbatelný příspěvek k radiačnímu působení. Emise vzniklé při zavlažování odpovídají méně než 1 % přírodních zdrojů vodní páry. Vypouštění páry při spalování fosilních paliv je významně nižší než její emise při zemědělské činnosti.[105]

Zpětné vazby jsou důležitým faktorem při určování citlivosti klimatického systému na narůstající koncentrace skleníkových plynů. Vyšší citlivost systému znamená větší nárůst teploty při zvýšení koncentrací skleníkových plynů.[106] Nejistoty kolem celkového účinku zpětných vazeb jsou hlavním důvodem rozptylu předpovídaných teplot v jednotlivých modelech vývoje klimatu.[107]

Odlišné názory na příčiny globálního oteplování[editovat | editovat zdroj]

Část vědců z jiných oborů, než je klimatologie, ale především bloggeří, pravicoví politici a další laici se snaží dokázat, že globální oteplování není ovlivněno antropogenními aktivitami. Mezi hlavní teorie patří například:

Globální oteplování je projevem klimatických cyklů

Klima se stále mění. Měli jsme doby ledové i teplá období, kdy byli na Špicberkách aligátoři. Doby ledové se vyskytovaly s periodou 100 tis. let během posledních 700 tis. let a v minulosti byla i teplejší období, než nyní nezávisle na tom, že tehdy byly nižší hladiny CO2. Nedávno jsme měli Středověkou teplou periodu a Malou dobu ledovou.[108]

Tým vědců kolem profesora Jana Espera z Univerzity Johana Gutenberga v Mainzu provedl dlouhodobou rekonstrukci teplot za posledních 2000 let, založenou na studiu vzorků letokruhů stromů z finského Laponska (fosilizované zbytky stromů z finských jezer), které sahaly až do roku 138 př. n. l. a umožnily rekonstruovat vývoj teplot velmi podrobně. Autoři studie tvrdí, že klima se celkově mírně ochlazuje. V dobách říše římské i ve středověku byla podle studie období, kdy bylo klima teplejší, než dnes. Podle výsledků této dlouhodobé rekonstrukce klimatu, publikované v časopise Nature Climate Change, se během posledních 2000 let snížila průměrná teplota o 0,3 stupně každých tisíc let. Esper proto zdůraznil, že vědci varující před globálním oteplením podceňují dlouhodobé trendy, jelikož současné „globální oteplení“ představuje výkyv o jeden stupeň od linie dlouhodobého trendu, který již nastal v minulosti vícekrát.[19] [109]

Vysvětlení klimatologů
Rekonstrukce hladin oceánů ukazují, že výše hladiny oceánu během středověkého oteplení byly nejvýše za posledních 110 000 let — a že, i kdyby teplota dále nerostla, bude tento rekord překonán patrně v letech 2090 až 2099.[110]
Za globální oteplování může kosmické záření

Dánský fyzik Henrik Svensmark přisuzuje globální oteplování vlivu kosmického záření na tvorbu mraků.[111][112]

Vysvětlení klimatologů
Klimatologové ve svých pracích dokazují, že nejsou splněny fyzikální podmínky, při kterých by Svensmarkova teorie mohla fungovat.[113][114][115][116]
Za globální oteplování může sluneční vítr

Jedním z pokusů jak vysvětlit mechanismy působení Slunce na klima je tzv. Svensmarkova hypotéza o vlivu slunečního větru na přísun kosmického záření a tím na oblačnost (tzv. kosmoklimatologie).[20] Výzkumy však ukazují, že toto není žádný podstatný faktor, ovlivňující klima.[117][118][119]

Za globální oteplování může postavení planet

Vliv na klima planety má také postavení Země vůči Slunci, které se cyklicky mění vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Tomuto jevu se věnoval srbský vědec Milutin Milanković a jeho práce je dnes známá jako tzv. Milankovićovy cykly, resp. Milankovićova teorie. Podle této teorie jsou klimatické změny způsobeny změnou intenzity slunečního záření, ke kterému dochází vlivem gravitačního působení planet sluneční soustavy. Ke změnám dochází v důsledku tří periodicky se opakujících změn parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce. Jedná se o změnu excentricity (výstřednosti) eliptické dráhy Země, která má dvojí periodicitu (asi 100 000 a 413 000 let), dále o změnu sklonu osy otáčení s periodicitou asi 40 000 let a o precesi rotační osy Země, která má také dvojí periodicitu (19 000 a 23 000 let). Výslednice jednotlivých cyklů ovlivňují klima na Zemi od jejího vzniku.[120]

Za globální oteplování může pohyb Sluneční soustavy vzhledem ke Galaxii

Paleoklimatologická data za posledních 500 milionů let ukazují že dlouhodobé změny teploty pouze slabě souvisejí se změnami obsahu oxidu uhličitého.[21] Shaviv and Veizer[121] toto rozšířili o argumentaci, že největší dlouhodobý vliv na teplotu má ve skutečnosti pohyb celé naší sluneční soustavy kolem středu Galaxie. Dále argumentovali, že v měřítku geologických dob změny koncentrace oxidu uhličitého srovnatelné se zdvojnásobením jeho hladiny od preindustriální éry vedly ke zvýšení teploty pouze přibližně o 0,75 °C a nikoli o 1,5–4,5 °C, předpovídaných klimatickými modely.[122]

  • Veizerovy současné publikace byly diskutovány a kritizovány na webových stránkách RealClimate.org.[123]
Za globální oteplování mohou freony

Podle Qing-Bin Lua je vliv freonů na globální oteplování zásadní. [22]

  • Toto tvrzení vyvolalo mezi vědci diskusi[124][125] ve které je Lu osamělý.
Za globální oteplování může starověké zemědělství

Paleoklimatolog William Ruddiman uvádí,[126] že vliv lidstva na globální klima započal přibližně před 8 000 roky s rozvojem zemědělství. To zabránilo rychlému poklesu koncentrace oxidu uhličitého (a později i methanu), který by jinak přirozeně nastal. Ruddiman uvádí, že bez tohoto efektu by nyní na Zemi nastupovala nebo již dokonce nastoupila další doba ledová. Avšak jiné práce v této oblasti (Nature 2004) namítají, že současný interglaciál je nejvíce podobný interglaciálu před 400 000 roky, který trval přibližně 28 000 let. Pokud tomu tak skutečně je, není třeba předpokládat, že rozvoj zemědělství způsobil odklad nástupu další doby ledové[zdroj?].

Za globální oteplování může cokoliv jiného, než člověk

Význam globálního oteplování zpochybňují například fyzik S. Fred Singer,[127] ekonom Petr Mach[128] a novinář Ivan Brezina ve své stati Mýtus vědeckého konsenzu o globálním oteplování.[129].

Pozorované a očekávané důsledky globálního oteplování[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kladné a záporné důsledky globálního oteplování.

Přírodní systémy[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplování bylo zaznamenáno v mnoha přírodních systémech. Některé tyto změny jsou popsány v sekci Pozorované změny klimatického systému – např. vzestup hladiny moří, nebo mizení sněhu a ledu[130]. Některé z těchto změn včetně vzestupu hladin moří, nárůstu klimatických extrému (jako je počet horkých a studených dnů), zmenšování arktického mořského ledu či mizení ledovců mají velmi pravděpodobně antropogenní původ.[131]

IPCC ve své páté hodnotící zprávě očekává další vzestup hladiny moří pro všechny scénáře – 0,26 až 0,55 m pro scénář RCP2.6 (který předpokládá prakticky stabilizaci hladiny CO2 do roku 2050 – resp. 0,52 až 0,98 m pro scénář RCP8.5 (bez omezení produkce CO2[132]. Některé další studie předpokládají i vyšší vzestup hladiny oceánů (0,2 až 2,0 m)[133] Také někteří novináři obvinili IPCC z podceňování předpokládané vzestupu mořské hladiny[134]. V důsledku vzestupu hladiny moří lze očekávat intenzivní záplavy v pobřežních oblastech.[135]

Lze očekávat regionální změny klimatu na pevninách – s větším oteplením v severních šířkách a s menším oteplením nad jižními oceány a nad severní částí Atlantiku[136].

Hurikány[editovat | editovat zdroj]

Nejnovější vědecké studie stále více ukazují na souvislosti intenzity hurikánů a globálního oteplování[137][138][139][140], přesto však nelze obecně s jistotou tvrdit, že hurikány souvisí s globálním oteplováním. O frekvenci a intenzitě tropických cyklon pro období před začátkem satelitních měření (1978) existují pouze omezené informace. Americký úřad NOAA má záznamy o hurikánech od roku 1851.[141] Z těch vyplývá, že počet ani intenzita hurikánů, jež zasáhly pobřeží USA, nevybočily v posledních desetiletích z průměru.[142] Hurikán hurikánu Katrina byl druhý v pořadí, co se týče výše škod (v přepočtených škodách), je však také třeba přihlédnout ke změnám zástavby na pobřeží a osobního blahobytu lidí.[143][144] Žádný trend v nárůstu počtu tajfunů a tropických bouří nebyl v posledních padesáti letech zaznamenán v severozápadním Pacifiku a v severním Indickém oceánu.[145] U tropických cyklon ve středním Pacifiku můžeme pozorovat mírný nárůst.[146] Zpráva Světové meteorologické organizace (WMO) z roku 2006 uvádí: „Hlavním faktorem ovlivňujícím meziroční kolísání počtu cyklon je fenomén El Niño. Není tedy žádný pevný vztah mezi povrchovou teplotou moře a počtem nebo silou cyklon (kromě severního Atlantiku, kde teplota je jedním z faktorů). Žádná jednotlivá událost nemůže být přímo připisována nedávnému oteplení světového oceánu. Nárůst škod následkem cyklon v posledních desetiletích byl z větší části zaviněn nahromaděním populace a pojištěného majetku v pobřežních oblastech a možná také větší zranitelností moderní společnosti vůči narušení infrastruktury.“[147]

Vliv na ledovce[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplení vedlo na celém světě k ústupu ledovců. Oerlemans prokázal podle záznamů od roku 1900 do roku 1980 jednoznačný ústup 142 ze 144 horských ledovců. Od roku 1980 se ústup ledovců značně zrychlil.[148] Podobně Dyurgerov a Meier zprůměrovali data o velikosti ledovců z hlediska velkých regionů (např. Evropy) a zjistili, že v každém regionu došlo od roku 1960 do roku 2002 k celkovému ústupu ledovců, ačkoli některé lokální regiony (např. Skandinávie) vykázaly nárůsty.[149] Některé ledovce již zmizely zcela[150][151] a očekává se, že rostoucí teploty způsobí neustálý ústup i většiny ostatních horských ledovců na světě. U více než 90 % ledovců zaznamenala Světová služba pro sledování ledovců od roku 1995 jejich ústup.[152]

Vlivy na zdraví[editovat | editovat zdroj]

Podle WHO (Světová zdravotnická organizace) jsou negativními dopady klimatických změn již dnes pozorovatelné i v Evropě a v současnosti umírají desítky tisíc lidí ročně na celém světě na nemoci a zranění související se změnou klimatu. WHO za varovné příklady dopadů změny klimatu v Evropě považuje změny v geografickém rozložení nemocí přenášených klíšťaty a komáry. Jako hlavní zdroje potenciálních hrozeb pro lidské zdraví v souvislosti se změnou klimatu WHO považuje častější vlny extrémních veder, větší výskyt infekčních nemocí, rozšíření podvýživy, zvýšení počtu dýchacích onemocnění a vyšší výskyt nemocí v důsledku kontaminace vody.[153]

Oteplení ale není rovnoměrné, pozorujeme rychlejší oteplování zimního než letního období. Přičemž je známo, že v zimě (excess winter mortality) umírá více zdravotně oslabených lidí než v létě (dvojnásobně). Jelikož zimy se oteplují rychleji než léta, zimní úmrtnost klesá více, než letní úmrtnost stoupá.[154]

Šíření infekčních nemocí[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplení může přispět k lepším podmínkám pro vznik epidemií až pandemií infekčních nemocí,[155] jako je například hantavirus[156], katarální horečka ovcí,[157] schistosomóza,[158][159] onchocerciáza (říční slepota),[159] tuberkulóza.[160] a malárie[161][162] V případě malárie probíhá vědecká diskuse o tom, nakolik její rozšíření ovlivňuje oteplování a nakolik vyspělost civilizace.[163][164][165][166]

Biomasa, zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplování může mít částečně pozitivní důsledky pro zemědělství a růst biomasy v některých oblastech. Zvýší-li se teploty, dojde k prodloužení vegetačního období. Satelity ukazují, že od počátku 80. let díky nárůstu teplot a hladin CO2 došlo k "zezelenání Evropy". Prodloužilo se vegetační období. V Severní Americe se prodloužilo o 12 ± 5 dnů a v Eurasii o 18 ± 4 dnů.[167][168]

Růst rostlin je ovlivňován i dalšími faktory včetně úrodnosti půdy, dostatkem vody, teplotou. Očekává se, že zvýšení koncentrace oxidu uhličitého by povzbudilo růst flóry jen do jistého bodu, protože v mnoha regionech další prosperitu rostlin omezí jiné faktory jako dostupnost vody a živin. Zvýšení zemědělských úrod je tak očekáváno především v oblastech mírného klimatu (Kanada +13 %, Německo +12 %, Velká Británie +11 %, USA +8 %, Japonsko +8 %), zatímco v tropických oblastech se očekává pokles výnosů (Austrálie –16 %, Pákistán –20 %, Mexiko –26 %, Indie –26 %) – údaje ukazují předpoklad do roku 2080 včetně započtení příznivého vlivu vyšších koncentrací CO2.[169]

Rostliny potřebují oxid uhličitý k fotosyntéze, aby dokázaly přeměňovat sluneční energii na biomasu. U evolučně starších rostlin typu C3 (které tvoří asi 95 % biomasy Země) pokusy ukazují, že při vyšších koncentracích CO2 rostliny více rostou.[170] Nedostatek oxidu uhličitého může vyvolávat fotorespiraci, při níž se odbourávají dříve vytvořené sacharidy. Rostlinstvo bývalo v éře dinosaurů zvyklé na až 6× vyšší hladiny CO2 než jsou dnes.[171] Díky tomu tehdy rostly tak obrovské stromy jako araukárie. Evolučně mladší rostliny typu C4 jsou odolnější a prosperují i bez vysokých hladin CO2 a růst koncentrace CO2 u nich tento pozitivní efekt nemá.[172]

Acidifikace moří[editovat | editovat zdroj]

Rostoucí kyselost mořské vody, která stoupá díky nárůstu CO2 v ovzduší, dochází k výrazným změnám v mořských ekosystémech.[173] Nejde jen o výrazný vliv na korály,[174] ale také k narušení celých potravních řetězců a tím ka ztrátě výnosů z rybolovu apod.[175]

Ekonomické důsledky[editovat | editovat zdroj]

Během posledních desetiletí sepsali vědci několik rozsáhlých studií, které se zabývají ekonomickými důsledky globálního oteplování. Všechny tyto studie jsou shrnutím velkého množství vědeckých prací:

  • Kapitola Ekonomika a sociální dimenze klimatické změny[176], kterou vydal IPCC v roce 1995 jako součást 2. hodnotící zprávy
  • V rámci 3. a 4. hodnotící zprávy IPCC jsou otázky ekonomických důsledků shrnuty ve výsledcích jak II., tak III. pracovní skupiny[177][178][179].
  • Sternova zpráva, kterou na 700 stránkách sepsal pro Britkou vládu ekonom Nicolas Stern v roce 2006[180]
  • Garmoutovy zprávy, kterou vypracoval pro Australskou vládu prof. Ross Garmout v roce 2008 a aktualizoval roce 2011[181]

Všechny tyto zprávy se shodují na tom, že globální oteplování bude mít v budoucnu závažné důsledky pro světovou ekonomiku, především pro rozvojové země, méně pro rozvinuté země a že menší ekonomické důsledky bude mít přijetí opatření na zmírnění oteplení, než jeho ignorování. Zároveň všechny tyto zprávy konstatují velkou nejistotu v modelování ekonomických důsledků.

Závažným problémem při hodnocení ekonomických vlivů globálního oteplování je skutečnost, že prakticky výhradním indikátorem ekonomického vývojem je HDP a ekonomové se ve svých studiích výrazně neshodnou na vlivu přírodních katastrof na růst HDP — nemalé množství prací považuje tyto katastrofy za příznivé pro růst HDP.[182] I za těchto okolností ukazuje např. studie Copenhagen Consensus Center, vedeného Bjørnem Lomborgem, že s rostoucím oteplováním začnou převažovat negativní ekonomické vlivy.[183] Další studie, které berou v úvahu různé scénáře vzrůstu koncentrací CO2 ukazují ještě závažnější důsledky.[184]

Finanční instituce včetně dvou největších světových zajišťoven Munich Re a Swiss Re varovaly v roce 2002 ve studii,[185] že „narůstající frekvence prudkých klimatických událostí ve spojení se sociálními trendy“ by mohla v následující dekádě každý rok stát téměř 150 miliard US dolarů. Tyto náklady by v důsledku zvýšených nákladů na pojištění a odstraňování následků katastrof zatížily také zákazníky, plátce daní a průmysl.

Podle Asociace britských pojišťoven by omezení emisí oxidů uhlíku mohlo zabránit 80 % předpokládaných dodatečných ročních nákladů v souvislosti s tropickými cyklony do roku 2080.[186] Podle Choie a Fishera (2003) každé 1 % nárůstu objemu ročních srážek může zvýšit finanční ztráty způsobené katastrofami až o 2,8 %.

Program OSN pro životní prostředí ohlásil, že rok 2005 byl podle záznamů díky špatnému celosvětovému počasí dosud nejnákladnějším,[187] i když neexistuje způsob jak přesně dokázat zda konkrétní hurikán byl nebo nebyl ovlivněn globálním oteplením.[188] Předběžné odhady prezentované Německou zajišťovnou Munich Re vyčíslují ekonomické ztráty na více než 200 miliard USD, přičemž pojištěné ztráty narostly na více než 70 miliard USD.

Jiné vlivy[editovat | editovat zdroj]

Jiní badatelé z historických záznamů doložili, že růst teplot v Číně byl spojen s růstem úrod a snížením počtu ozbrojených konfliktů.[189]

Modely dalšího vývoje klimatu[editovat | editovat zdroj]

Pro předpověď budoucího vývoje globálního oteplování používají vědci hierarchickou řadu klimatických modelů o jednoduchých přes středně složité až po komplexní klimatické modely a modely ESM (Earth System model). Všechny tyto modely se snaží simulovat budoucí změny klimatu na základě různých scénářů antropogenního vlivu. V simulacích pro Pátou hodnotící zprávu IPCC byly v rámci projektu CMIP5 (Coupled Model Intercomparison Project Phase 5) Světového programu výzkumu klimatu (WCRP) jako scénáře nově využity Reprezentativní směry vývoje koncentrací. Modely v současné době počítají s antropogenními i přírodními vlivy. Mezi antropogenní vlivy jsou započítávány změny koncentrací plynů s dlouhou životností v atmosféře (CO2, CH4, halogenovaných uhlovodíků a N2), plynů s krátkou životností v atmosféře (CO, NMVOC a NOx), aerosoly a jejich prekurzory, změny oblačnosti vlivem aerosolů a změny albeda v důsledku změn využití půdy. Mezi přírodní vlivy jsou započítány změny příkonu slunečního záření. Zatímco spolehlivost určení vlivu skleníkových plynů a aerosolů je v modelech vysoká, až velmi vysoká, vlivy plynů s krátkou životností, vliv změn alebeda a změn v příkonu slunečního záření je v modelech určena se střední spolehlivostí, nejméně spolehlivé v modelech je určení vlivů změn oblačnosti vlivem aerosolů[190].

Modelování podle všech scénářů ukazuje, že další emise skleníkových plynů způsobí další oteplení a změny ve všech složkách klimatického systému. Omezení klimatické změny bude vyžadovat podstatné a trvalé snižování emisí skleníkových plynů.[191]

Modelování vývoje klimatu do konce 21. století předpovídají nárůsty průměrných globálních teplot při povrchu a vzestup hladiny moří podle různých scénářů. Všechny scénáře ukazují změny proti průměru let 1986—2005. Podle scénáře RCP2.6, který počítá s prakticky okamžitým výrazným snižováním produkce skleníkových plynů, by měly průměrné teploty v letech 2046—2065 narůst o 1,0 (0,4 až 1,6) °C, v letech 2081-2100 pak už nepředpokládá další růst teplot — 1,0 (0,3 až 1,7)°C. V případě vzestupu hladiny moří předpokládá tento scénář vzestup o 0,24 (0,17 až 0,32) m v letech 2046—2065 a 0,4 (0,26 až 0,55) m v letech 2081—2100.[192] Podle scénáře RCP8.5, který počítá s produkcí skleníkových plynů prakticky bez omezení, by měly průměrné teploty v letech 2046-2065 narůst o 2,0 (1,4 až 2,6) °C, v letech 2081—2100 pak o 3,7 (2,6 až 4,8)°C proti současným teplotám. V případě vzestupu hladiny moří předpokládá tento scénář vzestup o 0,30 (0,22 až 0,38) m v letech 2046—2065 a 0,63 (0,45 až 0,82) m v letech 2081—2100.[192]

Oteplování bude, podle modelů, nadále vykazovat variabilitu mezi jednotlivými roky a dekádami a nebude stejné ve všech oblastech. Modely předpokládají zvyšování rozdílů srážkových úhrnů mezi vlhkými a suchými oblastmi a mezi suchými a vlhkými obdobími s regionálními výjimkami. Předpokládají také, že teplo v oceánech bude pronikat z povrchu do hlubokých vrstev oceánu a ovlivní cirkulaci vody v oceánu. Bude pokračovat acidifikace oceánů. Dojde také k pokračujícímu tání ledovců — globální objem ledovců bude nadále klesat.[193]

Reakce na zprávy o globálním oteplování[editovat | editovat zdroj]

Politické reakce[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Kjótský protokol.

Politickou reakcí na vědecké zprávy o globálním oteplování je Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (UNFCCC), kterou ratifikovalo již 195 států (všechny členské země OSN s výjimkou Jižního Súdánu, dále pak také Niue, Cookovy ostrovy a Evropská unie[194]). Cílem této konvence je zabránit změnám klimatu, způsobených člověkem[195]. Signatářské země UNFCCC přijaly řadu opatření k omezení emisí skleníkových plynů[196][197] a k přizpůsobení se tomuto oteplení. Signatářské země UNFCCC se shodly na tom, že je třeba přijmout rázná opatření ke snížení emisí skleníkových plynů[198] a že budoucí globální oteplení by mělo být omezeno na hodnotu 2,0 °C vzhledem k hodnotám v preindustriálním období.[198] Zprávy publikované Programem OSN pro životní prostředí[199] a Mezinárodní energetické agentury[200] vyjadřují obavy, že doposud vynaložené snahy k dosažení cíle maximálního oteplení o 2 °C nemusí být dostatečné.

Primární světovou dohodou o boji se změnou klimatu je Kjótský protokol k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu. Státy, které ratifikovaly tuto dohodu, souhlasily s omezením svých emisí oxidu uhličitého a pěti dalších skleníkových plynů nebo se zavázaly k obchodu s emisemi v případě, že nesníží své emise těchto plynů.

Mezivládní panel pro změny klimatu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Mezivládní panel pro změny klimatu.

Ke studiu otázky změny klimatu založil Program OSN pro životní prostředí ve spolupráci se Světovou meteorologickou organizací v roce 1988 Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) jako vědecký orgán pod záštitou Organizace spojených národů. Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou hodnotící zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky. Uvádí, že ve 20. století (1906–2005) se průměrná globální teplota zvýšila o 0,74 ± 0,18 °C[201] s tím, že během druhé poloviny této periody došlo ke zdvojnásobení rychlost růstu této teploty (0.13±0.03 °C za dekádu, proti 0.07±0.02 °C za dekádu)[202]. Zpráva uvádí, že s pravděpodobností větší než 90 % může za více než 50 % tohoto oteplení lidská činnost jako je spalování fosilních paliv, v a změny ve využívání půdy.[203] Stanovení přesnosti tohoto tvrzení bylo provedeno na základě předem definovaných metodik[pozn. 5][204].

Graf vpravo ukazuje scénáře k naplnění cílů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu - oteplení max. o 2 °C - označené "globální technologie", "decentralizované řešení" a "změna spotřeby". Každý scénář ukazuje, jak by různé opatření (např. zlepšení energetické účinnosti, zvýšené využívání energie z obnovitelných zdrojů) mohlo přispět ke snížení emisí.[205]

Mitigační opatření (zmírňování následků)[editovat | editovat zdroj]

Snížení velikosti budoucí změny klimatu se nazývá mitigace (zmírňování následků)[206] IPCC definuje mitigaci jako činnosti, které snižují emise skleníkových plynů nebo zvyšují kapacitu propadů uhlíku pohlcovat skleníkové plyny z atmosféry.[207] Studie naznačují značný potenciál pro budoucí snížení emisí kombinací aktivit na snižování emisí jako jsou úspory energie nárůst energetické účinnosti a větším uspokojením poptávky společnosti po obnovitelných zdrojích energie a jaderné energie.[208] Zmírňování změny klimatu také zahrnuje činnosti, které zlepšují přírodní propady, jako je například zalesňování.[208]

Za účelem omezení oteplování na dolním rozsahu popsaném ve zprávě IPCC "Shrnutí pro politické představitele"[209] bude nutné přijmout politická opatření, které omezí emise skleníkových plynů podle jednoho z několika výrazně odlišných scénářů popsaných v úplné zprávě.[210] To bude stále těžší a těžší s každoročním nárůstem objemů emisí a v pozdějších letech bude nutné přijmout ještě drastičtější opatření, aby došlo ke stabilizaci požadované atmosférické koncentrace skleníkových plynů. Emise oxidu uhličitého (CO2) související se spotřebou energiee byly v roce 2010 nejvyšší v historii, pokořili předchozí rekord z roku 2008.[211]

Adaptační opatření (přizpůsobení)[editovat | editovat zdroj]

Další politická reakce zahrnuje adaptaci na změnu klimatu (přizpůsobení klimatické změně). Adaptace na změnu klimatu může být plánována a to buď v reakci a nebo v předvídání klimatických změn a nebo může být spontánní, tj. bez zásahu vlád.[212] Plánovaná adaptace se již v omezené míře vyskytuje.[208]Ještě však nejsou plně pochopeny překážky, limity a náklady na budoucí adaptace.[208] Příkladem takových strategií může být obrana proti růstu hladiny moří nebo zabezpečení dostupnosti potravy.

Koncept vztahující se k adaptaci je "adaptační kapacita", což je schopnost systému (lidského, přírodního nebo řízeného) se přizpůsobit změnám klimatu (včetně proměnlivosti klimatu a extrémů ), tak aby se snížili případné škody, aby využili se výhody příležitosti nebo se vypořádat s následky.[213] Nezmírňované změny klimatu (tj. budoucí změny klimatu bez snahy o omezení emisí skleníkových plynů) by v dlouhodobém horizontu pravděpodobně překročily schopnost přírodních, řízených a lidských systémů se přizpůsobit.[214]

Ekologické organizace a osobnosti veřejného života zdůrazňují změny klimatu a rizika, které s sebou nesou, se současnou podporou přizpůsobování se změnám potřeby v oblasti infrastruktury a snižování emisí . [215]

Situace v České republice[editovat | editovat zdroj]

Změny teplot[editovat | editovat zdroj]

Atlas podnebí Česka uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR (průměr z 311 stanic) silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,28 °C za dekádu. Oteplování bylo nejvýraznější v zimě a na jaře, nevýznamné na podzim. Nejteplejším rokem byl rok 2000 a 2007[216]) s průměrem 9,1 °C. Oteplování, obdobné se světovými pozorováními, potvrzují i další práce[217][218]. Celkový trend oteplování byl v letech 1961–2000 překryt kratšími výkyvy, takže i v nejteplejším posledním desetiletí tohoto období se vyskytl jeden ze tří nejchladnějších roků celého čtyřicetiletí, rok 1996 s průměrem 6,3 °C. Vlivem lidské činnosti rostl efekt tepelného ostrova Prahy, projevující se celoročním zvýšením nočních teplot a zvýšením průměrných teplot v chladné polovině roku (říjen-březen).[219] Podle ČHMÚ vzrostla u nás průměrná teplota za celé 20. století o 1,1–1,3 °C.[220]

Obdobně jako ve světě, ani v ČR neukazují všechny měřící stanice v ČR nárůst teplot, odpovídající světovým trendům. Např. podle dat z Klementina je dnes v ČR o něco tepleji než před 200 lety, ale ne o mnoho. Odečteme-li vliv městského tepelného ostrova, jde o oteplení asi o 0,5 °C. Pro srovnání, v první půli 19. století se u nás ochladilo asi o 1,5 °C.[221]

Další projevy oteplování v ČR[editovat | editovat zdroj]

V posledních deseti letech poklesly hodnoty všech charakteristik spojených se sněhem. Snižují se počty dní se sněhovou pokrývkou i měsíční a sezonní maxima výšky sněhové pokrývky. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.[222]

Změny klimatu jsou průkazně pozorovatelné i v živé přírodě.[pozn. 6] Z pozorování v moravských lužních lesích vyplývá, že v období 1961–2000 se zde posunulo do dřívější doby rašení listů u vybraných druhů stromů a kvetení u vybraných keřů a bylin. U vybraných ptačích druhů pak byl zaznamenán posun začátku hnízdění. U některých druhů rostlin v lužních lesích byl pozorován i nárůst počtu květů.[223]

Odlišné názory[editovat | editovat zdroj]

Rozpory mezi vědeckými zjištěními a názory veřejnosti[editovat | editovat zdroj]

Ačkoliv se zjištěními IPCC souhlasí drtivá většina vědců v oboru [9] [224] [225] [226] [227], existuje malá část vědců, politiků a veřejnosti, kteří nesouhlasí s tezí IPCC, že by byla většina oteplení posledních 50 let způsobena lidskou činností.[228][229][230] Nejnovější průzkum, publikovaný v roce 2013, ukázal na vědeckém poli souhlas s tvrzením, že globální oteplování je způsobeno člověkem u drtivé většiny (97 %) vědců v oboru,[231] zatímco velká část veřejnosti je přesvědčena o tom, že názor vědců je nejednoznačný – např. v USA si to myslí 57 % lidí.[232]

Odlišné názory na oteplování v posledních letech[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplování neexistuje

Názory, že se Země neotepluje jsou dnes již velmi vzácné,[zdroj?] většinou přetrvávající z období krátkodobého zastavení nárůstu teplot v šedesátých a sedmdesátých letech, které bylo často i vědci označováno jako období globálního ochlazování.[233]

Globální oteplování skončilo

Na různých blozích lze najít názory, že globální oteplování se zastavilo (a že případně nyní nastane ochlazování) - jako například "Satelitní měření (UAH, RSS) po roce 1998 vykazovaly naopak ochlazení globálních teplot. Následující roky byly sice stále teplejší než 19. století, ale růst teplot dále nepokračoval. Na vánoce 2012 i Met Off opravila svoje prognózy. Už neočekávala, že se oteplování v dohledné době obnoví."[234]

Tyto závěry jsou většinou dány nesprávnou interpretací krátkodobých[235] (v rozsahu jednoho čí několika málo let) výkyvů teplot, způsobenými s velkou pravděpodobností především jevy El Niňo a La Niňa a aktivitami vulkánů, ve srovnání s dlouhodobými trendy. Pokud odečteme vlivy těchto krátkodobých jevů, ukazuje se, že průměrné teploty narůstají prakticky nezměněnou rychlostí.[33]

Odlišné názory na důsledky globálního oteplování[editovat | editovat zdroj]

Globální oteplování může mít také pozitivní důsledky.

Ty analyzovala například rozsáhlá studie nevládního panelu NIPCC nazvaná "Climatechange Reconsidered" (2009).[236] Pozitivy se zabývá také projekt CO2science.org. Pozitivní vliv může dokonce převažovat. K pozitivnímu vlivu globálního oteplování se hlásí i Patrick Moore, spoluzakladatel Greenpeace.[237]

Pojišťovny jen straší lidi

Kritici se domnívají, že pojišťovny se strašením jen snaží získat více klientů, kteří si koupí pojistku. Odborníci na přírodní katastrofy jako Roger Pielke varují, že ta znepokojivá čísla jsou manipulace s fakty. Za sto let totiž vzrostla populace i reálné mzdy a došlo k inflaci. Škody z přírodních katastrof z roku 1900 a 2000 se tedy nedají mechanicky porovnávat. Je nutné provést tzv. normalizaci dat. Škod přibývá, protože je více lidí a jsou bohatší. Ne, že by přibývalo hurikánů apod.[238]

Náklady na řešení důsledků globálního oteplování by byly mnohem nižší než náklady na snižování emisí

Někteří ekonomové jako William D. Nordhaus nebo Václav Klaus se však domnívají, že náklady na řešení důsledků globálního oteplování by byly mnohem nižší než náklady na snižování emisí skleníkových plynů. Proto je podle nich zbytečné a neefektivní pokoušet se tyto emise razantně snižovat.[24].

V roce 2006 byla publikována známá Sternova zpráva pro britskou vládu. Podle Sterna se jakékoli odkládání opatření proti oteplování prodraží. Zpráva byla kritizována, že neprošla recenzním řízením a do Čtvrté zprávy IPCC byly citáty z ní vloženy po uzávěrce s obejitím recenzentů.[239] Hlavním jádrem odborné kritiky bylo, že Sternovy výpočty vycházejí z představy, že hodnota peněz se v čase nemění (skoro nulová diskontní míra).[240][241]. Jiní autoři však Sternovu zprávu podporují a naopak tvrdí, že Stern ve své zprávě podcenil netržní škody, způsobené globálním oteplováním.[242] Caney ve své práci ukazuje, že i když mohou být některé pochyby o diskontování ve zprávě, některá mitigační opatření by měla být přijata okamžitě.[243]

O plánech EU snížit do roku 2020 své emise o 20 % vůči hladinám z roku 1990 Lomborg říká: To by stálo asi 250 miliard USD ročně. Kdyby takto investovali celých 80 let až do roku 2100, mohli by tak snížit oteplení o dvacetinu stupně Celsia, tj. 0,05 °C. Podle toho zaplatíme jeden dolar, abychom odvrátili ekologické škody za 2 centy. Jde o výpočty ekonoma Richarda Tolla, který sám pracoval v IPCC.[244] Samotná studie R. Tolla ovšem ukazuje na fakt, že přes počáteční příznivý vliv oteplování na GDP, bude mít s vyšší teplotou toto oteplování negativní vliv,[183] ačkoliv ekonomové nemají vůbec jasno v tom, jaký mají přírodní katastrofy vliv na růst HDP[182].

Kritici Kjótského protokolu jako ekonom Richad J. S. Toll nebo statistik Bjorn Lomborg namítají, že nákladné snižování emisí nemá na klima prakticky vliv. I kdyby se všechny státy světa celých sto let plnily Kjótský protokol, do roku 2100 by se tím oteplení oddálilo jen o 0,15 °C.[23]

Lidé se přizpůsobí

Ústav CRED dokumentuje, jak se zvyšuje schopnost lidstva k adaptaci. Dnes při přírodních katastrofách umírá asi o 90 procent méně lidí než před sto lety.[245]

Kritika klimatických modelů[editovat | editovat zdroj]

Modely se doposud soustředily na dlouhodobý trend za sto let, ale ignorovaly klimatické cykly jako je 60letý cyklus PDO (Pacific Decadal Oscilation). Proto modely nedovedou vysvětlit rychlé tempo oteplování v první půli 20. století. Toto může být možná i příčinou, proč modely nepředpověděly pauzu v oteplování po roce 1998.[246]

Schopnost modelů reprodukovat vývoj klimatu na regionální úrovni je stále nízká. Ukazuje to srovnání naměřených teplot se simulacemi modelů CMIP3+.[247]

Zahrneme-li do matematického modelu schopnosti životního prostředí zpětně pohlcovat oxid uhličitý, vyplývá z něj, že při dalším zvyšování emisí z fosilních paliv se přesto sníží jejich absorpce z atmosféry, což by zvýšilo oteplování klimatu nad předchozí odhady. Přesto „globálně vychází zvýšení teplot na konci 21. století v tomto modelu relativně nízké vzhledem ke svému nízkému vlivu na krátkodobou reakci klimatu a k vzájemnému vyrušení velkých regionálních změn v odezvách hydrologického systému a ekosystému“.[248]

Jiným zvažovaným mechanismem, který by mohl vést ke zvýšenému oteplování, je tání permafrostu a ledu ve stále zmrzlých spodních vrstvách půdytundry, v němž se váže ve formě klatrátu velké množství významného skleníkového plynu – methanu, který by se tak uvolnil do ovzduší.[249]

V září 2005 Bellouin a spol. v časopise Nature publikoval hypotézu, že odrazivost způsobená atmosférickým znečištěním (aerosoly) byla proti předchozím předpokladům asi dvojnásobná a že tím byla jistá část globálního oteplování maskována. Pokud se to v dalších studiích potvrdí, znamenalo by to, že současné modely velikost budoucího globálního oteplování spíše podceňují.[250]

Jiní vědci se naopak domnívají, že toto znečištění je lokální jev. V globálních datech o čistotě atmosféry (Aerosol Optical Thickness) není vliv Číny příliš patrný. Od 90. let celkově aerosolů naopak ubylo díky poklesu sopečné činnosti.[251]

Jednou z hlavních nejistot v modelech je citlivost klimatu. Tj. když se koncentrace CO2 v atmosféře zdvojnásobí, o kolik se oteplí? IPCC se drží středních odhadů asi 1,5–4,4 °C, nevylučuje ale ani vyšší hodnoty. A existují i nižší odhady než 1,5 °C. Například studie Nir Shaviva odhadují, že je to 0,5 °C.[252]

Odlišné politické názory[editovat | editovat zdroj]

  • V roce 1992 vyšla u příležitosti Summitu Země tzv. Heidelbergová výzva, která říká, že Mezinárodní panel pro změny klimatu (IPCC) by též měl mít část vědců, kteří jsou vůči globálnímu oteplování skeptičtí. Výzva je ovšem velmi obecná a volající po nezávislé vědě. K výzvě se připojilo přes 4 000 vědců, včetně 72 nositelů Nobelovy ceny.[253]
  • Téma tzv. globálního oteplování se též výrazně odráží ve světové politice. Nejvýraznější je klimaskepticismus v republikánské straně USA. Někteří politici, zejména exprezident USA George W. Bush,[254] bývalý ministerský předseda Austrálie John Howard a někteří intelektuálové jako Bjørn Lomborg[255] a Ronald Bailey[256] tvrdí, že cena za útlum globálního oteplování nesmí být příliš vysoká. George W. Bush prohlásil: "Chceme redukovat skleníkové plyny… Ale Kjótský protokol je naprosto špatný v základních principech."[257] Právě USA a Austrálie jsou jediné státy světa, kteří Kjótský protokol nepodepsaly.[258] Producent, režisér a dokumentarista Martin Durkin v reakci na film Nepříjemná pravda natočil dokumentární film Velký podvod s globálním oteplováním, který nepopírá globální oteplování, ale zpochybňuje vliv člověka a CO2 na tento jev.[259]
  • Ke skeptikům patří řada předních vědců jako prezident Světové akademie věd A. Zichichi a další.[264]
  • V březnu 2012 protestovalo 50 významných bývalých zaměstnanců NASA proti klima alarmismu NASA. V dopise adresovanému řediteli NASA apelují, aby Goddardův ústav do svých prohlášení nezahrnoval vědecky nepodložená tvrzení, že lidmi vyrobený oxid uhličitý má mít katastrofický dopad na globální změnu klimatu. Tuto hypotézu označují za extrémní názor a upozorňují, že pro stovky známých klimatologů a desítky tisíc dalších vědců jsou taková tvrzení nedůvěryhodná, což podle nich dokazuje nejasnost vědeckého výzkumu v této otázce. Upozorňují že, v ohrožení je jak pověst vesmírné agentury, tak i pověst vědy jako takové. Jako vědecký zdroj, ze kterého vychází jejich obavy uvádí Harrisona Schmitta a Waltera Cunninghama.[265][266]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. IPCC vychází ze tří zdrojů (CRU/UKMO Hadley Centre, NASA/GISS a NCDC), jejichž metody výpočtu i použitá data se liší, trendy jsou si však podobné; viz IPCC AR4 WG1, kap. 3.2.2.4
  2. stanice s minimálním nárůstem nebo dokonce poklesem teplot podle GISS (Goddard Institute for Space Studies, Columbia University, New York): Miláno, Stuttgart, Göteborg (Švédsko), Punta Arenas (Chile), Christchurch (Nový Zéland), Alice Springs (Austrálie); teplotní řady dostupné na http://data.giss.nasa.gov/gistemp/station_data/
  3. V. Ramanathan and G. Carmichael, supra note 1, at 221 (“... emissions of black carbon are the second strongest contribution to current global warming, after carbon dioxide emissions.”) Numerous scientists also calculate that black carbon may be second only to CO2 in its contribution to climate change, including Tami C. Bond & Haolin Sun, Can Reducing Black Carbon Emissions Counteract Global Warming, ENVIRON. SCI. TECHN. (2005), at 5921 (“BC is the second or third largest individual warming agent, following carbon dioxide and methane.”); and J. Hansen, A Brighter Future, 53 CLIMATE CHANGE 435 (2002), available at http://pubs.giss.nasa.gov/docs/2002/2002_Hansen_1.pdf (calculating the climate forcing of BC at 1.0±0.5 W/m2).
  4. Tzv. absorpční pásy – tedy části spektra infračerveného (tepelného) záření, které jednotlivé plyny pohlcují – se totiž často vzájemně překrývají. Navíc koncentrace některých plynů se v různých částech světa mění. To je patrné hlavně u vodní páry. Viz Metelka, Tolasz (2009): Klimatické změny: fakta bez mýtů, COŽP UK
  5. "Three different approaches are used to describe uncertainties each with a distinct form of language. * * * Where uncertainty in specific outcomes is assessed using expert judgment and statistical analysis of a body of evidence (e.g. observations or model results), then the following likelihood ranges are used to express the assessed probability of occurrence: virtually certain >99%; extremely likely >95%; very likely >90%; likely >66%;…" in IPCC AR4 SYR
  6. Fenologie rostlin a živočichů zaznamenává významné etapy jejich reprodukčního procesu ve vztahu ke klimatickým podmínkám. U rostlin sleduje rašení pupenů a listů, olisťování, začátek kvetení a plné kvetení, zrání semen a plodů, žloutnutí a opad listí, šíření rostlin do vyšších nadmořských výšek, zeměpisných šířek apod. U živočichů zaznamenává začátek a vyvrcholení reprodukčního procesu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity informace nebo části textu z článků Global Warming na anglické Wikipedii a Globale Erwärmung na německé Wikipedii. Následující publikace jsou v referencích citovány pouze zkratkou

  • IPCC AR5 WG1. Climate Change 2013: The Physical Science Basis. Working Group 1 (WG1) Contribution to the Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC) 5th Assessment Report (AR5). [s.l.] : Cambridge University Press, 2013. 1552 s. Velikost souboru 375 MB. Dostupné online.  
  • IPCC AR4 SYR. Climate Change 2007: Synthesis Report (SYR). Geneva, Switzerland : IPCC, 2007. (Contribution of Working Groups I, II and III to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 92-9169-122-4.  .
  • IPCC AR4 WG1. Climate Change 2007: The Physical Science Basis. [s.l.] : Cambridge University Press, 2007. (Contribution of Working Group I to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 978-0-521-88009-1.  
  • IPCC AR4 WG2. Climate Change 2007: Impacts, Adaptation and Vulnerability. [s.l.] : Cambridge University Press, 2007. (Contribution of Working Group II to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 978-0-521-88010-7.  
  • IPCC AR4 WG3. Climate Change 2007: Mitigation of Climate Change. [s.l.] : Cambridge University Press, 2007. (Contribution of Working Group III to the IPCC Fourth Assessment Report) Dostupné online. ISBN 978-0-521-88011-4.  
  1. IPCC AR5 WG1, s. 2
  2. a b IPCC AR5 WG1, s. 6
  3. Riebeek, H.(June 3, 2010)."Global Warming: Feature Articles": 2. Earth Observatory, NASA. 
  4. IPCC AR4 WG1, pozn. 9
  5. NAP. America's Climate Choices. Washington, D.C. : The National Academies Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-309-14585-5. S. 15.  
  6. IPCC AR5 WG1, s. 3
  7. IPCC AR5 WG1, Část D, pozn. 2
  8. Understanding and Responding to Climate Change [online]. United States National Academy of Sciences, 2008, [cit. 2010-05-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. a b ORESKES, N.. BEYOND THE IVORY TOWER: The Scientific Consensus on Climate Change. Science. 2004-12-03, roč. 306, čís. 5702, s. 1686–1686. DOI:10.1126/science.1103618.  
  10. Joint Science Academies' Statement [PDF]. [cit. 2010-08-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. IPCC AR5 WG1 SPM, s. 21, tab. SPM-2
  12. SCHNEIDER VON DEIMLING, Thomas, Held, Hermann; Ganopolski, Andrey; Rahmstorf, Stefan Climate sensitivity estimated from ensemble simulations of glacial climate. Climate Dynamics. 2006-03-16, roč. 27, čís. 2-3, s. 149–163. DOI:10.1007/s00382-006-0126-8.  
  13. IPCC AR4 WG1, kap. 10, sekce 10.5
  14. IPCC AR4 WG1, Technical Summary, sekce TS 5.3
  15. LU, Jian, Vecchi, Gabriel A.; Reichler, Thomas Expansion of the Hadley cell under global warming. Geophysical Research Letters. 2007-03-24, roč. 34, čís. 6. Dostupné online [pdf]. DOI:10.1029/2006GL028443.  
  16. UFZ. Signs of reversal of Arctic cooling in some areas [online]. 2010-07-20. Dostupné online. (anglicky) 
  17. BATTISTI, David. S., Naylor, R. L. Historical Warnings of Future Food Insecurity with Unprecedented Seasonal Heat. Science. 2009-01-09, roč. 323, čís. 5911, s. 240–244. Dostupné online. DOI:10.1126/science.1164363. PMID 19131626.  
  18. Cook, John; Dana Nuccitelli, Sarah A. Green, Mark Richardson, Bärbel Winkler, Rob Painting, Robert Way, Peter Jacobs, Andrew Skuce(2013)."Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature". Environmental Research Letters8(2): 024024. 
  19. a b ESPER, Jan, Frank, David C.; Timonen, Mauri; Zorita, Eduardo; Wilson, Rob J. S.; Luterbacher, Jürg; Holzkämper, Steffen; Fischer, Nils; Wagner, Sebastian; Nievergelt, Daniel; Verstege, Anne; Büntgen, Ulf Orbital forcing of tree-ring data. Nature Climate Change. 2012-07-08, roč. 2, čís. 12, s. 862–866. DOI:10.1038/nclimate1589.  
  20. a b SVENSMARK, Henrik. Cosmoclimatology: a new theory emerges. Astronomy & Geophysics. 2007-02-01, roč. 48, čís. 1, s. 1.18–1.24. DOI:10.1111/j.1468-4004.2007.48118.x.  
  21. a b VEIZER, Ján, Godderis, Yves; François, Louis M. Nature. 2000-12-07, roč. 408, čís. 6813, s. 698–701. DOI:10.1038/35047044.  
  22. a b Lu, Qing-Bin(2010-02)."Cosmic-ray-driven electron-induced reactions of halogenated molecules adsorbed on ice surfaces: Implications for atmospheric ozone depletion and global climate change". Physics Reports487(5): 141-167. doi:10.1016/j.physrep.2009.12.002. ISSN 03701573. 
  23. a b Gen Epstein. Global warming is manageable – if we are smart [online]. Barrons.com, 18. května 2009. Dostupné online.  
  24. a b Václav Klaus. 11.5.2011. Doktrína globálního oteplování není vědou, ekonomické texty Dostupné online.  
  25. Rhein, M., et al.(7 June 2013),"Box 3.1, in: Chapter 3: Observations: Ocean (final draft)", inQin, D. and T. Stocker,, IPCC, http://www.climatechange2013.org/images/uploads/WGIAR5_WGI-12Doc2b_FinalDraft_Chapter03.pdf 
  26. LEVITUS, S., Antonov, J. I.; Boyer, T. P.; Baranova, O. K.; Garcia, H. E.; Locarnini, R. A.; Mishonov, A. V.; Reagan, J. R.; Seidov, D.; Yarosh, E. S.; Zweng, M. M. World ocean heat content and thermosteric sea level change (0-2000 m), 1955-2010. Geophysical Research Letters. 2012-05-01, roč. 39, čís. 10, s. n/a–n/a. DOI:10.1029/2012GL051106.  
  27. IPCC AR5 WG1, s.8 kap. B2
  28. Changnon, Stanley A.; Bell, Gerald D. (2000). El Niño, 1997–1998: The Climate Event of the Century. London: Oxford University Press. ISBN 0-19-513552-0
  29. IPCC AR5 WG1, s. 5, kap. B.1
  30. NOAA. Tied For Warmest Year on Record [online]. 2010. Dostupné online.  
  31. NASA. Research Finds 2010 Tied for Warmest Year on Record [online]. . Dostupné online.  
  32. NOAA. State of the Climate: Global Analysis for Annual [online]. National Climatic Data Center, 2011. Dostupné online.  
  33. a b FOSTER, Grant, Rahmstorf, Stefan Global temperature evolution 1979–2010. Environmental Research Letters. 2011-01-01, roč. 6, čís. 4, s. 044022. DOI:10.1088/1748-9326/6/4/044022.  
  34. Did global warming stop in 1998, 1995, 2002, 2007, 2010? [online]. . Dostupné online.  
  35. Crowley, Thomas J.; Gerald R. North(1991)."Paleoclimatology". 
  36. Bradley, Raymond S.(1999). Paleoclimatology: reconstructing climates of the Quaternary68.Access Online via Elsevier. Ověřeno k 2014-02-06. 
  37. IPCC AR4 WG1, kap. TS.3.1.2
  38. DE FRENNE, P., Rodriguez-Sanchez, F.; Coomes, D. A.; Baeten, L.; Verstraeten, G.; Vellend, M.; Bernhardt-Romermann, M.; Brown, C. D.; Brunet, J.; Cornelis, J.; Decocq, G. M.; Dierschke, H.; Eriksson, O.; Gilliam, F. S.; Hedl, R.; Heinken, T.; Hermy, M.; Hommel, P.; Jenkins, M. A.; Kelly, D. L.; Kirby, K. J.; Mitchell, F. J. G.; Naaf, T.; Newman, M.; Peterken, G.; Petrik, P.; Schultz, J.; Sonnier, G.; Van Calster, H.; Waller, D. M.; Walther, G.-R.; White, P. S.; Woods, K. D.; Wulf, M.; Graae, B. J.; Verheyen, K. Microclimate moderates plant responses to macroclimate warming. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2013-10-28, roč. 110, čís. 46, s. 18561–18565. DOI:10.1073/pnas.1311190110.  
  39. IPCC AR4 WG1, kap. 3.2.2.2
  40. Luboš Motl. HadCRUT3: 30% of stations recorded a cooling trend in their whole history (Reference Frame 30.7.2011) [online]. . Dostupné online.  
  41. BOX, Jason E., Yang, Lei; Bromwich, David H.; Bai, Le-Sheng Greenland Ice Sheet Surface Air Temperature Variability: 1840–2007*. Journal of Climate. 2009-07-01, roč. 22, čís. 14, s. 4029–4049. DOI:10.1175/2009JCLI2816.1.  
  42. IPCC AR5 WG1, s.9 kap. B3
  43. IPCC AR4 WG1, kap. TS.3.4
  44. IPCC AR4 SYR, kap. 1.1
  45. SHEPHERD, A., et al. A Reconciled Estimate of Ice-Sheet Mass Balance. Science. 2012-11-29, roč. 338, čís. 6111, s. 1183–1189. DOI:10.1126/science.1228102.  
  46. a b Zhang, Jinlun(2007)."Increasing Antarctic sea ice under warming atmospheric and oceanic conditions". Journal of Climate20(11): 2515–2529. 
  47. GILLETT, N. P.. Simulation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2003-10-10, roč. 302, čís. 5643, s. 273–275. DOI:10.1126/science.1087440.  
  48. THOMPSON, D. W. J.. Interpretation of Recent Southern Hemisphere Climate Change. Science. 2002-05-03, roč. 296, čís. 5569, s. 895–899. DOI:10.1126/science.1069270.  
  49. TURNER, John, Comiso, Josefino C.; Marshall, Gareth J.; Lachlan‐Cope, Tom A.; Bracegirdle, Tom; Maksym, Ted; Meredith, Michael P.; Wang, Zhaomin; Orr, Andrew Non‐annular atmospheric circulation change induced by stratospheric ozone depletion and its role in the recent increase of Antarctic sea ice extent. Geophysical Research Letters. 2009-04-23, roč. 36, čís. 8. DOI:10.1029/2009GL037524.  
  50. BINTANJA, R., van Oldenborgh, G. J.; Drijfhout, S. S.; Wouters, B.; Katsman, C. A. Important role for ocean warming and increased ice-shelf melt in Antarctic sea-ice expansion. Nature Geoscience. 2013-03-31, roč. 6, čís. 5, s. 376–379. DOI:10.1038/ngeo1767.  
  51. IPCC AR5 WG1, s. 11 kap. B4
  52. WOLTER, Klaus, Timlin, Michael S. Measuring the strength of ENSO events: How does 1997/98 rank?. Weather. 1998-09-01, roč. 53, čís. 9, s. 315–324. DOI:10.1002/j.1477-8696.1998.tb06408.x.  
  53. IPCC AR5 WG1, s. 11 kap. B5
  54. DONEY, Scott C., Fabry, Victoria J.; Feely, Richard A.; Kleypas, Joan A. Ocean Acidification: The Other CO Problem. Annual Review of Marine Science. 2009-01-01, roč. 1, čís. 1, s. 169–192. DOI:10.1146/annurev.marine.010908.163834.  
  55. Group. Forcings (filed under: Glossary) [online]. RealClimate, 28 November 2004. Dostupné online.  
  56. Pew Center on Global Climate Change / Center for Climate and Energy Solutions. Science Brief 1. The Causes of Global Climate Change. Arlington, VA, USA: Center for Climate and Energy Solutions, September 2006, s. 2. Dostupné online.  
  57. US NRC. Climate Change: Evidence, Impacts, and Choices [online]. 2012. Dostupné online.  
  58. US National Research Council (US NRC). . Dostupné online.  
  59. IPCC AR4 WG1, Sekce 9.4.1.5, s. 690-691
  60. IPCC AR5 WG1, s. 13 kap. C
  61. Tyndall, John(1861)."XXIII. On the absorption and radiation of heat by gases and vapours, and on the physical connexion of radiation, absorption, and conduction.—The bakerian lecture". The London, Edinburgh, and Dublin Philosophical Magazine and Journal of Science22(146): 169–194. 
  62. The Callendar Effect: the life and work of Guy Stewart Callendar (1898–1964). Boston : Amer Meteor Soc.. ISBN ISBN 978-1-878220-76-9.  
  63. IPCC AR4 WG1, FAQ 1.1
  64. Blue, Jessica."What is the Natural Greenhouse Effect?". Ověřeno k 27 May 2013. 
  65. KIEHL, J. T., Trenberth, Kevin E. Earth's Annual Global Mean Energy Budget. Bulletin of the American Meteorological Society. 1997-02-01, roč. 78, čís. 2, s. 197–208. DOI:10.1175/1520-0477(1997)078<0197:EAGMEB>2.0.CO;2.  
  66. Water vapour: feedback or forcing? [online]. RealClimate, 6. 4. 2005. Dostupné online.  
  67. The Greenhouse Effect & Greenhouse Gases [online]. University Corporation for Atmospheric Research Windows to the Universe, 16. 5. 2007. Dostupné online.  
  68. IPCC AR4 WG1, kap. 1 – FAQ 1.1, FAQ 1.3
  69. IPCC AR4 WG1, kap. TS.2.1
  70. TANS, Pieter; KEELING, Ralph. Dr. [online]. NOAA/ESRL, Scripps Institution of Oceanography, [cit. 2014-01-16]. Průměr za rok 2013 na stanici Mauna Loa na Havaji činil 396,48 ± 0,12 ppm. Dostupné online. (anglicky) 
  71. National Geographic [online]. . Dostupné online.  
  72. a b IPCC AR4 WG1, kap. TS.2.1.1
  73. IPCC AR4 WG1, kap. 7.3.1.1
  74. T.J. Blasing. Recent Greenhouse Gas Concentrations [online]. CDIAC. Dostupné online.  
  75. IPCC AR4 WG1, kap. 2.10.2, tabulka 2.14
  76. IPCC AR5 WG1, s. 14 kap. C
  77. IPCC AR4 WG1, kap. 3.4.4.2 Surface Radiation
  78. HANSEN, J., Sato, M.; Ruedy, R.; Lacis, A.; Oinas, V. Global warming in the twenty-first century: An alternative scenario. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2000-08-15, roč. 97, čís. 18, s. 9875–9880. DOI:doi=10.1073/pnas.170278997.  
  79. RAMANATHAN, V., Carmichael, G. Global and regional climate changes due to black carbon. Nature Geoscience. 2008-03-23, roč. 1, čís. 4, s. 221–227. DOI:10.1038/ngeo156.  
  80. TWOMEY, S.. The Influence of Pollution on the Shortwave Albedo of Clouds. Journal of the Atmospheric Sciences. 1977-07-01, roč. 34, čís. 7, s. 1149–1152. DOI:10.1175/1520-0469(1977)034<1149:TIOPOT>2.0.CO;2.  
  81. ALBRECHT, B. A.. Aerosols, Cloud Microphysics, and Fractional Cloudiness. Science. 1989-09-15, roč. 245, čís. 4923, s. 1227–1230. DOI:doi=10.1126/science.245.4923.1227.  
  82. IPCC. Aerosoly, jejich přímé a nepřímé účinky [online]. . S. 291–292. Dostupné online.  
  83. IPCC AR5 WG1, s. 14 kap. C
  84. RAMANATHAN, V., Chung, C.; Kim, D.; Bettge, T.; Buja, L.; Kiehl, J. T.; Washington, W. M.; Fu, Q.; Sikka, D. R.; Wild, M. Atmospheric brown clouds: Impacts on South Asian climate and hydrological cycle. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2005-03-04, roč. 102, čís. 15, s. 5326–5333. DOI:10.1073/pnas.0500656102. (anglicky) 
  85. Ramanathan, V., et al.. Report Summary [PDF]. United Nations Environment Programme, 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  86. Ramanathan, V., et al.. Part III: Global and Future Implications [PDF]. United Nations Environment Programme, 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  87. Volcanoes and Climate since 1960: what does the Moon have to say? Presentation [online]. University of Colordo in Boulder. Dostupné online.  
  88. a b SOLANKI, S. K., et al. Unusual activity of the Sun during recent decades compared to the previous 11,000 years. Nature. 28. 10. 2004, roč. 2004, čís. 431, s. 1084-1087. "Although the rarity of the current episode of high average sunspot numbers may indicate that the Sun has contributed to the unusual climate change during the twentieth century, we point out that solar variability is unlikely to have been the dominant cause of the strong warming during the past three decades". Dostupné online.  
  89. K.Georgieva, C.Bianchi, B.Kirov. Once again about global warming and solar activity (SAIT 2004) http://sait.oat.ts.astro.it/MmSAI/76/PDF/969.pdf
  90. USOSKIN, Ilya, Solanki, Sami; Schüssler, Manfred; Mursula, Kalevi; Alanko, Katja Millennium-Scale Sunspot Number Reconstruction: Evidence for an Unusually Active Sun since the 1940s. Physical Review Letters. 2003-11-01, roč. 91, čís. 21. DOI:10.1103/PhysRevLett.91.211101.  
  91. SOLANKI, S. K.; KRIVOVA, N.. Can solar variability explain global warming since 1970?. Journal of Geophysical Research. 2003-01-01, roč. 108, čís. A5. "…This comparison shows without requiring any recourse to modeling that since roughly 1970 the solar influence on climate (through the channels considered here) cannot have been dominant. In particular, the Sun cannot have contributed more than 30% to the steep temperature increase that has taken place…". DOI:10.1029/2002JA009753.  
  92. Staudt, Amanda; Nancy Huddleston, Ian Kraucunas(2008)."Understanding and Responding to Climate Change: Highlights of National Academies Reports". 
  93. IPCC AR5 WG1, s. 17
  94. a b IPCC AR4 WG1, FAQ 9.2
  95. Simmon, R. and D. Herring. Notes for slide number 7, titled "Satellite evidence also suggests greenhouse gas warming," in presentation, "Human contributions to global climate change" [online]. Presentation library on the U.S. National Oceanic and Atmospheric Administration's Climate Services website, 2009-November, [cit. 2011-06-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  96. RANDEL, William J., Shine, Keith P.; Austin, John; Barnett, John; Claud, Chantal; Gillett, Nathan P.; Keckhut, Philippe; Langematz, Ulrike; Lin, Roger; Long, Craig; Mears, Carl; Miller, Alvin; Nash, John; Seidel, Dian J.; Thompson, David W. J.; Wu, Fei; Yoden, Shigeo An update of observed stratospheric temperature trends. Journal of Geophysical Research. 2009-01-23, roč. 114, čís. D2. DOI:10.1029/2008JD010421.  
  97. USGCRP (2009). Global Climate Change Impacts in the United States. Příprava vydání Karl, T.R.; Melillo. J.; Peterson, T.; Hassol, S.J.. [s.l.] : Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN ISBN 978-0-521-14407-0.  
  98. Jackson, R. and A. Jenkins(17 November 2012)."Vital signs of the planet: global climate change and global warming: uncertainties". Earth Science Communications Team at NASA's Jet Propulsion Laboratory / California Institute of Technology. 
  99. NASA. Water Vapor Confirmed as Major Player in Climate Change [online]. . Dostupné online.  
  100. Riebeek, H.(16 June 2011)."The Carbon Cycle: Feature Articles: Effects of Changing the Carbon Cycle". Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office located at NASA Goddard Space Flight Center. 
  101. US National Research Council(2003)."Ch. 1 Introduction", Understanding Climate Change Feedbacks.Washington, DC, USA:National Academies Press. , p.19
  102. SOLOMON, S., Rosenlof, K. H.; Portmann, R. W.; Daniel, J. S.; Davis, S. M.; Sanford, T. J.; Plattner, G.-K. Contributions of Stratospheric Water Vapor to Decadal Changes in the Rate of Global Warming. Science. 2010-01-28, roč. 327, čís. 5970, s. 1219–1223. DOI:10.1126/science.1182488.  
  103. Lindsey, R.(14 January 2009)."Earth's Energy Budget (p.4), in: Climate and Earth's Energy Budget: Feature Articles". Earth Observatory, part of the EOS Project Science Office, located at NASA Goddard Space Flight Center. 
  104. AR4 WGI, kap. TS.2-úvod
  105. AR4 WGI, kap. TS.2.1.3
  106. US National Research Council(2006)."Ch. 1 Introduction to Technical Chapters", Surface Temperature Reconstructions for the Last 2,000 Years.Washington, DC, USA:National Academies Press, 26-27. 
  107. AMS Council(20 August 2012)."2012 American Meteorological Society (AMS) Information Statement on Climate Change". Boston, MA, USA:AMS. 
  108. Lindzen, Richard(2009)."Resisting climate hysteria". Climate Realists7(26): 2009. 
  109. Jan Esper et al.. Johannes Gutenberg-Universität Mainz, 09.07.2012. Climate in northern Europe reconstructed for the past 2,000 years: Cooling trend calculated precisely for the first time Dostupné online.  
  110. GRINSTED, Aslak, Moore, J. C.; Jevrejeva, S. Reconstructing sea level from paleo and projected temperatures 200 to 2100 ad. Climate Dynamics. 2009-01-06, roč. 34, čís. 4, s. 461–472. DOI:10.1007/s00382-008-0507-2.  
  111. SVENSMARK, Henrik. Cosmoclimatology: a new theory emerges. Astronomy & Geophysics. 2007-02-01, roč. 48, čís. 1, s. 1.18–1.24. Dostupné online. DOI:10.1111/j.1468-4004.2007.48118.x.  
  112. Svensmark, Henrik(1998). Influence of cosmic rays on Earth's climate.DMI. Ověřeno k 2014-01-29. 
  113. Lockwood, M.(2001)."Long-term variations in the magnetic fields of the Sun and the heliosphere: Their origin, effects, and implications". Journal of Geophysical Research106(A8): 16021. doi:10.1029/2000JA000115. ISSN 0148-0227. 
  114. Vieira, L. E. A.; S. K. Solanki(2010-01)."Evolution of the solar magnetic flux on time scales of years to millenia". Astronomy and Astrophysics509: –100. doi:10.1051/0004-6361/200913276. ISSN 1432-0746 0004-6361, 1432-0746. 
  115. Benestad, Rasmus E(2013-09-01)."Are there persistent physical atmospheric responses to galactic cosmic rays?". Environmental Research Letters8(3): 035049. doi:10.1088/1748-9326/8/3/035049. ISSN 1748-9326. 
  116. What's the link between cosmic rays and climate change? [online]. [cit. 2014-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  117. USOSKIN, Ilya G., Kovaltsov, Gennady A. Cosmic rays and climate of the Earth: Possible connection. Comptes Rendus Geoscience. 2008-07-01, roč. 340, čís. 7, s. 441–450. DOI:10.1016/j.crte.2007.11.001.  
  118. LAUT, Peter. Solar activity and terrestrial climate: an analysis of some purported correlations. Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics. 2003-05-01, roč. 65, čís. 7, s. 801–812. DOI:10.1016/S1364-6826(03)00041-5.  
  119. EVAN, Amato T., Heidinger, Andrew K.; Vimont, Daniel J. Arguments against a physical long-term trend in global ISCCP cloud amounts. Geophysical Research Letters. 2007-02-17, roč. 34, čís. 4. DOI:10.1029/2006GL028083.  
  120. Scafetta, N.(2014-01-15)."The complex planetary synchronization structure of the solar system". Pattern Recognition in Physics2(1): 1–19. doi:10.5194/prp-2-1-2014. ISSN 2195-9250. 
  121. Shaviv, Nir J.; Ján Veizer(2003)."Celestial driver of Phanerozoic climate?". GSA today13(7): 4–10. 
  122. IPCC TAR WG1, kapitola 3.7.3.2
  123. A critique on Veizer’s Celestial Climate Driver [online]. RealClimate.org. Dostupné online.  
  124. Grooß, Jens-Uwe; Rolf Müller(2011-06)."Do cosmic-ray-driven electron-induced reactions impact stratospheric ozone depletion and global climate change?". Atmospheric Environment45(20): 3508-3514. doi:10.1016/j.atmosenv.2011.03.059. ISSN 13522310. 
  125. Lu, Qing-Bin(2012-10-04)."On Cosmic-Ray-Driven Electron Reaction Mechanism for Ozone Hole and Chlorofluorocarbon Mechanism for Global Climate Change". 
  126. RUDDIMAN, William F.. How Did Humans First Alter Global Climate?. Scientific American. 2005-03-01, roč. 292, čís. 3, s. 46–53. DOI:10.1038/scientificamerican0305-46.  
  127. Velký podvod s globálním oteplováním, WM Magazín, dvojčíslo 66-67, 2007
  128. Výkonný ředitel CEP Petr Mach v Lidových novinách: Projev vysokoškolsky vzdělaného ignoranta, Jakub Rolčík, Britské Listy, 9.2.2007
  129. BREZINA, Ivan. GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ: Mýtus vědeckého konsenzu. Neviditelný pes [online]. 24. 3. 2005 [cit. 2014-07-28]. Dostupné online.  (česky) 
  130. IPCC AR4 SYR, sekce 1
  131. IPCC AR4 WG1, kapitola 9
  132. IPCC AR5 WG1, kapitola D3, s. 17
  133. .Parris, A., et al.. Global Sea Level Rise Scenarios for the US National Climate Assessment. NOAA Tech Memo OAR CPO-1 [online]. NOAA Climate Program Office, 2012-12-06. Dostupné online.  
  134. NY Times: Did Denier ‘Intimidation Tactics’ Move IPCC To ‘Lowball’ Sea Level Rise And Climate Sensitivity? [online]. . Dostupné online.  
  135. NRC. Synopsis [online]. National Research Council, 2011. Kapitola BOX SYN-1: SUSTAINED WARMING COULD LEAD TO SEVERE IMPACTS, s. 5. Dostupné online.  
  136. IPCC AR4 SYR, sekce 3
  137. HAARSMA, Reindert J., Hazeleger, Wilco; Severijns, Camiel; de Vries, Hylke; Sterl, Andreas; Bintanja, Richard; van Oldenborgh, Geert Jan; van den Brink, Henk W. More hurricanes to hit western Europe due to global warming. Geophysical Research Letters. 2013-05-16, roč. 40, čís. 9, s. 1783–1788. DOI:10.1002/grl.50360.  
  138. MERLIS, Timothy M., Zhao, Ming; Held, Isaac M. The sensitivity of hurricane frequency to ITCZ changes and radiatively forced warming in aquaplanet simulations. Geophysical Research Letters. 2013-08-16, roč. 40, čís. 15, s. 4109–4114. DOI:10.1002/grl.50680.  
  139. HOLLAND, Greg, Bruyère, Cindy L. Recent intense hurricane response to global climate change. Climate Dynamics. 2013-03-15. DOI:10.1007/s00382-013-1713-0.  
  140. RADU, Raluca, Toumi, Ralf; Phau, Jared Influence of atmospheric and sea surface temperature on the size of Hurricane Catarina. Quarterly Journal of the Royal Meteorological Society. 2013-07-01. DOI:10.1002/qj.2232.  
  141. Chronological List of All Hurricanes which Affected the Continental United States: 1851-2009. [online]. . Dostupné online.  
  142. U.S. Hurricane Strikes by Decade [online]. . Dostupné online.  
  143. The Deadliest, costlies, and most intenseUS tropical cyclones from 1851 to 2006 [online]. . Dostupné online.  
  144. Normalized Hurricane Damage in the United States: 1900–2005 [online]. . Dostupné online.  
  145. . Dostupné online.  
  146. Climatology of Tropical Cyclones in the Central Pacific Basin [online]. . Dostupné online.  
  147. tvrzení 9,21,24 zprávy [online]. . Dostupné online.  
  148. OERLEMANS, J.. Extracting a Climate Signal from 169 Glacier Records. Science. 2005-04-29, roč. 308, čís. 5722, s. 675–677. DOI:10.1126/science.1107046.  
  149. Dyurgerov, Mark B.; Mark F. Meier(2005). Glaciers and the changing earth system: a 2004 snapshot.Institute of Arctic and Alpine Research, University of Colorado Boulder, CO. 
  150. Meier, Mark F.; A. S. Post(1962)."Recent variations in mass net budgets of glaciers in western North America". IASH Publ58: 63–77. 
  151. Mauri S. Pelto. North cascade glacier retreat [online]. . Dostupné online.  
  152. World glacier monitoring service [online]. . Dostupné online.  
  153. WHO. Climate and health, Fact sheet [online]. WHO, červenec 2005. Dostupné online.  
  154. M Goklany. Winter Kills. Excess deaths in winter months. WUWT 6.10.2010 [online]. . Dostupné online.  
  155. Clement, Jan; Piet Maes, J. M. Barrios, W. W. Verstraeten, Sara Amirpour Haredasht, Genevieve Ducoffre, Jean-Marie Aerts, Marc Van Ranst(2011)."Global warming and epidemic trends of an emerging viral disease in Western-Europe: the nephropathia epidemica case". Global Warming Impacts–Case Studies on the Economy, Human Health, and on Urban and Natural Environments: 39–52. 
  156. Klempa, B.(2009)."Hantaviruses and Climate Change". European Society of Clinical Microbiology and Infectious Diseases15(6): 518–523. doi:10.1111/j.1469-0691.2009.02848.x. 
  157. PURSE, Bethan V., Mellor, Philip S.; Rogers, David J.; Samuel, Alan R.; Mertens, Peter P. C.; Baylis, Matthew Opinion: Climate change and the recent emergence of bluetongue in Europe. Nature Reviews Microbiology. 2005-02-01, roč. 3, čís. 2, s. 171–181. DOI:10.1038/nrmicro1090.  
  158. Chybná citace Chyba v tagu <ref>; citaci označené elephantiasis není určen žádný text.
  159. a b McMichael, A.J., Woodruff, R.E., & Hales, S.(11 March 2006)."Climate change and human health: present and future risks". The Lancet367(9513): 859–869. doi:10.1016/S0140-6736(06). 
  160. Epstein, Paul R.(2001)."Climate change and emerging infectious diseases". Microbes and Infection3: 747–754. doi:10.1016/s1286-4579(01)01429-0. 
  161. EPSTEIN, Paul R., Diaz, Henry F.; Elias, Scott; Grabherr, Georg; Graham, Nicholas E.; Martens, Willem J. M.; Mosley-Thompson, Ellen; Susskind, Joel Biological and Physical Signs of Climate Change: Focus on Mosquito-borne Diseases. Bulletin of the American Meteorological Society. 1998-03-01, roč. 79, čís. 3, s. 409–417. Dostupné online [cit. 2014-01-25]. DOI:10.1175/1520-0477(1998)079<0409:BAPSOC>2.0.CO;2.  
  162. Paaijmans, Krijn P.; Justine I. Blanford, Robert G. Crane, Michael E. Mann, Liang Ning, Kathleen V. Schreiber, Matthew B. Thomas(2014-06-19)."Downscaling reveals diverse effects of anthropogenic climate warming on the potential for local environments to support malaria transmission". Climatic Change. doi:10.1007/s10584-014-1172-6. ISSN 1573-1480 0165-0009, 1573-1480. 
  163. Kadrnožka Jaroslav. The sting of climate change [online]. . Dostupné online.  
  164. REITER, Paul. Global warming and malaria: knowing the horse before hitching the cart. Malaria Journal. 2008-01-01, roč. 7, čís. Suppl 1, s. S3. DOI:10.1186/1475-2875-7-S1-S3.  
  165. CHAVES, Luis Fernando, Koenraadt, Constantianus J. M. Climate Change and Highland Malaria: Fresh Air for a Hot Debate. The Quarterly Review of Biology. 2010-03-01, roč. 85, čís. 1, s. 27–55. DOI:10.1086/650284.  
  166. YAMANA, Teresa K., Eltahir, Elfatih A.B. Projected Impacts of Climate Change on Environmental Suitability for Malaria Transmission in West Africa. Environmental Health Perspectives. 2013-09-16, roč. 121, čís. 10, s. 1179–1186. DOI:10.1289/ehp.1206174.  
  167. ZHOU, Liming, Tucker, Compton J.; Kaufmann, Robert K.; Slayback, Daniel; Shabanov, Nikolay V.; Myneni, Ranga B. Variations in northern vegetation activity inferred from satellite data of vegetation index during 1981 to 1999. Journal of Geophysical Research. 2001-09-01, roč. 106, čís. D17, s. 20069. DOI:10.1029/2000JD000115.  
  168. Myneni, Ranga B.; C. D. Keeling, C. J. Tucker, G. Asrar, R. R. Nemani(1997)."Increased plant growth in the northern high latitudes from 1981 to 1991". Nature386(6626): 698–702. 
  169. Cline, William R.(2007). Global warming and agriculture: end-of-century estimates by country.Peterson Institute. Ověřeno k 2014-01-29. 
  170. GRAHAM, Eric A., Nobel, Park S. Long-term effects of a doubled atmospheric CO concentration on the CAM species. Journal of Experimental Botany. 1996-01-01, roč. 47, čís. 1, s. 61–69. Dostupné online. DOI:10.1093/jxb/47.1.61.  
  171. BERNER, R. A.. GEOCARB III: A revised model of atmospheric CO2 over Phanerozoic time. American Journal of Science. 2001-02-01, roč. 301, čís. 2, s. 182–204. DOI:10.2475/ajs.301.2.182.  
  172. KUBÁSEK, Jiří. Rostliny C4. Vesmír. , roč. 2012, čís. 1. Dostupné online [cit. 2014-07-28]. (česky) 
  173. FABRY, V. J., Seibel, B. A.; Feely, R. A.; Orr, J. C. Impacts of ocean acidification on marine fauna and ecosystem processes. ICES Journal of Marine Science. 2008-03-11, roč. 65, čís. 3, s. 414–432. DOI:10.1093/icesjms/fsn048.  
  174. HOEGH-GULDBERG, O., Mumby, P. J.; Hooten, A. J.; Steneck, R. S.; Greenfield, P.; Gomez, E.; Harvell, C. D.; Sale, P. F.; Edwards, A. J.; Caldeira, K.; Knowlton, N.; Eakin, C. M.; Iglesias-Prieto, R.; Muthiga, N.; Bradbury, R. H.; Dubi, A.; Hatziolos, M. E. Coral Reefs Under Rapid Climate Change and Ocean Acidification. Science. 2007-12-14, roč. 318, čís. 5857, s. 1737–1742. DOI:10.1126/science.1152509.  
  175. DUPONT, Sam, Pörtner, Hans Marine science: Get ready for ocean acidification. Nature. 2013-06-26, roč. 498, čís. 7455, s. 429–429. DOI:10.1038/498429a.  
  176. BRUCE, James P., Hoe-s\uong YI a Erik F. HAITES, 1996. Climate change 1995: Economic and social dimensions of climate change: Contribution of Working Group III to the second assessment report of the Intergovernmental Panel on Climate Change [online]. B.m.: Cambridge University Press [vid. 18. leden 2014]. Dostupné z: http://www.google.com/books?hl=en&lr=&id=1BEjH8IPF8cC&oi=fnd&pg=PR7&dq=Economic+and+Social+Dimensions+of+Climate+Change&ots=Rz00T1aPvd&sig=-f2Q_5cDWeeRou3k42F_qwCAyeo
  177. http://www.grida.no/publications/other/ipcc_tar/
  178. http://www.ipcc.ch/publications_and_data/ar4/wg2/en/contents.html
  179. http://www.ipcc.ch/publications_and_data/ar4/wg3/en/contents.html
  180. Stern report [online]. . Dostupné online.  
  181. Garmout report [online]. . Dostupné online.  
  182. a b Lazzaroni, S. (Sara); P. A. G. van (Peter) Bergeijk (2013-03-29). "Natural disasters impact, factors of resilience and development: A meta-analysis of the macroeconomic literature".: 1–38, ISS Working Papers - General Series. Retrieved on 2014-01-26. 
  183. a b http://www.copenhagenconsensus.com/sites/default/files/climate_change.pdf
  184. Hope, Chris (2011). "The Social Cost of Co2 from the Page09 Model"., Rochester, NY: Social Science Research Network. Retrieved on 2014-01-26. 
  185. UNEP FI. CEObriefing, Climate Change Working Group [online]. 2002. Dostupné online.  
  186. Financial risks of Climate Change, Summary report [online]. Association of British Insurers, červen 2005. Dostupné online.  
  187. Climate Talks: 2005 Weather Disasters Most Costly Ever, Environment News Service [online]. 2005-12-07. Dostupné online.  
  188. RealClimate. Hurricanes and Global Warming – Is There a Connection? [online]. 2. září 2005. Dostupné online.  
  189. ZHANG, D. D., Brecke, P.; Lee, H. F.; He, Y.-Q.; Zhang, J. Global climate change, war, and population decline in recent human history. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2007-11-28, roč. 104, čís. 49, s. 19214–19219. DOI:10.1073/pnas.0703073104.  
  190. IPCC AR5 WG1, s. 15 kap. D
  191. IPCC AR5 WG1, s. 16 kap. D2
  192. a b IPCC AR5 WG1 SPM, s. 21, tab. SPM-2
  193. IPCC AR5 WG1, s. 20 kap. E
  194. UNFCCC. Status of Ratification of the Convention [online]. UNFCCC Secretariat: Bonn, Germany: UNFCC (UNFCCC), 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  195. The United Nations Framework Convention on Climate Change [online]. . Kapitola Article 2. Dostupné online. (anglicky) 
  196. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Sixth compilation and synthesis of initial national communications from Parties not included in Annex I to the Convention. Note by the secretariat. Executive summary. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2005. Dostupné online. (anglicky) 
  197. UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Compilation and synthesis of fifth national communications. Executive summary. Note by the secretariat. [online]. Ženeva: United Nations Office at Geneva, 2011. Dostupné online. (anglicky) 
  198. a b UNITED NATIONS FRAMEWORK CONVENTION ON CLIMATE CHANGE. Conference of the Parties – Sixteenth Session: Decision 1/CP.16: The Cancun Agreements: Outcome of the work of the Ad Hoc Working Group on Long-term Cooperative Action under the Convention (English): Paragraph 4 [online]. UNFCC, 2011. S. 3. Dostupné online. (anglicky) 
  199. UNITED NATIONS ENVIRONMENT PROGRAMME (UNEP). Bridging the Emissions Gap: A UNEP Synthesis Report [online]. Nairobi: UNEP, prosinec 2011. Kapitola Executive Summary, s. 8. Dostupné online. ISBN 978-92-807-3229-0. (anglicky) 
  200. INTERNATIONAL ENERGY AGENCY (IEA). World Energy Outlook 2011 [online]. Paris: IAE, 2011. Kapitola Executive Summary, s. 2. Dostupné online. (anglicky) 
  201. IPCC AR4 WG1, kap. 3
  202. IPCC AR4 WG1, sekce 3.2.2.2
  203. IPCC AR4 WG1, kap. TS.4.1
  204. . Dostupné online.  
  205. PBL Nizozemská agentura pro životní prostředí. Příprava vydání van Vuuren, D. a M. Kok. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online. ISBN 978-90-78645-98-6. Kapitola obr. 6.14, v kapitole 6: The energy and climate challenge.  , Str.177, zpráva č.: 500062001. Webové stránky zprávy.
  206. . Fisher, B.S., et al .. [s.l.] : [s.n.]. [[ http://www.ipcc.ch/publications_and_data/ar4/wg3/en/ch3s3-5.html 3.5 Interaction between mitigation and adaptation, in the light of climate change impacts and decision-making under long-term uncertainty] Dostupné online.] Kapitola Ch. 3: Issues related to mitigation in the long-term context.   in V IPCC AR4 WG3 2007
  207. IPCC,Glosář J-P : " mitigace" , v IPCC AR4 WG3 2007
  208. a b c d IPCC, Synthesis Report Summary for Policymakers, Section 4: Adaptation and mitigation options, in IPCC AR4 SYR 2007.
  209. IPCC AR4 WG1, SPM
  210. ROM, Joe. National Academy calls on nation to 'substantially reduce greenhouse gas emissions' starting ASAP [online]. 12 May 2011, [cit. 2012-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  211. IEA. Prospect of limiting the global increase in temperature to 2 °C is getting bleaker [online]. International Energy Agency, 30 May 2011, [cit. 2012-02-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  212. Smit et al., Chapter 18: Adaptation to Climate Change in the Context of Sustainable Development and Equity, Section 18.2.3: Adaptation Types and Forms, in IPCC TAR WG2 2001.
  213. IPCC AR4 WG2, Appendix I. Glossary
  214. IPCC AR4 SYR, Sec 6.3 Responses to climate change: Robust findings
  215. U.S. Global Change Research Program: New Report Provides Authoritative Assessment of National, Regional Impacts of Global Climate Change, tisková zpráva, [cit. 27 June 2009], Dostupné on-line.
  216. Územní teploty [online]. ČHMU. Dostupné online.  
  217. KALVOVÁ Jaroslava; Zuzana Chládová. Změny vybraných teplotních kvantilů v období 1961–2000. Meteorologické zprávy. 2005, roč. 58, s. 111. Dostupné online.  
  218. POKORNÁ, Radan Huth-Lucie. Trendy jedenácti klimatických prvků v období 1961–1998 v České republice. Meteorologické zprávy. 2004, roč. 57, s. 168. Dostupné online.  
  219. Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.] : ČHMÚ. Kapitola kap. 1.1.6, kap. 1 – shrnutí a grafy 1.5, 1.6.  
  220. ČHMU. Stanovisko ČHMÚ k AR4 [pdf]. 22.2.2007. Dostupné online.  
  221. anonym. Klementinum včetně verze očištěné od vlivu tepelného ostrova [online]. Ochlazovani.cz. Dostupné online.  
  222. Kolektiv autorů. Atlas podnebí Česka. [s.l.] : ČHMÚ. Kapitola kap. 3 – úvod a shrnutí.  
  223. Bauer, Zdeněk. Reakce přírody na vývoj klimatu. Veronica. 2009, roč. 2009, čís. 5, s. 6–8.  
  224. LAVELL, M.. Survey Tracks Scientists' Growing Climate Concern. U.S. News & World Report [online]. 23.4.2008 [cit. 2013-05-10]. Dostupné online.  
  225. DORAN, Peter T., Zimmerman, Maggie Kendall Examining the Scientific Consensus on Climate Change. Eos, Transactions American Geophysical Union. 2009-01-01, roč. 90, čís. 3, s. 22. Dostupné online. DOI:10.1029/2009EO030002.  
  226. ANDEREGG, William R. L.. Expert credibility in climate [online]. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 9. 4. 2010.  
  227. FARNSWORTH, Stephen J.; LICHTER, S. Robert. The Structure of Scientific Opinion on Climate Change. International Journal of Public Opinion Research. 27. 10. 2011. Dostupné online.  
  228. Global Warming Petition Project [online]. . Dostupné online.  
  229. Copenhagen Climate Challenge [online]. . Dostupné online.  
  230. IDSO, Craig; SINGER, S. Fred, et al. 2009 Report of the Nongovernmental International Panel on Climate Change (NIPCC) [online]. Nongovernmental International Panel on Climate Change. Dostupné online.  
  231. Cook, John; Dana Nuccitelli, Sarah A Green, Mark Richardson, Bärbel Winkler, Rob Painting, Robert Way, Peter Jacobs, Andrew Skuce(2013-06-01)."Quantifying the consensus on anthropogenic global warming in the scientific literature". Environmental Research Letters8(2): 024024. doi:10.1088/1748-9326/8/2/024024. ISSN 1748-9326. 
  232. Pew, (2012) More Say There is Solid Evidence of Global Warming (Washington, DC: Pew Research Center for the People & the Press) http://www.people-press.org/files/legacy-pdf/10-15-12%20Global%20Warming%20Release.pdf
  233. DAMON, P. E., Kunen, S. M. Global Cooling?. Science. 1976-08-06, roč. 193, čís. 4252, s. 447–453. DOI:10.1126/science.193.4252.447.  
  234. Kremlík, V. Oteplování bylo zrušeno – rozejděte se II [online]. 8.1.2013. Dostupné online.  
  235. Hansen, Sato, Ruedy. Global Temperature Update Through 2012 [online]. 2013-01-15. Dostupné online.  
  236. Climate Change Reconsidered. 2009 Report of the Nongovernmental International Panel on Climate Change [online]. . Dostupné online.  
  237. http://www.national-geographic.cz/detail/straseni-globalnim-oteplovanim-je-absurdni-dokazuje-enviromentalista-45305/ - Strašení globálním oteplováním je absurdní, dokazuje environmentalista
  238. Roger Pielke. A New Study on Insured Losses and Climate Change (Blog) datum=8.11.2011 [online]. . Dostupné online.  
  239. Donna Laframboise. The Stern Review Scandal [online]. Nofrakkingconsensus, 24.4.2010)]. Dostupné online.  
  240. Weitzman, Martin L.(2007-09-01)."A Review of The Stern Review on the Economics of Climate Change". Journal of Economic Literature45(3): 703–724. doi:10.1257/002205107783217861. 
  241. Nordhaus, William D.(2007-09-01)."A Review of the "Stern Review on the Economics of Climate Change"". Journal of Economic Literature45(3): 686–702. ISSN 0022-0515. 
  242. Sterner, Thomas; U. Martin Persson(2008-01-01)."An Even Sterner Review: Introducing Relative Prices into the Discounting Debate". Review of Environmental Economics and Policy2(1): 61–76. doi:10.1093/reep/rem024. ISSN 1750-6824 1750-6816, 1750-6824. 
  243. Caney, Simon(2014-08-14)."Climate change, intergenerational equity and the social discount rate". Politics, Philosophy & Economics: 1470594–14542566. doi:10.1177/1470594X14542566. ISSN 1741-3060 1470-594X, 1741-3060. 
  244. Kenny MacIver. We need to ignite an energy tech revolution,” says controversial environmentalist Bjørn Lomborg [online]. I-cio.com, 24. ledna 2011. Dostupné online.  
  245. CRED
  246. Nicola Scafetta. Testing an astronomically based decadal-scale empirical harmonic climate model versus the IPCC (2007) general circulation climate models [online]. Journal of Atmospheric and Solar-Terrestrial Physics, 2011.  
  247. V.Kremlík. Nejúspěšnější světový prognostik klimatickým předpovědím nevěří [online]. 19.11.2012. Dostupné online.  
  248. FUNG, I. Y., Doney, S. C.; Lindsay, K.; John, J. Evolution of carbon sinks in a changing climate. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2005-08-01, roč. 102, čís. 32, s. 11201–11206. Dostupné online [cit. 2014-01-29]. DOI:10.1073/pnas.0504949102.  
  249. Sign in to read: Climate warning as Siberia melts - environment - 11 August 2005 - New Scientist [online]. [cit. 2014-01-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  250. BELLOUIN, Nicolas, Boucher, Olivier; Haywood, Jim; Reddy, M. Shekar Global estimate of aerosol direct radiative forcing from satellite measurements. Nature. 2005-12-22, roč. 438, čís. 7071, s. 1138–1141. DOI:10.1038/nature04348.  
  251. ZHAO, Tom X.-P., Laszlo, Istvan; Guo, Wei; Heidinger, Andrew; Cao, Changyong; Jelenak, Aleksandar; Tarpley, Dan; Sullivan, Jerry Study of long-term trend in aerosol optical thickness observed from operational AVHRR satellite instrument. Journal of Geophysical Research. 2008-04-01, roč. 113, čís. D7. DOI:10.1029/2007JD009061.  
  252. Shaviv, Nir J.(2005)."On climate response to changes in the cosmic ray flux and radiative budget". Journal of Geophysical Research: Space Physics (1978–2012)110(A8). 
  253. DEWEESE, Tom. The Heidelberg Appeal [online]. American Policy Center, 2002-03-29, [cit. 2014-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  254. Jim VandeHei. President Holds Firm As G-8 Summit Opens [online]. The Washington Post, 7. července 2005. S. A14. Dostupné online.  
  255. Francis Young. Interview with Bjorn Lomborg: Science versus name-calling [online]. News weekly, 1. prosince 2001. Dostupné online.  
  256. Ronald Bailey. What Price Climate Control?, Why the Kyoto Protocol is a bad insurance policy [online]. 13. června 2001. Dostupné online.  
  257. BUSH, George W.. President Bush Discusses Global Climate Change. The White House [online]. 11. 6. 2001 [cit. 2014-07-29]. Dostupné online.  (anglicky) 
  258. USA a asijské země uzavřely dohodu o klimatu [online]. BBC Czech, 28. července 2005. Dostupné online.  
  259. CSFD:Kdo může za globální oteplování? [online]. . Dostupné online.  
  260. znk. Klaus proti Bursíkovi: globální oteplování je fikce [online]. Právo, 19. 9. 2006. Dostupné online.  
  261. Žádné ničení planety nevidím a nikdy jsem ani neviděl [online]. Hospodářské noviny, 9. února 2007. Dostupné online.  
  262. Pavel Baroch. Klaus popíral globální oteplování. Studenti mu tleskali [online]. Aktuálně.cz, 2.5.2007. Dostupné online.  
  263. Globální oteplování – pravda a mýty [online]. Britské listy, 23.9.2006. Dostupné online.  
  264. Věda: 30 000 vědců protestuje proti klimatickému náboženství neviditelnypes.lidovky.cz, 16.12.2009
  265. Gosselin P.. 50 Top Astronauts, Scientists, Engineers Sign Letter Claiming Extremist GISS Is Turning NASA Into A Laughing Stock! [online]. notrickszone.com, 10. dubna 2012. Dostupné online.  
  266. 50 Top Astronauts, Scientists, Engineers Sign Letter Slamming NASA For Promoting Man-Made Climate Change Dogma] [online]. CNN, 11. dubna 2012. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Další čtení[editovat | editovat zdroj]

Česky
  • Pátá hodnotící zpráva - Fyzikální základy - Shrnutí pro politické představitele
  • Acot, Pascal. Historie a změny klimatu: od velkého třesku ke klimatickým katastrofám. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 237 s. ISBN 80-246-0869-3.
  • Braniš, Martin a kol. Atmosféra a klima: aktuální otázky ochrany ovzduší. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2009. 351 s. ISBN 978-80-246-1598-1.
  • Gore, Al. Země na misce vah: ekologie a lidský duch. Vyd. 2. Praha: Argo, 2000. 374 s. ISBN 80-7203-310-7.
  • Houghton, John. Globální oteplování: úvod do studia změn klimatu a prostředí. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998. 228 s. ISBN 80-200-0636-2.
  • Kadrnožka, Jaroslav. Energie a globální oteplování: Země v proměnách při opatřování energie. Vyd. 1. Brno: VUTIUM, 2006. 189 s. ISBN 80-214-2919-4.
  • Kalvová, Jaroslava a Moldan, Bedřich. Klima a jeho změna v důsledku emisí skleníkových plynů. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1996, ©1995. 161 s. ISBN 80-7184-315-6.
  • Klaus, Václav. Modrá, nikoli zelená planeta: co je ohroženo: klima, nebo svoboda?. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2007. 164 s. ISBN 978-80-7363-152-9.
  • Kopáček, Jaroslav a Bednář, Jan. Jak vzniká počasí. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2005. 226 s., [16] s. obr. příl. ISBN 80-246-1002-7.
  • Kutílek, Miroslav. Racionálně o globálním oteplování. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2008. 185 s. Bod. ISBN 978-80-7363-183-3.
  • Marek, Michal V. a kol. Uhlík v ekosystémech České republiky v měnícím se klimatu. Vyd. 1. Praha: Academia, 2011. 253 s. Živá příroda. ISBN 978-80-904351-1-7.
  • Metelka, Ladislav a Tolasz, Radim. Klimatické změny: fakta bez mýtů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí, 2009. 35 s. ISBN 978-80-87076-13-2. Dostupné on-line
  • McKibben, Bill. Zeemě: jak přežít na naší nové nehostinné planetě. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2013. 256 s. ISBN 978-80-7432-251-8.
  • Moldan, Bedřich. Podmaněná planeta. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2009. 419 s. ISBN 978-80-246-1580-6.
  • Nátr, Lubomír. Země jako skleník: proč se bát CO2?. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006. 142 s. Průhledy; sv. 2. ISBN 80-200-1362-8.
  • Nováček, Pavel a Huba, Mikuláš. Ohrožená planeta. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994. 202 s. ISBN 80-7067-382-6.
  • Staud, Toralf a Reimer, Nick. Zachraňme klima: ještě není pozdě. Vyd. 1. V Praze: Knižní klub, 2008. 285 s. ISBN 978-80-242-2119-9.
  • Svoboda, Jiří, Vašků, Zdeněk a Cílek, Václav. Velká kniha o klimatu Zemí koruny české. [Praha]: Regia, 2003. 655 s. ISBN 80-86367-34-7.
  • Vysoudil, Miroslav. Meteorologie a klimatologie. 2. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006. 281 s. Skripta. ISBN 80-244-1455-4.
  • Série publikací Národního klimatického programu
anglicky

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální instituce
Populární stránky k problematice globálního oteplování
Informace pro laiky