Rámcová úmluva OSN o změně klimatu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
UNFCCC – členské státy (zelená), pozorovatelé (oranžová)

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (United Nations Framework Convention on Climate Change, UNFCCC) je mnohostranná úmluva o ochraně klimatického systému Země. K lednu 2005 ji ratifikovalo 189 států.

Vznik Rámcové úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Změna klimatu, na níž se zřejmě podílejí i antropogenní emise skleníkových plynů, se objevila nejprve jako téma vědecké diskuse na první Světové klimatické konferenci (Ženeva 1979), která vyzvala průmyslově vyspělé země, aby do roku 2005 snížily své emise oxidu uhličitého vztažené k roku 1988 o 20 %.

V roce 1989 se změna klimatu stala tématem Valného shromáždění OSN, které na svém 45. zasedání rozhodlo o jeho zařazení na pořad konference Konference OSN o životním prostředí a rozvoji (United Nations Conference on Environment and Development, UNCED, také označovaná jako Earth Summit) v Rio de Janeiru v roce 1992. V únoru 1991 zahájil činnost Mezivládní vyjednávací výbor (INC), který měl do začátku UNCED sestavit návrh mezinárodní úmluvy. Vyjednávání INC se účastnilo kolem 150 států.

Proces vyjednávání textu Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu byl velmi komplikovaný. Nejprve bylo nutno rozhodnout, zda její text bude obsahovat stanovené cíle a závazky stran Úmluvy (emisní limity a časové termíny) a nebo jen základní principy a obecně formulované závazky. Druhá, realističtější varianta posléze získala podporu většiny delegací a proto se jedná o „rámcovou úmluvu“, která může být opatřena dodatky a protokoly.

Cíl a principy úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Konečného textu úmluvy bylo dosaženo 9. května 1992, tj. necelý měsíc před UNCED. Cílem úmluvy je, podle článku 2, "...stabilizovat atmosférické koncentrace skleníkových plynů na takové hladině, která předejde nebezpečnému antropogennímu narušení klimatického systému". Taková hladina by měla být dosažena v čase dostatečném k zajištění:

  • přirozené adaptace ekosystémů na změnu klimatu;
  • stálé produkce potravin;
  • ekonomického rozvoje trvalého charakteru.

Základní principy úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Základní principy, na kterých je úmluva postavena, jsou proto následující:

  • Princip předběžné opatrnosti (který má kořeny ve 30. letech 20. století v Německu – Vorsorgeprinzip[1]), tedy vědomí, že s preventivní akcí nelze čekat až na výsledek definitivní vědecké analýzy rizik.
  • Princip mezigenerační odpovědnosti (základní podmínka tzv. trvale udržitelného rozvoje), který stanoví, že současný ekonomický rozvoj může probíhat jen za okolností, které neohrozí potřeby příštích generací.
  • Princip společné, avšak diferencované odpovědnosti, který v případě Rámcové úmluvy říká, že „rozvinuté země“ nesou hlavní odpovědnost za rostoucí koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.

Závazky stran úmluvy[editovat | editovat zdroj]

Dle čl. 4 Úmluvy jsou závazky všech stran Úmluvy formulovány obecně, přičemž se berou v úvahu „národní a regionální podmínky“. Strany Úmluvy se zavazují podle čl. 4.1.(a) až 4.1.(e):

  • inventarizovat své emise skleníkových plynů;
  • sestavit a realizovat národní programy zaměřené na redukci emisí a posílení „propadů“ skleníkových plynů;
  • podporovat rozvoj relevantních technologií;
  • podporovat vědecký výzkum, veřejnou osvětu, výměnu informací;
  • vzájemně komunikovat a spolupracovat.

Závazky zemí Dodatku I[editovat | editovat zdroj]

Úmluva je opatřena Dodatkem I, který zahrnuje průmyslově rozvinuté země a země s transformující se ekonomikou. Státy Dodatku I, mezi které patří i Česká republika, se především zavazují:

  • Přijmout národní strategii a z ní vyplývající opatření, která omezí antropogenní emise skleníkových plynů a povedou k ochraně propadů a přirozených rezervoárů těchto plynů. Při tom by měl vzít v úvahu, že návrat k dřívějším hladinám antropogenních emisí dosažený koncem tohoto století přispěje k dosažení cíle Úmluvy.
  • Šest měsíců po vstupu Úmluvy v platnost připravit Národní sdělení, které bude obsahovat zejména inventuru skleníkových plynů, předpokládané trendy a přijatá opatření (strategii).

Čl. 4.6. umožňuje zemím s transformující se ekonomikou, které jsou zahrnuty v Dodatku I, „jiný stupeň flexibility“, a to s ohledem na jejich historické hladiny emisí.

Další jednání v rámci UNFCCC[editovat | editovat zdroj]

První konference smluvních stran Úmluvy (anglicky Conference of Parties, zkratka COP; jednotlivé konference se pak označovaly jako COP1, COP2 atd.) se konala v roce 1995 v Berlíně. Do té doby ratifikovalo Úmluvu 127 zemí, které se konference účastnily jako strany Úmluvy. Jak již bylo řečeno, Úmluva je rámcový dokument, který může být opatřen dalšími dokumenty (protokoly. Dodatky apod.). To umožňuje, aby se agenda kolem Úmluvy rozvíjela, aniž by při vyjednávání dalších detailů byl otvírán základní text, který je výsledkem těžce dosaženého kompromisu. Příprava protokolů je tak nejschůdnější cestou k modifikaci Úmluvy, která umožňuje značnou flexibilitu vyjednávání.

Nejdůležitějším bodem programu berlínské konference bylo zkoumání adekvátnosti závazků. Podle čl. 4.2(d) úmluvy je první Konference stran úmluvy povinna takové zkoumání provést, aby bylo zřejmé, zda současné závazky dle čl. 4.2(a) a (b) odpovídají cíli Úmluvy (čl. 2). Již před Berlínskou konferencí byl předložen stranám Úmluvy návrh Protokolu zpracovaný Asociací malých ostrovních států (AOSIS) a dále dokument nazvaný „Elementy protokolu“, který připravilo Německo. V obou dokumentech je požadováno stanovení závazných emisních limitů a časových termínů.

Přijetí Kjótského protokolu[editovat | editovat zdroj]

Velkým úspěchem berlínské konference bylo přijetí takzvaného Berlínského mandátu. Tento dokument říká, že současné závazky nejsou adekvátní a že je třeba přijmout cíle jdoucí za rok 2000, a to včetně příslušných emisních limitů. Vycházeje z obtížnosti vyjednávání a z neschopnosti první Konference stran rozřešit v krátkém čase velké množství otázek, strany Úmluvy ustavily Ad hoc skupinu pro další vyjednávání berlínského mandátu (AGBM). Úkolem této skupiny bylo připravit pro konferenci v Kjótu text dokumentu, který by obsahoval závazné kroky ke snížení emisí a jejich časový rámec.

V průběhu let 19961997 však AGBM neučinila velký pokrok. Nejradikálnější návrh na 15% snížení emisí do roku 2010 předložila Evropská unie, přičemž snížení se vztahovalo k roku 1990. Návrhu oponovala nejen celá řada zemí OECD, ale i země OPEC. Ještě několik hodin před zakončením konference v Kjótu nebylo zřejmé, zda text protokolu přijatelný pro všech 160 zemí bude přijat.

Nakonec byl poslední den konference, 10. prosince 1997, přijat text protokolu, který umožňuje zemím Dodatku I (průmyslově rozvinuté země) jistou flexibilitu a jako první krok této skupině ukládá povinnost zredukovat své emise o 5,2 %.

15. konference smluvních stran v Kodani[editovat | editovat zdroj]

Ve dnech 7. až 18. prosince 2009 proběhla v dánské Kodani 15. konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, na které měla být podepsán závazný mezinárodní dokument, který by nahradil Kjótský protokol po roce 2012. Byla však pouze vzata na vědomí nezávazná deklarace vyjadřují snahu bojovat se změnou klimatu a snížit emise skleníkových plynů.[2] Právně závazný dokument by mohl být podepsán v roce 2010 na 16. konferenci smluvních stran v Mexiku.[3]

16. konference smluvních stran v Cancúnu, Mexiko[editovat | editovat zdroj]

Na začátku prosince 2010 odsouhlasily smluvní strany Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu tzv. Cancúnskou dohodu (Cancun agreement [4]). Dohoda představuje soubor rozhodnutí, z nichž nejdůležitější součástí je nový “klimatický fond”, který by měl pomoci rozvojovým zemím adaptovat se na změny klimatu a investovat do bezuhlíkových technologií. Rozvinuté státy se zavázaly, že budou do fondu společně přispívat od roku 2010 cca 10 mld USD ročně s postupným nárůstem až na 100 mld USD ročně v roce 2020. Důležitý pokrok byl dosažen také v oblasti mechanismu na ochranu pralesů a v oblasti podpory transferu technologií. Nepodařilo se naopak nalézt dohodu přímo v oblasti snižování emisí. Další vyjednávání budou směřovat na konferenci příští rok v Jihoafrické republice [5]. Dohodu ze všech zemí nepodpořila pouze Bolívie, informace o jejím nesouhlasu se stala součástí dokumentu.

17. konference smluvních stran v Durbanu, JAR[editovat | editovat zdroj]

Od 28. listopadu do 7. prosince 2011 se konala již sedmnáctá konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu. Hostící zemí byla tentokrát Jihoafrická republika. Po dvoudenním prodloužení trvání konference se nakonec podařilo dojednat druhé období platnosti Kjótského protokolu, konkrétní závazky pro snižování emisí skleníkových plynů však 35 signatářských zemí doplní teprve v květnu 2012. Do vyjednávání významně zasáhla Kanada, která oznámila, že odstupuje od svých závazků daných Kjótským protokolem z roku 1997. Delegáti 194 zemí se také shodli na harmonogramu přípravy nové globální klimatické dohody, která bude zahrnovat všechny významné znečišťovatele. Její podoba má být vyjednána do roku 2015 a platit by měla od roku 2020. Podpořeno bylo také fungování Zeleného klimatického fondu k financování klimatických opatření v rozvojových zemích, zdroje pro jeho financování však zůstaly otevřené. Příští konference smluvních stran se odehraje v Kataru ve spolupráci s Jižní Koreou.

18. konference smluvních stran v Dauhá, Katar[editovat | editovat zdroj]

Osmnáctou konferenci smluvních stran Úmluvy hostil ve dnech 26.11. – 7.12.2012 Katar. Mezi hlavní výstupy konference patří[6]:

1. Prodloužení platnosti Kjótského protokolu do roku 2020. K novým závazkům pro snižování emisí se zavázaly členské země EU, Austrálie, Bělorusko, Chorvatsko, Island, Kazachstán, Norsko, Švýcarsko a Ukrajina; není nicméně jisté, že všichni jmenovaní dodatek k Protokolu skutečně ratifikují. Během následujících osmi let mají tyto státy společně snížit emise o 18 % oproti úrovni v roce 1990, přičemž v roce 2014 má dojít k přehodnocení a eventuálnímu navýšení těchto cílů.

2. Byl schválen harmonogram práce na nové celosvětové klimatické dohodě, jejíž text má být schválen v roce 2015.

3. Bylo vybráno sídlo Zeleného Klimatického fondu, kterým bude jihokorejské město Songdo.

4. Německo, Spojené království, Francie, Dánsko, Švédsko a Evropská komise oznámily konkrétní výši finančních prostředků, které do roku 2015 vyčlení na mitigační a adaptační projekty v rozvojových zemích (celkem cca 6 mld USD).

Příští konference se uskuteční v Polsku.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Fukušima, jaderná krize, Einstein, Hitler, Evropa a předběžná opatrnost
  2. Dohodu o klimatu kodaňská konference pouze "vzala na vědomí"
  3. Dusík: Od Kodaně jsme čekali víc, dohoda je postupný krok
  4. http://unfccc.int/meetings/cop_16/cancun_agreements/items/6005.php
  5. http://unfccc.int/meetings/items/2654.php
  6. http://unfccc.int/files/press/press_releases_advisories/application/pdf/pr20120812_cop18_close.pdf

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]