Atmosféra Země

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Troposféra – spodní část zemské atmosféry

Zemská atmosféra je vrstva plynů obklopující planetu Zemi, udržovaná na místě zemskou gravitací. Obsahuje přibližně 78 % dusíku a 21 % kyslíku, se stopovým množstvím dalších plynů. Atmosféra chrání pozemský život před nebezpečnou sluneční a kosmickou radiací a svou tepelnou setrvačností snižuje teplotní rozdíly mezi dnem a nocí.

Atmosféra nemá jednoznačnou vrchní hranici – místo toho plynule řídne a přechází do vesmíru. Tři čtvrtiny atmosférické hmoty leží v prvních 11 km nad povrchem země. Americká NASA stanovuje, že kdokoliv pohybující se ve větší výšce než přibližně 80 km (50 mil), je astronautem. Všeobecně uznávanou vnější hranicí atmosféry je také Karmanova hranice, která se nachází ve výšce 100 km nad hladinou světového oceánu. Od této hranice se místo termínu nadmořská výška již používá termín vzdálenost od Země.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Atmosféra s dnešním složením vznikla jako výsledek dlouhého procesu, kdy byla soustavně přetvářena živými organismy. Původní složení atmosféry vzniklé po zformování planety bylo chemicky zcela rozdílné. Obsahovalo směs sopečných plynů, které se uvolnily z odplynění magmatu, které se rozprostíralo v ohromném magmatickém oceánu po většině povrchu planety. Společně s částicemi, které do atmosféry zanesly kolize s jinými tělesy bombardujícími povrch, byla tato atmosféra pro život v dnešní podobě toxická.

S rozvojem života, rozšíření zelených řas v oceánech nastal proces změny složení atmosféry. Během fotosyntézy se začal jako odpadní plyn dostávat toxický a pro většinu tehdejších životních forem jedovatý kyslík. Jeho procentuální zastoupení postupně narůstalo, až dosáhlo dnešní hodnoty okolo 21 %.

Vrstvy atmosféry[editovat | editovat zdroj]

Vrstvy zemské atmosféry

Teplota a složení zemské atmosféry se liší podle nadmořské výšky; konkrétní úměra mezi výškou a teplotou se však rovněž mění s výškou. Podle tohoto vztahu tedy dělíme zemskou atmosféru na tyto vrstvy (uváděné výšky jsou přibližné – závisí na dalších fyzikálních parametrech):

Troposféra
Název pochází z řeckého slova „tropos“ – mísit. Troposféra sahá od povrchu země až do 7 km v polárních oblastech a 17 km okolo rovníku a je tedy nejnižší vrstvou atmosféry vůbec. Teplota troposféry klesá s nadmořskou výškou.
Stratosféra
Sahá od konce troposféry do výšky 50 km. Teplota zde vzrůstá s nadmořskou výškou.
Mezosféra
Sahá od konce stratosféry do 80 až 85 km; teplota s nadmořskou výškou klesá.
Termosféra
Sahá od konce mezosféry do vzdálenosti 640 km od povrchu. Teplota v ní stoupá s nadmořskou výškou.
Exosféra
Sahá od konce termosféry do vzdálenosti 20 000–70 000 km od povrchu (až tam, kde poklesne počet částic na 1/10 průměrné hodnoty v troposféře[zdroj?]). Teplota s nadmořskou výškou klesá.

Hranice mezi těmito vrstvami jsou nazývány tropopauza, stratopauza, mezopauza a termopauza.

Průměrná teplota atmosféry u povrchu země je 14 °C a v troposféře klesá průměrně o 0,65 °C na každých 100 m výšky.[1]

Zvláštní části atmosféry[editovat | editovat zdroj]

Atmosféra má také tyto části, rozdělené podle odlišného mechanismu:

Podle koncentrace iontů a volných elektronů dělíme atmosféru Země na:

Neutrosféra
Sahá od zemského povrchu asi do výšky 60 km. Obsahuje kyslík, vodík a helium v podobě iontů a atomů.
Ionosféra
Obsahuje elektricky nabité částice (ionty). Tato vrstva leží výše než 60 km nad zemí. Obsahuje mimo jiné vrstvy F2 (350 km), F1 (180 km), E (120 km) a D (90 km). Umožňuje odraz rádiových vln.
Magnetosféra
Část atmosféry, ve které zemské magnetické pole reaguje se slunečním větrem. V této oblasti se tvoří polární záře. Může dosahovat až několik tisíc kilometrů nad zemský povrch.
Ozonová vrstva (též ozonosféra)
Nachází se ve výšce od 20 do 40 km, koncentrace ozónu vůči běžnému dvouatomárnímu kyslíku O2 je zde výrazně vyšší než v ostatních částech atmosféry.
Homosféra
Vrstva atmosféry ve výšce 0 až 90–100 km nad povrchem země. Má s výškou převážně stabilní složení: 99 % dusíku a kyslíku dohromady; kolísá jen obsah O3, CO2 a vodních par.
Heterosféra 
Vrstva atmosféry ve výšce 90 až 500–750 km nad povrchem Země. Roste zde podíl vodíku, helia a lehkých plynů vůči homosféře; nad 200 km je dusíku méně než kyslíku. Kyslík se zde vyskytuje pouze v atomární formě – tedy O a ne jako molekula O2.

Tlak[editovat | editovat zdroj]

Atmosférický tlak přímo vyplývá z hmotnosti vzduchu. Protože se množství (a hustota) vzduchu nad povrchem země mění podle zeměpisné pozice, není ani atmosférický tlak v různých místech stejný. Obecně platí, že tlak klesne přibližně o 50 % při výstupu do výšky 5 km. Průměrný atmosférický tlak na úrovni mořské hladiny je přibližně 101,3 kPa = 1013 hPa.

Složení při povrchu Země[editovat | editovat zdroj]

plyn objemový podíl
dusík 78,084 %
kyslík 20,946 %
argon 0,934 %
CO2 0,04 %
neon 0,00182 %
helium 0,000524 %
metan 0,00017 %
krypton 0,00014 %
vodík 0,000055 %

Kromě toho obsahuje atmosféra proměnlivé množství vodní páry, zejména v troposféře.

Vliv člověka na atmosféru Země[editovat | editovat zdroj]

Člověk svou činností významně ovlivňuje zemskou atmosféru. Lze uvést několik příkladů:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FARSKÝ, Ivan; MATĚJČEK, Tomáš. Vybrané kapitoly z fyzické geografie. Ústí nad Labem : Univerzita J. E. Purkyně, 2008. 119 s. ISBN 978-80-7044-996-7. S. 29.  
  2. IPCC Third Assessment Report - Climate Change 2001:Working Group I: The Scientific Basis, Summary for Policymakers

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Bednář, Pozoruhodné jevy v atmosféře: atmosférická optika, akustika a elektřina. Praha: Academia, 1989 - 240 s. 24 cm ISBN 80-200-0054-2
  • J. Bednář - O. Zikmunda, Fyzika mezní vrstvy atmosféry. Praha: Academia, 1985 - 248 s.
  • B. Moldan, Geochemie atmosféry. Praha: Academia, 1977 - 160 s.
  • B. Moldan, Podmaněná planeta. Praha: Karolinum 2009. ISBN 978-80-246-1580-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]