Ante Marković

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ante Marković

Předseda federální vlády SFRJ
Ve funkci:
16. března 1989 – 20. prosince 1991
Předchůdce Branko Mikulić
Nástupce Aleksandar Mitrović

Předseda Předsednictva SR Chorvatsko
Ve funkci:
1986 – 1988
Předchůdce Ema Derosi-Bjelajac
Nástupce Ivo Latin

Předseda vlády SR Chorvatsko
Ve funkci:
1980 – 1985
Předchůdce Petar Fleković
Nástupce Ema Derosi-Bjelajac

Narození 25. listopadu 1924

the Kingdom of Yugoslavia Konjic, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Úmrtí 28. listopadu 2011
Národnost chorvatská
Občanství Jugoslávie a Bosna a Hercegovina
Politický subjekt Svaz komunistů Jugoslávie
Svaz reformních sil Jugoslávie
Vzdělání

Záhřebská univerzita

Ante Marković (* 25. listopadu 1924 Konjic, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - 28. listopadu 2011), byl poslední premiér SFRJ (oficiální titul byl předseda Nejvyššího svazového výboru). Funkci zastával od 16. března 1989 do 20. prosince 1991.

Vystudoval elektrotechniku na záhřebské technické univerzitě, poté strávil řadu let v národním podniku Rade Končar v Záhřebu. Úspěch firmy, která patřila k významným strojírenským podnikům v Jugoslávii a kterou později i řídil, mu zajistil politickou kariéru. V letech 1982 - 1986 se stal předsedou Nejvyšší rady SR Chorvatsko, v následujících dvou letech pak zastával i funkci republikového prezidenta. Etnickým původem byl bosenský Chorvat proslul hlavně jako stoupenec tržních reforem[1], které měly resuscitovat jugoslávské hospodářství v nepříliš šťastné chvíli.

Hospodářská situace SFRJ byla na konci 80. let velmi neuspokojivá. V roce 1987 země oznámila, že není schopna platit ohromné zahraniční dluhy[2], měna se hroutila (rostla inflace[3]), životní úroveň klesala a od roku 1984 také přibývalo stávek - jevu v socialistické zemi nepříliš vídaného. Po rezignaci Branko Mikuliće nastoupil do premiérského křesla Ante Marković, který se rozhodl pro akční plán úspor a ozdravení ekonomiky. Ten počítal s měnovou reformou, zmrazením mezd i cen[3] a s privatizací státních podniků, především bank. [3]Jugoslávský dinár byl navázán na německou marku[3] (což je praxe, ve které se v zemích bývalé Jugoslávie pokračuje dodnes).

Ekonomický pokles se však dařilo tlumit jen částečně. Kromě hospodářských obtíží, poklesu průmyslové výroby a zastaralosti domácích firem totiž Jugoslávii začaly tížit i problémy politické, hlavně etnické, které znemožnily pokračování další spolupráce. O těchto snahách Marković samozřejmě věděl a pokoušel se jim zabránit.[4] Jako ekonom se však musel věnovat hlavně výdajové stránce jugoslávské politiky. I tam se ale jeho politika se dostala do sporu s plány tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který neměl velký zájem udržovat přísnou výdajovou disciplínu.[3] Podle průzkumu veřejného mínění z jara 1990 však měl jeho reformní program podporu 79 % obyvatel SFRJ (nejvíce v BiH, 93 % a nejméně v Kosovu, 42 %).[5][6]

Po rozpadu Svazu komunistů Jugoslávie v roce 1990 založil politickou stranu Savez reformskih snaga (svaz reformních sil)[7], která sice získala v Bosně a Hercegovině asi 14% podporu, v ostatních republikách by však nezískala ani 5 % hlasů všech oprávněných voličů.[3] [8] Hlavní devizou nové strany i jeho samotného byl růst sebevědomí, který Jugoslávii krátce zaplavil při prvních pozitivnějších ekonomických výsledcích.[3][9] Značné naděje do Markoviće vkládaly i západní státy, spolu s USA, které očekávaly, že nový jugoslávský premiér zemi vyvleče z dlouhodobé krize, způsobené četnými faktory. Nadšeni byli především z jeho optimismu, dynamiky a odhodlanosti.[10] Hlavní díl popularity získaly ale nové strany s politiky, prosazujícími hlavně národní zájmy jednotlivých republik.

Namísto ekonomického vzestupu a restrukturalizace jugoslávského hospodářství však zemi čekaly jenom rostoucí do té doby neřešení spory, převážně národnostní povahy. Marković však vždy vystupoval na veřejnosti optimisticky a odmítal připustit vážnost situace. Rovněž odmítal, že dojde k vypuknutí války. Během ozbrojených střetů se pokoušel situaci řešit především uvalením zbrojního embarga na SFRJ. To poškodilo především Slovinsko a Chorvatsko, jejichž ozbrojené složky byly ve srovnání s jugoslávskou lidovou armádou nesrovnatelně hůře vyzbrojené. Pašování zbraní však ale nezabráni.

Po válce a rozpadu Jugoslávie se stáhl z veřejného života, na svoji funkci 19. prosince 1991 rezignoval.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb : Golden Marketing. Kapitola Agresija Srbije i JNA na ostalu Jugoslaviju - Stvaranje samostalne Hrvatske (1987-1991), s. 761. (chorvatština) 
  2. zpráva na nytimes.com z roku 1987 (anglicky)
  3. a b c d e f g Kniha "A history of Eastern Europe:crisis and change, str. 521 (anglicky)
  4. Zpráva na bbc.co.uk ohledně dělení Bosny a Hercegoviny (anglicky)
  5. Borba, 26. června 1990, str 12
  6. Vjesnik, 26. června 1990, str. 3
  7. Югославия в ХХ веке. Очерки политической истории. Moskva : Moskva INDRIK, 2011. Kapitola Карделевская Югославия, s. 754. (ruština) 
  8. HAYDEN, Robert M.. Skice za podeljenu kuću, Ustavna logika jugoslovenskih sukoba. [s.l.] : Samizdat B92. Kapitola Konfederalizacija federacije 1988-1990, s. 44. (srbochorvatština) 
  9. POPOV, Nebojša. Srpska strana rata - I. deo. Bělehrad : Samizdat B92, 2002. Kapitola Rat za nacionalne države, s. 78. (srbština) 
  10. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 45. (srbština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]