Ante Marković

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ante Marković

Předseda federální vlády SFRJ
Ve funkci:
16. března 1989 – 20. prosince 1991
Předchůdce Branko Mikulić
Nástupce Aleksandar Mitrović

Předseda Předsednictva SR Chorvatsko
Ve funkci:
1986 – 1988
Předchůdce Ema Derosi-Bjelajac
Nástupce Ivo Latin

Předseda vlády SR Chorvatsko
Ve funkci:
1980 – 1985
Předchůdce Petar Fleković
Nástupce Ema Derosi-Bjelajac

Narození 25. listopadu 1924
the Kingdom of Yugoslavia Konjic, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
Úmrtí 28. listopadu 2011
Národnost chorvatská
Politický subjekt Svaz komunistů Jugoslávie
Svaz reformních sil Jugoslávie
Vzdělání Záhřebská univerzita

Ante Marković (* 25. listopadu 1924 Konjic, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - 28. listopadu 2011), byl poslední premiér SFRJ (oficiální titul byl předseda Nejvyššího svazového výboru). Funkci zastával od 16. března 1989 do 20. prosince 1991.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval elektrotechniku na záhřebské technické univerzitě, poté strávil řadu let v národním podniku Rade Končar v Záhřebu. Úspěch firmy, která patřila k významným strojírenským podnikům v Jugoslávii a kterou později i řídil, mu zajistil politickou kariéru. V letech 1982 - 1986 se stal předsedou Nejvyšší rady SR Chorvatsko, v následujících dvou letech pak zastával i funkci republikového prezidenta. Etnickým původem byl bosenský Chorvat proslul hlavně jako stoupenec tržních reforem[1], které měly resuscitovat jugoslávské hospodářství v nepříliš šťastné chvíli.

Hospodářská situace SFRJ byla na konci 80. let velmi neuspokojivá. V roce 1987 země oznámila, že není schopna platit ohromné zahraniční dluhy[2], měna se hroutila (rostla inflace[3]), životní úroveň klesala a od roku 1984 také přibývalo stávek - jevu v socialistické zemi nepříliš vídaného. Po rezignaci Branko Mikuliće nastoupil do premiérského křesla Ante Marković, který se rozhodl pro akční plán úspor a ozdravení ekonomiky. Ten počítal s měnovou reformou, zmrazením mezd i cen[3] a s privatizací státních podniků, především bank. [3]Jugoslávský dinár byl navázán na německou marku[3] (což je praxe, ve které se v zemích bývalé Jugoslávie pokračuje dodnes).

Ekonomický pokles se však dařilo tlumit jen částečně. Kromě hospodářských obtíží, poklesu průmyslové výroby a zastaralosti domácích firem totiž Jugoslávii začaly tížit i problémy politické, hlavně etnické, které znemožnily pokračování další spolupráce. O těchto snahách Marković samozřejmě věděl a pokoušel se jim zabránit.[4] Jako ekonom se však musel věnovat hlavně výdajové stránce jugoslávské politiky. I tam se ale jeho politika se dostala do sporu s plány tehdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiće, který neměl velký zájem udržovat přísnou výdajovou disciplínu.[3] Podle průzkumu veřejného mínění z jara 1990 však měl jeho reformní program podporu 79 % obyvatel SFRJ (nejvíce v BiH, 93 % a nejméně v Kosovu, 42 %).[5][6]

Po rozpadu Svazu komunistů Jugoslávie v roce 1990 založil politickou stranu Savez reformskih snaga (svaz reformních sil)[7], která sice získala v Bosně a Hercegovině asi 14% podporu, v ostatních republikách by však nezískala ani 5 % hlasů všech oprávněných voličů.[3] [8] Hlavní devizou nové strany i jeho samotného byl růst sebevědomí, který Jugoslávii krátce zaplavil při prvních pozitivnějších ekonomických výsledcích.[3][9] Značné naděje do Markoviće vkládaly i západní státy, spolu s USA, které očekávaly, že nový jugoslávský premiér zemi vyvleče z dlouhodobé krize, způsobené četnými faktory. Nadšeni byli především z jeho optimismu, dynamiky a odhodlanosti.[10] Hlavní díl popularity získaly ale nové strany s politiky, prosazujícími hlavně národní zájmy jednotlivých republik.

Namísto ekonomického vzestupu a restrukturalizace jugoslávského hospodářství však zemi čekaly jenom rostoucí do té doby neřešení spory, převážně národnostní povahy. Marković však vždy vystupoval na veřejnosti optimisticky a odmítal připustit vážnost situace. Rovněž odmítal, že dojde k vypuknutí války. Během ozbrojených střetů se pokoušel situaci řešit především uvalením zbrojního embarga na SFRJ. To poškodilo především Slovinsko a Chorvatsko, jejichž ozbrojené složky byly ve srovnání s jugoslávskou lidovou armádou nesrovnatelně hůře vyzbrojené. Pašování zbraní však ale nezabráni.

Po válce a rozpadu Jugoslávie se stáhl z veřejného života, na svoji funkci 19. prosince 1991 rezignoval.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb : Golden Marketing. Kapitola Agresija Srbije i JNA na ostalu Jugoslaviju - Stvaranje samostalne Hrvatske (1987-1991), s. 761. (chorvatština) 
  2. zpráva na nytimes.com z roku 1987 (anglicky)
  3. a b c d e f g Kniha "A history of Eastern Europe:crisis and change, str. 521 (anglicky)
  4. Zpráva na bbc.co.uk ohledně dělení Bosny a Hercegoviny (anglicky)
  5. Borba, 26. června 1990, str 12
  6. Vjesnik, 26. června 1990, str. 3
  7. Югославия в ХХ веке. Очерки политической истории. Moskva : Moskva INDRIK, 2011. Kapitola Карделевская Югославия, s. 754. (ruština) 
  8. HAYDEN, Robert M.. Skice za podeljenu kuću, Ustavna logika jugoslovenskih sukoba. [s.l.] : Samizdat B92. Kapitola Konfederalizacija federacije 1988-1990, s. 44. (srbochorvatština) 
  9. POPOV, Nebojša. Srpska strana rata - I. deo. Bělehrad : Samizdat B92, 2002. Kapitola Rat za nacionalne države, s. 78. (srbština) 
  10. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 45. (srbština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]