Bihać

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bihać
Бихаћ
poloha
zeměpisné souřadnice:
stát: Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
kanton: Unsko-sanský kanton
Bihać na mapě
rozloha a obyvatelstvo
rozloha: 689 km²
počet obyvatel: 80 302 (včetně opčiny) 45 995 (bez opčiny) (1991)
etnické složení: 63,9 % muslimové, 17,4 % Srbové, 7,6 % Chorvati, 11,1 % ostatní
náboženské složení: islám, pravoslaví, římskokatolické křesťanství
správa
starosta: Emidžad Galijašević
oficiální web: http://www.bihac.org/
telefonní předvolba: +387 37

Bihać je město v Bosně a Hercegovině. Má 40 000 obyvatel a leží v Muslimsko-chorvatské federaci, v kantonu Una-Sana v opštině Bihać.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 6. století (v roce 505) byla římská provincie Dalmácie (součástí které bylo i území Bihaće), Liburnie a Savia se spojily v jeden celek pod vládou gótského knížete. Na počátku století sedmého, mezi lety 602 a 614, se na území Bihaće stěhují první Slované, kteří jej začínají postupně osidlovat. Původní slovanské kmeny však po čase začínají nahrazovat nové, které přišly z území Franské a Byzantské říše. Jedná se již o Chorvaty, jejich vládce Tomislav v této době zřizuje první chorvatský stát spojením dvou knížectví. Současné město je připomínáno roku 1260 jako majetek chorvatské církve, přestože bylo tehdejší království chorvatsko-uherské (od roku 1102), zůstal Bihać mimo maďarskou správu a obyvatelstvo zůstalo převážně chorvatské.

Roku 1262 je Bihać prohlášen svobodným královským městem s právy konání trhů a rozvojem řemesel, jako křižovatka obchodních cest získává nemalý význam a budují se nové domy.

Na listině z počátku 14. století se nachází pečeť středověkého města Bihaće, na které jsou vidět celkem tři věže. Na střední vlaje vlajka s nápisem S(igillum) Civitatis Bihigiensis, tj. "Pečeť města Bihaće", stejný motiv se objevuje i na znaku města. Na starých listinách a v dávných dokumentech je hrad připomínám pod mnohými názvy: Bihig, Byheg, Bichich, Bihag, Vywegh, Wyjigh; rozlišné podoby názvu města vznikaly díky tehdejšímu nejednotnému a nekodifikovanému pravopisu tehdejších jazyků. Město dosáhlo deseti tisíc obyvatel (v Paříži pro srovnání žilo 60 tisíc lidí).

Archeologové odkryli a spočítali pozůstatky šedesáti větších, či menších věží, které zde byly hustě a sofistikovaně postavené a spojené v jedno velké opevnění proti případnému útoku Osmanů. Bihać byl v polovině 15. století pohraničním a dobře bráněným městem. Jeho rozvoj financovaly bohaté rody, které pomáhaly s výstavbou dalších měst v okolí, pojmenovaných po slovanských božstvech. Celou oblastí však začaly zmítat boje o chorvatsko-maďarské dědictví mezi jednotlivými vládnoucími rody, které probíhaly v okolí řeky Uny.

I přesto však výboje z jihu vedou k migraci Chorvatů z Bihaće pryč, a to nejen do ostatních částí dnešního Chorvatska, ale i do Čech a na Moravu. Roku 1463 padl Bihać po Bitvě u Jajce do tureckých rukou, společně s celou dnešní Bosnou a Hercegovinou. Novými obyvateli se stali Turci, Bosňáci a Vlaši.

S Tureckou nadvládou začíná islamizace města a celé bihaćské oblasti kolem řeky Uny. Přestože mnozí odešli pryč, někteří zůstali a přijali islám.

Roku 1527 vzniká Bihaćská kapetanie i Bihaćský kadiluk. Po těžkých bojích o více než sto let později, v roce 1592, se správcem města stává Gazi Hasan-paša Predojević, vzniká Bihaćský sandžak, součást bosenského pašaliku. Součástí sandžaku jsou města Bihać, Kamengrad, Ripac, Cazin, Bužim, Ostrovica a Bosanska Krupa. Ten je sice roku 1699 sloučen s Bosenským sandžakem, v roce 1865, nedlouho před stažením Turků z Bosny, však opět obnoven.

Postupem času se ale osmanské síly vyčerpávají, po Karlovickém míru z roku 1699 stoupá počet útoků Benátské republiky a Rakouska na nejzápadnější cíp Osmanské říše, v některých obdobích prakticky nepřetržitě trvá válečný stav. V Bihaći žije pět tisíc obyvatel, tento počet se delší dobu nemění.

Na Berlínském kongresu v roce 1878 získalo Rakousko-Uhersko vojenskou správu nad Bosnou a Hercegovinou. Bihać se však 12 dní před rakouskými vojsky brání, obsazen je až 19. září 1878.

Tyto změny jsou v Bihaći provází nejprve zvýšený příliv obyvatel do města, o desetiletí později, v roce 1888, dochází ke zbourání středověkých bran. Město se spojuje se svými předměstími.

Život se odvíjí po vzoru jiných rakousko-uherských provinčních měst. Vybudována je základní škola, gymnázium, obchodní škola, zemědělská škola, vzniká první hasičská zbrojnice. Otevřen je i první park, budovány jsou moderní kasárny. Postupně se objevují i další nezbytnosti moderního města konce 19. století, ke kterým patří vodovod, kanalizace, či banka. Vše bylo vystavěno v západním stylu. V roce 1910 žije v Bihaći již 8 370 obyvatel.

V období mezi dvěma světovými válkami se stává Bihać centrem západní Bosny; první světová válka a velká hospodářská krize se však na tváři města projevily negativně.

Druhá světová válka zde začala 13. dubna 1941, tehdy město obsadili Němci, formálně jej zabral chorvatský fašistický stát. V tzv. Bihaćské operaci uspěli partyzáni a město osvobodili, následně se stalo centrem protinacistického odboje. Sídlilo zde vedení Titových partyzánů, kteří sem přesunuli své vedení z východní Hercegoviny. To však netrvalo dlouho, mezi lety 1943 a 1945 se Bihaće zmocnili opět fašisté během jedné z četných operací s cílem partyzány vypudit. O dalších 50 let později, během války mezi Srby a Bosňáky byl Bihać uchráněn útoků, ačkoliv ho Srbové obléhali celé tři roky. Dnes sem jezdí i turisté, obdivovat okolní krajinu.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

V roce 1991 (před válkou) zde žilo 66 % Bosňáků (bosenských Muslimů), 17 % Srbů a 6 % Chorvatů, zbytek tvořily jiné národnosti. Dnes zde žije Srbů jen minimálně, po válce se valná většina odstěhovala do Republiky Srbské.

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Ve městě sídlí pivovar Preminger, který je hlavně v Bosně velmi úspěšný.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Opčiny a města Unsko-sanského kantonu Flag of Una-Sana Canton.gif

Bihać | Bosanska Krupa | Bosanski Petrovac | Bužim | Cazin | Ključ | Sanski Most | Velika Kladuša