Alija Izetbegović

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alija Izetbegovič

Alija Izetbegović (8. srpna 1925, Bosanski Šamac19. října 2003, Sarajevo) byl první prezident Bosny a Hercegoviny, zakladatel a první předseda Strany demokratické akce.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Když jeho rodina přišla do Sarajeva v roce 1940, Alija dokončil studium na gymnáziu. Během druhé světové války, která se v Bosně a Hercegovině rozhořela naplno v roce 1941, byl aktivní v muslimských organizacích a také podporoval bosenskou divizi SS Handschar.[1] Po skončení konfliktu se stal členem islamistické organizace Mladi muslimani, kvůli účasti na jejích akcích byl posléze odsouzen na tři roky vězení. Po skončení trestu studoval práva a diplom získal roku 1956. Poté pracoval jako podnikový právník.

V továrně "Bosna" zůstal následujících 30 let, v letech osmdesátých se pak jako autor Islámské deklarace dostal do problémů. 23. března 1983 byl v 5:30 ráno ve svém bytě zatčen a následně souzen za šíření islámského nacionalismu.[2] Odsouzen byl k trestu odnětí svobody ve výši 14 let, který byl později zmírněn na 12, a nakonec na 9 let.[3] Celý proces, který je označen za dosti politický,[4] přispěl k rozšíření povědomí o Izetbegovićovi, což po roce 1990 a opuštění mocenského monopolu SKJ vedlo k růstu jeho popularity. V období liberálních proměn v SFRJ byl v roce 1988 omilostněn a mohl tak opustit zenické vězení.

Jako zakladatel a kandidát za Stranu demokratické akce zmobilizoval muslimské voliče a strana získala v novém parlamentu 33 % mandátů. Izetbegović se stal členem multinárodního předsednictva za Bosňáky, v oblibě mu mohl konkurovat pouze západobosenský Fikret Abdić. Izetbegović se pokoušel prosadit myšlenku neutrality Bosny a Hercegoviny se snahou vyhnout se konfliktu, který se rozhořel v červnu 1991 v sousedním Chorvatsku,[5] v tomto úsilí však úspěšný nebyl; po referendu o nezávislosti republiky na SFRJ, které skončilo jasným "pro nezávislost", se rozhořely etnické boje právě i v Bosně.

Izetbegović vyjednával o budoucích podobách Bosny a Hercegoviny, mluvil spolu s Miloševićem a Tuđmanem během války o různých dohodách. V případě tzv. Cutillerova plánu byl za jeho podpis, který by znamenal konfederalizaci Bosny a Hercegoviny mezi svými v SDA tvrdě kritizován za to, že ustoupil Srbům a Chorvatům.[6] Rozdělení Bosny a Hercegoviny podle národnostního klíče důsledně odmítal, prosazoval stát založený na správě centralizované. Přestože byl mezi Bosňáky velmi populární, pro Chorvaty a Srby představoval symbol války.[5]

Pravomoce Izetbegoviće byly omezeny novým uspořádáním Bosny a Hercegoviny - vytvořením tříčlenného Předsednictva a ustanovením úřadu Vysokého představitele Bosny a Hercegoviny (OHR), který získal klíčové pravomoci. Izetbegović z funkce odstoupil v roce 2000 kvůli svému špatnému zdraví. Zemřel o tři roky později. Jeho ohlas však mezi Bosňáckým obyvatelstvem nebyl malý, mnozí jej přezdívali Dedo (děd).[5]

Politická orientace a vztah k islámu[editovat | editovat zdroj]

Izetbegović se politicky profiloval během 60. let, kdy napsal politicko-náboženský program Islámská deklarace, v němž viděl budoucnost ve státu založeném na principu sunnitského islámu. Jednalo se o teokratický projekt, který se zakládal na revitalizaci islámských způsobu a tradic založených na šarijatském právním systému.[7]

Chybná interpretace Izetbegovićevé „Islámské deklarace a islamu mezi východem a západem“ a určité postoje vytrhnuté z kontextu[zdroj?] posloužili srbským propagandistům v šíření tendenčních dezinformací o Izetbegovićevi, obviňující ho z „fundamentalizmu“ a pokusů vytvořit islámský stát. Tato tvrzení byla již dříve diskreditována ze strany mnohých expertů, jako je Noel Malcolm – britský historik a autor díla: Bosnia – A short history. Izetbegović a jeho strana SDA od roku 1990 nikdy neměli v programu transformaci Bosny do fundamentálního státu. V Islámské deklaraci se sice mluví o panislámských idejích, nicméně Bosna a Hercegovina není vzpomenuta. Přesto v atmosféře 80. let, kdy se Jugoslávie rozpadala a jednotlivé antagonizmy se posilovaly, se jednalo o dílo velmi provokativní.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Binder, David."Alija Izetbegovic, Muslim Who Led Bosnia, Dies at 78", 20 October 2003. 
  2. DANILOVIĆ, Rajko. Upoteba neprijatelja. Bělehrad : Zavod za udžbenike, 2010. Kapitola Nova pošast: Islamski fundamentalizam, s. 319. (srbština) 
  3. DANILOVIĆ, Rajko. Upoteba neprijatelja. Bělehrad : Zavod za udžbenike, 2010. Kapitola Nova pošast: Islamski fundamentalizam, s. 326. (srbština) 
  4. DANILOVIĆ, Rajko. Upoteba neprijatelja. Bělehrad : Zavod za udžbenike, 2010. Kapitola Nova pošast: Islamski fundamentalizam, s. 330. (srbština) 
  5. a b c Článek na stránkách Českého rozhlasu k úmrtí Izetbegoviće
  6. KOVAČEVIĆ, Živorad. Amerika i raspad Jugoslavije. Beograd : Filip Višnjić, 2007. Kapitola Politika SAD u prvim godinama jugoslovenske krize, s. 91. (srbština) 
  7. MATVEJEVIC, STEVANOVIČ, DIZDAREVIČEM,. Strůjci války a míru. [s.l.] : G plus G, 2003. ISBN 80-86103-67-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]