Válka v Bosně a Hercegovině

Válka v Bosně a Hercegovině
Konflikt: Válka v Jugoslávii
hořící budova parlamentu v Sarajevu; Ratko Mladić s bosenskosrbským vojákem; norský voják UNPROFOR
Trvání: 1. březen 1992 - 14. prosinec 1995 Naplánováno: {{{plánováno}}} Cíl: {{{cíl}}} Místo: Bosna a Hercegovina Casus belli: vzrůst nacionalismu Výsledek: Etnické čistky, zabíjení civilistů, vlna uprchlíků. Mír na základě Daytonské dohody rozdělení Bosny a Hercegoviny podle etnického klíče. Změny území: {{{Území}}}
Strany
Herceg Bosna Chorvatsko Bosna a Hercegovina NATO (1993-1995)	Jugoslávská lidová armáda (do 1992) Republika srbská Autonomní oblast západní Bosna (1993-1995)
Velitelé
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Válka v Bosně a Hercegovině, obecně známá také jako Bosenská válka za nezávislost, byl mezinárodní ozbrojený konflikt, který probíhal od března roku 1992 do listopadu roku 1995 na území Bosny a Hercegoviny. Do tohoto konfliktu bylo zapojeno několik stran a jejich armád, které spolu v důsledku nestability a mocenských nároků v této oblasti bojovaly po více jak tři a půl roku a válka byla označována za nejkrvavější z konfliktů té doby v Jugoslávii.

Předválečná situace

Rozpad Jugoslávie

Rozpad socialistické Jugoslávie byl začátkem všech konfliktů na Balkánském poloostrově. Národní socialistické strany přestávaly být koncem osmdesátých let 20. století těmi nejmocnějšími a do popředí zájmů se dostávaly strany nacionalistické a separatistické. To bylo patrné zejména v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. V menší míře i ve Slovinsku a Makedonii.

V březnu 1989 nabrala politická krize v Jugoslávii nových rozměrů po přijetí změn v srbské ústavě, které omezovaly pravomoci autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina. Obě autonomie navíc měly po jednom hlase v jugoslávském federativním shromáždění, ovšem díky změnám, které prosadil Slobodan Milošević prakticky získalo tyto hlasy Srbsko a mělo tak se svými třemi hlasy z osmi celkově velký vliv na fungování federace. Tato situace vedla k námitkám z jiných svazových republik, které vyzývaly k reformě jugoslávské federace.

Na mimořádném 14. kongresu Svazu komunistů Jugoslávie, dne 20. ledna 1990, se delegace republik nemohly shodnout na hlavních otázkách budoucnosti jugoslávské federace, v důsledku čehož slovinští a chorvatští delegáti opustili kongres. Slovinská delegace v čele s Milanem Kučanem požadovala demokratické změny a volnější federaci, zatímco srbská delegace v čele s Miloševićem byla kategoricky proti tomu. Tento akt je považován za začátek konce Jugoslávie.

Vedle sporů na úrovni federace se na rozpadu značně podepsal vliv jednotlivých nacionalistických skupin, z nichž jedna z nejvýznamnějších byla Chorvatská demokratická unie vedená Franjo Tuđmanem.

Karađorđevská dohoda

Karađorđevská dohoda byla tajná dohoda mezi Franjo Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem ohledně přerozdělení si území Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko. Jednání se uskutečnilo již v březnu 1991 v srbské obci Karađorđevo.

Předválečná situace v Bosně a Hercegovině

. Bosna a Hercegovina byla multietnickým územím, kde 43 procent obyvatelstva tvořili Bosňáci, 31% Srbové a 17% Chorvaté. V listopadu 1990, kdy se konaly první volby za účasti několika politických stran, vyhrály bosňanská Stranka demokratske akcije, srbská Srpska demokratska stranka a chorvatská Hrvatska demokratska zajednica (Chorvatská demokratická unie).

Strany si rozdělily funkce v Socialistické republice Bosna a Hercegovina takto:prezident - Bosňák, předseda parlamentu - Srb a ministerský předseda - Chorvat.

Srbští členové parlamentu ovšem opustili 24. října 1991 sídlo parlamentu v Sarajevu, a vytvořili shromáždění Narodna skupština Republike Srpske, což znamenalo konec tri-etnické koalice, která byla zřízena po volbách v roce 1990.

Tato politická skupina vyhlásila 9. ledna 1992 Srbskou republiku Bosny a Hercegoviny, která se následně stala Republikou srbskou v srpnu 1992.

Chorvatská unie Herceg Bosna

Chorvatská unie Herceg Bosna (Hrvatska zajednica Herceg-Bosna) byla vlastně odnoží Chorvatské demokratické unie Franjo Tuđmana. Chorvatští nacionalisté v Bosně a Hercegovině pod vedením politiků jako Mate Boban, Dario Kordić, Jadranko Prlić a Ignac Koštroman vyhlásili 18. listopadu 1991 politickou, ekonomickou, kulturní a geografickou oddělenost od Bosny a Hercegoviny.

Referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny

Po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska na Socialistické federativní republice Jugoslávie v roce 1991 uspořádala Bosna a Hercegovina přes odpor bosenských Srbů, kteří chtěli vytvořit federaci se Srbskem a Černou Horou, referendum o nezávislosti ve dnech 29. února a 1. března 1992. Shromáždění bosensko-srbských politiků vyzvalo srbské obyvatelstvo k bojkotu referenda. Počet voličů v referendu byl 64 % a výsledek byl 99,43% ve prospěch nezávislosti. Nezávislost byla vyhlášena dne 5. března 1992 v parlamentu. Po tomto aktu začaly ozbrojené blokády silnic, převážně ze strany Srbů.

Carrington-Cutileirův plán

Hrozba války v zemi si vynutila zasedání Evropského společenství a dalších států v září 1991. Carrington-Cutileirův plán byl pojmenovaný podle jeho tvůrců - lorda Petera Carringtona a portugalského velvyslance José Cutileira. Plán spočíval v rozdělení území podle majoritních etnik na všech úrovních správy. Nejprve byl plán přijat všemi třemi stranami, ale nakonec prezident Bosny a Hercegoviny, Bosňák Alija Izetbegović od plánu ustoupil a jednání tak ztroskotala.

Zbrojní embargo

Dne 25. září 1991 vydala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů rezoluci RB OSN 713 o uvalení zbrojního embarga pro všechny státy bývalé Jugoslávie. Embargo postihlo nejvíce armádu Bosny a Hercegoviny, protože Srbsko vlastnilo většinu vojenského arsenalu komunistické armády Jugoslávie a chorvatská armáda mohla využít pašování zbraní přes své pobřeží. Pakliže Srbsko vlastnilo většinu výbavy po rozpadlé Jugoslávii, na území Bosny bylo více než 55% zbrojařských závodů a kasáren. Ovšem nedostatek surovin, elektrické energie pro výrobu a srbská správa mnoha podniků, nutilo BaH apelovat na embargo, protože v očekávání válečného konfliktu potřebovala BaH zbraně. Embargo zrušeno nebylo, proti se postavilo Spojené království, Rusko a Francie.

Válka

Prvním reálným konfliktem v Bosně byl spor mezi Srby a Bosňáky. V druhém dni referenda o nezávislost 1. března 1992 byl na srbské svatbě v Sarajevu zabit otec ženicha Nikola Gardović, kterého Srbové považují za první oběť války. Naproti tomu Bosňáci a Chorvaté považují za první oběti civilisty z obce Ravno, které vyvraždila Jugoslávská lidová armáda 30. září 1991, v průběhu obléhání města Dubrovník.

Dne 19. září Jugoslávská lidová armáda (JNA) přesunula některé svoje jednotky do oblasti kolem města Mostar, kde obyvatelé veřejně protestovali proti vládě.

Pád Srebrenice a Žepy

Podrobnější informace naleznete v článku Srebrenický masakr.

6. květen 1993 RB OSN přijala rezoluci č. 824, kterou bylo město Sarajevo, Tuzla, Bihać, Goražde, Žepa a Srebrenica a jejich okolí vyhlášena bezpečnými zónami pod ochranou OSN. 11. července 1995 Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Z města bylo evakuováno na 25 000 lidí, většinou do oblasti Tuzly. Nejasný zůstal osud asi patnácti tisíc bosňáckých mužů, kteří byli při obsazování města zajati. Část z nich se probila do Tuzly, ostatní byli pobiti. 25. července dobyly srbské síly Žepu, další takzvanou bezpečnou zónu.