Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Severoatlantická aliance

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z NATO)
Skočit na: Navigace, Hledání
Severoatlantická aliance Organisation du Traité de l'Atlantique Nord
Vlajka NATO/OTAN
Vlajka NATO/OTAN
Členské země NATO/OTAN
Členské země NATO/OTAN
Zkratka NATO/OTAN
Vznik 4. dubna 1949
Typ vojenský pakt
Sídlo Brusel, Belgie
Členové 28 zemí
Úřední jazyk angličtina, francouzština
generální tajemník Jens Stoltenberg
Hlavní orgán Severoatlantická rada
Oficiální web www.nato.int

Severoatlantická aliance (anglicky North Atlantic Treaty Organization – NATO, francouzsky Organisation du Traité de l’Atlantique Nord – OTAN; doslova Organizace Severoatlantické smlouvy) je euroatlantický mezinárodní vojenský pakt. Byl založen 4. dubna 1949 podpisem Severoatlantické smlouvy. Aliance sídlí v BruseluBelgii.

Na svém počátku byla Severoatlantická aliance jen o trochu více než politické sdružení. Korejská válka ale podnítila členské státy k vytvoření vojenské struktury pod dohledem dvou amerických velitelů. Slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“[1] V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO kvůli snaze o udržení si vojenské nezávislosti na Spojených státech. Kvůli tomu se sídlo přesunulo z Paříže do Bruselu.[2][3]

Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se Aliance angažovala ve válce v Jugoslávii. První vojenské operace NATO v historii proběhly mezi lety 1992 a 1995 při válce v Bosně a Hercegovině[4] a později v roce 1999 v Jugoslávii. Aliance se snažila zlepšit vztahy s východními státy, což vyústilo v její rozšíření několika státy bývalé Varšavské smlouvy v letech 1999 a 2004. Článek 5, který tvoří základ Severoatlantické smlouvy, byl poprvé použit po teroristických útocích 11. září 2001, což znamená, že útok byl považován za útok proti všem 19 členským státům.[5] Od roku 2003 vede Aliance činnost Mezinárodních bezpečnostních podpůrných silAfghánistánu. Do konce roku 2011 zajišťovala výcvik nové armády v Iráku, účastní se protipirátských operací[6] a v roce 2011 vyhlásila bezletovou zónu nad Libyí v souladu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 1973.

16. prosince 2002 byla mezi NATO a Evropskou unií podepsána dohoda o spolupráci Berlín plus, která mimo jiné umožňuje Evropské unii využívat prostředky i kapacity NATO.[7] V současnosti je součástí Severoatlantické aliance 28 členských států, nejnovějšími členy jsou od dubna 2009 Albánie a Chorvatsko.[8] Celkové armádní výdaje všech členů NATO tvoří přes 70 % celosvětových armádních výdajů.[9] Samotné Spojené státy zodpovídají za 43 % celosvětových výdajů na armádu[10] a Spojené království, Francie, Německo a Itálie za dalších 15 %.[9]

Členství v organizacích:
     státy v NATO a EU      státy pouze v EU      státy pouze v NATO

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Počátky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Severoatlantická smlouva.
Severoatlantická smlouva byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. a Spojené státy ji ratifikovaly v srpnu

Za předchůdce NATO je považován Bruselský pakt, který 17. března 1948 podepsaly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Spojené království. K obraně proti Sovětskému svazu byla ale zapotřebí i účast Spojených států, a proto se začalo mluvit o nové vojenské alianci.[11] To vyústilo v Severoatlantickou smlouvu, která byla podepsána 4. dubna 1949 ve Washingtonu, D.C. pěti státy Bruselského paktu, Spojenými státy, Kanadou, Portugalskem, Itálií, Norskem, Dánskem a Islandem. Podle místa podpisu se někdy nazývá Washingtonskou smlouvou.[12]

Smlouva obsahuje 14 článků, mezi hlavní patří článek 5:

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.[13]

Ve článku IV Bruselského paktu se výslovně píše, že reakce států na ozbrojený útok musí být vojenského charakteru.[14] Tím se liší od článku 5 Severoatlantické smlouvy, kde je vojenský útok pouze jednou z možných reakcí. Navíc Severoatlantická smlouva (ve článku 6) omezuje pole působnosti nad obratník Raka.[13] To je důvod, proč NATO nezasáhlo při válce o Falklandy.

Studená válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Studená válka.

Začátek Korejské války v roce 1950 podnítil NATO k rozvoji vojenských struktur.[15] Na konferenci v roce 1952 v Lisabonu se dohodla, že zavede minimálně 50 divizí do konce toho roku s tím, že do dvou let počet rozšíří na 96.[16] Příští rok byl ale požadavek snížen na zhruba 35 divizí. V Lisabonu byla také zavedena pozice Generálního tajemníka NATO, jímž se jako první stal baron Hastings Lionel Ismay.[17]

V září 1952 začalo první velké vojenské cvičení NATO na moři: při operaci Mainbrace nacvičovalo obranu Dánska a Norska přes 160 plavidel.[18] Mezi další velká cvičení patří např. operace Grand Slam, při níž NATO poprvé nacvičovalo ve Středozemním moři, operace Mariner, které se účastnilo 300 lodí a 1000 letadel,[19] operace Italic Weld probíhající v severní Itálii, operace Grand Repulse v Německu nebo operace Monte Carlo simulující podmínky s atomovými zbraněmi.[20]

V roce 1952 se členy NATO staly Řecko a Turecko. Někdy v té době započalo budování sítě Gladio, evropského protikomunistického odboje organizovaného Severoatlantickou aliancí.[21] V roce 1953 oznámil Sovětský svaz, že by se měl připojit k NATO, aby se zachoval mír v Evropě. Členské země se ale bály, že Sovětský svaz chce Alianci oslabit, a tak návrh zamítly.[22] Přijetí Západního Německa do Aliance 9. května 1955 popsal Halvard Lange, tehdejší ministr zahraničí Norska, za „rozhodující zlomový bod v dějinách našeho kontinentu“.[23] Odpovědí Sovětského svazu na tuto událost bylo vytvoření Varšavské smlouvy, kterou 14. května 1955 podepsaly Sovětský svaz, Maďarsko, Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Albánie a Německá demokratická republika (NDR).

V druhé polovině roku 1957 NATO uskutečnilo několik velkých vojenských cvičení. Operací Counter Punch, Strikeback a Deep Water se účastnilo více než 250 000 vojáků, 300 lodí a 1500 letadel.[24]

Odstoupení Francie z vojenských struktur[editovat | editovat zdroj]

Mapa zobrazující letecké základny NATO ve Francii před jejím odchodem z Aliance roku 1966

Sjednocenost NATO byla narušena během vlády francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, který do úřadu nastoupil roku 1959. Ten protestoval proti silnému vlivu Spojených států na Alianci a blízkým vztahům mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím.[25] 17. září 1958 poslal prezidentovi Dwightu D. Eisenhowerovi a britskému premiérovi Haroldu Macmillanovi memorandum, ve kterém žádal vyzdvižení Francie na stejnou pozici, jakou mají USA a Spojené království, a rozšíření působnosti NATO na oblasti jako Francouzské Alžírsko, kde Francie potřebovala pomoci v boji proti vzpourám.[25][26]

Odpověď na memorandum de Gaulla neuspokojila, a tak začal pro Francii vytvářet nezávislou obrannou sílu. Chtěl také Francii poskytnout možnost uzavřít mír s Východním blokem, místo aby byla zatažena do globální války mezi NATO a státy Varšavské smlouvy. V březnu 1959 Francie stáhla své první jednotky z velení NATO; v červnu de Gaulle zakázal umisťovat cizí jaderné zbraně na francouzské území. V roce 1966 byly z vojenských struktur NATO staženy všechny francouzské jednotky a Francie vykázala všechny cizí jednotky ze svého území.[27][28] Protože předtím bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) umístěno poblíž Paříže, muselo se přesunout do Belgie.[3] Francie zůstala členem Aliance a zavázala se, že v případě útoku komunistů použije na obranu Evropy své vlastní jednotky. Mezi francouzskými a americkými státními úředníky byly uzavřeny tajné dohody, které popisovaly návrat francouzských jednotek do struktur NATO v případě, že vypukne válka mezí Východem a Západem.[29]

Détente a eskalace konfliktů[editovat | editovat zdroj]

Politika détente vedla k několika setkáním mezi vůdci států NATO a Varšavské smlouvy

Po druhé berlínské krizi a Karibské krizi si obě strany studené války uvědomily nutnost institucionalizovat proces uvolňování napětí.[30] V roce 1967 NATO přijalo strategii vytyčující dvě funkce Aliance: udržet vojenskou bezpečnost a zároveň prosazovat politiku détente. Touto strategií se NATO řídilo až do konce studené války.[31]

V roce 1964 nastoupil na místo generálního tajemníka NATO italský politik Manlio Brosio. Jednou z jeho prvních akcí bylo založení Výboru pro obranné plánování, jejímiž podřízenými orgány byly v roce 1966 určeny již existující Vojenský výbor a nově vzniklá Skupina pro jaderné plánování.[32] Všechny rozhodovací pravomoci ve vojenských záležitostech byly převedeny na Výbor pro obranné plánování a tak bylo Francii umožněno setrvat v politické struktuře Aliance.[32]

V roce 1969 učinily Spojené státy a Západní Německo zásadní změny ve své zahraniční politice, které umožňovaly lépe prosazovat détente.[33] Richard Nixon zavedl Nixonovu doktrínu a v Západním Německu začala platit Ostpolitik, která nahradila Hallsteinovu doktrínu, která stanovovala, že Západní Německo nebude navazovat ani udržovat diplomatické vztahy s žádným státem, který naváže diplomatické vztahy s NDR.[33]

V té době byly učiněny snahy o jaderné odzbrojování. V březnu 1970 vešla v platnost Smlouva o nešíření jaderných zbraní a v květnu 1972 Richard Nixon a Leonid Iljič Brežněv podepsali smlouvy SALT I a ABM.[34] V roce 1979 pak byla Brežněvem a novým americkým prezidentem Jimmym Carterem podepsána smlouva SALT II, čímž přestala platit SALT I. SALT II ale nikdy nevstoupila v platnost, protože její ratifikaci odmítl Senát USA kvůli sovětské agresi v Afghánistánu. Její limity ale oba státy vcelku dodržovaly.[35]

V roce 1976 začal Sovětský svaz v Evropě rozmisťovat jaderné systémy typu SS-20.[36] Odpovědí NATO bylo přijetí tzv. dvoukolejného rozhodnutí z roku 1979. Aliance se rozhodla v Evropě rozmístit téměř 600 odpalovacích zařízení řízených střel a zároveň vyslovila podporu kontroly zbrojení.[37]

Po vítězství v prezidentských volbách roku 1980 vyhlásil Ronald Reagan novou Reaganovu doktrínu, která určila nový směr politiky Západu. Reagan považoval celosvětovou kampaň za demokracii, pouhá obrana proti komunismu mu nepřipadala dostatečná.[38]

V roce 1982 se členem Aliance stalo Španělsko. V té době začalo NATO tlačit na Sovětský svaz ohledně dodržování lidských práv.[39] V souvislosti s tím Reagan na začátku roku 1983 označil komunistický svět za „říši zla“, což velká část západních médií považovala za přehnané.[40] 1. září 1983 sovětská protivzdušná obrana sestřelila bez varování jihokorejské civilní letadlo; zemřelo 250 lidí a tato tragédie podpořila Reaganovu politiku v očích západní veřejnosti.[40] Konec studené války se pak táhl ve znaku vzájemných dohod o odzbrojování.[41] První schůze Reagana a nového sovětského vůdce Michaila Gorbačova proběhla v roce 1985 v Ženevě. Na druhé schůzi v Reykjavíku se Gorbačov snažil Reagana přesvědčit, aby ustoupil od jím plánované Strategické obranné iniciativy, což on odmítl.[41] Na třetím setkání ve Washingtonu pak Reagan a Gorbačov podepsali Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (INF).[42]

Po studené válce[editovat | editovat zdroj]

K NATO se od znovusjednocení Německa připojilo 12 nových členů

Zánik Varšavské smlouvy v roce 1991 odstranil de facto hlavního protivníka NATO a podnítil nové debaty o účelu a povaze Aliance. Výsledkem je rozšiřování NATO po Evropě a rozšíření jejích aktivit do oblastí, které předtím nebyly v jejím poli působnosti.

První rozšíření NATO po studené válce přišlo se znovusjednocením Německa 3. října 1990, kdy se bývalá NDR připojila ke Spolkové republice Německo a Alianci. To bylo dohodnuto Smlouvou dva plus čtyři dříve téhož roku. Aby s tímto bodem smlouvy souhlasil Sovětský svaz, strany se dohodly, že v bývalé NDR nebudou umístěny cizí vojenské jednotky a jaderné zbraně. Stephen F. Cohen v roce 2005 prohlásil, že NATO se tehdy zavázalo, že se nebude rozšiřovat dále na východ,[43] ale podle Roberta Zoellicka, tehdejšího zástupce ministra zahraničních věcí USA, který se účastnil smlouvání o podmínkách Smlouvy dva plus čtyři, žádný takový závazek neexistoval.[44] V květnu 2008 Michail Sergejevič Gorbačov prohlásil, že „Američané slíbili, že NATO se nebude rozšiřovat dál než za hranice Německa po studené válce“.[45]

Součástí rekonstrukce NATO po studené válce byla reorganizace její vojenské struktury. Vznikly některé nové složky, např. Velitelství spojeneckého sboru rychlé reakce, a byly uzavřeny dohody o redukci vojenských sil. Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) mezi NATO a státy Varšavské smlouvy, která byla uzavřena v roce 1990, vyžadovala snížení počtu jednotek na hodnoty, které nepřekračují určité hranice.[46] V roce 1999 byl pak vytvořen adaptovaný text smlouvy, ve kterém byla odstraněna bloková architektura (NATO vs. Varšavská smlouva). Státy NATO ale zatím adaptovaný text neratifikovaly, protože čekají, až Rusko stáhne své jednotky z Gruzie a Moldavska.[47] V roce 1995 se Francie navrátila do Vojenského výboru NATO a od té doby se zvýšila její spolupráce s vojenskými strukturami Aliance. Politika Nicolase Sarkozyho nakonec vyústila v návrat Francie do vojenského velení NATO 4. dubna 2009.[2]

V roce 1999 se členskými zeměmi NATO staly Česko, Maďarsko a Polsko.

Na pražském summitu v roce 2002 NATO zrušilo některé staré struktury a založila nové. Byly vytvořeny Síly rychlé reakce NATO, bylo zrušeno Vrchní velitelství spojeneckých sil v Atlantiku (SACLANT) a vzniklo Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT) a z Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) se stalo Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO).[48]

Na pražském summitu se také začalo hovořit o vstupu sedmi nových států do NATO: jednalo se o Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. Do Aliance tyto státy vstoupily 29. března 2004, krátce před summitem v Istanbulu. 30. března začala mise Baltic Air Policing, která podporuje suverenitu Baltských států poskytováním vojenských letounů za účelem ochrany před případným leteckým útokem.[49]

Summit v roce 2006 v Rize byl prvním summitem NATO, který probíhal na bývalém území Sovětského svazu. Hlavním tématem byla otázka Afghánistánu a snahy o další rozšíření NATO a Partnerství pro mír.[50] Na summitu v Bukurešti v roce 2008 byly ke členství v Alianci přizvány Chorvatsko a Albánie, které se oficiálně připojily v dubnu 2009. Ukrajině a Gruzii bylo přislíbeno přijetí do Aliance v budoucnosti.[51]

Protiraketová obrana[editovat | editovat zdroj]

Na pražském summitu bylo dohodnuto přezkoumání možnosti ochrany území Aliance před raketovými hrozbami. Spojené státy později začaly vyjednávat s Polskem a Českem o vybudování protiraketové obrany na jejich území.[52] V roce 2007 bylo dohodnuto, že základny mají být do provozu uvedeny do roku 2015.[53] V červenci 2008 Česko a Spojené státy podepsaly předběžnou dohodu o umístění základny protiraketové obrany na českém území[54] a s Polskem byla podobná dohoda uzavřena v srpnu.[55] V reakci na to v Česku více než 200 000 lidí podepsalo petici požadující referendum o zřízení základny.[56]

Generální tajemník NATO, americký prezident a předsedové vlád Lotyšska, Slovinska, Litvy, Slovenska, Rumunska, Bulharska a Estonska po ceremonii v souvislosti s jejich vstupem do NATO 29. března 2004 na summitu v Istanbulu

V reakci na vyjednávání ruský prezident Vladimir Putin prohlásil, že uskutečnění těchto plánů by mohlo vést k novým závodům ve zbrojení. Také naznačil, že Rusko odstoupí od Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE) do té doby, než všechny státy NATO podepíšou adaptovaný text smlouvy.[57] Americký ministr zahraničí na to odpověděl, že se Rusko nemá čeho obávat, protože několik protiraketových střel by ruský jaderný arzenál zastavit nedokázalo.[57]

V listopadu 2007 byl odstup od smlouvy CFE odhlasován ruským parlamentem.[47] Dohoda o umístění 10 protiraketových střel a systému MIM-104 Patriot do Polska ze 14. srpna 2008 vedla k jaderným hrozbám Polsku ze strany Ruska. 20. srpna 2008 navíc Rusko oznámilo Norsku, že zruší všechnu vojenskou spolupráci s NATO.[58]

17. září 2009 americký prezident Barack Obama oznámil, že opouští od plánu na protiraketové střely dlouhého doletu a místo toho bude Evropa chráněna proti střelám středního a krátkého doletu loďmi využívající systém Aegis.[59] Oznámení se setkalo s kritikou v americkém Kongresu[60] a hlavně v Polsku.[61]. Rusko naopak rozhodnutí uvítalo a oznámilo, že opatření přijatá v reakci na americký projekt, mimo jiné rozmístění raket typu 9K720 IskanderKaliningradské oblasti, zruší. Nově zvolený generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen navrhl Rusku spolupráci týkající se konkrétně protiraketové obrany.[62]

Členské země[editovat | editovat zdroj]

Mapa partnerských smluv NATO v Evropě a okolí
NATO affiliations in Europe.svg
     Členové NATO     Akční plán členství     Intenzifikovaný dialog       Individuální akční plán partnerství
      Partnerství pro mír

Severoatlantickou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: Spojené státy americké, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie a Island. V roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko. V roce 1955 po získání plné suverenity vstoupilo Západní Německo. V roce 1982 se připojilo Španělsko. 12. března 1999 předali ministři zahraničí Česka, Maďarska a Polska své americké kolegyni Madeleine Albrightové příslušné ratifikační listiny, a jejich země se tak také staly členy NATO. V roce 2004 se v největší vlně rozšiřování NATO připojilo 7 států: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. 1. dubna 2009 přistoupily Chorvatsko a Albánie.

Česká republika a NATO[editovat | editovat zdroj]

Česká republika vstoupila do NATO 12. března 1999, bez vyslovení souhlasu nebo nesouhlasu občanů České republiky v referendu. Kontroverzní je i to, že Václav Havel deklaroval občanům, že po rozpuštění Varšavské smlouvy, nebudeme vstupovat jako země do žádného dalšího vojenského paktu.[63][64]

Rozšiřování v budoucnosti[editovat | editovat zdroj]

Na summitu v Bukurešti v roce 2008 bylo budoucí přizvání do Aliance přislíbeno třem státům: Gruzii, Ukrajině a Makedonii.[51] Kvůli sporu o název „Makedonie“ mezi Makedonií a Řeckem nebyla Makedonie ještě přijata a její přijetí bylo odloženo na neurčito (resp. do vyřešení sporu).[51] Vstupu Kypru do Aliance brání Turecko.[65] Ukrajinský parlament v červnu 2010 odhlasoval, že se Ukrajina o vstup do NATO ucházet nebude.[66]

Dalšími potenciálními kandidáty jsou Černá Hora a Bosna a Hercegovina, které jsou v současnosti v Akčním plánu členství (MAP), což je předstupeň ke vstupu do NATO, jehož cílem je připravit budoucí členské země na povinnosti a závazky, které členství přináší.[67] Rusko se snaží rozšiřování NATO zabránit. V roce 2011 Vladimir Putin navštívil Srbsko a prohlásil, že nechce, aby se tento stát stal členem Aliance a její rozšiřování je proti zájmům Ruska.[68]

Působení[editovat | editovat zdroj]

Intervence na Balkánu[editovat | editovat zdroj]

Válka v Bosně a Hercegovině[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích IFOR, SFOR a Válka v Bosně a Hercegovině.
Letadlo NATO účastnící se bombardování během operace Rozhodná síla konané po Srebrenickém masakru

V rámci operace Deny Flight (Odepřený let) od 12. dubna 1993 do 20. prosince 1995 NATO zajišťovalo bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou během války v Bosně.[69] Mezi červnem 1993 a červnem (oficiálně říjnem) 1996 probíhala operace Sharp Guard (Bdělá stráž) neboli námořní blokáda bývalé Jugoslávie.[70]

28. února 1994 sestřelily americké letouny F-16 čtyři vojenská letadla Republiky srbské útočící proti pozemnímu cíli; byl to první vojenský zásah NATO v historii.[69] Operace Rozhodná síla (Deliberate Force) probíhala od 30. srpna do 20. září 1995 a spočívala v bombardování pozic Vojska Republiky srbské ohrožujících tzv. bezpečné zóny Sarajevo a Goražde.[71] Zásah NATO dopomohl k podepsání Daytonské dohody v prosinci 1995. Jako součást této dohody nasadilo NATO v rámci operace Joint Endeavour (Společné úsilí) mírové jednotky IFOR a později SFOR, které působily od prosince 1996 do prosince 2004.[72] NATO začalo za účast na těchto operacích udělovat medaile NATO.

Válka v Kosovu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Operace Spojenecká síla.

24. března 1999 NATO zahájilo jedenáctitýdenní leteckou operaci Spojenecká síla (Allied Force) proti Svazové republice Jugoslávie s cílem zastavit násilné jednání vůči albánskému obyvatelstvu Kosova ze strany Srbů.[73] NATO požadovalo souhlas Rady bezpečnosti OSN s vojenskou intervencí, ten však nebyl poskytnut kvůli vetu Ruska a Číny. Tyto dva státy později podaly návrh na ukončení intervence, který podpořila ale jen Namibie a nebyl tak schválen.[74] Konflikt skončil 11. června 1999, kdy jugoslávský vůdce Slobodan Milošević vyhověl požadavkům NATO přijmutím rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244. 12. července 1999 vstoupili do Kosova na základě rezoluce č. 1244 vojáci KFOR za účelem dosažení trvalého míru a stability v oblasti postižené válkou.[75] Mise se účastní také Armáda České republiky.[76] Mezi srpnem a zářím 2001 rovněž probíhala Aliancí řízená operace Essential Harvest (Nezbytná sklizeň), která měla za cíl shromáždit zbraně a munici odevzdanou dobrovolně albánskými povstalci v Makedonii.[77]

Spojené státy, Spojené království a téměř všechny další členské státy NATO odporovaly snahám o zavedení pravidla souhlasu Rady bezpečnosti OSN s vojenskými operacemi Aliance, mezi které patřila např. operace v Srbsku v roce 1999. Nutnost souhlasu OSN požadovala Francie, Rusko a Čína. První strana tvrdila, že by to podlomilo autoritu Aliance, a poznamenala, že Rusko a Čína by útok na Jugoslávii vetovaly a stejně tak by mohly dělat i v budoucnosti, čímž by zmařily všechen potenciál a účel Aliance.[78]

Operace v Afghánistánu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly.
Teroristické útoky 11. září 2001 přiměly NATO poprvé použít článek 5 Severoatlantické smlouvy

Teroristické útoky z 11. září 2001 přiměly NATO poprvé v historii uplatnit článek 5 Severoatlantické smlouvy.[5] Podle něj je útok na jakéhokoli člena Aliance považován za útok proti všem. 2. října 2001 NATO potvrdilo, že zmíněné teroristické útoky pod tento článek spadají.[79] Mezi osm oficiálních operací provedených NATO patří operace Eagle Assist (Pomoc orla; hlídání amerického vzdušného prostoru) a operace Active Endeavour (Aktivní snaha), námořní operace mající za cíl zabránit pohybu teroristů a zbraní hromadného ničení a obecně zvýšit bezpečnost námořní dopravy, která probíhá od 4. října 2001.

V srpnu 2003 NATO započalo svou první operaci mimo Evropu, když převzala kontrolu nad Mezinárodními bezpečnostními podpůrnými sílami (ISAF) v Afghánistánu.[80] ISAF měly původně za úkol zajistit Kábul a okolí proti Tálibánu a Al-Káidě, aby mohla fungovat vláda Hámida Karzaje. 13. října 2003 Rada bezpečnosti OSN jednohlasně schválila rozšíření působnosti ISAF na zbytku území Afghánistánu.[81] K březnu 2012 v Afghánistánu působilo téměř 130 000 vojáků pod vedením NATO. Ukončení bojových operací v zemi je naplánováno na konec roku 2014.[82]

Výcvik jednotek v Iráku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Válka v Iráku.

V roce 2004 NATO započala na žádost irácké vlády výcvikovou misi v Iráku (NATO Training Mission Iraq, NTM-I), která se starala o výcvik nové irácké armády.[83] Cílem bylo poskytnout demokraticky vedený a schopný obranný sektor.[84] Spolupracovala nejdříve s Koalicí mnohonárodních sil (Multi-National Force Iraq, MNF-I),[85] po jejím zániku v roce 2010 pak s nově vzniklou složkou United States Forces – Iraq. Původně se mise soustředila hlavně na výcvik vysoce postavených důstojníků. V září 2005 NATO otevřelo na kraji Bagdádu vojenskou akademii,[86] ve které do konce února 2009 působili čtyři čeští vojáci.[87] V říjnu 2007 se operace rozšířila na výcvik federální policie a v prosinci 2008 na další složky jako např. loďstvo a letectvo.[83]

K 31. prosinci 2011 mise skončila, když vypršela platnost dohody o její existenci. Operace se zúčastnilo 23 členských států NATO, které přispěly celkově částkou téměř 250 milionů dolarů.[84]

Operace Ocean Shield[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Pirátství v Somálsku.

17. srpna 2009 zahájilo NATO operaci Ocean Shield (Oceánský štít), která spočívá v ochraně mořské dopravy v Adenském zálivu a Indickém oceánu (okolí Afrického rohu) proti somálským pirátům. Navazuje tak na předchozí operace Allied Provider (říjen–prosinec 2008) a Allied Protector (březen-srpen 2009), které probíhaly také v Adenském zálivu. Hlavním cílem operace Allied Provider bylo zabezpečení civilních lodí Světového potravinového programu, které do Afriky dovážely potraviny, a operace Allied Protector rozšířila působnost i na komerční plavidla. Operace Ocean Shield kromě samotné kontroly vod poskytuje okolním zemím výcvik vlastních protipirátských jednotek.[88]

Intervence v Libyi[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Vojenská intervence v Libyi a Občanská válka v Libyi.

Během občanské války v Libyi v roce 2011 vyeskalovalo násilí mezi protestanty a libyjskou vládou v čele s Muammarem Kaddáfím natolik, že Rada bezpečnosti OSN 17. března 2011 schválila rezoluci č. 1973, která požadovala příměří a schválila vojenský zásah za účelem obrany civilního obyvatelstva. Koalice, ve které bylo i několik členů NATO, zřídila nedlouho poté nad Libyí bezletovou zónu. 20. března 2011 schválilo NATO embargo na dovoz zbraní libyjskému režimu, které prosazovala skrze operaci Unified Protector (Sjednocený ochránce). Ta měla za úkol „kontrolovat, nahlásit a v případě potřeby zastavit lodě podezřívané z nelegálního převozu zbraní.“[89] 24. března NATO souhlasilo s převzetím moci nad bezletovou zónou od původní koalice. Moc nad pozemními jednotkami zůstala v rukou koalice.[90]

Ne všechny členské země se však bojových operací zúčastnily. Do června 2011 jich bylo jen 8 z celkových 28,[91] což vyústilo v konflikt mezi americkým ministrem obrany Robertem Gatesem a státy jako Polsko, Španělsko, Nizozemsko, Turecko a Německo. Gates po těchto zemích chtěl, aby se na operaci podílely více.[92] Ve svém proslovu v Bruselu 10. června Gates dále kritizoval nečinné země s poznámkou, že jejich jednání by mohlo způsobit rozpad NATO.[93]

Operace v Libyi byla prodloužena do září.[94] Týden na to Norsko oznámilo, že postupně utlumí svou účast na operaci, kterou kompletně ukončí k 1. srpnu.[95] Stažení norských stíhacích letounů nakonec proběhlo 4. srpna.[96] Velitel Royal Navy prohlásil, že britská účast je kvůli škrtům v rozpočtu neudržitelná.[97] Operace nakonec probíhaly až do října; 20. října zemřel Muammar Kaddáfí a 31. října byla oficiálně ukončena intervence NATO.[98]

Spolupráce s nečlenskými státy[editovat | editovat zdroj]

Euroatlantické partnerství[editovat | editovat zdroj]

NATO zřídilo Euroatlantickou radu partnerství a Partnerství pro mír, které slouží ke spolupráci 28 států NATO a 22 „partnerských zemí.“

  • Partnerství pro mír (PfP) bylo zřízeno v roce 1994 a je založeno na individuální vojenské spolupráci každého partnerského státu s Aliancí.[99] Mezi členy patří všechny současné a bývalé členské státy Společenství nezávislých států. Bělorusko se k Partnerství pro mír připojilo v roce 1995.[100]
Státy účastnící se partnerství s NATO[102]
Partnerství pro mír Středomořský
dialog
Kontaktní země Istanbulská iniciativa spolupráce
Společenství
nezávislých států
Ostatní socialistické
země studené války
Neutrální kapitalistické
země studené války
ArménieArménie Arménie Jugoslávie RakouskoRakousko Rakousko AlžírskoAlžírsko Alžírsko AustrálieAustrálie Austrálie BahrajnBahrajn Bahrajn
ÁzerbájdžánÁzerbájdžán Ázerbájdžán Bosna a HercegovinaBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina FinskoFinsko Finsko EgyptEgypt Egypt JaponskoJaponsko Japonsko KatarKatar Katar
BěloruskoBělorusko Bělorusko MakedonieMakedonie Makedonie IrskoIrsko Irsko IzraelIzrael Izrael Nový ZélandNový Zéland Nový Zéland KuvajtKuvajt Kuvajt
KazachstánKazachstán Kazachstán Černá HoraČerná Hora Černá Hora MaltaMalta Malta JordánskoJordánsko Jordánsko Jižní KoreaJižní Korea Jižní Korea Spojené arabské emirátySpojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty
KyrgyzstánKyrgyzstán Kyrgyzstán SrbskoSrbsko Srbsko ŠvédskoŠvédsko Švédsko MauritánieMauritánie Mauritánie    
MoldavskoMoldavsko Moldavsko Sovětský svaz ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko MarokoMaroko Maroko
RuskoRusko Rusko GruzieGruzie Gruzie   TuniskoTunisko Tunisko
TádžikistánTádžikistán Tádžikistán TurkmenistánTurkmenistán Turkmenistán  
UzbekistánUzbekistán Uzbekistán UkrajinaUkrajina Ukrajina

Středomořský dialog a ICI[editovat | editovat zdroj]

Individuální akční plán partnerství[editovat | editovat zdroj]

Individuální akční plány partnerství byly zahájeny v roce 2002 na summitu v Praze

V listopadu 2002 byly na pražském summitu zahájeny Individuální akční plány partnerství (IPAP) a je otevřen zemím, které mají politickou vůli a schopnosti prohloubit své vztahy s NATO.[103]

V současnosti se IPAP účastní následující státy:[104]

Kontaktní země[editovat | editovat zdroj]

Od devadesátých let začala Aliance spolupracovat se státy, se kterými nemá uzavřené žádné z výše uvedených oficiálních partnerství. Např. Argentina a Chile spolupracovaly s NATO ve válce v Bosně a Hercegovině. V roce 1998 Aliance vytvořila obecné směrnice týkající se vztahů s ostatními zeměmi. Státy ochotné s NATO spolupracovat se nazývají „kontaktní země“ nebo „další globální partneři.“[105]

Struktura[editovat | editovat zdroj]

Hlavní velitelství NATO se nachází v Harenu v Bruselu.[106] Pracují v něm delegace členských států, styční důstojníci nebo diplomaté partnerských zemí, mezinárodní civilní zaměstnanci a mezinárodní vojenští zaměstnanci. Celkový počet stálých zaměstnanců je zhruba 4000.[106]

Hlavní politické instituce[editovat | editovat zdroj]

Hlavní politickou strukturu NATO tvoří Severoatlantická rada, Výbor pro obranné plánování a Skupina pro jaderné plánování.[107] Těmto orgánům jsou podřízeny Hlavní výbory, které řeší specifické úkoly v politické, vojenské a ekonomické oblasti.[108]

Severoatlantická rada[editovat | editovat zdroj]

Severoatlantická rada je nejvyšší rozhodovací a konzultační orgán Aliance. Delegace každé z 28 členských zemí je v ní zastoupena jedním delegátem (stálým zástupcem).[109] Rada se schází alespoň jednou týdně, zasedání na úrovni ministrů zahraničí, předsedů vlád nebo ministrů obrany probíhají jednou za půl roku.[107] Radě předsedá generální tajemník NATO a rozhodnutí musí být přijata jednomyslně.[4]

Seznam generálních tajemníků[110]
# Jméno Stát Období
1 Generál Lord Ismay Spojené královstvíSpojené království Spojené království 4. dubna 1952 – 16. května 1957
2 Paul-Henri Spaak BelgieBelgie Belgie 16. května 1957 – 21. dubna 1961
3 Dirk Stikker NizozemskoNizozemsko Nizozemsko 21. dubna 1961 – 1. srpna 1964
4 Manlio Brosio ItálieItálie Itálie 1. srpna 1964 – 1. října 1971
5 Joseph Luns NizozemskoNizozemsko Nizozemsko 1. října 1971 – 25. června 1984
6 Lord Carrington Spojené královstvíSpojené království Spojené království 25. června 1984 – 1. července 1988
7 Manfred Wörner NěmeckoNěmecko Německo 1. července 1988 – 13. srpna 1994
Sergio Balanzino (zastupující) ItálieItálie Itálie 13. srpna 1994 – 17. října 1994
8 Willy Claes BelgieBelgie Belgie 17. října 1994 – 20. října 1995
Sergio Balanzino (zastupující) ItálieItálie Itálie 20. října 1995 – 5. prosince 1995
9 Javier Solana ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko 5. prosince 1995 – 6. října 1999
10 Lord Robertson Spojené královstvíSpojené království Spojené království 14. října 1999 – 17. prosince 2003
Alessandro Minuto Rizzo (zastupující) ItálieItálie Itálie 17. prosince 2003 – 1. ledna 2004
11 Jaap de Hoop Scheffer NizozemskoNizozemsko Nizozemsko 1. ledna 2004 – 1. srpna 2009
12 Anders Fogh Rasmussen DánskoDánsko Dánsko 1. srpna 2009 – 1. října 2014
13 Jens Stoltenberg NorskoNorsko Norsko 1. října 2014 
Seznam náměstků generálního tajemníka[111]
# Jméno Stát Období
1 Jonkheer van Vredenburch NizozemskoNizozemsko Nizozemsko 1952–1956
2 Baron Adolph Bentinck NizozemskoNizozemsko Nizozemsko 1956–1958
3 Alberico Casardi ItálieItálie Itálie 1958–1962
4 Guido Colonna di Paliano ItálieItálie Itálie 1962–1964
5 James A. Roberts KanadaKanada Kanada 1964–1968
6 Osman Olcay TureckoTurecko Turecko 1969–1971
7 Paolo Pansa Cedronio ItálieItálie Itálie 1971–1978
8 Rinaldo Petrignani ItálieItálie Itálie 1978–1981
9 Eric da Rin ItálieItálie Itálie 1981–1985
10 Marcello Guidi ItálieItálie Itálie 1985–1989
11 Amedeo de Franchis ItálieItálie Itálie 1989–1994
12 Sergio Balanzino ItálieItálie Itálie 1994–2001
13 Alessandro Minuto Rizzo ItálieItálie Itálie 2001–2007
14 Claudio Bisogniero ItálieItálie Itálie 2007–současnost

Vojenská struktura[editovat | editovat zdroj]

Nejvyšším vojenským orgánem NATO je Vojenský výbor, který předkládá návrhy a doporučení Severoatlantické radě, Výboru pro obranné plánování a Skupině pro jaderné plánování. Stejně jako v Severoatlantické radě je každá z členských zemí zastoupena jedním (vojenským) zástupcem a výbor se schází alespoň jednou týdně.[107] Předseda Vojenského výboru je volen náčelníky generálních štábů členských zemí na tříleté období. Od roku 2012 je jím generál Knud Bartels.[112]

Výboru podléhají dvě vojenská velitelství: Velitelství spojeneckých sil pro operace (ACO) a Velitelství spojeneckých sil pro transformaci (ACT).[107] ACO sídlí ve Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) a velí mu vrchní velitel sil NATO v Evropě (SACEUR). Tím je od roku 2009 admirál James Stavridis.[113] Velitelem ACT (SACT) je od roku generál Stéphane Abrial.[114]

Orgány stojící formálně mimo Alianci[editovat | editovat zdroj]

Parlamentní shromáždění NATO[editovat | editovat zdroj]

Parlamentní shromáždění sestává z poslanců parlamentů všech členských států a 14 přidružených států.[115] Nemá výkonnou moc, má pouze konzultativní charakter. Delegáti pracují v pěti výborech: ekonomickém, politickém, bezpečnostním a vědecko-technickém a ve zvláštní skupině pro středomořský dialog.[116] Počet poslanců zemí je odvozen od počtu obyvatel; v shromáždění jich zasedá celkem přes 300, z toho z Česka 7.[117][118]

Rada NATO-Rusko[editovat | editovat zdroj]

Rada NATO-Rusko byla založena v roce 2002[119], kdy nahradila Stálou společnou radu Rusko-NATO (Permanent Join Council). Rusko na jedné straně a NATO na druhé v ní jednají jako rovnocenní partneři. Slouží ke konzultaci o bezpečnostních a vojenských otázkách.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku NATO na anglické Wikipedii.

  1. NÁLEVKA, Vladimír. Světová politika ve 20. století. I. Praha : Aleš Skřivan ml., 2000. ISBN 80-902261-4-0. S. 256.  
  2. a b RAUŠOVÁ, Zuzana. Francie se po 43 letech vrátí do vojenského velení NATO. iDNES.cz [online]. 2009-03-11 [cit. 2011-07-09]. Dostupné online.  
  3. a b FIDLER, Jiří; MAREŠ, Petr. Dějiny NATO. Praha, Litomyšl : Paseka, 1997. 244 s. Dále jen: Fidler 1997. ISBN 80-7185-145-0. S. 138.  
  4. a b FIALA, Luděk. Severoatlantická aliance (NATO) [online]. Novinky.cz. Dostupné online.  
  5. a b NATO and the fight against terrorism [online]. NATO.int, [cit. 2011-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Counter-piracy operations [online]. NATO.int, [cit. 2011-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. EU-NATO: The framework for permanent relations and Berlin Plus [online]. Rada Evropské unie. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Albánie a Chorvatsko jsou v NATO. Lidovky.cz [online]. 2009-04-01. Dostupné online.  
  9. a b The SIPRI Military Expenditure Database [online]. SIPRI, [cit. 2010-08-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. The 15 countries with the highest military expenditure in 2009 [online]. SIPRI, [cit. 2011-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Fidler 1997, str. 33–34
  12. Washingtonská smlouva [online]. NATOAktual.cz, [cit. 2011-08-18]. Dostupné online.  
  13. a b Severoatlantická smlouva (Washington D.C., 4. dubna 1949) [online]. Ministerstvo obrany České republiky. Dostupné online.  
  14. Treaty of Economic, Social and Cultural Collaboration and Collective Self-Defence (Brussels, 17 March 1948) [online]. European NAvigator. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Haglund, D. G. North Atlantic Treaty Organization (NATO) [online]. History.com. Dostupné online. (anglicky) 
  16. NATO: Disappointing Performance. Time [online]. 1952-12-08. Dostupné online.  (anglicky) 
  17. The Man with the Oilcan. Time [online]. 1952-03-24. Dostupné online.  (anglicky) 
  18. Miller, A. P. SACLANT: Guardian of the Atlantic. All Hands [online]. , s. 28 až 34. Dostupné online.  (anglicky) 
  19. Porter, R. Vast sea excercise to be atomic test. The New York Times [online]. 1953-09-13. Dostupné online.  (anglicky) 
  20. The increase in strength [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Haberman, C. Evolution in Europe; Italy discloses its web of Cold War guerrillas. The New York Times [online]. 1990-11-16. Dostupné online.  (anglicky) 
  22. Fast facts. Canadian Broadcasting Corporation [online]. Rev. 2009-04-06 [cit. 2011-07-22]. Dostupné online.  (anglicky) 
  23. 1955: West Germany accepted into Nato. BBC On This Day [online].  [cit. 2011-07-22]. Dostupné online.  (anglicky) 
  24. Emergency Call. Time [online]. 1957-09-30 [cit. 2011-07-22]. Dostupné online.  (anglicky) 
  25. a b Fidler 1997, str. 133
  26. To Charles André Joseph Marie de Gaulle [online]. Dwight D. Eisenhower Memorial Commission, 1958-10-20. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Q&A: France and Nato. BBC [online]. Rev. 2009-03-11 [cit. 2011-07-22]. Dostupné online.  (anglicky) 
  28. Fidler 1997, str. 136
  29. Cody, E. After 43 Years, France to Rejoin NATO as Full Member. The Washington Post [online]. 2009-03-12. Dostupné online.  (anglicky) 
  30. Fidler 1997, str. 140
  31. Fidler 1997, str. 141
  32. a b Fidler 1997, str. 145–148
  33. a b Fidler 1997, str. 150–153
  34. Fidler 1997, str. 158
  35. Fidler 1997, str. 162
  36. Fidler 1997, str. 169
  37. Fidler 1997, str. 174
  38. Fidler 1997, str. 179
  39. Fidler 1997, str. 187
  40. a b Fidler 1997, str. 190
  41. a b Fidler 1997, str. 193-194
  42. Fidler 1997, str. 198
  43. Cohen, S. F. Gorbachev's Lost Legacy. The Nation [online]. 2005-02-24. Dostupné online.  (anglicky) 
  44. Zoellick, R. B.. The Lessons of German Unification. The National Interest [online]. 2000-09-22. Dostupné online.  (anglicky) 
  45. Blomfield, A., Smith, M. Gorbachev: US could start new Cold War. The Daily Telegraph [online]. 2009-05-06. Dostupné online.  (anglicky) 
  46. Deset let Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě [online]. Ministerstvo obrany České republiky, [cit. 2011-07-24]. Dostupné online.  
  47. a b Treaty on Conventional Armed Forces in Europe (CFE) [online]. GlobalSecurity.org, [cit. 2011-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. Jones, J. L. Vojenské záležitosti: transformace vojenských struktur NATO [online]. NATO.int, 2004-01, [cit. 2011-08-05]. Dostupné online.  
  49. Schoofs, J. Three years of NATO Baltic Air Policing [online]. [cit. 2011-07-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. NATO po summitu v Rize. Revue Politika [online]. 2006-12-20. Dostupné online.  
  51. a b c Kulhánek, J. Summit v Bukurešti a budoucnost NATO. NATOAktual.cz [online]. 2008-04-14. Dostupné online.  
  52. Filip, V. Vznikne v České republice opravdu raketová základna USA?. Britské listy [online]. 2006-05-10. Dostupné online.  
  53. Europe wants NATO missile defense system complementary to U.S. system. China View [online]. 2007-04-19. Dostupné online.  (anglicky) 
  54. Česko a USA podepsaly hlavní smlouvu o radaru. iDNES.cz [online]. 2008-07-08. Dostupné online.  
  55. Dražanová, A. Riceová podepsala ve Varšavě smlouvu o protiraketové základně. iDNES.cz [online]. 2008-08-20. Dostupné online.  
  56. Zakázaní mladí komunisté získali přes 180 tisíc podpisů proti radaru. iDNES.cz [online]. 2008-09-08. Dostupné online.  
  57. a b Russia in defence warning to US. BBC [online]. 2007-04-26 [cit. 2011-07-24]. Dostupné online.  (anglicky) 
  58. Norway: Russia to freeze NATO military ties – World news – Europe – Russia – msnbc.com. MSNBC [online]. 2008-08-20 [cit. 2011-07-24]. Dostupné online.  (anglicky) 
  59. Základny v Česku a Polsku nebudou, potvrdili Obama i Gates. iDNES.cz [online]. 2009-09-17. Dostupné online.  
  60. Kongres kritizoval Obamu za pozdní telefonát do Česka. Týden [online]. 2009-09-24. Dostupné online.  
  61. Easton, A. Polish hopes shot down by US move. BBC [online]. 2009-09-17. Dostupné online.  (anglicky) 
  62. Nebude radar, nebudou ani rakety v Kaliningradu, vzkázalo Rusko. iDNES.cz [online]. 2009-09-18. Dostupné online.  
  63. Havel, jak ho nyní všichni vzývají, zemřel už dávno na Literárky.cz
  64. Televizní projev Václava Havla z prosince 1989
  65. Simsek, A. Cyprus a sticking point in EU-NATO co-operation. Southeast European Times [online]. 2007-06-14 [cit. 2011-07-28]. Dostupné online.  (anglicky) 
  66. Ukraine’s parliament votes to abandon Nato ambitions. BBC [online]. 2010-06-03. Dostupné online.  (anglicky) 
  67. Kraus, T. NATO souhlasí s přijetím Bosny a Hercegoviny. EuroZprávy.cz [online]. 2010-04-22. Dostupné online.  
  68. Russia Against Serbian Membership In NATO. The Propagandist [online]. . Dostupné online.  (anglicky) 
  69. a b Deny Flight [online]. NATOAktual.cz. Dostupné online.  
  70. Bellamy, Ch. Naval blockade lifts in Adriatic. The Independent [online]. 1996-06-20. Dostupné online.  (anglicky) 
  71. Operation Deliberate Force [online]. GlobalSecurity.org, [cit. 2011-07-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  72. Peace support operations in Bosnia and Herzegovina [online]. NATO.int. Dostupné online. (anglicky) 
  73. Allied Force [online]. NATOAktual.cz. Dostupné online.  
  74. Security Council rejects demand for cessation of use of force against Federal Republic of Yugoslavia [online]. OSN, 1999-03-26. Dostupné online. (anglicky) 
  75. NATO's role in Kosovo [online]. NATO.int. Dostupné online. (anglicky) 
  76. KFOR [online]. Ministerstvo obrany České republiky, rev. 2010-01-14, [cit. 2011-07-21]. Dostupné online.  
  77. Operation Essential Harvest [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. V Radě bezpečnosti zazněly rozdílné názory na zásah NATO proti srbským vojenským cílům [online]. OSN Praha. Dostupné online.  
  79. NATO Update: Invocation of Article 5 confirmed – 2 October 2001 [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. Ghafour, H. Nato’s Kabul role is its first outside Europe. The Daily Telegraph [online]. 2003-08-12. Dostupné online.  (anglicky) 
  81. UNSC Resolution 1510, October 13, 2003 [online]. [cit. 2010-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. SVĚTNIČKA, Lubomír. NATO neustoupí, stažení z afghánského venkova by paralyzovalo celou misi. iDNES.cz [online]. 2012-03-20 [cit. 2012-04-07]. Dostupné online.  
  83. a b NATO’s assistance to Iraq [online]. NATO.int. Dostupné online. (anglicky) 
  84. a b Barbero, M. D. NATO Training Mission – Iraq: Tactical Size...Strategic Impact [online]. Velitelství spojeneckých sil pro operace. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Lynch, R., Janzen, P. D. NATO Training Mission–Iraq: Looking to the Future [online]. JFQ Forum, 2006. Dostupné online. (anglicky) 
  86. NATO otevřelo v Iráku výcvikovou akademii [online]. NATOAktual.cz, 2005-09-30. Dostupné online.  
  87. Výcviková mise NATO v Iráku - NTM-I [online]. Ministerstvo obrany České republiky, rev. 2009-02-27, [cit. 2011-08-18]. Dostupné online.  
  88. Counter-piracy operations [online]. NATO.int, rev. 2011-06-17, [cit. 2011-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. Statement by the NATO Secretary General on Libya arms embargo [online]. NATO.int, 2011-03-22. Dostupné online. (anglicky) 
  90. NATO to police Libya no-fly zone. Al-Džazíra [online]. 2011-03-24. Dostupné online.  (anglicky) 
  91. al-Ramahi, K. NATO strikes Tripoli, Gaddafi army close on Misrata. The Star Online [online]. 2011-06-09. Dostupné online.  (anglicky) 
  92. Cloud, D. S. Gates calls for more NATO allies to join Libya air campaign. Los Angeles Times [online]. 2011-06-09. Dostupné online.  (anglicky) 
  93. Burns, R. Gates blasts NATO, questions future of alliance. The Washington Times [online]. 2011-06-10. Dostupné online.  (anglicky) 
  94. NATO extends Libya operations to September. The Raw Story [online]. 2011-06-01. Dostupné online.  (anglicky) 
  95. Norway to quit Libya operation by August. CNN-IBN [online]. 2011-06-10. Dostupné online.  (anglicky) 
  96. Gazur, Z. Norsko stáhlo stíhačky z operací západních spojenců v Libyi. Mediafax.cz [online]. 2011-08-04. Dostupné online.  
  97. Kirkup, J. Navy chief: Britain cannot keep up its role in Libya air war due to cuts. The Daily Telegraph [online]. 2011-06-13. Dostupné online.  (anglicky) 
  98. Nato chief Rasmussen 'proud' as Libya mission ends. BBC [online]. 2011-10-31. Dostupné online.  (anglicky) 
  99. Partnerství pro mír [online]. NATOAktual.cz, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online.  
  100. Nato and Belarus – partnership, past tensions and future possibilities [online]. Foreign Policy and Security Research Center, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. NATO Topics: The Euro-Atlantic Partnership Council [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. NATO Partner countries [online]. NATO.int, rev. 2009-03-06, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  103. Pondová, S. Jak správně chápat program Partnerství pro mír [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online.  
  104. Individual Partnership Action Plans [online]. NATO.int, rev. 2010-10-27, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. NATO’s relations with partners across the globe [online]. NATO.int, rev. 2011-04-12, [cit. 2011-07-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. a b NATO Headquarters [online]. NATO.int, rev. 2011-04-11, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  107. a b c d Struktura NATO [online]. NATOAktual.cz, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online.  
  108. Orgány odpovědné Severoatlantické radě, Výboru pro plánování obrany a Skupině pro jaderné plánování [online]. NATOAktual.cz, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online.  
  109. National delegations to NATO What is their role? [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  110. NATO Who’s who? – Secretaries General of NATO [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. NATO Who’s who? – Deputy Secretaries General of NATO [online]. NATO.int, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  112. Chairman of the Military Committee [online]. NATO.int, rev. 2012-01-02, [cit. 2012-04-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. SACEUR [online]. Velitelství spojeneckých sil pro operace, [cit. 2011-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. Supreme Allied Commander Transformation [online]. Velitelství spojeneckých sil pro operace, [cit. 2011-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  115. About the NATO Parliamentary Assembly [online]. Parlamentní shromáždění NATO, [cit. 2011-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  116. Stálá delegace do Parlamentního shromáždění NATO [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2011-07-27]. Dostupné online.  
  117. Member Parliaments [online]. Parlamentní shromáždění NATO, [cit. 2011-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. Associate Member Parliaments [online]. Parlamentní shromáždění NATO, [cit. 2011-07-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. Státy založily novou Radu NATO-Rusko. iDNES.cz [online]. 2002-05-15. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zpravodajství