Zlatá ulička

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zlatá ulička

Zlatá ulička (oficiální název Zlatá ulička u Daliborky) na Pražském hradě se nachází mezi zdí jeho severního opevnění a starým purkrabstvím. Domky vestavěné od konce 16. století do výklenků hradby byly obývány až do 2. světové války. Malebný ráz uličky byl vnímán už za první republiky a dbá se na to, aby nebyly domky příliš měněny. V současné době jsou zde galerie, originální krámky a expozice. Celá ulička se těší docela velké oblibě turistů, snad i pro svůj pohádkový vzhled vybledlých pastelových tónů, maličkých oken a dveří, nízkých střech a množství komínů.

Umístění[editovat | editovat zdroj]

Pokud uličku chcete najít, můžete asi v polovině ulice Jiřské zabočit doleva.Byla vybudována do hradebních oblouků obranné zdi až po dokončení severního opevnění Hradu. Ulička leží v prostoru severního parkánu, domečky jsou zbytky zástavby Pražského hradu. Domky tu v 16. století stály jen jako nouzová obydlí.

Obyvatelé[editovat | editovat zdroj]

V 16. století tu snad bydleli zlatníci. Nejstarší název uličky byl Zlatnická. V roce 1597 požádali „střelci při branách Pražského hradu“ císaře Rudolfa II. o svolení, aby mohli v nově opravené zdi oblouky zazdít a zřídit si v nich komůrky, které by zabíraly jen hloubku výklenků. V reskriptu datovaném 16. září 1597 Rudolf jejich zřízení povolil. „Červení střelci“, jak se jim podle barvy stejnokroje přezdívalo, nedostali nové příbytky darem. Stavěli si je vlastním nákladem a také je prodávali a kupovali, nejdříve mezi sebou a později i jiným osobám, které do jejich sboru nepatřily. Zpočátku to byli různí zaměstnanci Hradu – vrátní, hlídači, zvoníci apod., později i lidé, kteří ve Zlaté uličce sami nebydleli a domky dále pronajímali. Velmi brzy se domky začaly rozšiřovat do uličky různými přístavky a topeništi. Nové přístavky vznikaly i při protilehlé románské zdi a stěně hradního purkrabství. Prostor uličky byl nakonec tak stísněný, že místy nedosahoval na šířku ani jednoho metru.

Při asanaci v roce 1864 byly tyto přístavky, kotce a dřevěné kolny odstraněny a ponechány pouze domky podél severní hradby.

Po druhé světové válce Kancelář prezidenta Československé republiky domky od posledních majitelů vykoupila a celková úprava Zlaté uličky byla dokončena v roce 1955 pod vedením architekta Pavla Janáka. Barevné řešení fasád navrhl malíř a filmový tvůrce Jiří Trnka[1]. V současné době se domečky ve Zlaté uličce využívají jako prodejny.

Vzhled domků[editovat | editovat zdroj]

Celá ulice je dlážděná tzv. kočičími hlavami, ulička je úzká a domky připomínají domečky pro panenky. Nejvěrohodněji ukazuje podobu obydlí z 16. století dům č. 20 s hrázděným patrem a nejlépe původní velikost dokazuje dům č. 13, jehož průčelí do ulice vůbec nevstupuje, protože jako jediný dům z uličky dodržuje dodnes původní ustanovení o vložení komůrky do oblouku hradby. Podstřeší oblouků hradební zdi tvoří obranná chodba spojující Bílou věž s válcovou dělovou věží jagellonského opevnění – Daliborkou (v domku č. 12 se schodištěm vstupuje na terasu před touto věží).

Věž Daliborka[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Daliborka.

Daliborka byla postavena v roce 1496 jako věznice. Jeden z příběhů vypráví, že je pojmenována po prvním vězni, který ji obýval – mladém šlechtici Daliborovi z Kozojed. Z dlouhé chvíle se naučil krásně hrát na housle. Lidé chodili k věži, čekali a poté poslouchali jeho hru, jednou se jí už ale nedočkali. Bedřich Smetana, hudební skladatel 19. století, zkomponoval podle tohoto příběhu svou operu Dalibor. Další vězeň Daliborky byl východočeský hrabě František Antonín Špork – byl to známý mecenáš a milovník umění (žil v 18. století).

Známé osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Franz Kafka kolem roku 1906

Ulička si získala přízeň mnohých českých spisovatelů, výtvarníku či básníků. V domě č. 22 tu žil od listopadu 1916 do března 1917 spisovatel Franz Kafka (umožnila mu to jeho sestra Ottla), napsal zde většinu povídek sbírky Venkovský lékař. V domku č. 12 se scházeli spisovatelé a básníci – František Halas, Jaroslav Seifert nebo Vítězslav Nezval. Spisovatel a mystik Gustav Meyrink sem umístil mýtický dům U Poslední lucerny; lze jej údajně spatřit jen za jistých nocí, jinak je na jeho místě pouze hradební zeď. Po překročení prahu tohoto domu prý poutník vkročí do oné druhé, mýtické a literární Prahy, jež podle legend paralelně existuje jako "druhé město" ve městě. Na Meyrinka navázal ve svém románu Černobílé rty spisovatel Petr Maděra, zmíněný dům i ulička jsou dějištěm několika klíčových pasáží knihy. Ve Zlaté uličce pobývali například i spisovatel Jiří Mařánek, Otakar Štorch-Marien nebo již zmíněný Jaroslav Seifert. Ten bydlel v domku, který přiléhal ke Zlaté uličce, ale dnes už nestojí (viz mysteriózní vzpomínku Klíč v závěji in Všecky krásy světa). V domku s vývěsním štítem s motivem sovy, křišťálové koule, karet a kočky žila před druhou světovou válkou věhlasná pražská věštkyně, kartářka a jasnovidka Matylda Průšová, uměleckým jménem Madame de Thébes. Nakonec zahynula v důsledku mučení při výslechu gestapa. [2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Novinky.cz, Zlatá ulička v Praze se po rekonstrukci znovu otevřela, 1. červen 2011
  2. "Zlatá ulička. Český rozhlas". 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu