Chorvatské jaro

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Chorvatské jaro (chorvatsky Hrvatsko proljeće, mediálně též MASPOK (masovni pokret) byl protikomunistický a nacionalistický proces v svazové republice Chorvatsko, která byla součástí Jugoslávie. Odehrálo se na přelomu 60. a 70. let 20. století a vyvrcholilo v letech 1971/72. Protože se jednalo o protest proti komunistickému režimu ve východní Evropě, v době nepříliš vzdálené od Pražského jara, na území nepříliš daleko od Československa, byl přijat termín vytvořen na základě známého procesu v ČSSR.


Chorvatské jaro však principiálně naráželo na zcela jiné problémy, než byla liberalizace poměrů v tehdejším Československu. Otevřelo myšlenku větších práv republik, existenci společného jazyka, jakož i postavení svazu komunistů Jugoslávie.

Matice Chorvatská tehdy vydala dokument o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka (chorvatsky Deklaracija o imenu i položaju hrvatskog književnog jezika), kterým se chtěla vymezit proti existenci společného jazyka a žádala také překlad všech dokumentů ze srbochorvatštiny do samotného chorvatského jazyka. Celá myšlenka se netýkala pouze Chorvatů, ale zcela jistě by vedla do střetů s místní srbskou menšinou. Tito, stejně jako Svaz komunistů Jugoslávie, proto celou záležitost ostře odsoudil. Svaz komunistů Chorvatska se zprvu stavěl proti deklaraci, avšak značná část vedení strany se později přidala na stranu Matice. Jako důkaz solidarity s novým hnutím začala řada lidí žádat o členství v Matici, takže jejich počet vzrostl více než desetinásobně během několika let. Nejvíc se vzbouřili ale studenti, kteří vyšli do ulic. Tak silný a nacionalistický postup se nevynořil hned, ale rostl postupně, již od liberalizačních změn, které v Jugoslávii probíhaly na konci 60. let. V Chorvatsku se poprvé podařilo zajistit názorovou jednotu mezi veřejností a komunistickou stranou. Chorvatští komunisté Bělehrad informovali, že se nejedná v žádném případě o nacionalismus, nýbrž o všelidovou účast na reformách jugoslávského systému. Josip Broz Tito dlouhou dobu záležitosti nevěnoval pozornost.[1] K zákroku se rozhodl až poté, kdy byl informován, že celonárodní shromáždění začínají již získávat protisocialistický ráz.[2] Tehdejší komunistický režim proto nechal vůdce hnutí pozatýkat[3] (několik set lidí, další byli vyloučeni z komunistické strany) a na sjezdu SKJ v Karađorđevu v prosinci 1971 personálně obměnil vedení SKH tak, aby hlavní roli měli odpůrci masového hnutí. Vojenský zásah byl proveden poté, neboť politické změny ve vedení chorvatské komunistické strany vyvolal v Záhřebu a dalších chorvatských městech ohromnou vlnu nevole.

Nacionalisté získali živnou půdu také v ekonomické oblasti. Jejich argumenty byly založené na myšlence, že do Chorvatska se investuje v porovnání s ostatními svazovými republikami jen velmi málo a pokud vůbec, tak se jedná o zcela nerentabilní investice. Podobně jako v případě Slovinska a silniční aféry, která se odehrála ve víceméně stejnou dobu, byly hlavním zdrojem kritiky přísuny peněz na projekty v méně rozvinutých oblastech Jugoslávie a také v Bělehradu, který byl hlavním městem a tudíž se tam soustřeďovalo nejvíce kapitálu.

Dozvuky[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Chorvatské mlčení.

Jugoslávský komunistický režim se velice obával případného návratu myšlenek Chorvatského jara, které se ukázaly ve společnosti jako velice populární. Proto čas od času převážně chorvatští komunisté, či místní noviny, které byly spřízněny s různými socialistickými organizacemi vydávaly řadu odsuzujících článků o tom, jak se celá řada Chorvatů nechala svést "feudalisticko-nacionalistickým" hnutím, jehož představitelům byla bližší "košile nežli kabát". Jako klíčová byla zmiňována úloha Josipa Broze Tita jako člověka, který dokázal "kontrarevoluci" úspěšně zastavit.

Ke konci 80. let začaly spolu s rozpadem monopolu svazu komunistů Jugoslávie vyvstávat otázky, jestli se lidé kolem MASPOKu nevrací opět do společenského života a nedochází-li k rehabilitaci myšlenek hnutí. Nárůst vlivu Slobodana Miloševiće v Srbsku a posléze v dalších republikách však vybavil v Chorvatsku značné obavy z srbské dominance ve společném státě, což ještě více vybudilo bývalé členy hnutí k tomu, aby se opět angažovaly v politických aktivitách.

V roce 1990 se v souvislosti s drolením jugoslávské federace společný jazyk formálně rozpadl. Chorvati vydali svojí "gramatiku Chorvatského jazyka", čímž vyjádřili jasný záměr, že nechtějí mit se Srby již jeden společný jazyk, ale vytvořit zcela vlastní standard.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992. [s.l.] : Argo. ISBN 80-7203-277-1. Kapitola Trpké vítězství starých bohů, s. 348. (čeština) 
  2. PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992. [s.l.] : Argo. ISBN 80-7203-277-1. Kapitola Trpké vítězství starých bohů, s. 351. (čeština) 
  3. HORVAT, Banko. Kosovsko pitanje. Záhřeb : Globus, 1998. 332 s. ISBN 86-343-0310-1. Kapitola Studentski bunt, s. 135. (srbochorvatština) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TROUDE, Gilles Etnički sukobi u Titovoj Jugoslaviji : (1960-1980)