Martin Luther King

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Martin Luther King
Martin Luther King v roce 1964
Martin Luther King v roce 1964
Rodné jméno Michael King
Narození 15. leden 1929
Atlanta, Georgie, USA
Úmrtí 4. duben 1968 (39 let)
Memphis, Tennessee, USA
Příčina úmrtí střelná rána
Etnikum Afroameričané
Občanství Spojené státy americké
Povolání duchovní a politický aktivista
Ocenění Nobelova cena za mír, Cena Jawaharlal Nehru, Spingarnova medaile a Prezidentská medaile svobody
Manželka Coretta Scott Kingová
Děti Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq458994, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1886607, Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq362304 a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq4894291
Rodiče Martin Luther King a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq1110336
Podpis
Martin Luther King - podpis
Citát
[[q:Martin Luther King|I Have a Dream]]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dr. Martin Luther King, Jr. (15. ledna 1929 Atlanta, Georgie4. dubna 1968 Memphis, Tennessee) byl americký baptistický kazatel, spolu s Malcolmem X jeden z nejvýznamnějších vůdců afroamerického hnutí za občanská práva.

Vedl bojkot autobusové dopravy v Montgomery (19551956) a spoluzakládal Southern Christian Leadership Conference (1957) a stal se jejím prvním prezidentem. V roce 1963 byl krátce vězněn v birminghamském vězení, odkud napsal svůj známý dopis Letter from Birmingham Jail. Ve stejném roce se zúčastnil pochodu na Washington, kde pronesl svůj slavný projev „I Have a Dream“. V roce 1964 (ve svých 35 letech, jako nejmladší příjemce) obdržel Nobelovu cenu míru za své úsilí o ukončení rasové segregace a diskriminace prostřednictvím občanské neposlušnosti a jiných nenásilných praktik. Poté, co dosáhl určitých úspěchů v oblasti ukončení rasové segregace, se začal zabývat komplexnějšími problémy afro-americké komunity ve Spojených státech: otázkami nerovnosti ve vzdělání, výběru povolání, zdravotní péče, práva volit. Postupně získával úspěch a z lokálního vůdce proti rasové diskriminaci se zejména v druhé polovině 60. let stal významnou postavou celonárodní americké politické scény. Současně ale byl v hledáčku rozvědky Johnsonovy administrativy. Vzhledem ke svým názorům byl též terčem kritiky za své levicové politické přesvědčení.

Jeho život byl násilně ukončen atentátem, který se odehrál 4. dubna 1968 v Memphisu ve státě Tennessee.

Rodina a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Byl jedním ze tří dětí reverenda Martina Luthera Kinga seniora a jeho manželky Alberty Williams Kingové. Měl starší sestru Willie Christine (* 1927) a mladšího bratra Alfréda Daniela (1930–1969). Ve škole se mu dařilo – přeskočil 9. a 12. stupeň a již v 15 letech byl přijat na Morehouse College.[1] V roce 1948 získal titul bakaláře ze sociologie a v roce 1951 z teologie. Absolvoval postgraduální studium a titul PhD získal v roce 1955 ze systematické teologie na univerzitě v Bostonu. Mezi lety 1957 a 1967 obdržel řadu čestných doktorátů z univerzit po celém světě.[1]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Oženil se 18. ledna 1953 s Correttou Scott a měli spolu čtyři děti: Yolandu Denisu (1955–2007), Martina Luthera (* 1957), Dextera Scotta (* 1961) a Bernicu Albertinu (* 1963).

Boj za občanské svobody[editovat | editovat zdroj]

Martin Luther King
Martin Luther King a Malcolm X

Ve svých 24 letech, v roce 1953, se stal pastorem v baptistickém kostele na ulici Dexter Aveneue ve městě Montgomery v Alabamě. Když v roce 1955 Rosa Parksová odmítla uvolnit svoje místo v autobuse bílému pasažérovi a tím se dopustila trestného činu dle tehdejších zákonů, vedl 382 dní trvající bojkot veřejné dopravy, známý také jako Montgomery Bus Boycott, jehož cílem bylo přinutit společnost ke zrušení rasové segregace. Během tohoto období byl na Kinga vyvíjen enormní nátlak ze strany stoupenců segregace, byl zatčen a na jeho dům byl podniknut pumový atentát, nicméně kampaň byla nakonec úspěšná a vyústila ve zrušení rasové segregace na vnitrostátních autobusových linkách.

Po této kampani se v roce 1957 podílel na založení skupiny Southern Christian Leadership Conference (SCLC), jejímž úkolem bylo koordinovat černošské skupiny při nenásilných protestech za účelem dosažení reforem zákonů týkajících se občanských svobod. Stal se jejím prvním prezidentem a vedl ji až do své smrti.

Členy SCLC byli především obyvatelé černošských komunit spojení s baptistickými církvemi. King postupoval podle filozofie nenásilné občanské neposlušnosti, kterou předtím úspěšně v Indii používal Mahátma Ghándhí. O rok později jen těsně unikl smrti, když byl pobodán nožem při autogramiádě své knihy.[1] Uvědomil si, že organizované nenásilné protesty proti rasistickému systému jižanské segregace (známému jako Zákony Jima Crowa) a za volební právo černošské menšiny povedou k obsáhlé informovanosti prostřednictvím médií. Reportáže a televizní záběry na každodenní ponižování a neprávnost páchané na černoších a na násilí ze strany zastánců segregace vyvolaly vlnu sympatií s hnutím za občanské svobody, které se stalo nejdůležitější politickou otázkou začátku šedesátých let ve Spojených státech.

Sochy představující galerii mučedníků 20. století ve Westminsterském opatství. Zleva: Svatá Alžběta Ruská, Martin Luther King, Óscar Romero a Dietrich Bonhoeffer.

Organizoval a vedl protestní pochody černých obyvatel za právo volit, za ukončení rasové segregace a další občanská práva. Většina z těchto práv byla úspěšně zakomponována do právního řádu Spojených států přijetím zákona o občanských právech z roku 1964 a zákona o volebním právu z roku 1965.

Po dosažení úspěchů zákony rušící rasovou segregaci přenesl svou pozornost na obecné postavení černochů v Americe 60. let, a k veliké nevoli tehdejšího prezidenta Lyndona Johnsona začal kritizovat válku ve Vietnamu.

Názory na odškodnění[editovat | editovat zdroj]

Martin Luther King Jr. vyjádřil názor, že Afroameričané, stejně jako jiní znevýhodnění Američané, by měli být kompenzováni za historické křivdy. V rozhovoru pro Playboy v roce 1965 řekl, že pouhá záruka rovnoprávnosti Afroameričanů by neodstranila ekonomický rozdíl mezi nimi a bělochy. King řekl, že nepožaduje navrácení všech platů, o které jej připravilo otroctví, jelikož to považoval za nemožné. Navrhl však vládní odškodňovací program, za 50 miliard dolarů po dobu deseti let, pro všechny znevýhodněné skupiny. Navrhl, že "vynaložené peníze by byly dostatečně ospravedlněny výhodami pro stát, které by vzešly z obrovského poklesu v kriminalitě, výtržnictví a dalších sociálních problémech. Tento nápad prezentoval jako uplatnění veřejného práva týkajícího se vyrovnání za neplacenou práci. Ujasnil však, že tyto peníze by neměly být pouze pro Afroameričany. Konstatoval, že by "měly prospět všem rasám."

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Atentát na Martina Luthera Kinga.

Na jaře 1968 vypukla v Memphisu stávka provozovatelů městských technických služeb. Tuto práci dělali v drtivé většině černoši, byla špatně placená (uvádí se 40-50 ¢ za hodinu), poskytovala minimum zaměstnaneckých výhod a prakticky žádnou perspektivu na nějaký růst, ať už platu nebo kariéry. Martin Luther King se rozhodl přerušit svůj dosavadní program a postavit se za tyto zaměstnance, a tak odcestoval do Memphisu. Běžně v takovýchto případech přebýval v hotelu Holiday Inn, ale v reakci na výtky některých kritiků, kteří Kingovi vyčítali život vyššího standardu, zatímco lobbuje za chudé, mu byl vybrán skrovnější motel. Číslo pokoje, který byl pro něj na poslední chvíli vybrán (č. 306), bylo avizováno a opakováno ze zprávy z dálnopisu několika místními i národními médii.

Dne 4. dubna 1968 v 18:01 byl na balkóně 2. patra motelu Lorraine v Memphisu v Tennessee zastřelen. Jeho vražda vedla k vypuknutí nepokojů ve více než 60 městech. O pět dní později, v den jeho pohřbu, vyhlásil prezident USA Lyndon Johnson den smutku. Pohřbu se zúčastnilo asi 300 000 lidí, prezident Johnson mezi nimi ale chyběl. Dva měsíce po vraždě byl na letišti Heathrow zadržen podezřelý James Earl Ray a okamžitě byl převezen do Spojených států, kde byl za vraždu Martina Luthera Kinga odsouzen na 99 let vězení.

Pocta[editovat | editovat zdroj]

V roce 1977 jej prezident Jimmy Carter vyznamenal in memoriam Prezidentskou medaili svobody. V roce 1986 byl jeho svátek Martin Luther King Day (slavený ve výročí jeho narození) prohlášen národním svátkem Spojených států. V roce 2004 posmrtně obdržel Zlatou medaili Kongresu.

Plagiátorství[editovat | editovat zdroj]

Podle tvrzení neokonzervativního novináře Marcuse Epsteina se King dopouštěl plagiátorství a porušování autorských práv, zejména pak v době svých studií na Bostonské univerzitě. Mezi nejvýznamnější případy patří jeho disertační práce, z níž je 45 % první části a 21 % druhé části plagiátem[2]. Závěrečných 20% projevu „I Have a Dream“, který byl později mnohokrát vydán v tištěné verzi, je téměř shodná s dřívějším projevem Kingova přítele, reverenda Archibalda Careyho, což je některými autory hodnoceno též jako plagiátorství.[2] Jiní autoři však argumentují tím, že v kultuře amerických černochů je přejímání delších pasáží ze starších děl bez přímého udání zdroje běžným jevem.[3]

Zájem rozvědky[editovat | editovat zdroj]

Spolu s úspěchy kampaní, které v nich dosáhl, rostl i zájem o jeho osobu ze strany vládních rozvědných služeb, zejména pak poté, co začal odsuzovat válku ve Vietnamu. Přílišné sympatie k němu nechoval ani prezident Lyndon B. Johnson, ani tehdejší šéf FBI Edgar Hoover, jehož znepokojovala některá podezření, podle nichž měl King usilovat o komunistický převrat, vedený ze spodních vrstev americké společnosti.[4] V roce 1963 měl King po 30 dní odposlouchávaný telefon a jeho hovory byly monitorovány pro vyšetření podezření, zdali se za jeho úmysly neskrývá ještě něco jiného.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c http://www.celebratethedream.org
  2. a b Epstein, Marcus: Myths of Martin Luther King
  3. Keith D. Miller: Martin Luther King, Jr. (1929-1968): Major Themes, Historical Perspectives, and Personal Issues.
  4. Dokument Assassination of Martin Luther King, pasáž začínající přibližně 31. minutou
  5. Ibid, od 17. minuty 49 sekundy

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • King jr., Martin Luther, Odkaz naděje — Vybrané články a projevy. Praha, nakladatelství SLON 2012. ISBN 978-80-7419-105-3
  • Hrubec, M. a kol., Martin Luther King proti nespravedlnosti. Praha, nakladatelství Filosofia 2010. ISBN 978-80-7007-334-6

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Dokumenty[editovat | editovat zdroj]