Martin Luther King
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dr. Martin Luther King, Jr. (15. ledna 1929 Atlanta Georgie– 4. dubna 1968 Memphis Tennessee) byl americký baptistický kazatel, jeden z nejvýznamnějších vůdců Afroamerického hnutí za lidská práva.
Vedl bojkot autobusové dopravy v Montgomery (1955–1956) a spoluzakládal Southern Christian Leadership Conference (1957), jíž se stal prvním prezidentem. V roce 1963 se zúčastnil pochodu na Washington, kde pronesl svůj slavný projev „I Have a Dream“. V roce 1964 obdržel Nobelovu cenu míru za své úsilí o ukončení rasové segregace a diskriminace prostřednictvím občanské neposlušnosti a jiných nenásilných praktik. Poté, co dosáhl určitých úspěchů v oblasti ukončení rasové segregace, se začal zabývat komplexnějšími problémy afro-americké komunity ve Spojených státech: otázkami jako nerovnosti ve vzdělání, možnostech výběru povolání, zdravotní péče, práva volit. Postupně získával úspěch a z lokálního vůdce proti rasové diskriminaci se zejména v druhé polovině 60. let stal významnou figurou celonárodní americké politické scény. Současně ale byl v hledáčku rozvědky Johnsonovy administrativy. Vzhledem ke svým názorům byl též tečem kritiky za své levicové politické přesvědčení.
Jeho život byl ukončen atentátem, který se odehrál 4. dubna 1968 v Memphisu ve státě Tennessee.
Obsah |
[editovat] Rodina a vzdělání
Martin Luther King King byl jedním ze tří dětí reverenda Martina Luthera Kinga seniora a jeho manželky Alberty Williams Kingové. Měl starší sestru Willie Christine (* 1927) a mladšího bratra Alfréda Daniela (1930-1969). V roce 1948 získal titul bakaláře ze sociologie a v roce 1951 z teologie. Absolvoval postgraduální studium a titul PhD získal v roce 1955 ze systematické teologie na univerzitě v Bostonu.
[editovat] Osobní život
King se oženil 18. ledna 1953 s Correttou Scott a měli spolu čtyři děti: Yolandu Denisu (1955-2007), Martina Luthera (*1957), Dextera Scotta (* 1961) a Bernicu Albertinu (* 1963).
[editovat] Boj za občanské svobody
V roce 1953 se King stal pastorem v baptistickém kostele na ulici Dexter Aveneue ve městě Montgomery v Alabamě. Když v roce 1955 Rosa Parksová odmítla uvolnit svoje místo v autobuse bílému pasažérovi a tím se dopustila trestného činu dle tehdejších zákonů, vedl 382 dní trvající bojkot veřejné dopravy, známý také jako Montgomery Bus Boycott, jehož cílem bylo přinutit společnost ke zrušení rasové segregace. Během tohoto období byl na Kinga vyvíjen enormní nátlak ze strany stoupenců segregace, byl zatčen a na jeho dům byl podniknut pumový atentát, nicméně kampaň byla nakonec úspěšná a vyústila ve zrušení rasové segregace na vnitrostátních autobusových linkách.
Po této kampani se v roce 1957 podílel King na založení skupiny Southern Christian Leadership Conference (SCLC), jejíž úkolem bylo koordinovat černošské skupiny při nenásilných protestech za účelem dosažení reforem zákonů týkajících se občanských svobod. Stal se jejím prvním prezidentem a vedl ji až do své smrti.
Členy SCLC byli především obyvatelé černošských komunit ve spojení s baptistickými církvemi. King postupoval podle filozofie nenásilné občanské neposlušnosti, kterou předtím úspěšně v Indii používal Mahátma Ghándhí. Uvědomil si, že organizované nenásilné protesty proti rasistickému systému jižanské segregace (známému jako Zákony Jima Crowa) a za volební právo černošské menšiny povedou k obsáhlé informovanosti prostřednictvím médií. Reportáže a televizní záběry na každodenní ponižování a neprávnost páchané na černoších a na násilí ze strany zastánců segregace vyvolaly vlnu sympatií s hnutím za občanské svobody, které se stalo nejdůležitější politickou otázkou začátku šedesátých let ve Spojených státech.
King organizoval a vedl protestní pochody černých obyvatel za právo volit, za ukončení rasové segregace a další občanská práva. Většina z těchto práv byla úspěšně zakomponována do právního řádu Spojených států přijetím zákona o občanských právech z roku 1964 a zákona o volebním právu z roku 1965.
Po dosažení úspěchů zákony rušící rasovou segregaci přenesl svou pozornost na obecné postavení černochů v Americe 60. let, a k veliké nevoli tehdejšího prezidenta Lyndona Johnsona začal kritizovat válku ve Vietnamu.
[editovat] Smrt
- Podrobnější informace naleznete v článku Atentát na Martina Luthera Kinga.
Na jaře 1968 vypukla v Memphisu stávka provozovatelů městských technických služeb. Tuto práci dělali v drtivé většině černoši, byla špatně placená (uvádí se 40-50 ¢ za hodinu) a poskytovala minimum zaměstnaneckých výhod a prakticky žádnou perspektivu na nějaký růst, ať už platu nebo kariéry. Martin Luther King se rozhodl přerušit svůj dosavadní program a postavit se za tyto zaměstnance a tak odcestoval do Memphisu. Běžně v takovýchto případech přebýval v hotelu Holliday Inn, ale v reakci na výtky některých kritiků, kteří Kingovi vyčítali život vyššího standardu, zatímco lobbuje za chudé, mu byl vybrán skrovnější motel. Číslo pokoje, který byl pro něj na poslední chvíli vybrán (č. 306), bylo avizováno a opakováno ze zprávy z dálnopisu několika místními i národními médii.
Martin Luther King byl zavražděn 4. dubna 1968 v 18:01 při projevu na balkóně 2. patra motelu Lorraine v Memphisu v Tennessee. Vražda vedla k vypuknutí nepokojů ve více než 60 městech. O pět dní později, v den Kingova pohřbu, vyhlásil prezident Lyndon Johnson den smutku. Kingova pohřbu se zúčastnilo asi 300 000 lidí, prezident Johnson mezi nimi chyběl. Dva měsíce po vraždě byl na letišti Heathrow zadržen podezřelý James Earl Ray a okamžitě byl převezen do Spojených států, kde byl za vraždu Martina Luthera Kinga odsouzen na 99 let vězení.
[editovat] Pocta
V roce 1977 jej prezident Jimmy Carter vyznamenal in memoriam Prezidentskou medaili svobody. V roce 1986 byl jeho svátek Martin Luther King Day (slavený ve výročí jeho narození) prohlášen národním svátkem Spojených států. V roce 2004 posmrtně obdržel Zlatou medaili Kongresu.
[editovat] Plagiátorství
Martin Luther King se dopouštěl plagiátorství a porušování autorských práv, zejména pak v době svých studií na Bostonské univerzitě. Mezi nejvýznamnější případy patří jeho disertační práce, z níž je 45% první části a 21% druhé části plagiátem[1]. Závěrečných 20% projevu „I Have a Dream“, který byl později mnohokrát vydán v tištěné verzi, je téměř shodná s dřívějším projevem Kingova přítele, reverenda Archibalda Careyho, což je některými autory hodnoceno též jako plagiátorství.[2] Jiní autoři však argumentují tím, že v kultuře amerických černochů je přejímání delších pasáží ze starších děl bez přímého udání zdroje běžným jevem.[3]
[editovat] Zájem rozvědky
Spolu s úspěchy kampaní, které v nich King dosáhl, rostl i zájem o jeho osobu ze strany vládních rozvědných služeb, zejména pak poté, co začal odsuzovat válku ve Vietnamu. Přílišné sympatie k němu nechoval ani prezident Johnson, ani tehdejší šéf CIA, Edgar Hoover, jehož znepokojovaly některá podezření, podle nichž měl King usilovat o komunistický převrat, vedený ze spodních vrstev americké společnosti.[4] Krátce v roce 1963, po dobu 30 dní měl King „napíchnutý“ telefon a jeho hovory byly monitorovány pro případ vyšetření podezření, zda-li se za jeho úmysly neskrývá ještě něco jiného.[5]
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ Epstein, Marcus: Myths of Martin Luther King
- ↑ Epstein, Marcus: Myths of Martin Luther King
- ↑ Keith D. Miller: Martin Luther King, Jr. (1929-1968): Major Themes, Historical Perspectives, and Personal Issues.
- ↑ Dokument Assassination of Martin Luther King, pasáž začínající přibližně 31. minutou
- ↑ Ibid, od 17. minuty 49 sekundy
[editovat] Související odkazy
[editovat] Externí odkazy
- Benjamin J. Ryan: Neznámý Martin Luther King
- Martin Luther King - Boj za rasovou rovnoprávnost
[editovat] Dokumenty
