Max Horkheimer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Max Horkheimer (vlevo) a Theodor Adorno
Heidelberg, 1965.

Max Horkheimer (14. února 1895 Zuffenhausen u Stuttgartu7. července 1973 Norimberk) byl německý intelektuál a sociální filosof, jeden ze zakladatelů tzv. Frankfurtské školy.

Život[editovat | editovat zdroj]

Horkheimer pocházel z rodiny židovského továrníka. V letech 1919—1922 studoval v Mnichově, Freiburgu a Frankfurtu; zde byl po promoci asistentem Hanse Cornelia.

V roce 1930 se stal ředitelem Institutu pro sociální bádání (Institut für Sozialforschung) při Goetheho univerzitě ve Frankfurtu, střediska tzv. Frankfurtské školy. Nástupu nacismu jej přiměl k emigraci a k přenesení Institutu na newyorskou Columbia University. Roku 1941 přesídlil do Los Angeles, kde byl sousedem Thomase Manna a kde společně s Th. W. Adornem sepsal své stěžejí dílo Dialektika osvícenství. Roku 1949 se Horkheimer vrátil do Frankfurtu, obnovil domovský institut a roku 1951 se stal rektorem. Ke konci života se přestěhoval do Švýcarska; pochován je na židovském hřbitově v Bernu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Horkheimer je spolu s Adornem hlavním představitelem Frankfurtské školy a autorem kritické teorie, která je mezioborovou teorií vycházející z marxismu a částečně z psychoanalýzy a dalších podnětů. Horkheimer provádí fundamentální kritiku buržoazní (kapitalistické) společnosti a snaží se rozkrýt její kořeny. V díle Ke kritice instrumentálního rozumu hovoří o rozumu „subjektivním“, zaměřeném na prostředky a cíle, které jsou „rozumné“ v subjektivním smyslu, tj. pro sebezáchovu. Naproti tomu chybějící „objektivní rozum“ si podržuje působnost „nejen v individuální sebe-vědomí, nýbrž také v objektivním světě — ve vztazích mezi lidmi a společenskými třídami, v institucích, v přírodě a jejích manifestacích“.[1]

Instrumentalita rozumu, který zkoumá nikoli aby pochopil, nýbrž aby ovládl, je v Dialektice osvícenství popsána jakožto temná stránka dědictví osvícenství. Kritická teorie vyčítá vědě nedostatek sebereflexe, která vede k technokracii a manipulaci a přispívá ke zrodu totalitarismu. Představitelé kritické teorie jakožto „nedogmatičtí marxisté“ považovali stalinismus a komunistickou diktaturu za nepřijatelnou. Horkheimer měl velký vliv na studentské hnutí v 60. letech, v českém prostředí je však velmi málo. První české vydání Dialektiky osvícenství spatřilo světlo teprve v druhé polovině roku 2009 (v překladu filozofa Michala Hausera)[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Max Horkheimer ve Wikimedia Commons

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Max Horkheimer na německé Wikipedii.

  1. Max Horkheimer: Zur Kritik der instrumentellen Vernunft (1947, Bd. 6 der Ges. Schr.), s. 27—28.
  2. Oikoymenh: Dialektika osvícenství

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]