Intelektuál

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Intelektuál (z franc. l´intellectuel, z lat. intellegere, chápat, rozumět) je novověké označení pro humanitně či jinak vzdělané lidi, kteří se vyjadřují k veřejným otázkám, ačkoli se sami nepodílejí na vládě a moci.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Intelektuál sice bývá zároveň příslušníkem inteligence, není to však totéž, protože intelektuál nemusí nutně být vysokoškolák (akademik), ani pracovat v odpovídajícím zaměstnání. Obvykle se charakterizuje nadprůměrnou schopností slova, mluveného i psaného, snahou o originalitu, jistou nezávislostí a kritičností, ochotou vyjadřovat se o závažných otázkách srozumitelně a hlavně přitažlivě. Intelektuál ovšem také nenese za nic odpovědnost a může mít sklon k vytváření a šíření ideologií, včetně totalitních. Vcelku mívají intelektuálové sklon spíše k levici, ke kritice moci, poměrů a podobně.[1]

Původ[editovat | editovat zdroj]

Lidé, které bychom dnes označili za intelektuály, se začali vyskytovat od 18. století jako nezávislí spisovatelé bez pevných institučních vazeb, kteří se rádi vyjadřovali k obecným a veřejným otázkám. Byli na jedné straně kritičtí k veřejným poměrům, ale na druhé straně byli často zváni do salonů i k panovnickým dvorům (Voltaire). Slovo intelektuál jako společné označení vzniklo ve Francii koncem 19. století jako hanlivé označení pro kritiky Dreyfusovy aféry, kterým politikové (Georges Clémenceau, 1892) vytýkali elitářství, nedostatek vlastenectví a loajality.[1]

Sporná hodnocení[editovat | editovat zdroj]

Podobně pejorativní význam mělo slovo intelektuál v nacistickém Německu, kdežto v komunistickém slovníku se střetávala dvě opačná pojetí. Na jedné straně byli marxističtí intelektuálové, kteří se sami chápali jako „dělníci pera“ a součást pracující třídy, na druhé straně byli čas od času terčem těžkých útoků (například „intelektuálština“) i persekucí: typický levicový intelektuál Záviš Kalandra byl roku 1950 dokonce popraven. Naproti tomu mnozí intelektuálové pokládali sami sebe za „svědomí společnosti“ a osobovali si právo společnost hodnotit, což pochopitelně vyvolávalo nepříznivé reakce. Jiní se zase propůjčovali k tomu, že obhajovali vládnoucí garnitury a obstarávali jim ideologickou podporu. To platí i pro mnoho komunistických intelektuálů v Československu.

Funkcí intelektuála je obracet pozornost k zastíraným skutečnostem.
— Sighard Neckel
Intelektuál je člověk, který chodí do knihovny i když neprší.
— André Roussin[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b M. Petrusek (red.), Velký sociologický slovník I., str. 437.
  2. http://www.brainworker.ch/Wissen/intellektuelle.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • M. Petrusek (red.), Velký sociologický slovník I. Praha: Karolinum 1998. Heslo Intelektuál
  • Julien Benda, Zrada vzdělanců. Praha: Mánes 1929

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]