Zmocňovací zákon (Německo 1933)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hitlerův proslov k Reichstagu vyhlašující zmocňovací zákon

Zmocňovací zákon (německy Ermächtigungsgesetz) byl přijat německým Říšským sněmem a podepsán říšským prezidentem Německa Hindenburgem 23. března 1933. Byl druhým krokem následujícím po dekretu o požáru budovy říšského sněmu, kterým říšský kancléř získal výjimečné pravomoci a stal se Führerem (vůdce). Zákon umožnil vládě (kabinetu) přijímat zákony bez jejich schválení Říšským sněmem po dobu čtyř let. Plný název zákona je Gesetz zur Behebung der Not von Volk und Reich (Zákon pro nápravu nouze občanů a národa).

Zmocňovací zákon byl schválen říšským sněmem 23. března a vyhlášen následujícího dne. Zákon byl podle Ústavy podepsán prezidentem Paulem von Hindenburgem, kancléřem, ministrem zahraničí Neurathem a ministrem financí Lutz Schwerin von Krosigkem. Souhlasil s ním také bývalý kancléř Heinrich Brüning.

Text zákona strana 1

Text[editovat | editovat zdroj]

Německé znění[editovat | editovat zdroj]

Der Reichstag hat das folgende Gesetz beschlossen, das mit Zustimmung des Reichsrats hiermit verkündet wird, nachdem festgestellt ist, dass die Erfordernisse verfassungsändernder Gesetzgebung erfüllt sind:

Art. 1. Reichsgesetze können außer in dem in der Reichsverfassung vorgesehenen Verfahren auch durch die Reichsregierung beschlossen werden. Dies gilt auch für die in den Artikeln 85 Abs. 2 und 87 der Reichsverfassung bezeichneten Gesetze.

Art. 2. Die von der Reichsregierung beschlossenen Reichsgesetze können von der Reichsverfassung abweichen, soweit sie nicht die Einrichtung des Reichstags und des Reichsrats als solche zum Gegenstand haben. Die Rechte des Reichspräsidenten bleiben unberührt.

Art. 3. Die von der Reichsregierung beschlossenen Reichsgesetze werden vom Reichskanzler ausgefertigt und im Reichsgesetzblatt verkündet. Sie treten, soweit sie nichts anderes bestimmen, mit dem auf die Verkündung folgenden Tage in Kraft. Die Artikel 68 bis 77 der Reichsverfassung finden auf die von der Reichsregierung beschlossenen Gesetze keine Anwendung.

Art. 4. Verträge des Reichs mit fremden Staaten, die sich auf Gegenstände der Reichsgesetzgebung beziehen, bedürfen nicht der Zustimmung der an der Gesetzgebung beteiligten Körperschaften. Die Reichsregierung erlässt die zur Durchführung dieser Verträge erforderlichen Vorschriften.

Art. 5. Dieses Gesetz tritt mit dem Tage seiner Verkündung in Kraft. Es tritt mit dem 1. April 1937 außer Kraft, es tritt ferner außer Kraft, wenn die gegenwärtige Reichsregierung durch eine andere abgelöst wird.

Český překlad[editovat | editovat zdroj]

Říšský sněm schvaluje následující zákon, který tímto stanovuje, se souhlasem říšské rady, která potvrdila všechny náležitosti pro přídavek k ústavě byly splněny:

Čl. 1. Vedle procedury předepsané ústavou, mohou být Říšské zákony také schvalovány přímo vládou říše. Toto zahrnuje článek 85 paragrafu 2 a článek 87 ústavy.

Čl. 2. Zákony schválené vládou říše se mohou odchýlit od ústavy, pokud nijak neovlivní instituce říšského sněmu a říšské rady. Právo prezidenta říše zůstává nedotčeno.

Čl. 3. Zákony schválené říšskou vládou jsou vydávány kancléřem a oznamovány v Říšském tisku. Vstupují v platnost následující den po oznámení, pokud není datum stanoveno jinak. Odstavce 68-77 ústavy se na zákony schválené vládou říše nevztahují.

Čl. 4. Smlouvy říše s dalšími státy, které ovlivňují říšskou legislativu, nepotřebují souhlas legislativních těles. Říšská vláda vydá regulace potřebné pro uvedení takových smluv v platnost.

Čl. 5. Tento zákon vstupuje v platnost den po jeho vyhlášení. Tento zákon pozbývá platnosti k 1. dubnu 1937 nebo pokud bude říšská vláda nahrazena jinou.

Text zákona strana 2

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Poté, co byl Adolf Hitler 30. ledna 1933 jmenován kancléřem, požádal prezidenta Hindenburga o rozpuštění Říšského sněmu. Volby byly vyhlášeny na 5. března 1933. Požár Říšského sněmu 6 dní před volbami, zobrazený nacisty jako začátek komunistické revoluce, vedl k vydání dekretu o požáru říšského sněmu, kterým byla suspendována občanská práva a habeas corpus. Hitler využil dekretu k zadržení představitelů komunistické strany, čímž se jich zbavil.

Přestože NSDAP získala o 5 milionů hlasů více, než v předcházejících volbách, nezískala strana absolutní většinu a závisela na nepatrné většině s 52 hlasy svého koaličního partnera německé lidové strany. Aby se zbavil této závislosti, Hitler 15. března předložil kabinetu návrh zmocňovacího zákona, který na čtyři roky vládě předal zákonodárnou moc. Nacisté navrhli zmocňovací zákon, aby získali politickou moc bez potřeby většiny v Říšském sněmu.

Přípravy a vyjednávání[editovat | editovat zdroj]

Zmocňovací zákon umožňoval vládě přijímat zákony, včetně zákonů odchylujících nebo měnících ústavu, bez souhlasu říšského sněmu. Protože umožňoval odchýlení od ústavy, byl považován za změnu ústavy a jeho přijetí vyžadovalo dvoutřetinovou většinu poslanců, se dvěma třetinami poslanců přítomných na schůzi.

NSDAP počítala s podporou stran zastupujících střední třídu, podnikatele a junkery. 22. března 1933, den před hlasováním o zákonu, uzavřel Hitler dohodu i s Centrem, jeho předsedovi Ludwigu Kaasovi slíbil písemně stvrzené ústavní záruky. Tuto písemnou záruku ale navzdory ujištěním i v den hlasování Kaas nikdy nedostal. Se všemi těmito hlasy měl návrh zajištěnou dostatečnou většinu.

Po požáru Říšského sněmu byla komunistická strana zakázána a všichni komunističtí poslanci byli zatčeni, za mřížemi skončila také část poslanců sociální demokracie, někteří další sociální demokraté se museli skrývat. Přesto mohl zbytek sociálních demokratů zablokovat přijetí snížením účasti poslanců pod dvě třetiny. Krátce před přijímáním zákona ale byla přijata změna jednacího řádu, podle které byli všichni neomluvení nepřítomní poslanci považovaní za přítomné. Za takových okolností se sociální demokraté rozhodli zúčastnit a hlasovat proti.

23. března 1933 jednání doprovázela přítomnost jednotek SA. Proti zákonu vystoupil bývalý kancléř centrista Heinrich Brüning, který se později rozhodl dodržet stranickou disciplínu a hlasoval pro, a předseda sociálních demokratů Otto Wels.

Pro zákon nakonec hlasovalo 444 poslanců, proti bylo 94 sociálních demokratů.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Enabling Act of 1933 na anglické Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dieter Deiseroth: Die Legalitäts-Legende. Vom Reichstagsbrand zum NS-Regime. In: Blätter für deutsche und internationale Politik 53 (2008), 2
  • Peter Hubert: Uniformierter Reichstag. Die Geschichte der Pseudo-Volksvertretung 1933-1945. Droste, Düsseldorf 1992, ISBN 3-7700-5167-X
  • Wolfgang Michalka (Hrsg.): Das Dritte Reich. Dokumente zur Innen- und Außenpolitik. 2 Bände. dtv, München 1985
  • Rudolf Morsey (Hrsg.): Das „Ermächtigungsgesetz“ vom 24. März 1933, Göttingen 1976, ISBN 3-525-35655-2
  • Rudolf Morsey (Hrsg.): Das „Ermächtigungsgesetz“ vom 24. März 1933. Quellen zur Geschichte und Interpretation des „Gesetzes zur Behebung der Not von Volk und Reich“. Droste, Düsseldorf 1992, ISBN 3-7700-5168-8
  • Theodor Heuss: Die Machtergreifung und das Ermächtigungsgesetz. Zwei nachgelassene Kapitel der „Erinnerungen 1905 bis 1933“, ISBN 3-421-06224-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]