Léon Degrelle
| Léon Degrelle |
|
| Narození: | 15. červen 1906 |
| Úmrtí: | 1. duben 1994 (87 let) |
|
Vojenská kariéra
|
|
| Hodnost: | SS-Standartenführer der Reserve |
| Doba služby: | 1941–1945 |
| Sloužil: | |
| Složka: | |
| Velel: | 28. dobrovolnická divize tankových granátníků SS „Wallonien“ |
| Války: | Druhá světová válka |
| Bitvy: | Východní fronta |
| Vyznamenání: | Rytířský kříž železného kříže s dubovými ratolestmi Německý kříž ve zlatě |
Léon Joseph Marie Degrelle (15. června 1906, Bouillon - 1. dubna 1994, Málaga) byl belgický politik, zakladatel rexismu. Během druhé světové války sloužil v řadách Waffen SS, kde dosáhl hodnosti SS-Standartenführer der Reserve (Plukovník v záloze). Mimo jiné byl nositelem mnoha vysokých vojenských vyznamenání včetně Rytířského kříže železného kříže s dubovými ratolestmi nebo Německého kříže ve zlatě.
[editovat] Život
Léon Degrelle se narodil v belgickém Bouillonu, ležícím na francouzských hranicích. Jeho otec, prosperující pivovarník, byl francouzský emigrant, příslušník jezuitského řádu. V roce 1921 vstoupil patnáctiletý Degrelle do jezuitské koleje. Již tehdy začal publikovat novinové články. V roce 1924 opustil kolej a pokračoval ve studiích na katolické univerzitě a později na velké univerzitě v Louvainu. Začal se stále více věnovat politice a žurnalistice a v roce 1927 začal řídit studentské noviny, které dosáhly poměrně velkého nákladu. O tři roky později se stal ředitelem vydavatelství Rex a postupem času se odpoutal od katolického hnutí a založil vlastní tzv. rexistickou stranu. Začal prosazovat populistický směr a autoritativní politické reformy, které nacházely podporu u těch, kteří se bouřili proti neschopnosti politických stran vypořádat se se sociálními a hospodářskými problémy Belgie.[1] Jeho hnutí bylo nejúspěšnější ve volbách v roce 1936. Po vzoru Mussolliniho „pochodu na Řím“ i on zorganizoval „pochod na Brusel“, ale ten skončil fiaskem kvůli malému zájmu v ulicích. Po vypuknutí 2. světové války, v předvečer německé invaze byl on a jeho spolupracovníci zatčeni pro podezření z kolaborace a při ústupu přesunuti do Francie. Nakonec byl z koncentračního tábora propuštěn německými okupanty.
Ve svých úvahách došel k závěru, že v novém poválečném uspořádání Evropy si Belgie musí své místo zasloužit bojem proti nepříteli číslo jedna, komunismu. Teprve potom bude čas uspořádat své vztahy s Němci.[2]
Po německém útoku na SSSR roku 1941 zformoval z dobrovolníků svého hnutí celý prapor zařazený nejprve do Wehrmachtu, ale brzy pod zbraně SS. Z titulu svého politického postavení žádal důstojnickou hodnost, avšak pro jeho nedostatečné vojenské a technické zkušeností mu nebyla udělena.[3] Své zážitky z bojů na východní frontě shrnul do knihy Tažení v Rusku 1941-45. Během této doby dosáhl hodnosti plukovníka SS a z cizineckých příslušníků německé branné moci je nositel největšího počtu vyznamenání. V roce 1945 obdržel osobně od Hitlera rytířský kříž.
Na konci války odletěl z Norska do Španělska. Po válce byl v Belgii v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale pod ochranou režimu generála Franca a pod novou identitou jako José León Ramírez Reina dožil více než polovinu života ve Španělsku. Během té doby byl činný v neofašistickém hnutí a vyjadřoval své pochybnosti o holocaustu.
[editovat] Reference
- ↑ http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek.php?id=10410
- ↑ Léon Degrelle: Tažení v Rusku 1941-1945. Elka Press, Praha 1996, s.356. (Doslov – autor: Leonid Křížek)
- ↑ Jonathan Littell: Suché a vlhké. Odeon, Praha 2010, s.12.