Emmanuel Joseph Sieyès

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét Emmanuela-Josepha Sieyèse od Jacques-Louis Davida z roku 1817

Emmanuel-Joseph Sieyès (3. května 1748, Fréjus, departement Var, jihovýchodní Francie20. června 1836, Paříž) byl francouzský duchovní, spisovatel, ústavní expert a jeden z hlavních politiků francouzské revoluce v období Direktoria.

Život[editovat | editovat zdroj]

Sieyès, David d'Angers (1838).

Sieyès byl synem berního úředníka a poštmistra. Rozhodl se pro studium teologie a studoval v semináři Saint-Sulpice v Paříži. Byl také posluchačem přednášek na Sorbonně, na kterých se seznámil s učením Johna Locka, Condillaca a jiných politických myslitelů. Teologii přitom zanedbával. Přesto byl roku 1774 vysvěcen a stal se katolickým farářem. Pro svou vzdělanost, pohotovost i ostrovtip stoupal rychle v církevním žebříčku, až se stal generálním vikářem a kancléřem chartreské diecéze. V roce 1789 během období příprav zasedání Generálních stavů jej Jacques Necker vyzval, aby představil své názory na složení stavů. Sieyès následně uveřejnil svůj spis ”Qu'est-ce que le tiers etat?“ (Co je třetí stav?).

Ten začíná nezapomenutelnými otázkami a odpověďmi:

  • Co je třetí stav ? – Všechno!
  • Čím byl dosud v politice? – Ničím!
  • Co chce? – Stát se něčím!

Spis vzbudil velkou pozornost a autora okamžitě proslavil. Sieyès byl na poslední chvíli zvolen jako jeden z 20 pařížských poslanců do zasedání Generálních stavů. Přestože nebyl dobrým řečníkem, vydobyl si značný respekt. Energicky navrhl přeměnu zasedání Generálních stavů v permanentní shromáždění bezstavovských národních zástupců (17. června 1789). Zavrhl však zrušení desátků a konfiskaci církevního majetku. Byl autorem přísahy v míčovně. V komisi pro vypracování ústavy, kam byl zvolen, zavrhl absolutní veto pro krále, což Mirabeau vehementně, ale neúspěšně prosazoval.

Mluvil jen zřídka, obvykle si své mínění nechával pro sebe, a když promluvil, pak extrémně krátce a často nejasně. Jeho výroky pak bylo ex post možno vykládat i tak, že vše předvídal již dávno, a proto mu zajistily bezbřehý obdiv. Často používal svůj univerzální výrok „všechno špatně“. V sále zasedal uprostřed mezi girondistymontagnardy. Měl velký podíl na zavedení systému departementů, ale na jaře 1790 byl ze skupiny předních politických činitelů odstraněn. Jen jednou byl zvolen dvoutýdenním předsedou Národního shromáždění. Z Ústavodárného shromáždění byl na základě nařízení, které navrhl Robespierre, vyřazen a vynořil se opět až v dalším shromáždění, které neslo název Národní konvent (IX/1792 – IX/1795). V něm byla jeho introvertnost ještě nápadnější, částečně díky jeho povýšenosti, částečně i bázni. V lednu 1793 hlasoval pro smrt krále Ludvíka XVI.

Almanach z roku 1791, Sieyès vpravo dole, La Fayette první vpravo, Bailly první vlevo, Lameth vpravo uprostřed, Thouret vlevo uprostřed a Camus vlevo dole

Po pádu hrůzovlády v roce 1794 charakterizoval svou činnost v Konventu v době teroru jako obvykle stručně: „J'ai vecu“ (zažil jsem). Je sice známo, že s mnohými výnosy vlády teroru nesouhlasil, ale neudělal nic pro jejich změnu. V roce 1795 se vypravil na diplomatickou misi do Den Haagu a podílel se na smlouvě mezi Francií a Batavskou republikou. V lednu 1798 odjel s diplomatickým posláním jako zplnomocněnec Direktoria k berlínskému dvoru. Jeho cílem bylo přimět Prusko ke společnému postupu proti druhé koalici. Jednání byla z jeho strany vedena velmi chytře, ale v hlavním problému byla neúspěšná. Jeho prestiž však dále stoupala a vedla k tomu, že v květnu 1799 byl Sieyès zvolen direktorem (po Reubellovi). Zasadil se o uzavření jakobínského klubu.

Utkal hustou síť intrik s cílem svržení Direktoria a zvažoval všechny alternativy nové vlády Francie, nevyjímaje neuvěřitelné varianty, např. v čele s arcivévodou Karlem či vévodou z Braunschweigu. Nakonec se mu jevil jako nejperspektivnější plán postavit do čela Francie populární, silnou osobnost s výraznými zásluhami o stát a inicioval tajná jednání s generálem Barthelemy Joubertem. K rámcové dohodě došlo, ale generál, aby si mohl zvýšit svou prestiž, byl jmenován vrchním velitelem italské armády a 8. srpna 1799 padl v bitvě u Novi. Návrat nejpopulárnější osobnosti tehdejší Francie generála Bonaparta z Egypta mu pak umožnil dohodu a společný postup s ním. Po převratu 18. brumaire (9. listopadu 1799) vypracoval Sieyès novou ústavu (měl ji už dlouho připravenou), Napoleon Bonaparte ji ale rozsáhle modifikoval. Sieyès byl jedním z třech provizorních konzulů prvního konzulátu (spolu s Bonapartem a Ducosem). Poté byl jmenován senátorem a dokonce jeho prezidentem.

Do špičkových funkcí se však již nevrátil. Během prvního císařství se téměř stáhl z veřejného života, za zásluhy dostal vysokou apanáž a k trvalému obývání rozsáhlé panství Crosne. V roce 1808 byl poctěn titulem hrabě císařství. Po návratu Napoleona z Elby byl jmenován pairem. Během bourbonské restaurace byl nucen opustit Francii (jako královrah) a žil v Bruselu. Po červencové revoluci roku 1830 se vrátil do vlasti a tam také zemřel, je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.

Sieyès byl roku 1803 zvolen členem Francouzské akademie. Z této instituce byl však 21. března 1816 jako královrah vyškrtnut.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Albert Z. Manfred: Napoleon Bonaparte, Praha 1975
  • Vladimír Vokál: Velká francouzská revoluce – Sieyes, Brno 2002 [1]
31. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Jean-Sylvain Bailly
18031816
Emmanuel Joseph Sieyès
Nástupce:
Trophime-Gérard de Lally-Tollendal