Emmanuel Joseph Sieyès
Emmanuel-Joseph Sieyès (3. května 1748, Fréjus, departement Var, jihovýchodní Francie – 20. června 1836, Paříž) byl francouzský duchovní, spisovatel, ústavní expert a jeden z hlavních politiků francouzské revoluce v období Direktoria.
Život [editovat]
Sieyès byl synem berního úředníka a poštmistra. Rozhodl se pro studium teologie a studoval v semináři Saint-Sulpice v Paříži. Byl také posluchačem přednášek na Sorbonně, na kterých se seznámil s učením Johna Locka, Condillaca a jiných politických myslitelů. Teologii přitom zanedbával. Přesto byl roku 1774 vysvěcen a stal se katolickým farářem. Pro svou vzdělanost, pohotovost i ostrovtip stoupal rychle v církevním žebříčku, až se stal generálním vikářem a kancléřem chartreské diecéze. V roce 1789 během období příprav zasedání Generálních stavů jej Jacques Necker vyzval, aby představil své názory na složení stavů. Sieyès následně uveřejnil svůj spis ”Qu'est-ce que le tiers etat?“ (Co je třetí stav?).
Ten začíná nezapomenutelnými otázkami a odpověďmi:
- Co je třetí stav ? – Všechno!
- Čím byl dosud v politice? – Ničím!
- Co chce? – Stát se něčím!
Spis vzbudil velkou pozornost a autora okamžitě proslavil. Sieyès byl na poslední chvíli zvolen jako jeden z 20 pařížských poslanců do zasedání Generálních stavů. Přestože nebyl dobrým řečníkem, vydobyl si značný respekt. Energicky navrhl přeměnu zasedání Generálních stavů v permanentní shromáždění bezstavovských národních zástupců (17. června 1789). Zavrhl však zrušení desátků a konfiskaci církevního majetku. Byl autorem přísahy v míčovně. V komisi pro vypracování ústavy, kam byl zvolen, zavrhl absolutní veto pro krále, což Mirabeau vehementně, ale neúspěšně prosazoval.
Mluvil jen zřídka, obvykle si své mínění nechával pro sebe, a když promluvil, pak extrémně krátce a často nejasně. Jeho výroky pak bylo ex post možno vykládat i tak, že vše předvídal již dávno, a proto mu zajistily bezbřehý obdiv. Často používal svůj univerzální výrok „všechno špatně“. V sále zasedal uprostřed mezi girondisty a montagnardy. Měl velký podíl na zavedení systému departementů, ale na jaře 1790 byl ze skupiny předních politických činitelů odstraněn. Jen jednou byl zvolen dvoutýdenním předsedou Národního shromáždění. Z Ústavodárného shromáždění byl na základě nařízení, které navrhl Robespierre, vyřazen a vynořil se opět až v dalším shromáždění, které neslo název Národní konvent (IX/1792 – IX/1795). V něm byla jeho introvertnost ještě nápadnější, částečně díky jeho povýšenosti, částečně i bázni. V lednu 1793 hlasoval pro smrt krále Ludvíka XVI.
Po pádu hrůzovlády v roce 1794 charakterizoval svou činnost v Konventu v době teroru jako obvykle stručně: „J'ai vecu“ (zažil jsem). Je sice známo, že s mnohými výnosy vlády teroru nesouhlasil, ale neudělal nic pro jejich změnu. V roce 1795 se vypravil na diplomatickou misi do Den Haagu a podílel se na smlouvě mezi Francií a Batavskou republikou. V lednu 1798 odjel s diplomatickým posláním jako zplnomocněnec Direktoria k berlínskému dvoru. Jeho cílem bylo přimět Prusko ke společnému postupu proti druhé koalici. Jednání byla z jeho strany vedena velmi chytře, ale v hlavním problému byla neúspěšná. Jeho prestiž však dále stoupala a vedla k tomu, že v květnu 1799 byl Sieyès zvolen direktorem (po Reubellovi). Zasadil se o uzavření jakobínského klubu.
Utkal hustou síť intrik s cílem svržení Direktoria a zvažoval všechny alternativy nové vlády Francie, nevyjímaje neuvěřitelné varianty, např. v čele s arcivévodou Karlem či vévodou z Braunschweigu. Nakonec se mu jevil jako nejperspektivnější plán postavit do čela Francie populární, silnou osobnost s výraznými zásluhami o stát a inicioval tajná jednání s generálem Barthelemy Joubertem. K rámcové dohodě došlo, ale generál, aby si mohl zvýšit svou prestiž, byl jmenován vrchním velitelem italské armády a 8. srpna 1799 padl v bitvě u Novi. Návrat nejpopulárnější osobnosti tehdejší Francie generála Bonaparta z Egypta mu pak umožnil dohodu a společný postup s ním. Po převratu 18. brumaire (9. listopadu 1799) vypracoval Sieyès novou ústavu (měl ji už dlouho připravenou), Napoleon Bonaparte ji ale rozsáhle modifikoval. Sieyès byl jedním z třech provizorních konzulů prvního konzulátu (spolu s Bonapartem a Ducosem). Poté byl jmenován senátorem a dokonce jeho prezidentem.
Do špičkových funkcí se však již nevrátil. Během prvního císařství se téměř stáhl z veřejného života, za zásluhy dostal vysokou apanáž a k trvalému obývání rozsáhlé panství Crosne. V roce 1808 byl poctěn titulem hrabě císařství. Po návratu Napoleona z Elby byl jmenován pairem. Během bourbonské restaurace byl nucen opustit Francii (jako královrah) a žil v Bruselu. Po červencové revoluci roku 1830 se vrátil do vlasti a tam také zemřel, je pohřben na hřbitově Père-Lachaise.
Sieyès byl roku 1803 zvolen členem Francouzské akademie. Z této instituce byl však 21. března 1816 jako královrah vyškrtnut.
Literatura [editovat]
- Albert Z. Manfred: Napoleon Bonaparte, Praha 1975
- Vladimír Vokál: Velká francouzská revoluce – Sieyes, Brno 2002 [1]
| 31. křeslo Francouzské akademie | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Jean-Sylvain Bailly |
1803–1816 Emmanuel Joseph Sieyès |
Nástupce: Trophime-Gérard de Lally-Tollendal |
