Přerozdělování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mapa států podle míry nerovnoměrného rozdělení příjmů, měřené Giniho koeficientem. Čím menší hodnota, tím rovnoměrnější je rozdělení příjmů: 0 by znamenala dokonale rovnoměrné rozdělení. Koeficient nebere ohled na absolutní hodnoty příjmů a nevyjadřuje tedy bohatství či chudobu, nýbrž pouze rovnoměrnost rozdělení.

Přerozdělování či redistribuce znamená v makroekonomii souhrn státních opatření a mechanismů, které ovlivňují rozdělení příjmů a majetku, případně jejich disponibilitu u různých skupin obyvatelstva. Zákonodárství současných států užívá různé formy přerozdělování, a to obvykle tak zvané progresivní přerozdělování (od bohatých k chudým), které rozdíly vyrovnává, i když jsou i případy opačného, degresivního přerozdělování. Na druhé straně se o jeho prospěšnosti a míře stále diskutuje, jak z ekonomického, tak z morálního hlediska. Rozdílné názory na podobu a míru přerozdělování jsou také jedním z hlavních momentů, které dělí politickou levici a pravici.

Sociální nerovnost[editovat | editovat zdroj]

Nerovnost v majetku nebo v příjmu existuje v každé lidské společnosti a je do jisté míry nezbytná. Podle amerického ekonoma A. Okuna však vzniká „konflikt mezi rovností a efektivností“: moderní demokratické státy se zakládají na rovnoprávnosti všech občanů, volná ekonomická soutěž však vytváří rozdíly, které mohou některým ve využití těchto práv bránit. Přitom se ukazuje, že chudoba není rozložena náhodně, ale četnost chudoby je u jistých skupin obyvatel daleko vyšší než u jiných. Tak v roce 1986 spadalo v USA do kategorie chudých 5 % vysokoškoláků, 11 % bělochů, ale 31 % černochů a 44 % černošských dětí. Medián důchodů bělošské rodiny byl téměř 31 tisíc USD, černošské 17,6 tisíc.[1] Ekonomická nerovnost se tak stává také politickým problémem.

Příjmová nerovnost se nejčastěji měří buď jako poměr mezi průměrným příjmem pětiny nejbohatších k průměrnému příjmu nejchudší pětiny obyvatel, anebo Giniho koeficientem, což je bezrozměrné číslo mezi 0 a 1. Někdy se místo pětin (kvintilů) užívají pro měření desetiny (decily). Tabulka států podle rovnoměrnosti rozdělení příjmů je na en:List of countries by income equality.

Hlavní metody přerozdělování[editovat | editovat zdroj]

Daňová politika[editovat | editovat zdroj]

Transfery a subvence[editovat | editovat zdroj]

Také transfery - jakožto platby nebo výkony, ze něž se nevyžaduje přímá protislužba - a státní subvence představují přerozdělování prostředků státu, ať se dějí jako přímé platby, daňová zvýhodnění nebo výhodná nabídka veřejných služeb.

Zákonná pojištění[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sociální zabezpečení v Česku.

Odvody penzijního, zdravotního a nemocenského pojištění sice s příjmem rostou, nejedná se však vždy o čisté přerozdělování, protože i případná plnění mohou být částečně úměrná příjmu, například u penzí nebo dávek v nezaměstnanosti. Naproti tomu u zdravotního a nemocenského pojištění jde obvykle o výraznější přerozdělování od vyšších k nižším příjmovým skupinám, případně od mladších ke starším, u nichž bývají zdravotnické náklady vyšší, a léčení není s příjmy resp. pojistným významně spojeno.

Omezení vlastnického práva[editovat | editovat zdroj]

Také zákonná a soudní omezení vlastnických práv - například ochrana nájemníků, regulace nájemného, ochrana zaměstnanců, spotřebitelů, přírody nebo památek - představují jisté přerozdělení, i když se dá většinou jen obtížně vyjádřit v penězích.

Argumentace[editovat | editovat zdroj]

Pro přerozdělování[editovat | editovat zdroj]

Ve prospěch přerozdělování se uvádějí argumenty jak ekonomické, tak etické a politické.

Hlavní ekonomický argument říká, že mezní užitek chudých nebo jinak znevýhodněných příjemců je větší než mezní náklad bohatších plátců. Pro zámožného člověka znamená tisíc korun mnohem méně než pro chudého a přerozdělení znamená v tomto případě krok k Paretovu optimu.

Etické argumenty vycházejí z toho, že příjmové rozdíly jsou v moderních společnostech příliš veliké a nezdůvodnitelné, například mezi zaměstnanci bank a nemocnic.

Konečně je zde argument politický: svobodná společnost je možná jen tam, kde žádná významnější skupina nežije v hladu a bídě. Tuto skutečnost si evropské vlády uvědomily na základě analýzy příčin, které pomohly jak Hitlerovi a nacismu, tak Leninovi a komunismu k moci: jednou z nich byly sociální dopady hospodářských krizí a z nich vyplývající zbídačení chudiny.

Proti přerozdělování[editovat | editovat zdroj]

Neoliberální ekonomové argumetují tím, že přerozdělování zbytečně odčerpává prostředky, které by majitelé jinak investovali, že deformuje tržní prostředí a brzdí hospodářský růst. Pokud se k tomu připočtou transakční náklady, které jistou část přerozdělovaných prostředků pohltí, jde podle odpůrců o opatření nežádoucí a škodlivé, že zároveň státní sociální péče omezuje prostor pro individuální dobročinnost a její nárokovost může přivést příjemce do jisté závislosti, protože se odnaučí pracovat.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Samuelson - Nordhaus, Ekonomie. Str. 807.
  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické a německé Wikipedie.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • P. A. Samuelson - W. D. Nordhaus, Ekonomie. Praha: Svoboda 1991. Kap. 34, str. 804-822.
  • A. Sen, Etika a ekonomie. Praha: Vyšehrad 2002
  • M. Žák a kol., Velká ekonomická encyklopedie, Praha: Linde 2002. Heslo Přerozdělování, str. 630.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]