Platón

Platón

Kopie Platónovy busty od Silaniona
Celé jméno	Platon
Region	Západní filosofie
Období	Antická filosofie
Narození	427 př. n. l. Atény
Úmrtí	347 př. n. l. Atény
Škola/tradice	platonismus
Oblasti zájmu	rétorika, umění, literatura, právo, politika, vzdělání, rodina, gnozeologie, ctnost, vojenství
Význačné ideje	teorie idejí
Ovlivněný	Sókratés, Homér, Hésiodos, Aristofanés, Ezop, Parmenidés, Pythagoras
Ovlivnil	Aristotelés, novoplatonismus, Cicero, Plútarchos

Platon (řecky Πλάτων, 427 př. n. l. – 347 př. n. l.) byl řecký filosof, pedagog a matematik. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších myslitelů vůbec; britský filosof A. N. Whitehead napsal, že celá západní filosofie je jen komentář k Platónovi. Platón založil athénskou Akademii, jež pak byla vzorem evropským univerzitám a vědeckým institucím. Své spisy psal většinou formou rozprav mezi svým učitelem Sókratem a dalšími osobami, kterým Sókratés svými otázkami pomáhá vyvrátit jejich předsudečné a nezralé názory a dospět k lepšímu poznání.

Platón spolu se Sókratem obrátili pozornost filosofů od úvah o povaze a původu světa k otázkám člověka a lidské společnosti. Ústředními tématy pro ně jsou:

• rozdíl mezi pravým poznáním a pouhým míněním;
• ctnost a možnost výchovy ke ctnosti;
• spravedlivé a přitom trvalé uspořádání obce;
• dobro jako konečný cíl člověka i obce.

Je po něm pojmenován měsíční kráter Plato.

Život

Platón, busta v Louvre

Platón se narodil roku 428 nebo 427 př. n. l. v jedné z předních athénských rodin. Jeho otec Aristón prý odvozoval svůj původ od athénského krále Kodra, matka Periktione pocházela z rodu slavného básníka a zákonodárce Solóna a její bratři Charmidés a Kritias se podíleli na vládě třiceti na konci Peloponéské války. Platónovi bratři Adeimantos a Glaukón také vystupují v jeho dialozích a sestra Potone byla matka filosofa Speusippa, který po Platónově smrti vedl Akademii. Aristón patrně brzy zemřel a Periktione si vzala svého strýce Pyrilampa, diplomata a přítele Periklova. S ním měla syna Antifóna, který vystupuje v dialogu Parmenidés. Platón, který o sobě téměř nepíše, dává všem vystupovat v Sókratovských dialozích. Podle Diogena Laertia dostal jméno Aristoklés po svém dědovi, přezdívku Platón (široký, mohutný) mu prý dal jeho zápasnický trenér; jiní ji odvozovali od jeho nezvykle širokého čela. V mládí dostal vynikající vzdělání v gramatice, hudbě a gymnastice a s filosofií jej seznámil Kratylos, žák Hérakleitův.

Podle tradice se ve dvaceti letech setkal se Sókratem a osm let mu naslouchal jako jeho nejvěrnější žák. Platón sám to ovšem v dialozích nikde výslovně neříká a podle Faidóna nebyl při Sókratově smrti, protože byl nemocen. Poté, co byl jeho učitel odsouzen a popraven roku 399 př. n. l., odešel snad Platón z Athén do Megary a cestoval do Itálie, na Sicilii, do Egypta a do Kyrény. O cestách na Sicilii a o svých zkušenostech s tamními vládci Diónem a Dionýsem píše v Sedmém listě, jediném zachovaném autobiografickém textu.

Ve věku 40 let (tedy snad roku 387 př. n. l.) se vrátil do Athén a v „Akadémově háji“ založil slavnou Akademii, která trvala až do roku 529, kdy ji zrušil císař Justinián. Jedním z nejvýznamnějších žáků Akademie byl Aristotelés, po Platónově smrti však Akademii převzal jeho synovec Speusippos. Platón zemřel v Athénách ve vysokém věku 82 (nebo 84) let.

Sókratés a Platón

Soudě podle jeho spisů měl Platón k Sókratovi velice blízko a téměř všechno, co o Sókratovi víme, víme od Platóna. Ironické líčení Aristofanovo k tomu mnoho nepřidává. Ve svých dialozích se Platón tváří jako pouhý tlumočník myšlenek Sókratových (který, jak známo, nic nenapsal) a v Sedmém listu dokonce říká, že o svých vlastních myšlenkách nikdy nic nenapsal a nenapíše, protože filosofie se musí vyučovat ústně, v rozhovoru a společném „úsilí myšlení“. Na druhé straně se Sókratovy názory a postoje v těchto dialozích mění a s jedinou výjimkou Obrany Platón nikde netvrdí, že by je byl slyšel z první ruky. Je tedy otázka, nakolik je máme připisovat spíše Platónovi.

V některých dialozích (např. Menón, Faidros, Kritón) není vypravěč, jinde hovoří Sókratés v první osobě (Lysis, Charmidés, Ústava) a v Prótagorovi Sókratés vypráví o své předchozí rozpravě s Prótagorou. Faidón, Sympozion a Theaitétos vyprávějí Sókratovi žáci, patrně po mnoha letech, a Platón (kromě Theaitéta) nijak nenaznačuje, jak k nim vůbec přišel. Při porovnání biografií jednotlivých postav vyjdou najevo značné nesrovnalosti. Tak v Prótagorovi jsou Alkibiadés a Agathon mladíci, kdežto Apolodóros a Glaukón by mohli být jejich otci; v Sympoziu je to právě naopak. Tyto nesrovnalosti patrně nejsou nahodilé a Platón tedy nepíše jako historik. Dialogy se naopak podobají dobovému divadlu, neboť na scéně vystupují nejvýše tři postavy a mají „sbor“ mlčících posluchačů.

Sókratovo odsouzení

Sókratův proces a smrt jsou přímo tématem tří dialogů (Obrana, Kritón a Faidón), které se také nejčastěji čtou. V pěti dalších se objevují narážky a varování: v Theaitétovi a v Eutyfrónovi mluví Sókratés o pomluvách a obvinění z korupce; v Menónovi ho varuje Anytas, v Gorgiovi a v Ústavě Sókratés vysvětluje, proč k tomu musí dojít. Jiné dialogy spojují osoby, jež se však představují pokaždé jinak. Tak v Obraně si Sókratés stěžuje, že ho Aristofanés zostudil a způsobil jeho soud, kdežto v Sympoziu spolu a s dalšími přáteli hodují. V Kratylu Sókratés chválí Eutyfrónovu moudrost, kdežto v Eutyfrónovi jej zesměšňuje a karikuje.

Sókratův soud je na pozadí toho, co o dobových Athénách víme, těžko pochopitelný. Bezbožnost a ateismus nebyly v pátém století v Athénách zločinem, Aristofanovy komedie, kde si ze ctitelů božstev dělá legraci, dostávaly ceny a není známo, že by někdy čelil nějakému obvinění. Naopak Sókratés se pro své filosofické poslání odvolává na Apollóna, jednoho z předních athénských bohů.

Dílo

Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru), kde většinou vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Jedinou výjimku představuje dochovaný soubor Platónových Listů, kde zejména Sedmý list vrhá na Platónův život i jeho vlastní pojetí filosofie jiné světlo: filosofii nelze sepsat jako systém ani učit, nýbrž musí se dobývat vlastním myšlenkovým úsilím. O pravosti Sedmého listu mnozí badatelé pochybovali, v současném bádání se však stává naopak klíčem k pochopení Platónova díla.

Platónova díla se citují s uvedením stránky a sloupce či úseku ve vydání francouzského tiskaře H. Étienne (Stephanus); blíže viz Filosofie#Citování filosofické literatury. Dochované Platónovy dialogy se už od starověku řadí do čtveřic, tzv. tetralogií; dialogy, o jejichž autorství se vážně pochybuje, jsou označeny křížkem. Názvy dialogů užíváme podle překladu F. Novotného:

Sokratés a Platón očima středověkého písaře

Tetralogie

• I. Eutyfrón, Obrana Sókratova (také Apologie), Kritón, Faidón
• II. Kratylos, Theaitétos, Sofistés, Politikos (také Státník)
• III. Parmenidés, Filebos, Symposion (také Hostina), Faidros
• IV. Alkibiadés I., +Alkibiadés II., +Hipparchos, +Milovníci
• V. +Theagés, Charmidés, Lachés, Lysis
• VI. Euthydémos, Prótagoras, Gorgias, Menón
• VII. Hippias větší, Hippias menší, Ión, Menexenos
• VIII. Kleitofón, Ústava (také Republika), Timaios, Kritias
• IX. +Minós, Zákony, +Epinomis, Listy

Kromě toho se pod Platónovým jménem tradovala řada dalších apokryfních spisů, o jejichž autorství se pochybovalo už ve starověku, a proto nejsou v tetralogiích zahrnuty: +Axiochos, +Definice, +Démodokos, +Epigramy, +Eryxias, +Halkyón, +O spravedlnosti, +O ctnosti, +Sisyfos.

Chronologie dialogů

Časové pořadí vzniku jednotlivých dialogů neznáme a nevíme ani, zda byly dodatečně redigovány. První pokus o časové uspořádání udělal významný německý teolog a filosof Friedrich Schleiermacher, a to podle domnělého myšlenkového vývoje. Moderní bádání zde používá hlavně exaktních srovnávacích metod jazyka a slohu, z něhož plyne, že můžeme rozlišit zhruba tři skupiny textů, které k sobě mají blízko. O jednotlivostech se stále diskutuje, o zásadním rozlišení tří skupin je však do značné míry shoda.

Platón, antická busta

Rané dialogy

Pokládají se za nejbližší historickému Sókratovi, který obvykle diskutuje o nějaké otázce (přátelství, zbožnost) s někým, kdo se pokládá za odborníka, a ukazuje, že věci nerozumí. Je ponecháno na čtenáři, aby spor rozsoudil. Patří sem i dialogy o Sókratově soudu a smrti.

• Obrana
• Kritón
• Charmides
• Lachés
• Lysis
• Eutyfrón
• Menexenos
• Hippias menší
• Ión

Za přechod k následující skupině se pokládají:

• Gorgias
• Prótagoras
• Menón

Střední dialogy

Už v raných dialozích dává někdy Sókratés odpovědi a představuje pozitivní, a tedy patrně Platónovy názory. Zde se také objevuje myšlenka, že poznání spočívá v chápání neměnných forem či idejí, myšlenka nesmrtelné duše a učení o spravedlnosti, pravdě a kráse. Jádrem středního období je Sympozion a Ústava.

• Eutydémos
• Kratylos
• Faidón
• Faidros
• Symposion či Hostina
• Ústava či Republika
• Theaitétos
• Parmenidés

Platón na Rafaelově fresce ve Vatikánu (patrně portrét Leonarda da Vinci)

Pozdní dialogy

V dialogu Parmenidés se objevují kritiky myšlenky forem či idejí, což se často chápe jako známka, že ji Platón opouští. Sókratés v dialozích chybí nebo hraje jen menší roli. Pozdní dialogy jsou střízlivější a logičtější než předchozí, ale slibují i řešení otázek položených dříve. Zde se asi nejspíš dá hledat zralé Platónovo myšlení.

• Sofistés
• Politikos
• Filébos
• Timaios
• Kritias
• Zákony

Význam a působení

Platónův vliv na celou západní filosofii je nedozírný. Ve starověku na něj navázal střední a nový platónismus, prostřednictvím Augustinovým ovlivnil křesťanské myšlení a znovu ve vrcholném středověku prostřednictvím Prokla a Areopagity. Renesanční myšlení se živí zejména Platónem, jehož pilně čtou i myslitelé novověku.

Literatura

• Platónovy spisy v překladu F. Novotného (Oikumené)
• A. Graeser, Řecká filosofie klasického období. Praha 2000
• F. Novotný, O Platónovi. 1.-4. Praha 1948, 1970
• J. Patočka, Negativní platonismus. Praha 1990
• J. Patočka, Platón. Přednášky z antické filosofie. Praha 1992
• G. Reale, Platon. Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsané nauky. Praha 2005
• A. Rodziewicz, IDEA I FORMA. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. O fundamentach filozofii Platona i presokratyków (IDEA AND FORM. ΙΔΕΑ ΚΑΙ ΕΙΔΟΣ. On the Foundations of the Philosophy of Plato and the Presocratics). Wroclaw 2012
• E. A. Wyller, Pozdní Platón. Praha 1996

Související články

• Akademie
• Platónismus
• Platónovo pojetí demokracie
• Realismus a nominalismus
• Platónova nauka

Externí odkazy

• Texty:
  • Souborné Platónovo dílo v řečtině (a angličtině)
  • Ústava - česky
  • Platón – en
  • Platon - en (Jowett, 1892)
  • Sebrané spisy na ELPENOR - en
  • Dialogy Laches a Kriton, česky
• Hesla ve Stanford Encyclopedia of Philosophy:
  • Plato
  • Plato's Ethics
  • Friendship and Eros
  • Middle Period Metaphysics and Epistemology
  • Plato on Utopia
  • Rhetoric and Poetry

• Články:
  • W.K.C. Guthrie, A History of Greek Philosophy, vol. IV, Plato: the man and his dialogues, earlier period, Cambridge University Press, 1989, pp. 8-38
  • Portál Plato and his works: Plato and his dialogues by Bernard Suzanne
  • Are there really Platonic forms?
  • „Plato and Totalitarianism: A Documentary Study“
  • Plato Bibliography at PlatoGeek