Kvantita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Kvantita či množství je údaj, odpověď na otázku „kolik?“ (latinsky quantum?), „jak mnoho?“ – podobně jako kvalita odpovídá na otázku „jaký?“ (latinsky qualis?) V jazyce se vyjadřuje příslovcem, číslovkou (sedm, tři a půl, několik, mnoho…), případně symbolem čísla (např. 17; 16,99; 7/8; 2π; XVI atd.).

Kvantity vznikají odhadem, počítáním a nejčastěji měřením. Kvantita a kvalita jako kategorie se vyskytují od Aristotela až po Kanta.[1] Pojem kvantity se nejprve užíval v jazykovědě, v poetice a v hudební teorii, kde označuje délku hlásky, slabiky (krátká – dlouhá) nebo tónu. V logice znamená kvantita pojmu jeho rozsah (extenzi), kvantita soudu rozlišuje, zde se týká jednoho, některých nebo všech prvků; odtud také označení kvantifikátor.

Kvantita ve vědě[editovat | editovat zdroj]

Počítáním podobných předmětů (událostí atd.) vznikají kvantity diskrétní, celočíselné, kdežto měřením velikosti kvantity spojité. Ve středověku proniká pojem kvantity do přírodních věd (Roger Bacon, Nicolas d´Oresme) a Mikuláš Kusánský kolem roku 1435 poprvé navrhuje, aby se věda věnovala především systematickému měření, zejména vážení různých látek. Z porovnávání vah se může podle něho dozvědět víc a hlavně spolehlivěji než zkoumáním smyslově poznatelných kvalit.[2]

Tento program soustavného měření, který pak zahájili vědci 16. a 17. století, jim umožnil formulovat i fyzikální otázky a hypotézy matematicky. René Descartes odlišil smyslovou skutečnost tím, že jí přisoudil rozlehlost, tedy měřitelnou kvantitu, na rozdíl od „myslící věci“, která rozlehlá není.[3] Velké úspěchy této „nové vědy“ (Galileo Galilei), která kvality tíže a síly nahradila měřitelnou vahou, vedly ke snaze převádět i další kvality na měřitelné čili kvantitativní veličiny.[4] Postupně se tak podařilo měřit a tedy kvantifikovat např. čas, teplotu, tlak, výšku tónu, barvu, tvrdost a další, až se během 19. století přírodní vědy začaly „kvalitám“ úplně vyhýbat a věnovat se pouze tomu, co se dá měřit. Zároveň se rychle rozvíjely i nejrůznější měřicí metody, standardizace jednotek a metod, statistické metody zpracování měření a podobně. Od začátku 20. století pronikají kvantitativní metody do dalších a dalších věd, například sociologie, psychologie, jazykovědy, politologie. Jejich kvantity vznikají obvykle statistickým zpracováním hromadných dat a od poloviny 20. století také z modelů.

Hlavní předností kvantitativního zkoumání je reprodukovatelnost a tedy také ověřitelnost (případně vyvratitelnost) číselných výsledků. Pokud se z nich podaří vhodnou hypotézou odvodit nějakou zákonitost, může pak sloužit i k předvídání budoucích událostí a k cílevědomému ovládání „přírodních sil“, jak si to představoval už Francis Bacon nebo René Descartes. Kvantitativní zkoumání ovšem potřebuje také hypotézy, které určují, co a jak měřit, a potom řídí interpretaci výsledků.[5]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Burtt, E. A., The metaphysical foundations of modern science. New York 1954
  • Descartes, R., Oeuvres et lettres. Paris 1953
  • Koyré, A., Une expérience de mesure. In: Koyré 1966:289-319.
  • Koyré, A., Etudes d´histoire de la pensée scientifique. Paris 1966.
  • Koyré, A., Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru. Praha 2004. ISBN 80-7021-586-0
  • Kuhn, T. S., Struktura vědeckých revolucí. Praha 1997.
  • Mikuláš Kusánský, Soukromník o pokusech s vahami. In: Floss, P., Mikuláš Kusánský. Praha 2001:244-258.
  • Popper, K. R., Logika vědeckého bádání. Praha 1997. ISBN 80-86005-45-3

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Aristotelés, Kategorie 1b25; Kant, Kritika čistého rozumu, A80
  2. Soukromník o pokusech s vahami. In: Flos 2001:244-258
  3. Descartes, Les principes de la philosophie, I.63. In: Oeuvres, str. 601
  4. Viz Burtt 1954
  5. Viz Popper 1997.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]