Hamlet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Hamlet (rozcestník).
Faksimile první strany Hamleta z vydání z roku 1623.

Tragédie o Hamletovi (z anglického The Tragedy of Hamlet, Prince of Denmark) je tragédie anglického dramatika Williama Shakespeara.

Tragédie vychází ze starodávného skandinávského příběhu Ur-Hamleta, přesněji "Amleta", prince jutského, příběh napsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (11501220). Překlady do češtiny: Erik Adolf Saudek, František Nevrla, Zdeněk Urbánek, Břetislav Hodek – premiéra v Národním divadle v roce 1982, Martin Hilský a Jiří Josek (překlad Jiřího Joska byl oceněn jako nejlepší překlad roku 1999 cenou Josefa Jungmanna).

Jazyk a styl díla[editovat | editovat zdroj]

Pro toto drama jsou typické dlouhé filozofické monology, ve kterých se Hamlet zabývá otázkou lidské existence. Shakespeare v díle využívá vtipné a sarkastické poznámky, ale i vážné výstupy tragických postav. Objevují se i cynické poznámky, třeba u hrobníků na adresu zemřelé Ofélie. Sám Hamlet se vyskytuje ve dvou jazykových rovinách, v jedné je vážný, rozumný, v druhé rovině se snaží naopak vyjadřovat "šílenství". Když Hamlet předstírá šílenství, tak hovoří ve dvojsmyslných slovních hříčkách, které jsou pro ostatní postavy většinou neprůhledné.

Postavy[editovat | editovat zdroj]

  • Hamlet: dánský princ, poté, co se mu zjevil duch jeho otce mluvící o svém zavraždění, předstírá šílenství a snaží se ujistit o oprávněnosti duchova obvinění. V podstatě jsou ve hře dva Hamleti: „šílený“ Hamlet si libuje ve slovních hříčkách a „racionální“ Hamlet touží po pomstě.
  • Claudius: dánský král, Hamletův strýc, kralovrah, zavraždil svého bratra tak, že mu do ucha nalil jed. Je si vědom svých hříchů, prosí Boha o odpuštění, ale ve svém nitru výčitky necítí.
  • Gertruda: dánská královna, Hamletova matka, kterou Claudius poté, co zavraždil Hamletova otce, pojal za manželku a stal se králem.
  • Polonius: nejvyšší komoří, otec Ofélie a Laerta.
  • Ofélie: Poloniova dcera, milovala Hamleta. Poté, co byl její otec zabit a byla odmítnuta Hamletem, zešílela, na rozdíl od Hamleta ale skutečně. Posléze nešťastnou náhodou utone.
  • Laertes: Oféliin bratr, jeho přístup k životním ztrátám zrcadlí Hamleta.
  • Horacio: Hamletův přítel.
  • Rosencrantz a Guildenstern, bývalí Hamletovi spolužáci.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Delacroix: Hamlet a Horacio

Děj se odehrává převážně na královském hradě Elsinor. Hamletovi, korunnímu dánskému princi, se zjeví duch jeho zesnulého otce. Dozvídá se od něj, že ho zavraždil Hamletův strýc Claudius, když Hamletův otec (dánský král) spal, a to tak, že mu nalil jed do ucha. Po králově smrti si Claudius vzal Hamletovu matku, Gertrudu, a stal se králem.

Hamlet prahne po pomstě, která mu zcela zaměstnala mysl. Předstírá, že je šílený a že má vidiny. Není si zcela jist Claudiovou vinou, předstírání šílenství mu pomůže snáze odhalit smýšlení lidí v jeho okolí. Na hrad přijíždějí potulní herci, Hamlet do jejich hry vloží pasáž rekonstruující otcovu vraždu. Čeká na Claudiovu reakci, Claudius svým útěkem potvrdí svou vinu.

Hamlet znovu váhá se svou pomstou, když spatřil, že se strýc modlí a lituje svých činů. Hamlet chce matce povědět, že se mu zjevuje otcův duch a že ví, co udělal Claudius otci. Matka i Hamlet slyší, že někdo poslouchá za závěsem a Hamlet v domnění, že tam stojí Claudius, do závěsu bodne dýkou a dotyčného zabije. Vzápětí zjistí, že to byl Polonius, otec jeho milované Ofélie.

Claudius zjišťuje, že je pro něj Hamlet nebezpečný, a posílá jej do Anglie spolu s Rosencrantzem a Guildensternem, bývalými Hamletovými spolužáky, s tajným dopisem (o kterém však Hamlet nemá ani ponětí), aby zde byl Hamlet popraven. Hamlet jeho úklady včas odhalí, dopis vymění za dopis, ve kterém se píše, aby byli popraveni ti, kteří dopis přinesou, tedy Rosencrantz a Guildenstern. Anglický král je skutečně nechá popravit.

Hamlet se vrací do Dánska, kde se stane svědkem Oféliina pohřbu. Zešílela, protože nemohla přenést přes srdce otcovu smrt, a posléze nešťastnou náhodou utonula. Oféliin bratr Laertes se chce za vraždu svého otce Polonia pomstít. Claudius se spolčí s Laertem a poradí mu, aby Hamleta vyzval na souboj. Pro jistotu dá Laertovi ostrý meč, který je namočený do jedu, zatímco Hamlet záměrně dostává meč tupý.

Na závěr dojde k souboji, ve kterém Hamlet, s uzmutým otráveným mečem, zabije Laerta, ale sám je zraněn. Umírá na otravu jedem, stihne však ještě zabít podlého Claudia, také otráveným mečem. Hamletova matka, jako svědkyně souboje, vypije číši otráveného vína, kterou nastražil před soubojem Claudius pro Hamleta.

Jediný živý zůstal Horacio, jenž o všem vyložil pravdivý příběh. Toto je pro Shakespearovy tragédie typické zakončení – během děje postupně umírají všechny postavy včetně hlavní, která ale zemře až na konci.

Být či nebýt[editovat | editovat zdroj]

William Morris Hunt: Hamlet.

Být či nebýt/Být nebo nebýt je slavný monolog prince Hamleta. Hamlet mluví o smrti a sebevraždě, o bolestech a nespravedlnostech v životě, ale přiznává, že alternativa života by mohla být horší. Monolog slouží k vysvětlení Hamletovy váhavosti nad okamžitou pomstou za smrt otce. Král Claudius a Polonius Hamleta špehovali a slyšeli jeho slova, Claudius je znepokojený a Polonius se dozvídá, že Hamleta ve skutečnosti netrápí "neopětovaná" láska jeho dcery Ofélie. Hamlet po svém monologu osloví přímo Ofélii, následuje dialog plný vzájemných nedorozumění.

HAMLET: Být nebo nebýt – to je otázka: je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život. Neboť kdo vydržel by kopance a výsměch doby, aroganci mocných, průtahy soudů, znesvěcenou lásku, nadutost úřadů a ústrky, co slušnost věčně sklízí od lumpů, když pouhá dýka srovnala by účty, a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě, úpět a plahočit se životem, nemít strach z toho, co je za smrtí, z neznámé krajiny, z níž poutníci se nevracejí. To nám láme vůli – snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací, záměry velké významem a vahou se odvracejí z vytčeného směru a neuzrají v čin.

(William Shakespeare: "Hamlet" Praha Knižní klub 2002, III. 1. Str. 66, překlad Martin Hilský)

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 2/ M-Ž. Praha : Oden, 1989. ISBN 80-207-0960-6. S. 459.  
  • JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. Dostupné online. Kapitola Hamlet, s. 49-58.  
  • SHAKESPEARE, William. Hamlet, princ Dánský. Překlad Josef Jiří Kolár. Praha : Museum Království českého, 1855. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Dílo Hamlet ve Wikizdrojích (anglicky)

Kategorie Hamlet ve Wikimedia Commons