Jan Ruml

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mgr. Jan Ruml
Jan Ruml
Jan Ruml
Ve funkci:
2. července 1992 – 7. listopadu 1997
Předseda vlády Václav Klaus
Předchůdce Tomáš Sokol
Nástupce Jindřich Vodička

1. předseda Unie svobody
Ve funkci:
22. února 1998 – 1. prosince 1999
Předchůdce subjekt vznikl
Nástupce Karel Kühnl

Ve funkci:
19. prosince 2000 – 21. listopadu 2004

Ve funkci:
21. listopadu 1998 – 21. listopadu 2004
Předchůdce Jan Koukal
Nástupce Karel Schwarzenberg

Ve funkci:
1. června 1996 – 19. června 1998

Ve funkci:
6. června 1992 – 31. prosince 1992

Ve funkci:
duben 1990 – červen 1990
Předchůdce Zdeněk Formánek
Nástupce Jiří Müller

Narození 5. března 1953 (61 let)

Praha
Československo Československo

Národnost česká
Politický subjekt OF (1989–1991)
ODS (1991–1997)
US-DEU (1998–2004)
SZ (od 2010)
Vzdělání

ZČU v Plzni

Commons Kategorie Jan Ruml

Jan Ruml (* 5. března 1953 Praha) je český politik a aktivista v oblasti lidských práv, v 90. letech ministr vnitra České republiky za ODS, později zakladatel a předseda Unie svobody.

Osobní život a veřejné aktivity před rokem 1989[editovat | editovat zdroj]

Je ženatý a má dva syny. Jeho otcem byl šéfredaktor samizdatových Lidových novin, Jiří Ruml.[1] Po maturitě (1972) se neúspěšně několikrát hlásil na vysokou školu. Z politických důvodů nebyl přijat a pracoval v řadě dělnických profesí.[2]
Nakonec vystudoval Právnickou fakultu ZČUPlzni (v letech 19992004), kde získal titul Mgr.

V únoru 1977 podepsal Chartu 77 a v roce 1979 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Angažoval se též v Kruhu československo-polské Solidarity a byl členem prozatímního koordinačního výboru Hnutí za občanskou svobodu. Později např. spoluzakládal samizdatové Lidové noviny, od listopadu 1989 pracoval v Nezávislém tiskovém středisku. Na začátku roku 1990 se stal mluvčím Charty 77. Spoluzakládal týdeník Respekt.

Politická kariéra po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

V dubnu 1990 byl jmenován náměstkem ministra vnitra ČSFR a následně se stal zmocněncem vlády pro otázky uprchlíků. Ve funkci náměstka vnitra se před volbami v roce 1990 výrazně zasáhl do kauzy předsedy lidové strany Josefa Bartončíka, když se v televizním vysílání vyjádřil k jeho pozitivní lustraci.[3] Původně byl členem Občanského fóra, v roce 1991 přestoupil do nově založené ODS.

Ve volbách roku 1992 byl zvolen za ODS, respektive za koalici ODS-KDS, do české části Sněmovny národů (volební obvod Praha). Ve Federálním shromáždění setrval do zániku Československa v prosinci 1992.[4][5][6]

V letech 19921997 byl ministrem vnitra České republiky v první vládě Václava Klause i druhé vládě Václava Klause. Ve volbách v roce 1996 byl rovněž zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za ODS a poslanecký mandát zastával do předčasných voleb roku 1998.

V roce 1997 se v rámci ODS začal vymezovat proti politice předsedy Václava Klause. V květnu 1997 podpořil návrh středočeského sdružení ODS na svolání mimořádného kongresu strany. Koncem května 1997 rozhodla výkonná rada ODS, že vládu mají v rámci personální obměny kabinetu opustit Ivan Kočárník a Jan Ruml. Rezignaci ministra vnitra Rumla ale zamítl prezident Václav Havel a Ruml tak zůstal členem vlády. Z vlády odešel až 7. listopadu 1997. 27. listopadu 1997 vrcholila krize v ODS. Ke skrytému sponzorství strany se přiznal tenista Milan Šrejber. Část občanských demokratů byla přesvědčena, že o tajném sponzorství věděl již dříve i Václav Klaus a 28. listopadu 1997 Jan Ruml spolu s Ivanem Pilipem veřejně vyzvali k odstoupení předsedu strany Václava Klause (tato událost byla později označována jako takzvaný Sarajevský atentát). 8. prosince 1997 oznámil Ruml, že na 8. kongresu ODS, který byl mimořádně svolán na polovinu prosince 1997, bude kandidovat na předsedu Občanské demokratické strany.[7]

Na 8. kongresu ODS byl ovšem ve funkci předsedy strany potvrzen Václav Klaus a 19. prosince 1997 proto Jan Ruml a Ivan Pilip oznámili založení názorové frakce (Názorová platforma ODS). Stoupenci této frakce v následujících týdnech podpořili účast v úřednické vládě Josefa Tošovského, což ale vedení ODS odmítalo. 5. ledna 1998 vyzvala výkonná rada ODS členy Rumlovy frakce, aby stranu opustili. V následujících dnech Ruml oznámil, že se bude ucházet o post předsedy nové pravicové strany. 13. ledna 1998 oficiálně vystoupil z ODS. 15. ledna se ustavil přípravný výbor nové politické formace, která konala své ustavující setkání 17. ledna 1998 pod názvem Unie svobody. Jan Ruml byl zvolen jejím předsedou (získal 214 hlasů z 290).[8]

Po sněmovních volbách roku 1998 získala Unie svobody 8,6 % hlasů. Ruml odmítal po volbách spolupráci s ČSSD.[9] Opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS pak Unii svobody vyloučila z podílu na vládě. Ruml v následné době podpořil spolupráci menších pravicových stran v rámci Čtyřkoalice. V senátních volbách roku 1998 byl zvolen členem horní komory českého parlamentu za senátní obvod č. 25 - Praha 6, coby kandidát Unie svobody, respektive Čtyřkoalice.[10] V letech 2000 až 2004 byl místopředsedou senátu pro zahraniční věci.

Koncem roku 1998 čelil v Unii svobody kritice, ale obhájil svůj post předsedy strany na jejím 3. celorepublikovém shromáždění v únoru 1999. 28. září 1999 podepsal ještě za Unii svobody takzvanou Svatováclavskou výzvu, jíž se prohloubila spolupráce stran Čtyřkoalice. 1. prosince 1999 ovšem oznámil, že rezignuje na funkci předsedy strany. Funkci formálně předal v roce 2000.[11] Svůj odchod zdůvodnil tím, že se cítí být spoluzodpovědný za současnou politickou situaci a že o jejím řešení, které je zablokováno opoziční smlouvou, by měli jednat jiní lidé. Krátce předtím probíhaly v Česku demonstrace v rámci výzvy Děkujeme, odejděte!, v níž signatáři této výzvy požadovali demisi politiků zodpovědných za stav české společnosti 10 let po sametové revoluci. Ruml ovšem konstatoval, že výzva Děkujeme, odejděte! nebyla bezprostřední příčinou jeho rezignace, třebaže „ji vzal v potaz.“[12] Během krize v České televizi na přelomu let 2000–2001 otevřeně podpořil stávkující zaměstnance přítomností v budově zpravodajství.[13]

V senátních volbách v roce 2004 již neobhajoval post senátora. Od počátku 21. století se postupně rozcházel s Unií svobody. Nesouhlasil s její účastí ve vládě Vladimíra Špidly, ale podřídil se většinovému stanovisku vedení. Ostře pak kritizoval účast strany ve vládě Stanislava Grosse.[14] V roce 2007 hodnotil Unii svobody následovně: „Velké naděje. V prvních volbách v roce 1998 získala dokonce 9 procent hlasů. Unii svobody hrozně poškodil rozpad čtyřkoalice, které věnovala maximální množství energie až na hranici ztráty vlastní identity. Z rozpadu čtyřkoalice se pak už nikdy nevzpamatovala a nedokázala sama sobě ani občanům vysvětlit a obhájit, proč je ve vládě se sociální demokracií. Poslední období ministra Němce byla už jen směšná, smutná, tragická fraška, která Unii svobody definitivně pohřbila.“[15]

V březnu 2010 vstoupil do Strany zelených.[16]

K roku 2012 působí jako místopředseda představenstva a generální ředitel společnosti SHERLOG.[17]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revluce. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 281.  
  2. totalita.cz : Jan RUML
  3. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1434, 1490. (česky) 
  4. Jan Ruml [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  5. Členové poslaneckého klubu ODS [online]. vitkovice.odsostrava.cz, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  6. Volby do Sněmovny národů Federálního shromáždění konané ve dnech 5. - 6.6.1992 na území České republiky [online]. volby.cz, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  7. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1515-1516, 1524, 1563. (česky) 
  8. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1516-1517, 1564. (česky) 
  9. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1573, 1576. (česky) 
  10. Výsledky voleb do Senátu Parlamentu ČR 13.–14. 11. 1998 [online]. volby.cz, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  11. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1565, 1573. (česky) 
  12. Jan Ruml rezignoval na funkci předsedy Unie svobody [online]. idnes.cz, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  13. kol. aut.: Politické strany, 1938-2004. Brno : Doplněk, 2005. ISBN 80-7239-179-8. S. 1577. (česky) 
  14. Jan Ruml [online]. bbc.co.uk, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  15. "Neměl jsem pohodlný politický život," říká Jan Ruml [online]. ceskatelevize.cz, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  16. dan: Exministr Jan Ruml vstoupil do Strany zelených. Novinky.cz 16. března 2010. Dostupné online.
  17. "Vedení společnosti [online]. sherlog.cz, [cit. 2012-09-16]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]